Seděli v hospůdce "U rejpala" a dávali si do nosu. Samozřejmě byl jejich hovor tajně odposloucháván.

-

Založíme stranu "Moudrých",

pravil politik vážený.

Červených, zelených i modrých,

pro muže tyto i ženy.

-

Ale to není až moudrý nápad,

oponoval vědec.

Co pak řek by na to západ,

na tak exotický kec.

-

Na to musíme jít vědecky,

analýza, prognóza, syntéza.

Pane vrchní dvě decky,

a potom nějaká ta fréza.

-

Tak založíme stranu "Nových",

opět na to politik.

Na pevných nohou svých,

semknutý vřavy šik.

-

Ale nebylo již toho dosti?,

dej si raději panáka.

To jsou k nám dnes milí hosti,

točí vrchní a jenom maká.

-

I v řeč se pustil umělec,

a vysvětlil to oběma.

Vsaditi vás v kárnou klec,

vzdyť úroveň to nemá.

-

Lepší, když se zmalujem,

alespoň k něčemu to bude.

Chvíli v ráji poplujem,

a nikoho z nás neubude.

-

Tajný odposlech vše zachytil,

a připsal k jejich jménu.

Pak vrchní za límec je chytil,

zmalované ku obrazu svému.

-

Kdo je tady moudřejší,

no to je ale selanka.

Jeden jako druhý hřeší,

nad Einsteina nebo Plancka.

-

Kresba F. Gellnera (část)

-

Vpravo, vlevo,

nahoru a dolů,

rozcestí životních cest.

Kteroupak se vydati

a nechati se vést?

-

Tou pravou,

ale kterápak to je?

Co může se nám zdáti,

jen přichystaná lest.

-

Rozvážnou i dravou,

po níž srdce kluše.

Ta je cestou zdravou,

vychází tak z duše.

-

Vždy je i kopcovitá

nebo také hornatá.

Nahoru a dolů vítá,

blátivá či travnatá.

-

Ta křižovatka cest,

směrování i lest.

Kráčet na vlastní pěst

a hlídat svoji čest.

-

-

-

Přeli se umělec a hvězdář,

kdo z noční oblohy má více.

I jakou hvězdy mají tvář,

tak hádali se převelice.

-

Umělec pěl fantazií,

hvězdář učenými rozumy.

Jeden k druhému měl dotazy,

ale jakpak ti si rozumí?

-

Já na Marsu již byl,

vy tam teprv poletíte.

I o zvláštnostech jeho snil,

copak vy o tom víte?

-

My se zase dovíme,

o čem vy nemáte tušení.

Potom si o tom povíme,

stvrzením pokušení.

-

Máte v hlavě Marťany,

my víme, že žádní nejsou.

I když by byli vítaní,

a také, Mars není hvězdou.

-

-

Každý pak z toho něco má,

umělec i hvězdář.

Obloha jako malovaná,

a odkrytá její pravá tvář.

-

Malíř impresionista,

versus vědec badatel.

Pro každého tu pravda jistá,

praví fantasta i kazatel.

-

-

-

Dopis z nebe,

pro tebe,

něco jako snová teze.

-

Jen pisatel v něm chybí,

proto odpovědět nelze.

-

Řádky tu psané žádné,

ten pocit z něj i libý.

-

Co pro koho to kladné

a kde jsou jeho meze.

-

Každý dopis dostává,

ustanovení řádné.

-

Kde varovné se rozdává,

avšak žádné sliby.

-

-

(upraveno 29.4.2024)

-

Život plný bláta i zlata,

odvíjí příběh každodenní.

Idea hříšná, někdy svatá,

pod níž, či nad níž kam není.

-

Krystalky třpytné, zářivé,

také beztvaré a rozteklé.

Vody stojeté, kalné, vířivé,

v nichž tlí i ryby leklé.

-

Pramen své si vyčistí,

vodě tak dodává průhledu.

Jedno druhému se mstí,

teplo zamrzlému ledu.

-

Zde jsou ty jiskérky zlata,

v čistém jen roztoku.

Idea okamžiku svatá,

příběhu života toku.

-

(upraveno 28.4.2024)

Člověk přišel i na to, jak vidět i to, co již nevidí. A vynalezl mikroskop a teleskop. Jeho zvědavost je taková, že by chtěl vidět a vědět všechno do největších mikro, makro, mega a giga dálek a sfér.

-

Mikroskop a teleskop,

to dobrodružné vidění.

Ale i jeden do toho by kop,

jaký to přínos a odkryté dění.

-

Jak se neviděné obrací,

v obrazy snů i nestvůr.

Okřídlení andělé, také draci,

a vize nočních můr.

-

Teleskop či tele skop,

zní složenina tato slovní.

I člověk versus lido op,

čím vším to tady voní.

-

Člověk nemůže vše viděti,

odhalit a poznat.

A potom v trestu kvíleti,

že sám sobě dal mat.

-

Tak to ale nestojí,

vždyť lidský tvor je zvídavý.

S ničím se nespokojí,

dokud důkaz nemá pravý.

-

Mikroskop a teleskop,

vždy zajímavé bádání.

A jaký to i hop a skok,

v tom poučení dání.

-

Avšak jenom odtud potud,

a dál již jenom stěží.

Co určitou překročí kvótu,

stane se otěží.

-

Vzhůru k dálkám nekonečna,

v mikro i makro směru.

Toť ta lidská touha věčná,

obojího rozměru.

-

-

Verše dobře tepati,

v rytmu slovem klepati.

I slůvka něhy šeptati,

a jinými třeba re(de)ptati.

-

Ráno vstal po těžké noci,

s náladou svou nevalnou.

Z jaké to probíral se moci,

myšlenkou v hlavě kalnou?

-

Byl to jen snový přelud,

vždyť na to se neumírá.

Rozplynul se obraz oblud,

 jako učení všehomíra.

-

Přichází pak plodný den,

po očistě závitů.

Kdepak je ten noční sen,

ve slunečním svitu?

-

Přichází nová naděje,

a pookřání na duši.

Co nového se vůkol děje,

vše jak patří se a sluší.

-

Očistná to hygiena,

sepětí s naším vědomím.

Avšak i ta snová hyena,

kouskem srdce mým.

-

Po dramatické noci,

přichází tak krásný den.

Zalitý sluneční mocí,

co více si přáti jen.

-

Verše dobře tepati,

v rytmu slovem klepati.

Leccos se i může zdáti,

lépe s humorem to bráti.

-

M.Grünewald, Pokušení sv. Antonína, kolem 1513-15

(M.G., N.Schwarzkopf, Obelisk Praha, 1970).

-

Je to dokonce jednou z nejpřirozenějších vlastností člověka. K vzájemnému strašení používají lidé nejrůznějších prostředků.

-

Zbraně má někdo jaderné,

jiný pouze konvenční.

Pro různé cíle úderné,

jak kdo tu nad kým ční.

-

Strašíme se vzájemně,

třeba jenom slovem.

Jednou drsně, jindy jemně,

ale vždy to jinak zovem.

-

Také božím trestem,

i věčným zdražováním.

Politickým gestem,

v službě klamům a zdáním.

-

Strašíme se svými klady,

tím, co a jak umíme.

Tvoříme-li protiklady,

a kolik toho víme.

-

I umění bývá strašidlo,

pro jednoho tak, pro druhého onak.

Někomu balzám, jinému šídlo,

nebo také jako koňak.

-

Páchne to i voní,

v závislosti jak komu.

Samozřejmě kdo na koni,

přiřadí či přikloní se k tomu.

-

Je to věčný spor a boj,

těch protipólných zájmů.

Svoje šrámy si pak hoj,

a rovnej vzniklou újmu.

-

Strašiti se je lidské,

i ránu kolem dáti.

Ve věci ale kritické,

lépe je se zváti.

-

-

-

Chtěl jít s dobou, avšak šel i proti ní,

vždyť na srdci měl tolik co říci.

Stále zkoumal, co neblahé či dobrodiní,

co pravé jest a co krycí.

-

Hledal svoji podobu

a procházel trnitým křovím.

V tu trpělivou nekonečnou dobu,

cestou k bližním svým.

-

Byl po ní také jat,

jak choval se hrdě a směle.

A v práci ho měl i kat,

pro ideje uvědomělé.

-

Stalo se však něco neskutečného,

zajat byl ten kat.

Který nevážil si slova vděčného,

pro svůj neobratný chvat.

-

Jaro, léto, podzim, zima,

střídají se pravidelně.

Ten, kdo dary jejich vnímá,

nemusí žít v brnění a helmě.

-

Otevíral víko krabice,

ve které překvapení mělo být.

To pak tu konalo se sice,

ale až takové nemusel mít.

-

Šel s dobou i proti ní,

vždyť jí měl tolik co říci.

Stále zkoumal, co neblahé či dobrodiní,

co pravé jest a co krycí.

-

Velký pak měl svůj cíl,

pro který žil a byl.

A nelitoval těchto chvil,

v nichž pravdu střídá i omyl.

-

O tom, jak jsme na svět přišli, z čeho vyšli, jakou cestou dále šli a co pak zavládlo v naší mysli.

-

Na počátku byl "velký třesk",

nebo jen třesky plesk?

Možná i uhodil boží blesk,

pro slávu svou a svůj lesk.

-

V končinách těchto oných,

pak naplánoval mnoho zemí.

Ohnivých i pokojných,

zpívej aleluja, do-re-mi.

-

Pro plodný život stvořil Zemi,

kolébku naši i náš hrob.

Vyvolenou tak mezi všemi,

čtyřlístek štěstí, kvadrilob.

-

A člověk na ní počal žíti,

množit se a vládnouti.

Budovat, bojovat i rýti,

do všech jejích zákoutí.

-

Začal si hrát na pána,

i nad ostatním tvorstvem.

Živému to ale krutá rána,

nezvaným se stal hostem.

-

A řinčí také zbraněmi,

a hrozí si i navzájem.

Avšak svědek bdí tu němý,

na čem tvůrce ten má zájem?

-

Země naše, točí se dále,

ve vesmíru z nejkrásnějších.

Život stále nemá namále,

z vlivů vnitřních, i těch vnějších.

-

-

Kolik jen těch hvězd,

a kolem nich oběžných planet.

Kudy pak cesty mají vést,

jež touhu naši ženou vpřed?

-

Ta naše je Země,

ze soustavy sluneční.

Jinak vesmír jeví se temně,

třpytná hvězda z něj tu ční.

-

Hvězdy různě zářivé,

ale i také barevné.

A potom spoje jejich křivé,

v obrazce se pojí pevné.

-

O různých názvech souhvězdí,

zvířecích a jiných.

Co v těch dráhách všeho jezdí,

ve stavech hmotných a plynných?

-

Zde kolik dalších Zemí,

a života různého.

I o tom ve snu zdává se mi,

bohatého či nuzného.

-

Orel, Delfín, Velryba,

Velký Medvěd - Velký Vůz.

Střelec, Páv i Jižní Ryba,

Orion, též Pegasus.

-

Mnoho hvězd a jiných těles,

kosmem víří ve svém rytmu.

Člověče ty, jen do toho vlez,

a vesmírnou proraz tmu.

-

A tak Robur Dobyvatel,

vytrvale hledá stále.

Pro blaho Země obyvatel,

i když téměř má namále.

-

Najde ji, nenajde?,

nevzdává se, bojuje.

Zemi jinou, kde život jde,

a co ji s naší spojuje.

-

-

-

Teleskop hlásí: nová Země!,

a přiblížil ji na dosah.

Jak hrklo to i ve mně,

tak, tomu se říká obsah.

-

V souhvězdí leží Fantazion,

a je jen o něco menší.

Matička, ta druhá Zemion,

i obal vzduchu tenčí.

-

V barvách mírně podobná,

jen modré méně viděti.

Země více ozdobená,

tam zas místa pro děti.

-

Pevniny mnoho, málo moří,

hory, nížiny a doliny.

Co z temnoty se všechno noří,

lesy snad, i holiny.

-

Jací na ní tvorové,

a jsou tam také lidé?

Lesy smrkové či borové,

jakpak to tam asi přijde?

-

Však navázati spojení,

zatím se žádné nedaří.

Vědci ale spokojeni,

přesto, že možnosti vše maří.

-

Ani cesta není možná,

planeta příliš daleko.

Člověk ještě mnohé pozná,

zatím jen to "hvězdné mléko".

-

Nová tu svítá naděje,

ale i riziko a obavy.

Co všechno vstoupí do děje,

kolik a jaké "zábavy"?

-

-

-

Naslouchal tichu,

svědomí vlastního hříchu.

Té symfonické básni,

jež i myšlenky krásní.

-

Tichému stříbru jiskření,

také hlasu svého srdce.

Stavu snivého jitření,

však s náhlou změnou prudce.

-

Za oknem pak vítr zadul

a impresi vrátil expresi.

Tak symfonii půl na půl,

obohatil vnější směsí.

-

Vítr se opět utišil,

v jiném již dějství básně.

Vpád hudbu ticha povýšil,

do noty jeho halasné.

-

-

Domy jako malovaný,

pro dámy i pány.

Každý tu bude zvaný,

kdo ovazuje rány.

-

Kdo jen rány rozdává,

a nic mu nikdy nestačí,

jen se stále hádává,

ten je pouze k pláči.

-

A ať se tvoří cokoli,

vždy to pro mnohého špatné.

I to, co respektuje okolí,

argumenty málo platné.

-

Generálové hned po boji,

 ukazují svoji sílu.

Ale spíše věc jen hnojí,

z roviny nízkého nihilu.

-

Mnoho již bylo návrhů,

ale žádný vybraný.

Poplatných většinou trhu,

zájem a vztah jen hraný.

-

Své tu k svému přiřadit,

a nevnucovat cizí vůli.

Náměstí celé musí ladit,

ale ne těm, co zde pikle kuli.

-

Řešení západní strany SN novou dostavbou.

-

Současné provizórium vybourané proluky.

Domy Staroměstského náměstí (Srdce města, URM Praha, 2008).

-

-

Byla malá, co tu kdysi stála,

spíše jako kostelík.

Také i jako sražená se zdála,

co všechno jen dokáže zvyk.

-

Později ji zvětšovali,

kazili a ničili.

Tak si o ni pečovali,

až podťali její síly.

-

-

A postavili velikou,

jež monstrem na rynku se stala.

I věznicí se nestala jen klikou,

a na svou krásu si jen hrála.

-

-

Potom přišli ničitelé krutí,

tu radnici starou rozbít.

V holínkách okovaných obuti,

ale již jen ze msty, ne území dobýt.

-

-

(vlastní fotograf, 1990)

-

A nakonec přijde stavitel,

zbudovat radnici novou.

Ten věrný její přítel,

představu zhmotnit snovou.

-

-

Když člověk pracuje ve více uměleckých oborech (prošel jsem i svým hudebním obdobím), nutně se pak tyto vzájemně prolínají. Architektura hraje hudební skladbou nebo recituje báseň a naopak hudba či báseň mají architektonickou stavbu.

-

Postavit dům, aby svou píseň zpíval,

nebo poezií promlouval.

I dát mu vše, co tak kdysi míval,

co snad vítr času odvál?

-

A domy jako báseň symfonickou,

či sbírku básní.

Skladbu čistou harmonickou,

při níž se i sní.

-

Postavit dům a dát mu verš,

i jiný, než obytný smysl.

Pro pravdu vyšší, nežli lež,

či jen pouhý výmysl.

-

Také napsat sloku básně,

by logiku a stavbu měla.

A obsahem vyzněla jasně,

i slova její byla vřelá.

-

Pohleď ty jasný sokole,

na tu naši rodnou zemi.

Kde člověk v jednom věčném kole,

buduje své zázemí.

-

-

-

Kam kráčíš básnická tvorbo,

kam chapadla svá rozvíjíš?

Ty duší poetická orbo,

opět stahuješ a zavíjíš?

-

Přece víš, jak mi těsno

a v sevření i teskno.

Stahuji se do sebe,

bych vidět mohla tebe.

-

Zkoumám, rozjímám a sním,

tak plány svoje rozvíjím.

Vždyť jak málo toho vím

a není rozmlouvati s kým.

-

Kam kráčíš básnická tvorbo,

kam cesty svoje rozvíjíš?

Ale to já přece nevím,

do neznáma,

vždyť daleká je cesta má.

-

-

Jsme jen lidé a nic více,

plní tužeb a očekávání.

Jak života hoří naše svíce,

naslouchaje kázání.

-

Bez užitku mnoho rad,

avšak i užitečných.

Cesta jako nedobytný hrad,

příběhů plná (ne)skutečných.

-

Bez bolu není radosti,

v tom trnitorůžovém sadě.

I učiněno bývá zadosti,

tak praví se v této zásadě.

-

Prověrky četných pokušení,

nástrah, lstí a pastí.

Neblahá bývají tušení,

pak chybný krok se mstí.

-

I toto ku prospěchu jest,

zření a probuzení z klamu.

Jak svou zachovat si čest

a oddělit zrno a slámu.

-

Jsme jen lidé a nikdo více,

různých směrů i postavení.

V stálém tu ohrožení sice,

leč jiného nám dáno není.

-

Bez radosti není bolu,

růžový sad plný trní.

Krajina vždy nahoru a dolů,

kde jedno roste a jiné krní.

-

J.Zrzavý, Cesta, 1933 (J.Z., M.Lamač, Odeon Praha, 1980).

-

-

K jasné jsem vzhlédl obloze

a spatřil ty okřídlené bytosti.

Jak v klín řazeny na mnoze,

já nemohl se vynadívat dosti.

-

I zatoužil jsem s nimi býti,

jiný pak také po flintě.

Něco z jejich letu míti

a ten přemýšlel o fintě.

-

Moje vize snivé,

druhého jen myslivecké.

Myšlenky mé básnivé

a choutky pouhé lovecké.

-

Husička ta divoká,

co letěla z vysoka.

Dvakrát letí do roka,

vždy tak padne do oka.

-

Avšak přijde i ten střelec

a některá z nich nedoletí.

Ten ziskuchtivý vetřelec,

jako v husím prokletí.

-

Já vídávám je s obdivem,

v symbolické svobodě.

Povznášen i jejich vlivem,

jak vzduchu patří, také vodě.

-

Letěla husička,

letěla z vysoka.

Nemohla doletět

a spadla do potoka.

-

Světem zvířat, Ptáci I., J.Hanzák, K.Hudec, ilustrace A.Pospíšil, Praha 1963.

-

-

Výtrask vody chrlící,

a závoj třpytu kolem.

I úsměv s kapkou na líci,

jak dopadají horem dolem.

-

-

Pramen vody trysku,

a zpětně padající.

Oživující svou misku,

a v návratu se kající.

-

-

Němá kašna barokní,

dávno zde již vyschlá.

Jak v soucitu se sklání k ní,

sromů větev tisklá.

-

-

A co fontána srdce našeho,

ten výtrysk radosti a bolesti?

Dobrého i zlého všeho,

to věčné naše rozcestí?

-

To je také voda trysku,

jež se vrací i obrací.

Tak, jak hlubokou má misku,

a šlechtí se svou prací.

-

-

Kolem jen rozhoštěná tma,

od počátku, až do konce.

To, co posel v rukou třímá,

pouhé bijící zvonce?

-

Také pochodeň pravdy,

jež mu svítí na cestu.

A svítit bude navždy,

v poselství od města k městu.

-

Cestou padá, zase se zvedá,

přehlížen a pomíjen.

Ale někomu to přece nedá,

klam to nemůže být jen.

-

V poselství od města k městu,

s pochodní svou v ruce.

I s tíhou vlastního trestu,

přesto však i jako vůdce.

-

-

-

Tajemství paměti ztracené,

a vykoupení hříchů.

Pro dohledání, co je cenné,

a co podporuje pýchu.

-

Tajemství paměti ztracené,

dobrých způsobů a zvyků.

Pro odlišení, co je cenné,

od planého povyku.

-

Kde leží to sněné království,

hřejivé něhy a krystalické čistoty?

Jež zármutek plní radostí,

a pravověrnou duši hostí?

-

V ponížení, bolu a nechápání,

avšak i v pozvednutí, napřímení a pochopení.

Neboť takto pojištěná cesta daní,

kde jiné naší pravdy není.

-

Tam, kde čistota něhy a něha čistoty,

spolu s tvarem krystalicky ryzím.

Tam já nalézám své jistoty,

pro oteplení z nesčetných zim.

-

Jen tak pro pocit klidu na duši,

vždyť já jsem já a ty jsi ty.

A co nejlépe nám oběma sluší,

v pravdě naší, nezkreslené mýty?

-