-

Komu není rady,

tomu není pomoci.

A nedbat cizí zrady,

nebýt v její moci.

-

Dvakrát měř

a jednou řeš.

A znovu proměř,

než se opřeš.

-

Líná huba holé neštěstí

a mlčeti nad zlato.

Všeho s mírou naše štěstí

a zaděláno je i nad to.

-

Každý chvilku tahá pilku,

nežli pozná svoji mýlku.

-

J.F.Millet, Drvoštěpi, olej, 1850-52.

-

-

I vy neviňátka malá,

v rozpuku svého života.

Jak ta matička se o vás bála,

jaká budete novota.

-

Človíčci vy nejmenší,

holčičky a kloučci.

Při pohledu našem zvenčí,

jako roztomilí broučci.

-

My jsme již ti dospělí

a také již i "viňátka".

Ti velcí, nad vámi bdělí,

otevírající vám vrátka.

-

Domenico Ghirlandajo, Klanění pastýřů, 1485.

-

-

Tam, kde oheň zapaluje svíčky,

kde z temnot světlo povstává.

Tam, kde končí i všechny hříčky

a ve své radosti se rozdává.

-

Tam já našel spočinutí těla

a procitnutí v duši.

-

I přicházeli lidé zde,

neboť světlo lákalo je.

Z jedněch úst i povzdech,

co, že to dává pokoje.

-

Tolika proher a zklamání,

také hrozeb varovných.

Přece je tu něco k mání,

myšlenek čistých, rovných.

-

Z nejistoty stálých obav,

povstal tu klid a mír.

Shromáždil se četný dav,

prohlédnout si nových mír.

-

Tam, kde oheň zapaluje svíčky,

světlo z temnot povstává.

A děti tu s červenými líčky,

kde kdo v smíru postává.

-

Spočinutí těla, procitnutí v duši,

návrat ku pokoji.

I nejedno to srdce buší,

koho v radost uspokojí?

-

-

-

Rynek Staroměstský založen,

v kříži obchodních zde cest.

Pro společnosti mužů, žen,

pak domy obestavěn jest.

-

Prosté vyrůstají zprvu,

později již honosné.

K bydlení a také k trhu,

co více se jeví výnosné.

-

Domy měšťanů a patricijů,

církevní i úřadu.

To vše též patří k dílu,

v každodenním pořadu.

-

Řeší se tu politika,

taktéž kruté zvyky.

Mění se často rétorika,

s proměnnými triky.

-

Prošly tudy průvody,

slávy králů českých.

A byly rovněž důvody,

k počinům jen třesky-plesky.

-

I pořádají se tu akce,

trhu, sportu, kultury.

A probíhají satisfakce,

zezdola i psané shůry.

-

Ale rynek Staroměstský,

pyšní se tu stále.

Je tak český a tak hezký,

prostého i pana krále.

-

Utrpěl však rány z děla,

stopy hrůzné války.

Zůstaly ty nezhojeny zcela,

ve smíru z časové dálky.

-

-

DŮM U VYSOKÉ VĚŽE

-

Dávno, pradávno již tomu,

co dům a věž tu stály.

I dávno tomu, kdy došlo k zlomu,

kdy nepřátelské větry vály.

-

Dům padl,

a zůstal z něj jen zbytek.

Odešel i ten, co tu kradl,

jenž cizí za svůj pojal příbytek.

-

-

I vyroste dům nový,

na tomto slavném místě.

S členitými krovy,

ve spojitosti zde jisté.

-

Ten dům u vysoké věže,

z velmi starého města.

K ní tak pojednaný svěže,

by odčiněna byla msta.

-

-

Kam jdeš?

Já, nikam.

A proč tam jdeš?

Podnikám.

A v čem podnikáš?

Já, v ničem.

-

Tak ty nejdeš nikam,

podnikáš a nepodnikáš.

Víš ty vůbec, co chceš?

Nevím, já jen žvýkám.

-

Tak pojď se mnou.

A kam ty jdeš?

Já, taky nikam.

A proč tam jdeš?

Podnikám.

A v čem podnikáš?

Já, taky v ničem.

-

Tak to už jsme dva ničemové,

a ještě tak najít třetího.

Ale proč?

Pro echo zprávy zlomové,

nebo, jako zástupce mýho.

-

Tak to už by byl podnik,

a kráčeli bychom někam.

Ale kam?

No přece tam,

kde by konkuroval protivník.

-

-

Anděl i ďábel v těle,

kdopak by je neznal.

V naší vězeňské cele,

ač je nikdo nezval.

-

Vstoupili v nás společně

a přou se o své pozice.

V dilematu stálém věčně,

jednou ten či onen více.

-

Oba jsou nám ku prospěchu,

pro míru věcí v životě.

Ve věčném tom chvatu spěchu,

v každé se dělí novotě.

-

Záleží pak s čím se perem,

tak z nás vystupují oba.

Avšak také na tom kterém,

i na tom, co káže naše doba.

-

V boji protikladů jednota,

kde anděl s ďáblem tancuje.

Koho pak v převaze hodnota,

více bdí a druhý nocuje.

-

Míru svou si držeti,

nevyhánět čerta ďáblem.

Když pekla kníže káže ti,

odpovídej andělem.

-

E.Delacroix, Jákob zápasící s andělem, detail, 1861

-

-

Učí se mluvit, číst, psát a počítat,

poznávat, studovat i hledat.

Učí se také to správné vítat

a čest svou v sázku nedat.

-

Rozpoznávat zlo a dobro

a nezaměnit pravdu se lží.

Bojovat i pílí chrabrou,

na čem všem jemu záleží.

-

Pracovat a dosáhnout met svých,

v úsilí stát se potřebným.

Také varovat se tužeb chtivých,

tak dopřát sobě, mravům pevným.

-

Pěstovat kulturu nebo sport,

či jinou zájmovou činnost.

Upéct dobrotu, třeba dort

a šlechtit zahradní porost.

-

Avšak ctností, jíž se neučí,

je cit člověka k člověku.

Za ten nikdo nikomu neručí,

po celou dobu svého věku.

-

Honoré Daumier, Zápasící školy:

klasický idealismus proti realismu, 1855.

-

-

Prostá,

jež trvalého si pozvala hosta.

Kráčejí společně životem

i spoutáni za svým plotem.

-

Dovádí, skotačí, rozhlíží se,

také zkoumá, dumá a sní.

Jaká přidělená životní mise

a rozporné příběhy v ní.

-

Podzimní za oknem mlha,

jíž sluneční kotouč prosvítá.

Ta již nyní prudčeji se trhá,

jak slunce ve svitu ji vítá.

-

Duše a slunce,

slunce a duše.

K němu vztažené ruce

i srdce za ním kluše.

-

-

-

NIC

-

Bez ničeho

k ničemu

nic

o ničem

s ničím.

-

Beze všeho

a nic víc.

-

NĚCO

-

Bez něčeho,

ale čeho?

-

K něčemu,

ale k čemu?

-

Něco,

ale co?

-

O něčem,

ale o čem?

-

S něčím,

ale s čím?

-

No přece s tím,

s čím na kolenou klečím

a za co bohu vděčím.

-

TO

-

Bez toho

tomu

to

 o tom

s tím.

-

Ale s čím?

No přece s tím.

A to je co?

No přece to,

tvoje dobro a zlo.

-

KDO?

-

Ty

Kam?

Tam.

Proč?

Proto.

Ale pro co?

-

Pro srdce tvé,

kam jen tebe zve.

-

-

Lahodný si vypil doušek

a čerstvý vdechl vzdoušek.

-

Čaj a koláč k snídani,

placené řádně s daní.

-

Myšlenky srovnal v pořádek,

by opět napsal pár řádek.

-

Ale o čem nebo o kom?,

no, třeba i o všem.

Ano ovšem, třeba i o tom.

-

Od ničeho ke všemu

a od ničeho k ničemu.

-

Nic je přece také všechno

a všechno pouhé nic.

-

Nekonečno, absolutno,

a k tomu dodat ještě nutno,

to vesmírné, nesmírné věčno.

-

Lahodný pak dopil doušek,

osvobozen od těch zkoušek.

-

-

Každý člověk nějak rozpoznává během svého duševního vývoje, kam patří a kam v životě míří. Cítí rozměr svého cíle. Podle toho se potom ve společnosti aktivně i pasívně zařazuje a orientuje ve svých zájmech a práci. A každý zde má svůj určitý nezastupitelný úkol, svoje životní poslání a naplnění.

-

Kam kráčíš člověče?,

na šálek dobré kávy.

Také svěřit se do péče,

toho, jenž zpěvné učí oktávy.

-

Ano, třeba učiti se mnohému

a kultivovat samorost.

Hraj si pak na bohému

a pěstuj i svůj bujný porost.

-

Kam, že to kráčíš člověče?,

na sklenici piva dobrého.

I svěřit se do starostlivé péče,

šenkýře toho kterého.

-

Neztráceje v sebe víru,

tak dosahuje na svou míru.

Po cestě i leckde díru,

jak točí se v tom věčném víru.

-

Všeho třeba užívati

a konati co patří nám.

Ten, kdo pak cíle naše hatí,

bývá nechvalně dobře znám.

-

Dosáhnout na nemožné,

třeba postavit dům na strmou skálu.

Pro chudé i zámožné,

věcí síly prozřít z kalu.

-

Petr Brueghel, Nesení kříže (detail), 1564.

-

-

Ty po dešti na okenním skle,

jako symbol životodárné vláhy.

Průhledné, barevné a lesklé,

jak přírodní je poměřují váhy.

-

Také kapky rosy v trávě,

jež postříbřují její zeleň.

I ty, co v pavučině se třpytí hravě,

těch více si všímej, nežli pleň.

-

A kapky potu na čele,

po usilovné práci.

Či potem smočené tělo celé,

kde v oděvu pak se ztrácí.

-

Plakala a uronila slzu,

jež pod okem jí visela.

A po tváři stékala ve skluzu,

jak uplakaná byla celá.

-

Růže, ta královna našich květin,

k obraně má i bodavý trn.

Za smělost tvou ti odvětí,

bolestí krvavých skvrn.

-

Kapky vody a rudé krve,

to jsou kapky života.

Jednou vidíme je poprvé,

a pak jsou to již pouta.

-

Ty kapky,

jež mají i svoje drápky,

a očím otevírají klapky.

-

-

-

Temná byla noc,

obloha mračná, za deště.

Však jaká to čarovná moc

a znamenaná k tomu ještě.

-

Vyšla hvězda jasná,

jen jediná v tom černém poli.

Ve svém svitu tak krásná,

pro srdce čisté, které bolí.

-

Stála nad tím jedním místem

a něco vzkazovala.

Ve směru či smyslu jistém,

svým třpytným světlem pózovala.

-

Hvězdo ty má jasná,

buď tu stále se mnou.

Tvá idea pro mne spásná

a vítězí nad mocí temnou.

-

Hvězdička pak zamrkala,

dalším vstřícným znamením.

I v pokoře se duše kála,

zatížená kamením.

-

Však náhle také pookřála,

tou povzbudivou nadějí.

Co odedávna si skrytě přála,

lépe při zemi být, raději.

-

S kým, že nitro rozmlouvá,

kdo vnuknutí mu dává?

Ten, jenž i vlnobití vzdouvá

a přikázání pravá.

-

-

-

Potkal se vesmír s vesmírem,

a myslel si: já jsem já.

Válkou řešit to, či smírem,

vždyť koho to v sobě má?

-

Ano, člověka v sobě nosí,

převzácnou živou bytost.

Přesto, že naděje jemu kosí,

projevuje i nad ním lítost.

-

Přec myslící ta úroveň,

a perspektivní bytí.

Také škodolibým zároveň,

jak vydatně se sytí.

-

Avšak stále potřebuje jej,

neb prospívá tu jemu.

A tak tedy, děj se co děj,

hledí ku obrazu svému.

-

Potkal se vesmír s vesmírem,

a podali si ruce.

Tohle my vyřešíme s mírem,

proč bychom tak prudce.

-

I stali se pak přáteli,

vždyť tu o člověka běží.

A postoj jiný máte-li,

prosadíte ho jen stěží.

-

Člověk, to zní hrdě,

vzácnost přece nebeská.

Proč tedy tak tvrdě,

kdo potom vám zatleská?

-

-

Spisovatel Jan Čep (1902-1974) je jednou z osobností, které svou tvorbou na mne výrazně zapůsobily a ovlivnily i moje směřování. Povídky tohoto prozaika a básníka jsou výjimečné svým obsahem duchovního pohledu na život prostého venkovského člověka. Jeho životní osudy autor popisuje nevšedním a osobitým stylem básnické prózy.

-

Jak vroucí je duše tvá,

jakým květem zdobená.

Svým pohledem zcela svá,

a životem hloubená.

-

"Děravý plášť", "Polní tráva",

"Zeměžluč" či "Letnice".

Každá ta poídka hodnota pravá,

"Zlatá a modrá", plodná vinice.

-

Život prostého venkovana,

vždy podán duší básníka.

Žádná výpověď takto hraná,

jaký duchovní zážitek vzniká.

-

Jen Čep, který se narodil na Hané, v Myslechovicích poblíž Litovle, se znal i s mým otcem, který také pocházel z tohoto kraje. Můj otec byl ve 30. a 40.letech organizátorem "Akademických týdnů na Moravě" (od roku 1936 do roku 1947). Byla to setkání mladé katolické inteligence s významnými osobnostmi z duchovního, uměleckého i vědeckého světa. Přednášky zde byly na kulturně-historická, teologická a sociální támeta (sociální život, duchovní život, etika, umění, filosofie, pedagogika, křesťanská sociologie). 

Místem konání byl Svatý Kopeček u Olomouce (každoročně od r. 1936 do r. 1941). V roce 1942 se "Akademické týdny" konaly v Jaroměřicích u Jevíčka, v r. 1943 v Kokorách u Přerova, jak se tak akce přemísťovala podle možností v době okupace. V r. 1944 se měly "Duchovní dny" konat v Ostravě, avšak gestapo vyslídilo přípravy a znemožnilo jejich uskutečnění. Po osvobození se "Akademické týdny" konaly opět na Svatém Kopečku (jubilejní 10. ročník). V r. 1946 a 1947 pak bylo toto setkání ještě v Beskydách na Gruni. Ovšem rok 1948 učinil konec těmto akcím.

Jan Čep, který emigroval před komunisty v r. 1948 do Francie, byl také aktivním účastníkem "Akademických týdnů na Moravě". Na fotografii je na jednom z těchto setkání na Svatém Kopečku u Olomouce.

-

-

Neděs se krajiny své,

vždyť já jsem stále s tebou.

I tam, kam jiný tě zve,

se mnou není tvou kletbou.

-

Po vodě lodičky pouštěj

a zase s nimi se shledáš.

I důvěřuj této poště,

pak dostaneš zpět, co jí dáš.

-

Já radím ti, co ku prospěchu

a vedu cestou bezpečnou.

To vše děje se a beze spěchu,

vždy v pravý čas, až na konečnou.

-

Vyléčím tě z pochybností

a potřebné dodám síly.

Ty věren buď svých ctností

a nepolevuj ve své píli.

-

Přepásej pevně bedra svá

a vyřiď, co jsem ti přikázal.

Toť jasná je moje výzva,

cožpak víru ti někdo vzal?

-

Odpovím ti v čase přízně,

neboť všechno má svůj čas.

Jako obilí klas a jeho žně,

životem zraje každý z vás.

-

Nezapomeň človíčku na mě,

vždyť já jsem stále s tebou.

V zastoupení tu nikdo za mě,

cestou, nikoli nejasnou kletbou.

-

Má duše to takto pociťuje,

byť v proměnách úzkostlivých.

Nechť kdokoli pikle svoje kuje,

odpovědí mých pevných i tklivých.

-

-

Z komínku protější továrny,

bílý vystupuje kouř.

Spíše to ale produkt varný,

jenž tu větru káže tvoř.

-

Vánek se točí ve všech směrech

a různě si s párou pohrává.

Tvoří tak v abstraktních tvarech,

jak prchavá to kompozice hravá.

-

A nad ním plují oblaka,

ta však jen jedním směrem.

Chomáče bílé jejich cesta láká,

kam jen plují na tom nebi širém.

-

Však nedosáhnou až té výšky,

neboť vzápětí se rozplynou.

Na ty valící se hrdopýšky

a hledají si cestu jinou.

-

Vpravo, vlevo, nahoru a dolů,

kouř bílé páry skotačí.

Neznaje sám žádného vzdoru,

dovádivě i s větrem tančí.

-

I život jako pára stoupá,

hraje si a dovádí.

Pak v živlu svém se vykoupá

a s věčností boj svádí.

-

(upraveno 26.4.2024)