JEN TAK TIŠE

Sedím a hledím, vidím i nevidím, slyším i neslyším, myslím i nemyslím, vnímám i nevnímám, neraduji se a ani netruchlím.

-

Sedím a do neurčita kamsi hledím,

do minula, jsoucna i budoucna.

Vstříc barevnosti života i šedím,

jak jen duše má je nyní mocná.

-

Vidím či snad nevidím,

však slepotou očí netrpím.

To tu bude nejspíš tím,

že bdím a přitom spím.

-

Slyším či snad neslyším,

však hluchotou uší netrpím.

To nejspíš bude tím,

co posečeno kosami a srpy.

-

A tak sedím a o všem tom přemýšlím,

ale spíše ani nemyslím.

Hlasem obracím se k sobě tišším,

s pohledem dobrým i zlým.

-

Co tu vnímám a co nevnímám,

v té neurčité směsi?

A kam, že to dále jíti mám,

mě chvílemi i děsí.

-

Není důvod k radosti,

avšak ani k truchlení.

Podmínek pro učinění zadosti?,

spíše těch, co duši plení.

-

Nyní stojím a snad i vidím, slyším, myslím, vnímám a pociťuji radost,

na objednávku podanou a žádost.

Na ten překlenutí most,

kde pravil jsem si: pane bože, již dost.

-

-