Moje architektura - první rubrika

Letní

Je léto, hůř se dýchá,

příliš teplo, si vzdychá.

Někde se něco spletlo?,

ne, to jen jeho pýcha.

V léto i led děj vmíchá,

krupobitím do ticha.

A zas se něco střetlo?,

ne, jen zima pospíchá.

Léto, předpověď lichá,

nyní se ozón čichá.

Duhu pak cosi smetlo,

co však květů již kvetlo.

Je léto, kdekdo kýchá,

alergií pleticha.

Co, to do okna vlétlo,

vosa, žihadlem píchá.

Je léto, líp se dýchá,

kolik i vůní smíchá.

Vždyť to pravé, tohle to,

barev, plnou paletou.

Touleň "Chameleon"

Znáte ji, tu kytku pestrou,

co upoutá více listem?

Jak nápadný barev systém,

s drobným květem, i přesto.

Listy však větší, zelené,

červeno-žlutě měněné.

Listeny bílé, též cenné,

s kvítky v klasech odděleně.

Nezhlíží se v žádných vzorech,

i do plochy se rozrůstá.

Nižší jen a také hustá,

k slunci ta, v zahradních dvorech.

Značková

Básnění je zasnění,

kdy ozvěnou se změní,

obraz kouzlení.

Básnění je mazlení,

se slovy i větami.

S něhou jejich zaznění,

souběžnými cestami.

Básnění je myšlení,

co tím chtěl básník říci...

Že víc, než pocit není,

nad nástroje bicí.

Uměnovědná

Být modernější,

jak moderna,

a mravokárný k tomu.

I otevřený ke zlomu,

jako sázková herna.

Sny mít skromnější,

zaznívá věta.

Mravokárnější,

jak ruleta.

Koktejl

Alko s nealko,

v příchuti, hořko,

sladko-kyselé.

Vnutí i horko,

s doplňky cele,

ledem chlazené.

Barman života,

sadou házené,

rozbalí, smotá,

vše dá hrazené.

Před spánkem

Ponížil se nad těmi divy,

ať jakkoli zaměřil pohled.

Cožpak lze něčemu rozumět,

vnímat podnět, s tolika vlivy?

Vždyť je vším, tajemstvím vesmíru,

a ten vidět, není dáno smět.

Každý má sen, jen na svou míru,

okýnko v rámu a z něho zpět.

Ponížil se nad všemi divy,

kde nespatřil...počátků...konce.

Neví i ten, kdo jasnozřivý,

než si pak usnul tichounce.

Zásah

Padá šindel ze střechy,

také trámy zhroucené.

Vzpomínky, pocit křehký,

na to, co víc než cenné.

I zeď tu již v sutinách,

hnízdo tepla života.

V očích slzy, hnutí, strach,

jen bolestí zní nota.

Útoky koho, čeho,

cizích sporů neznámých.

Zmarem sídla prostého,

dovedných rukou samých.

Stojí mtka s dítětem,

a hledí na ty trosky.

Zpráva ta, letí světem,

byť to nebyl sloh dórský.

O kráse jiné

Té tvé, či jeho,

naší, vaší, všech?

Zde spíše jen vzdech,

nad zmarem všeho.

Neboť v tom, co je,

a potom není,

pro jiná znění,

dar i pokoje.

V radosti, bolu,

spatřit lze krásu,

i bez souhlasu,

úlevou sporu.

Náhrobek

Ptačí zob stačí,

kámen tlačí hrob,

za ním pak plůtek,

ztlumí smutek, znak.

A na něm květy,

i ty věty snem.

To slovo svaté,

zlaté tak smlouvou.

Krčí se v rohu,

prohru svou mlčí.

Skrývá tu koho,

touhou, co zbývá?

Stále o ní

Život mě vybavil husí kůží.

Snad jen tou naší lidskou, ne?

Ale, co ta v něm i zkusí,

pane,

pichlavé, podobná růži!

Růže květu, vůně, trnu,

jakým vším ta přirovnáním.

Pro květ s vůní se jí klaním,

bolestí vlastnosti shrnu.

Kůže jí i může vonět,

a mládím se podobat,

její zbraní pobodat,

patří jí za to ódu pět.

K sobě blíž

Mnoho toho, pouhou touhou,

všeho málo, čeho mého.

Zdání, pro to díku vzdání,

tyto triky, dar veliký.

Vždyť i málo, jak je mnoho,

to co touhou, smysl prohrou.

Sklenice do kontejneru

Ostrý úder do bubínku,

nenechat tak uchu zaznít,

nebo v moment, kdy tu sklínku,

pustím v břinku, dlaní zakrýt.

A pak druhá, třetí, čtvrtá,

tříští se samy o sebe.

To je moje, malá črta,

zahleděn jsa do nebe.

V druhé půli

Je léto, ty poeto,

tak napiš to i větou.

A popsat znaky jeho,

jaký, jaká, jakého?

Slunce, teplo, bouřky blesk,

co tě svedlo, v hořký stesk?

Svěžest a mládí jara,

vadí mi zvěst, ta stará.

Složnokvětá

Z mnoha drobných kvítků, v jednom lůžku,

kde jeden vedle druhého sedí.

V květenství zvaném úbor, tu snůšku,

promění pak ve chmýr bílý v šedi.

Ten rozvane vítr, všemi směry,

semínka, jak z prachového peří.

Každé jinam, pro svůj význam, který,

kdekoli snad i klíčivost změří.

Proměna květu, ze zlato-žluta,

do bělavé kuličky padáčků.

Po opylení jen krátká lhůta,

pro tento zázrak, jakoby z mráčků.

--------------------------------------

Vlny

Jako úder do prázdna,

či síla smysluplná,

bolest dohry bezuzdná,

a souhra cituplná.

Valí se i vracejí,

pravdou sporu svědectví.

Pomíjejí, ztrácejí,

v jiném vždy spojenectví.

Vlny proudů života,

v nárazech na pevnou zem.

Prohra, výhra, čistota,

i ten naplněný sen.

Sobě

Bez ohledu na okolí,

udělat si, co nebolí.

S radostí, jen sobě vlastní,

vyváznout tak z cizích pastí.

Tobě

Udělat ti, co nebolí,

k radosti, ne však cokoli.

Byť si i mnohé přejeme,

svojí krví se hřejeme.

Pocit štěstí

Jen okamžik a zas pěsti,

záblesk čehosi beze lsti.

Štěstím je i to, co není,

co se ztrátou v horší změní.

Zázraky

Ty se přece dějí stále,

i ty velké, ne jen malé.

Jsme-li, máme-li, víme-li,

to vše v žití, k bytí stmelí.

Predátor

Tím, do jisté míry každý,

vždyť jen pouhé jeho bytí,

bytím jiného se sytí,

pro vázanost soužití vždy.

Umělec

Není světec, ani vědec,

přesto se modlí, zkoumá věc,

zabloudí a nalézá se,

v lačné své touze po spáse.

Štěstí

Vyjít se ctí,

z klestí ve lsti,

jež se i mstí,

svévolností.

Nebylo mu do zpěvu, ale přesto si zazpíval:

Kde domov můj,

kde domov tvůj,

cizinců tu,

a ty jsi v potu.

Bizarní

Nebyl jsi, jsi a opět nebudeš,

toť stav, zvaný život míti.

Okénko z ničeho, do čeho to,

jen průhled věčnosti k žití?

Zrozen jsa, kousek cesty z ní ujdeš,

pak ji opouštíš nehotov.

Cosi tu i zaznamenáš,

pro sebe tak krátce, oč se ty přeš.

Proseb těch mnohých odříkáš věty,

v boji o to, co máš - nemáš.

Jakoby hra, s předáním štafety,

kdo je pro koho, pane náš?

V přírodě

Rozkvetlé kvítí luční,

potoční, také polní,

nevonné i co voní,

s lesy, jež věkem tu ční.

Babočky, otakárci,

i ti drobní motýlci,

k tomu básníci snílci,

krásy krajiny dárci.

Náhle převislá skála,

potůček z ní pramení,

čistoty jak znamení,

a pěnice se smála.

Opodál v křoví šramot,

to srnka z něj tu skáče,

ve větvích volá ptáče,

v pestrém tom ději samot.

Po nebi krouží káně,

v potoce pstruh se mihne,

kamení hbitě vyhne,

a člověk kráčí zvaně.

Moucha

Vletěla velká moucha,

krást, otevřeným oknem.

A bzučí stále do ucha,

byť i neviděna okem.

Již je vidět, jak se motá,

a marně hledá únik.

Létá z kouta do kouta,

kde jen byl ten průnik!

I slitoval se nad ní vztekem,

a počal ji zpět nahánět.

Ta však bláznivým úlekem,

nehodlá se mu klanět.

Směje se jeho manévrům,

a uhýbá jim skvěle.

Nakonec pak jeho darům,

odpoví a mizí bděle.

Dny a noci

Střídají se mermomocí,

z moci sluneční pomoci.

Země, v otáčkách však sama,

byž i hvězdná pouta má.

Oddaně slunce obíhá,

mateor se kolem míhá.

A člověk tu, ve dne, v noci,

vlastní jen svou bezmocí,

sleduje a hlídá jevy,

co má přijít, nikdy neví.

Vždyť těch jevů součástí,

kde život tvořen i pasti.

Co mu dáno, lstí je samo,

osudem tak nazváno.

Láska II

Ta mocná čarodějka,

stranící cti i hříchům.

Pro radost, bolest, smíchu,

dárkyně, jak zlodějka.

Podělí sny každého,

přídělem vždy na míru,

jenž zahrne víru,

předem si i najde ho.

Rozdá právem, promíjí,

ozdobí se v proměnách.

Či jen, jak zvířený prach,

pohltí, pak pomíjí.

Štěstí v klidu, pokoji,

zní tak smysl předností.

Ti činitelé prostí,

v příjmu však pod obojí.

Ta pravá, obrazem snů,

jež ideály žije.

Život i zlořečí je,

mírou daru krásnu.

novější článkystarší články

vypnout mobilní verzi

Jiristratil | Moje architektura