-

Touha

-

Hlas touhy, jeho znění,

vírou vzletného snění.

Jenž i prosbou povznesen,

by slyšen byl tíhy sen.

-

Tichý a úpěnlivý,

tak naléhavě tklivý.

Do dálky své zahleděn,

by více byl i viděn.

-

Jednoočka

-

S druhým lehce přivřeným.

A očkem tím se dívá,

počká,

pohledem pak upřeným.

-

Míří, cílí i střílí,

však představa jen divá.

Neboť v tu pravou chvíli,

přes cestu černá kočka.

-

Ten terč, to oko míjí,

obraz jeho rozostřen.

A sen se v mlhu vpíjí,

vždyť cíl v ně není opřen.

-

(marným láskám)

-

-

Něco chci napsat,

jen malý nápad.

-

Za oknem vločky,

tu bez otočky.

-

Drží je mrazík,

pro jejich zvyk.

-

Brzy však pustí,

i větřík šustí.

-

Vločky ty v kapky,

-

hrou na oplátky,

vrátí zas zpátky.

-

-

-

Prach je věčný,

a z něho strach.

-

Vše v něj obrací se,

přes svůj práh.

-

A v té míse,

vznět horečný.

-

Jenž zakládá,

život v tmách.

-

Jiskru mladou,

zanícenou.

-

Otevírá,

a opět skládá.

-

Dvojí vládou,

i v křeči svírá.

-

Drahocennou,

prachobyčejnou.

-

-

(věnováno dostavbě Staroměstského náměstí)

-

Plastová nádoba,

užitných obalů.

Plasto-zoikum,

kulturní doba.

-

A díky svým díkům,

propadá i k málu.

Kasá se, schvaluje,

z níže tak zvyšuje.

-

Prázdno si maluje,

a srovnává s vyšším.

Vzájemně vinšuje,

nadhledem nade vším.

-

To pražské náměstí,

kde velké slohy jsou.

Zvané Staroměstské,

s mnohou tou pověstí.

-

Sakrální a světské,

svou pyšní se krásou.

Avšak poškozené,

s prolukou dávnou.

-

Takto odvozené,

historií dění.

Modernou však slavnou,

již žádné stavění.

-

Plastová, plechová,

z betonu, také skla.

Tak se tu vždy chová,

postmoderní láska.

-

-

Ty kytky

-

Do konvičky trošku vody,

na pokropení svobody.

Zalít kytku, by se mohla,

rovnat, vykvést, neb je ohlá.

-

I vyschlá duše, stísněná,

vybledlá jen jako stěna.

Rozdává se ve své touze,

a v pokleknuté poloze.

-

Prosbou síly, by květ dala,

vždyť i o přízeň si stála.

Rozvinutím v plných barvách,

náhradou, za zvířený prach.

-

Básní prozradíš

-

Komu, že fandíš,

a čemu jsi blíž.

Koho ty zradíš,

i s kým se vadíš.

-

Oči si ostříš,

ale jen přes mříž.

A takto pak spíš,

i sobě jsi blíž.

-

Nepiš pro básníky

-

Vždyť každý chce být víc.

Nerad ti vyjde vstříc,

vlastní chce číst zvyky.

-

Piš si sám pro sebe,

ne to, co se plete.

Ty můj milý světe,

s prosbou i do nebe.

-

Sdělením svým vroucím,

pněm citlivé duše.

Prostě, jednoduše,

výš se takto pnoucím.

-

Nepiš pro básníky,

neradi verš slyší.

Zůstaň ve své skrýši,

spolu s otazníky.

-

-

Kam dohlédne

-

Rozhlíží se, porovnává,

zkouší mnohé, s něčím rovná.

Zraňován i uzdravován,

pobízen, jak vane průvan.

-

Kráčí tak ve svých šlépějích,

vlastní rolí, v četných dějích.

A kam až takto dohlédne,

tam i jeho hvězda bledne.

-

Hledač pokladů

-

Jenž je vidí, kam pohlédne,

ve věcech těch kolem sebe.

Které jsou mu ku potřebě,

na něž se tak i spolehne.

-

Dotvářejí smysl bytí,

k obrazu, jemu vlastnímu.

Bez těch, co jen vždy radí mu,

jak se má před nimi skrýti.

-

Ty poklady, si tvoří sám,

ze své duše, svými zájmy.

Prostor ten životní známý,

vstřícností ke svým krásám.

-

-

Básní zkrásni

-

Tou pro sebe.

I rozjasni...

ji do nebe.

-

Najdi se v ní,

její síly.

To své jmění,

co posílí.

-

Psát o všem

-

Jen si tak po svém,

třeba i posté.

Zdobit ten totem,

svým vlastním poutem.

-

Významy, tvary,

rysy ve tváři.

Ve stínu, záři,

i snem na stráži.

-

-

Ten věrný nepřítel,

nořící se z temnot.

Přítulný, jak ctitel,

však vystrčí svůj hrot.

-

Vždy v pravý okamžik,

dá o sobě vědět.

Zákeřný jeho zvyk,

na tísni pak své lpět.

-

Vzdoruje si právo,

být i užitečným.

Řídí k dobru správou,

posunem horečným.

-

-

-

Stopy K.O.

-

Stopy krásy a ošklivostí,

jak jen rovnají se po sobě.

Střídající se v závislosti,

každá ve vymezené době.

-

Ta první vždy bojem s tou druhou,

jakoby kvítek s temnou zemí.

By potěšila, byla vzpruhou,

z níž sílu čerpá pro své vjemy.

-

Život mezi

-

Mezi skutečností,

a klamem představy.

-

S pouty svázanosti,

i vzdorem danosti.

-

Tak, ve své nutnosti,

tvoří smysl pravý.

-

Chvíle tepla

-

Na těle i na duši,

jaké to souhry vzácnost.

Jen zahřeje, neruší,

a přináší tak radost.

-

-

Hledat slovem zář slova,

z prázdna jeho obnova.

Snová a křišťálová,

alespoň v novém pro dva.

-

Světlo, plamínek tepla,

i zahrada rozkvetlá.

Než je slovo popleta,

vrátí a zas odlétá.

-

Takto zaznívá krátce,

plaše, v rychlé obrátce.

Někdy i jako splátce,

zněním spíše sladce.

-

Jak jen to slovo napsat,

by bylo podle zásad:

Necílený adresát,

podepřít a neklesat.

-