Jiristratil | Moje architektura

-

Co vše, z nich dá se vyčíst,

z těch zrcadel života.

Jak i obracejí list,

zaznívá čtená nota.

-

Záblesky mnoha podob,

žitého a prožitého.

Těch studničních nádob,

zření tak složitého.

-

Přitom nejsou víc než nic,

nebyly, jsou a nebudou.

Nicotě z bohatství vstříc,

roli, postoupí chudou.

-

-

Ctností, neřestí i pověstí,

jak zámotek hedvábný bource.

Ovíjí, a k proměnám hostí,

zrání v dospělce, rok po roce.

-

Larva sama sebe opřádá,

by v motýl proměnit se mohla.

Člověk jen poznání své střádá,

pro rozlišení dobra a zla.

-

V proměně tak nedokonalé,

kdy každý sám sebou zůstává.

Ve ctnostech, i sklony nekalé,

síť zámotku, vždy ta pravá.

-

-

Vzácně oba našli se,

v lásce své, velkorysé.

-

Vodili se za ruce,

jak v květinové louce.

-

Nocí pak jejich tělo,

jedním dechem znělo.

-

Vzájemně si přející,

povzdechy též hojící.

-

Společný snili příběh,

v plánech, svůj života běh.

-

Avšak jen dva měsíce,

štěstí přálo velice.

-

Potom přišel zatykač,

obviněn byl jako rváč.

-

Ublížení na těle,

i další činy domnělé.

-

Bože, co jsi ty jen zač,

jako nebezpečný rváč?

-

Lásko moje veliká,

těžce se mi polyká.

-

Proč jsem nepotkal tě dřív,

jaký ty, máš na mne vliv.

-

Neboj se můj miláčku,

nenechám tě pro rvačku.

-

Svůj ty odpykáš si trest,

poznáním, co je bolest.

-

Auguste Rodin, Romeo a Julie.

-

-

Otevřel oči a uzřel vše,

co jen tak uzřít mohl.

Složitě i jednoduše,

vzpomínkou si pomohl.

-

A v té směsi, hledal cosi,

jiskru vlastního jasu.

Pak, i ozval se mu kdosi,

podoben snovému hlasu.

-

Prohlédl tou mlhou svou,

a jasné spatřil obrysy.

Tvarů, jež k milosti jej zvou,

povahou očisty ryzí.

-

Opona pak opět spadla,

do husté mlhy tajemsví.

O jas prozření okradla,

o dar, mocného hájemství.

-

-

-

Nohou lze kopnout,

rukou uhodit.

Ústy též kousnout,

 slovem shodit.

-

Po nohou chodit,

rukou i hladit.

V ústech úsměv mít,

a slovem vnadit.

-

Každý ten nástroj,

účelu výzbroj.

Pro boj i pokoj,

rozličný postoj.

-

Švejk Josefa Lady.

-

-

Píši pro radost svoji,

pro nápad okamžiku.

Kde myšlenky se pojí,

kouzlem božího triku.

-

Píši pro radost svoji,

pro čistotu a krásu.

Kde myšlenky se pojí,

do očistného hlasu.

-

Píši pro radost svoji,

s pocitem naplnění.

Kde myšlenky se pojí,

do básnivého znění.

-

Josef Šíma, Le Havre,

Encyklopedie českého výtvarného umění,

E. Poche a kolektiv, Academia Praha, 1975.

-

-

Zazvonila, zavoněla,

ostřím svým i něhou svou.

By v pravdu vstoupit směla,

tam, kam lidé se zvou.

-

Zazvonila, zavoněla,

důrazem i předností.

Myšlenka také smělá,

vytoužených ctností.

-

Zazvonila, zavoněla,

marností nad marností.

Kam, to ona dospěla,

k žádosti o radosti.

-

-

-

Ach ta vůně,

ta chuť,

ty tvary,

ta něha,

ta vášeň,

i ten hlas...mluví muž ze spaní.

Žena už to nemůže poslouchat a probudí ho:

Tak dost, o kom to tady kecáš ze spaní, nevěrníku!

Muž jí otráveně odpoví:

Proč mě budíš, vždyť jsem se miloval s tebou, však víš...tenkrát.

------------------------------------------------------------------------

Miláčku, máš se rád?

Mám.

A i ty se máš ráda?

Nade vše.

Tak, to bychom časem mohli vytvořit i jakousi symbiózu vzájemné sebelásky.

---------------------------------------------------------------------------------

Ptá se ho:

Piješ?

Ano, kdybych nepil, tak bych uschnul, to dá rozum.

Ale myslela jsem alkohol.

Taky, jako každý normální člověk, s rozumem.

S rumem?

Ale né, s umem!

---------------------------------------------------

Blýská se na časy!

Cože?

Že půjde do basy,

odluka od lože!

No...konečně,

co tady společně!

-

-

Tolik bychom toho chtěli,

avšak můžeme jen málo,

maličko.

Do tolika dveří směli,

by štěstí na nás se smálo.

-

Někdy to málo, je mnoho,

skromnosti nám zapotřebí.

Také, čekáme tu dlouho,

nebo jen tak dle potřeby?

-

Kopec, pásy lesů a luk,

modré nebe, kupy mraků.

Tolik krás a stálých záruk,

i vidin našich, přízraků.

-

Máme vždy to, co mít máme,

byť bychom chtěli ještě víc.

Na něco, stále čekáme,

a v touze vycházíme vstříc.

-

-

Pršelo, jen se lilo,

a v okapovém žlabu,

topil se ve vodě brouk.

-

I srdce, ve mně ožilo,

jak hrabal se tu ve srabu.

Tak jsem to celé okouk,

a podal mu dřevěnou hůl.

-

Brouk, chytil se tak napůl,

pak cele se udržel.

Já hůl k sobě přisunul,

a chroustka letního uzřel.

-

I postavil ho na nohy,

na okenní parapet.

V bytovém svém podkroví,

by vrátit se mohl zpět.

-

Brouk se příliš nehýbal,

jak otřesen byl celý.

Slabost svoji neskrýval,

v pohybech byl nesmělý.

-

A to se již stmívalo,

kdy stále jen pršelo.

Co, nocí se skrývalo,

a oko brouka zřelo?

-

Pak ráno tam již nebyl,

nabral sil a odletěl.

Tak já jsem ho zachránil,

a dobrý pocit měl.

-

Naši brouci, František Procházka,

Praha 1963, SNDK.

-

-

Bodnou, píchnou i zalomí se,

ranka krvácí, zánět hnisá.

Hojí se také kompromisem,

jak ve svém stavu zakolísá.

-

Zrady těla, bodliny duše,

vnější či skrytě působící.

Složitě, nebo jednoduše,

vždy tak v určité roli bicí.

-

Bolest trnu kvetoucí růže,

v radost promění krása květu.

Svoje, si buduje výztuže,

takto i duši dává vzletu.

-

-

-

-

Tak, krásně je mi,

v té naší zemi.

-

Vzhlížím i k nebi,

byť se mi šklebí.

-

Beru i dávám,

oddávám se hrám.

-

Rád mám ten život,

lesů, strání, vod.

-

A o něm i píši,

slova svá tišší.

-

Ve verších prostých,

pokorný ostych.

-

Rád mám ten život,

lesů, strání, vod.

-

Kde tolika darů,

barev a tvarů.

-

-