Moje architektura - první rubrika

Napsal jsem novou báseň

Jsi blázen!

A proč?

Že píšeš básně!

Nejen pro tvé "kvoč",

ale i krásně.

Toho se nenajíš,

to nevíš?

Člověk není živ je chlebem.

A čím ještě, deštěm?

I nebem.

Jsi blázen!

A ty si jsi na bazén!

Babí léto

V otevřeném okně stříbřitá nitka,

houpající se ve slunečním svitu.

Pavouček "běžník" někde sedí si tu,

nebo zas létá, jako skrytá hlídka.

To tenoučké vlákno, v proměnném třpytu,

do něhož vánek své opírá síly.

Podzimní pozdrav zve, otvírá zbylý

sen letního bytu, v odměrném citu.

Bílé linky po nebi

Jedna se píše tím směrem,

druhá míří zase jiným.

Každá tak z výše svým perem

a dál pak míří zázemím.

Jedna linka, dvě i čtyři,

tu vzdušný prostor křižují.

Vzdalují se či přiblíží,

rozpouští a rozšiřují.

V závěsu za svými zdroji,

na blankytně modrém nebi.

Letícími těmi stroji,

za cílem dálné potřeby.

Ty bílé linky v obloze,

souběžné, směry křížené.

Kreslí si v dané rozloze,

v obrazce někdy sblížené.

Dále psát

O čem ještě rád

a co si tak přát,

o tom i o všem.

Klíčem k tomu vjem,

jen snem oděn.

Snímat zem, jako sen

a nebe v něm.

Ve slunci, za deště,

blesky hromů vnímat.

Ve funkci stesky,

či radostí lesky,

o kom

i o ničem.

V úlu pólů

Ještě píše

spíše příště

a pak kde co

lapák něco.

Méně více

nevelice

slov těch málo

v poutech zvalo.

A tak dále

padák stále

klesá k zemi

kde zázemí.

Kolem hřiště

kolejiště

vede zjevně

jede pevně.

Náhle stojí

a hle v hnoji

rostou lesy

spostou klestí.

Zase vzlétá

v trase vzkvétá

vzhůru dolů

v úlu pólů.

Ranní dýchánek

Vlahý průvan si se záclonou hraje,

vane oknem, vlní ji od okraje.

Čerstvě i posečenou trávou sycen,

ranní, zvenku tak vzdouvá plíce.

Slunce nízko jen nad obzorem plane,

letní tu ráno, v louce vzdorem chladné.

Pozdního léta, však parného stále,

směnných těch hodnot, v době této zralé.

Myšlenky a vzpomínky se poutají,

potají na sebe i hlasem ptají.

Větřík tím oknem dále chladně vane,

přináší vnadné, nebo náhle zvané.

Jednohlasá

I dotkla se spása,

v kruhu své všednosti,

rubu vznešenosti,

doklad sebe hlásá.

Zradí

Slovo si prozradí,

čím zní i v pozadí.

Zření, snění, chvění,

na čem staví lpění.

Ať řekne, co řekne,

před duší svou smekne.

Napoví, když ruší

smysl, jenž se tuší.

Básnička

Vázaná,

jako tkanička,

smyčkou svou i stažená,

nazvaná tak

sražená.

Čistý vzduch

si dýchá,

jistí kruh,

meze, krov,

zkratkou znak.

Utíká pak

do ticha,

kde beze slov

se ostýchá.

Příliš

Příliš mnoho, toho´s koho´

a málo touhou sněného,

křehkého, ne však směnného,

k čemu tak prosebně vzhlížíš.

To proto tak to i dáno,

by smělo být ti přidáno,

k mysli, citu, ve tvém skrytu

a vždy v něm znělo vítáno.

Tou vyvolenou

Kam i dohlédne ozvěnou,

přáním zván či zřením lákán,

vytouženou v srdci změnou,

vstříc svým sněným dálkám.

Cestou v duši, ze tmy světlem,

volbou letem tlak odlehčen.

Jen snad chvíli, nebýt střetem,

kde zrak hrdý obměkčen.

Zlatá střední

Klekne před ní

řekne: všední

vzhlédni, přepni!

Jaký okov

koňských podkov

plod loňských slov.

Vzepne koně

vzletně, skromně

zpětně v domě.

Vzdor razí spor

o vzor, obzor

kazí prostor.

Zlatá střední

snad ta přední

ztráta ke dni.

On a ona

Vzkázala mi,

buďme známí...

se slzami.

Nejsme zváni,

dost již hraní

na rozhraní.

Vzkázal jsem jí,

blíže k zemi,

těžko je mi.

Když jen známí,

tak i sami

bez ustání.

Nemohu již,

být tobě blíž,

o čem ty sníš.

Ach můj bože,

sen, protože...

a jen to vše?

Je mi líto,

jak i vzít to

dvouhry síto.

Cesty vedly,

touhy svedly,

strop si zvedly.

V přítmí světla

Rytmy s rýmy pojí

hojí a splétá,

jak se tak střetá

s nimi i v boji.

Střídá děj k verši

a řeší sloku,

vždy krok po kroku

přidá jej, věší.

Tvoří ji k básni

zjasní hru, světlo,

co se tu slétlo

hoří i v kázni.

Letní

Zpěvní ptáci již ztichli

a dny, jakoby zpychly.

Zlostný hrom, pohon auta

i ostrý klakson chvátá.

Slunce žár, avšak z dáli

hřmění v patách, zkrat náhlý.

Zvrat tu jde jen okolo,

ve strachu o své sólo.

A zas ten bílý mráček,

zdá se, sílí z otáček.

V letním tom žáru, varu,

zlom tak letí v daru.

Jižní vítr, třesk, liják,

blesky k tíži kdoví jak.

Úleva, chlad, závlaha,

zápor i klad, ta snaha.

Té umělé

Vyčíslit se to nedá,

byť je číselná řada

i nekonečná věda,

která však nemá ráda.

V podobojí

Bojí se o svoje

neboť právě to

čím se hojí

mu umí říci

jsem nástroj bicí

tvoje veto.

Báseň neumírá

Umírají její básníci,

na básníky jen si hrající,

kde neumí míra a víra.

Ve skrytu

Kam až okem dohlédne,

myslí duše dosáhne,

po čem i citem prahne,

na to snem se spolehne.

Každým dnem pak tou souhrou,

hledí, myslí a cítí,

energií nabytí,

se smyslem nad svou prohrou.

Chatka

Tam v dáli, na tom úbočí,

ve stráni kopce u lesa,

jenž níže k potoku klesá

a v údolí potom vkročí.

Krčí se chatka dřevěná,

s krásným výhledem do dálky.

Stojí tu snad již od války,

stále ta samá, neměnná.

Chodíval jsem i kolem ní,

té roubenky tam na kopci.

Vzdálen obci, dnem, za noci,

na toulce své též polední.

Páv

Krásný je jen projev z hloubi,

okrasný, jak oděv zhouby.

Krása se i s chloubou snoubí,

avšak ne, když pýchou zdobí.

Páv svou krásou pyšné chlouby,

však mýty hříšné nehloubí.

novější článkystarší články

vypnout mobilní verzi

Jiristratil | Moje architektura