|
- Stín sem, stín tam, neunikám, neboť ve stínohře žiji. Stínem jsi ty, stínem já sám, i vlastním stínem se kryji. - Předáváme stopu stínu, otiskem hraného znění. A myjeme, v čistotu špínu, sami sebou okouzleni. - Byl jsi tu, a kde jsi nyní, co tu po tobě zůstává? A kdo koho za co viní, jen vzpomínka mlhavá. - Nejsme víc, než couboj stínů, v úsilí o sjednocení. Podobni, směsici plynů, a v něm i osamoceni. - Já, ty, on, a my jsme všichni, herci, divadlem žijící. Jen si do někoho píchni, zahraje ti roli krycí. -  - |
|
- Poslouchám, jak bubnují, kapky deště na střeše. Jejich koncert miluji, vzduch se jimi pročeše. - Ve smíru duše vlídné, svůj zasílám jim pozdrav. Odpovídají klidně, ty v pokoji buď a zdráv. - Kapky vy moje milé, skotačivé a divé. Jak v píli své jste čilé, i zadumaně snivé. - Poslouchám, jak bubnují, blaze je mi na duši. Pocit tento miluji, když se čistí ovzduší. -  - |
|
- Každý jedinečnou bytostí, zrozen do přírodního řádu. K tomu, obdarován předností, a vždy k jinému veden spádu. - Chráněn ve své zranitelnosti, plní životně daný úkol. Otevřeností ve sdělnosti, účasten dějství mnoha kol. - Nikdo do nikoho nevstoupí, jen do jisté míry, mírou svou. Pak více či méně prohloupí, hledá-li skutečnost pravou. ------------------------------ Její milost - Člověk neví, že zemřel, to na smrti to krásné. Plamínek, jenž dohořel, tak v usmíření spásné. - Z milosti její dáno žít, darem jedinečnosti. Sílu čerpat i prozřít, také trpět k věčnosti. -  - |
|
- Člověk vždy jen jeden, identitou vlastní. Vědomím i veden, v doménu kontrastní. - Nevstoupí v druhého, žádný jiný není. A přece vedle jeho, hlasy mnoha znění. ---------------------- Čím čím - Čím víc toho člověk ví, tím víc toho neví, ve svém obzoru. - A čím méně toho ví, tím více toho ví, ve svém názoru. -  - |
|
- Z čista jasna, zpráva krásná, taková jen polohlasná. Zdáli slyšet znění zvonu, v libozvučném chvění tónu. - Trošku teskně, avšak jasně, srdce jeho bije přesně. Poselství hlasu věčnosti, v podání čistoty ctností. - I naslouchal tomu hlasu, s vděčností, pro jeho krásu. A zklidněn ve své lítosti, tak posilou i v úzkosti. - Potom utichla ta zpráva, již vzala opět dálava. A nyní, naslouchal tichu, zřetelněji svému hříchu. -  Historický Stárkov ------------------------------------ Plodnost života spočívá v tom, že čerpá ze všech svých zdrojů, ne jen z vyšívaných krojů. - |
|
- Těšil se, v skrytu těšil, a věřil, že se dočká. Milosti, o níž jen snil, místo ní však otočka. - Vysněné tak bytosti, život smysl nehledá. A co, že ten tu hostí?, přírodu, jež jej svedla. - Sny, jakousi nadstavbou, ve skutečnosti bytí. Klamnou, falešnou hradbou, kde nalézáme krytí. - Věříme, byť i víme, jak věci naše stojí. A bezustání sníme, dokud nás neodpojí. -  - |
|
- Tempo života se zrychluje, proto i psát dlouze, často na vodě pluje, z nouze. - Méně slovy, obsahu více, co chceš říci tak převelice. Já jdu sám, mé sklony jiné, a s mravem vždy i duše splyne. - Síla pokory, také vzdoru, v ústupu, názoru ve sporu. Nespojuj nespojitelné, praví zkušenost, co účelné. - Ne příliš hluku - V každodenním rozjímání, soustředěním na duši. S radostí i díkuvzdání, za to, co vjem zjednoduší. - Očista ve hřmotu klidu, v doráživém chaosu. Hojící tak invalidu, jeho rovnovážnou osu. - A již toho hluku méně, v tišení polohlasném. Pod nohami pevná země, s nápěvem o míru spásném. -  - |
|
- Kam vstoupí, rád i rozdává, nečeká jen, co dostane. Tam, kde atmosféra spavá, i jiskra humoru vzplane. - Oživit prostor malátný, také hrstkou vtipů hravých. Náladě, dobré poplatný, autor hříček zábavných. - Dobrý den, máte to a to? A to, jako myslíte co? No přece, to dobré sousto, v myšlenkách němých naprosto! -  - |
|
- Nic je něco bez hranic, a něco, vždy v hranici. Tedy i nic, cosi víc, vizi představující. - Avšak absolutní nic, vlastním vjemem neznáme. Když pak, vydechneme z plic, nic víc již nevnímáme. - Dáno nám stále něco, i to relativní nic. Smyslem života tu co?, dostat i něco navíc.  |
|
- Táto, já našel zlato! Vážně, synáčku milý, a jak jsi přišel na to? - I dal jsem si tu píli, a začetl se - v bibli. Našel si tam znění pravd, také však, jak zůstat zdráv. - To jsem synku nečekal, já myslel, že zbohatnem. A již před tebou smekal, jak my, tu všichni zlátnem. - Vždyť ty pravdy zlatem jsou, krásou svou i zákonem. Ducha, našeho spásou, před neblahým skonem. -  - |
|
- Jakými smysly rozpoznáváš? A proč se takto ptáš? Já, zrakem, sluchem, čichem, hmatem a duchem. A co je ten duch, to je bůh? Bum bác, jen začarovaný kruh. A co je ten začarovaný kruh? Vzduch, plný much. A co je ten vzduch, plný much? Náš věčný dluh. - Po cestě - Svou soutěskou šel, plnou strašidel a kouzel. A když nakonec z ní vyšel, stal se z něj osel. -  Václav Mánes, Ideální krajina - |