Jiristratil | Moje architektura

-

Odkrývá se i zamaskuje,

maskuje a zas odkryje.

Prohledává,

znění práva.

Zařadí se,

i půdu zryje.

-

Trnem v oku,

splavným tokem.

Pánem-otrokem,

těch všech svých kroků.

-

Bořitel i stavitel,

dělitel-sjednotitel.

Hledá změnu krásy,

projev mnohohlasý.

-

Tóny zpěvů souzvuků,

podávajících ruku.

Také ty méně zvučné,

nebo spíše výlučné.

-

Jistoty žádné není,

život vždy plný tlaků.

Propadá svodům lpění,

v souznění, jak atakům.

-

-

Verše

-

Ne pro slovo a větu,

nýbrž myšlenku.

V jejich úpletu,

jak zevnitř, tak zvenku.

-

A ta je svéhlavá,

pro stavbu i domněnku.

Ale vždy ta pravá,

ne, za směnku.

-

-- ? --

-

Jak za průsvitným sklem,

skrývá se, ostýchavá.

Dává i něco tušit,

v náznaku tak nejistém.

-

Nechce se zjednodušit,

je to látka prchavá.

Má své znaky, sen a den,

nikdy ne, jen ten jeden.

-

Označí si hranice,

v rámci nichž tu svobodna.

Kde roste a vyzrává,

také předat chce více.

-

Někdy i darem plodná,

jako hlásná zpráva.

Myšlenka pronikavá,

jindy, jen tak uniká.

-

Světýlko

-

Jež každým dnem se rozsvěcuje,

a probouzí touhu s nadějí.

I víru v duši posvěcuje,

tam, kam jeho paprsky smějí.

-

-

-

Doteky

-

Tělem, prsty, dlaní,

vroucí odevzdání.

Polibky, objetím,

v citovém dojetí.

-

Slovem i ve hlase,

snad to jen nezdá se.

Vdechy a vůněmi,

opojnými vjemy.

-

Doteky zázemí,

pocitem blaze mi.

Sněného domova,

jak předehra nová.

-

Doteky milenců,

i těch popletenců.

To také k nim patří,

nechť více spatří.

-

Doteky s úrazy,

které i porazí.

Vážným ty omylem,

ve stavu zbylém.

-

Zasažen

-

Tak či onak ze všech stran,

v tom i onom podání.

Kulatostí, podle hran,

a svody klamných zdání.

-

Řazen ve směru proudu,

chycen do sítě spletí.

Kde valí si svou hroudu,

tak vstříc osudu letí.

-

Zasažen však s ohledy,

jež uvolňují místo.

I pro vlastní pohledy,

kde více bývá čisto.

-

To místo si najde sám,

také o ně bojuje.

Vzdorem k cizím podobám,

brání a obhajuje.

-

Kdo je?

-

Utajený ve svém znění,

projevem spíš klamné zdání.

V očích z duše pouhé chvění,

naléhavé, bez ustání.

-

Hledající, těkající,

a v tom nitru osamělý.

Na kohosi si hrající,

jen zřídka víc se osmělí.

-

A nahlédnout nechá v úkryt,

kde tluče i jeho srdce.

Kdo však se do něj může vrýt,

tomu rozbuší se prudce.

-

Kdo je kdo, jen pro někoho,

a i pro toho ne zcela.

Vždyť znění v člověku mnoho,

kde rána by krvácela.

-

Báseň by měla...

-

Plynout a také drhnout,

je-li veršem o něčem.

Život, v soutoku věčném,

se odpoutává do pout.

-

Jako ta řeka plyne,

volně, také v zákrutách.

A ke všemu má tu vztah,

ve své dravosti pilné.

-

Vody se valí, tříští,

tokem opět zklidňují.

Životy zalidňují,

pro generace příští.

-

A vše tu má svůj rytmus,

pravidelný, rozbitý.

Vždy takto každým žitý,

pro splavnost plus-mínus.

-

-

V kruhu

-

Točí se, stále točí,

konec pojí počátek.

Navazuje ostatek,

a v nové zas vykročí.

-

Přebírá si štafetu,

do dalšího kruhu.

Ke splácení dluhu,

v pravidelném nadletu.

-

Vždy tu i něco končí,

a právě se začíná.

K cílenému zapíná,

ne, jak na kolotoči.

-

Život stále dokola,

avšak v malých posunech.

Dnem i nocí ve snech,

voláním shora, zdola.

-

Někdy z osy vybočí,

z oběžné své dráhy.

Nechybí-li rozvahy,

opět se v kruh stočí.

----------------------

Motýl

-

Usedne-li na květ,

ať již jakýkoliv.

-

Ten, a nebo i ten,

prostý pestrým sveden,

či pestrý na prostý jen.

-

Počnou si rozumět,

pro vzájemný vliv.

-

Byť též prostí oba,

okouzlí i přesto.

Nevšední ozdoba,

ženich tu s nevěstou.

-

Motýl a jeho květ,

květ a jeho motýl.

Jak jen odpovědět,

saje med, dává pyl.

----------------------

Do sta

-

Jen tak prostá,

nač mnohých slov.

Květnatých vět,

i složitých strof.

-

Řidší výplet,

širší výhled.

-

A proč takový důraz,

vždyť každý květ chce kvést.

Rozvinout se, povznést,

oslavit pro svůj ráz.

-

Z poupěte květ,

a z květu plod.

Nového zrod,

spatřit svůj svět.

-

I jazyk verše chce se nést,

také hříchem nechat svést,

vůní květů unášet,

i mlčet od "á" do "žet".

-

Jen tak do sta,

slova prostá,

 či rozvitá,

vždy každý projev vítá.

-

-

Co je to ta čistota,

jak obehraná nota?

Jó, to je ta porota,

co do špíny se motá.

-

Aby jí bylo méně,

ta zas, co jí je do mě.

Obojí plodí země,

a rozděluje sémě.

-

Jedna k druhé se vine,

i ta čistota k špíně.

Tváří se vždy nevinně,

a čas ten tak všem plyne.

-

Míšení a souboje,

nedají si pokoje.

V jedno pojí oboje,

nebo velí do zbroje.

-

Ta čistota a špína,

i společná jim hlína.

A na čí straně vina,

rozhodne pak klima.

-