-

Sníh se sype a mírný mráz

jej brání, by hned neroztál.

Zimní jen to již milý ráz,

kdy podzim svůj sled nedostal.

-

Klidné ráno, vločky řídnou

a pak opět v letu houstnou,

jako hračky rolí střídmou,

ve střetu tak i s radostnou.

-

Krajina své bíle halí,

však sněžení zas ustává.

Mění se též dění z dáli

a slunce důraz udává.

-

-

-

Změna, s pocity různými,

nadějnými i slibnými.

Ta směna, jak jen složitý

den, s jemnými či nuznými

všemi děními a s lidmi.

-

Tak se mění jeho cena,

vjemy roste, hledá prosté.

Zněním chtěná, něhou směnná,

tlak své nedá, není hostem,

až to denní spění mostem.

-----------------------------

Tato báseň není založená na klasických schématech koncových rýmů ve verších, jako jsou rýmy střídavé ABAB, sdružené AABB, obkročné ABBA, přerývané ABCB. Rýmování je tu smíšené, nepravidelné, čelní (rýmují se první slova veršů), vnitřní (rýmují se vnitřní slova veršů) a koncové (rýmují se poslední slova veršů). Také naše pocity, myšlenky a vše v našem životě je často smíšené.

-

Okřídlená

-

Odpoutám se od země,

jen tak lehce, jemně.

A to jak, v letadle

či v balónu?

Ále,

v tu dáli onu

vzduchem duchem.

To chceš umřít,

co pak uzřít?

Jako živý snivý,

tělo nechám doma

a letím ke hvězdám.

Neprodělám kóma,

sám sobě se tak zdám.

-

-

Skladem

-

Mnoho toho spí ladem,

co v skrytu tělo nosí

a čím se nehonosí.

-

Mnoho toho spíš chladem,

co v mýtu duše hostí

a příčin zkušeností.

-

Skladem i mnoho touhou,

tvarovat ze sněného

do směrného, dle svého.

-

Málo toho pro koho,

čin darovat se něhou,

z věrného do ctěného.

-

-

Mnoho věcí

-

Na jednu tvou hlavu v kleci

stavu, za nimi se vléci,

jež chce být i zvednutou.

-

Jen málo z nich tobě patří,

tvé době a vjemy spatří,

co dnem či snem se ti zdálo.

-

Mnoho věcí cizích je mi,

mizících, přibitý k zemi,

jimi skrytý touhou třecí.

-

Poezie

-

Žije, jako kdykoli žila,

tam, kde v žilách její proudí krev.

Probouzí den, čas ji neskolí,

kde síla se rodí i objev.

-

Vypráví děje, kouzlí, pěje,

také ideje své rozdává.

Smysl vážný, lehčí či hravý,

hřeje se a neprodává.

-

Pocit vztažný i cit v ní pravý,

neprosí, nebere, rád dává.

Poezie žije, miluje,

pluje si, nevěrné nenosí.

-

-

Noční světla rozesetá,

ve stráni výše nad městem,

jako by tu ze tmy kvetla

ta oční zdání i zvěstem.

-

V přivřených víčkách rozpitá,

do paprsčitých hvězdiček,

zřených, jak sklíčka rozbitá,

co těch svazčitých cestiček.

-

Sdělných barev, velikostí

a tvarů svého významu.

Dění zjev, jenž velí, hostí

z darů i sněného klamu.

-

Nad nimi výš hvězdy pravé,

mihotavé body z dálek.

Zadními spíš zvěstmi právě,

mimo hravé proudy dále.

-

-

Noční světla rozesetá,

ve stráni výše nad městem,

jako by tu ze tmy kvetla

ta oční zdání i zvěstem.

-

V přivřených víčkách rozpitá,

do paprsčitých hvězdiček,

zřených, jak sklíčka rozbitá,

co těch svazčitých cestiček.

-

Sdělných barev, velikostí

a tvarů  svého významu.

Záře, jev, jenž velí, hostí

z darů i vysněných klamů.

-

Tato báseň se vyznačuje smíšenými rýmy, které jednak ukončují verše ve schématu ABAB, ale prorůstají také různým způsobem napříč veršů. Je to metoda co největší prorýmovanosti básně, při vyjádření smysluplného a logického dějového obsahu, při dodržení zde osmislabičného verše. Takové sestavování rýmů ve verších klade vysoké nároky i na technickou obratnost s českým jazykem.

-

Sen, jehož i klam poznal jsem,

raný znak, spíše jen tak hraný,

tvořící se, v sebe nořící.

-

Hloubící vjem, též se modlící,

dnem svým každým, jak hořící v něm,

pod noty skládá si hodnoty.

-

Ten sen, jenž i časem plný změn,

zraje zevnitř, na povrch hraje

něhy píseň a z ní příběhy.

-

---------------------------------

Rýmy mají v básních mnoho možností uplatnění. V běžných druzích pravidelného rýmování veršů svým typickým způsobem souznějí jejich koncové výrazy. V této básni o toto nejde, zde nejsou vzájemně rýmované verše, ale jejich počáteční a koncová slova. Verše v jednotlivých slokách se v koncových výrazech takto neshodují. Nepravidelně je zde však uplatněno také rýmování některých výrazů v sousedních slokách.

-

-

Doma v prachu

-

Nad stíny ve sluneční záři

sem tam i jiskřičky létají.

Klesají, hříčky své netají,

zastíní se, neční a zmaří.

-

Ty body v letu, s leskem třpytu,

jež pak na zemi již nevidět

či vzlet, než se mi však zjeví zpět,

z této shody tu, ve svém svitu.

-

Odložené věci

-

Spící, jakoby v kleci,

tito vzpomínek svědci,

stále však živí přeci.

-

Stojí si stranou kdesi

i na hřebík se věsí

či skryté již ve směsi.

-

Po dlouhém čase snovém

se představují v novém.

-

Bývají i objevem

svým nevídaným zjevem.

-

Ty odložené věci,

těch dávných časů letci,

jež zkoumají pak vědci.

-

-

Napsal jsem novou báseň

-

Jsi blázen!

A proč?

Že píšeš básně!

Nejen pro tvé "kvoč",

ale i krásně.

Toho se nenajíš,

to nevíš?

Člověk není živ je chlebem.

A čím ještě, deštěm?

I nebem.

Jsi blázen!

A ty si jsi na bazén!

-

Babí léto

-

V otevřeném okně stříbřitá nitka,

houpající se ve slunečním svitu.

Pavouček "běžník" někde sedí si tu,

nebo zas létá, jako skrytá hlídka.

-

To tenoučké vlákno, v proměnném třpytu,

do něhož vánek své opírá síly.

Podzimní pozdrav zve, otvírá zbylý

sen letního bytu, v odměrném citu.

-

-

Bílé linky po nebi

-

Jedna se píše tím směrem,

druhá míří zase jiným.

Každá tak z výše svým perem

a dál pak míří zázemím.

-

Jedna linka, dvě i čtyři,

tu vzdušný prostor křižují.

Vzdalují se či přiblíží,

rozpouští a rozšiřují.

-

V závěsu za svými zdroji,

na blankytně modrém nebi.

Letícími těmi stroji,

za cílem dálné potřeby.

-

Ty bílé linky v obloze,

souběžné, směry křížené.

Kreslí si v dané rozloze,

v obrazce někdy sblížené.

-

Dále psát

-

O čem ještě rád

a co si tak přát,

o tom i o všem.

Klíčem k tomu vjem,

jen snem oděn.

Snímat zem, jako sen

a nebe v něm.

Ve slunci, za deště,

blesky hromů vnímat.

Ve funkci stesky,

či radostí lesky,

o kom

i o ničem.

-