Probudil jsem se o jedné noci a nebylo mi příliš dobře. Psychicky, seděla na mně jakási tíseň, nejistota a marnost všeho bytí a počínání.
Chvíli jsem přemýšlel co mám dělat a potom vstal a tak nějak bezděčně pohlédl do okna. A uviděl jsem v tmavém okenním obdélníku hvězdu. Docela maličkou, ne příliš ostře, spíše matně svítící jiskérku na nebi. A hned jsem pochopil, že je tím mým světýlkem naděje a také se mi ulevilo. Deprese opadla a mně bylo najednou lépe. Tak jsem zase ulehl a brzy na to usnul. Nějaký těžký sen mě už pak netrápil. Dobrá služba a poselství z vesmíru.
Ani nevíme, kdo nás stále pozoruje, usměrňuje naše životy, ochraňuje a vede k našemu životnímu cíli. Nemám ani tušení co to bylo za hvězdu, jaký má název a do jakého souhvězdí patří. A je mi to také úplně jedno. Posloužila mi v tu chvíli a zamávala na pozdrav. Toto je naše místo ve vesmíru a běda tomu, komu je to málo a chce blíže ke hvězdám. Ale kdo ví, i toho je někomu třeba. Neradno se ale přibližovat ke hvězdám, mohou nám ukazovat cestu nebo i nás zahubit. Buďme moudrými, skromnými a vděčnými za to málo co máme.
