Moje architektura - první rubrika

Složnokvětá

Z mnoha drobných kvítků, v jednom lůžku,

kde jeden vedle druhého sedí.

V květenství zvaném úbor, tu snůšku,

promění pak ve chmýr bílý v šedi.

Ten rozvane vítr, všemi směry,

semínka, jak z prachového peří.

Každé jinam, pro svůj význam, který,

kdekoli snad i klíčivost změří.

Proměna květu, ze zlato-žluta,

do bělavé kuličky padáčků.

Po opylení jen krátká lhůta,

pro tento zázrak, jakoby z mráčků.

--------------------------------------

Vlny

Jako úder do prázdna,

či síla smysluplná,

bolest dohry bezuzdná,

a souhra cituplná.

Valí se i vracejí,

pravdou sporu svědectví.

Pomíjejí, ztrácejí,

v jiném vždy spojenectví.

Vlny proudů života,

v nárazech na pevnou zem.

Prohra, výhra, čistota,

i ten naplněný sen.

Sobě

Bez ohledu na okolí,

udělat si, co nebolí.

S radostí, jen sobě vlastní,

vyváznout tak z cizích pastí.

Tobě

Udělat ti, co nebolí,

k radosti, ne však cokoli.

Byť si i mnohé přejeme,

svojí krví se hřejeme.

Pocit štěstí

Jen okamžik a zas pěsti,

záblesk čehosi beze lsti.

Štěstím je i to, co není,

co se ztrátou v horší změní.

Zázraky

Ty se přece dějí stále,

i ty velké, ne jen malé.

Jsme-li, máme-li, víme-li,

to vše v žití, k bytí stmelí.

Predátor

Tím, do jisté míry každý,

vždyť jen pouhé jeho bytí,

bytím jiného se sytí,

pro vázanost soužití vždy.

Umělec

Není světec, ani vědec,

přesto se modlí, zkoumá věc,

zabloudí a nalézá se,

v lačné své touze po spáse.

Štěstí

Vyjít se ctí,

z klestí ve lsti,

jež se i mstí,

svévolností.

Nebylo mu do zpěvu, ale přesto si zazpíval:

Kde domov můj,

kde domov tvůj,

cizinců tu,

a ty jsi v potu.

Bizarní

Nebyl jsi, jsi a opět nebudeš,

toť stav, zvaný život míti.

Okénko z ničeho, do čeho to,

jen průhled věčnosti k žití?

Zrozen jsa, kousek cesty z ní ujdeš,

pak ji opouštíš nehotov.

Cosi tu i zaznamenáš,

pro sebe tak krátce, oč se ty přeš.

Proseb těch mnohých odříkáš věty,

v boji o to, co máš - nemáš.

Jakoby hra, s předáním štafety,

kdo je pro koho, pane náš?

V přírodě

Rozkvetlé kvítí luční,

potoční, také polní,

nevonné i co voní,

s lesy, jež věkem tu ční.

Babočky, otakárci,

i ti drobní motýlci,

k tomu básníci snílci,

krásy krajiny dárci.

Náhle převislá skála,

potůček z ní pramení,

čistoty jak znamení,

a pěnice se smála.

Opodál v křoví šramot,

to srnka z něj tu skáče,

ve větvích volá ptáče,

v pestrém tom ději samot.

Po nebi krouží káně,

v potoce pstruh se mihne,

kamení hbitě vyhne,

a člověk kráčí zvaně.

Moucha

Vletěla velká moucha,

krást, otevřeným oknem.

A bzučí stále do ucha,

byť i neviděna okem.

Již je vidět, jak se motá,

a marně hledá únik.

Létá z kouta do kouta,

kde jen byl ten průnik!

I slitoval se nad ní vztekem,

a počal ji zpět nahánět.

Ta však bláznivým úlekem,

nehodlá se mu klanět.

Směje se jeho manévrům,

a uhýbá jim skvěle.

Nakonec pak jeho darům,

odpoví a mizí bděle.

Dny a noci

Střídají se mermomocí,

z moci sluneční pomoci.

Země, v otáčkách však sama,

byž i hvězdná pouta má.

Oddaně slunce obíhá,

mateor se kolem míhá.

A člověk tu, ve dne, v noci,

vlastní jen svou bezmocí,

sleduje a hlídá jevy,

co má přijít, nikdy neví.

Vždyť těch jevů součástí,

kde život tvořen i pasti.

Co mu dáno, lstí je samo,

osudem tak nazváno.

Láska II

Ta mocná čarodějka,

stranící cti i hříchům.

Pro radost, bolest, smíchu,

dárkyně, jak zlodějka.

Podělí sny každého,

přídělem vždy na míru,

jenž zahrne víru,

předem si i najde ho.

Rozdá právem, promíjí,

ozdobí se v proměnách.

Či jen, jak zvířený prach,

pohltí, pak pomíjí.

Štěstí v klidu, pokoji,

zní tak smysl předností.

Ti činitelé prostí,

v příjmu však pod obojí.

Ta pravá, obrazem snů,

jež ideály žije.

Život i zlořečí je,

mírou daru krásnu.

Jsem tvá hvězda

A padám,

přej si něco!

Co si přeješ,

proti vadám?

Ještě moment,

nevím co!

Pravdu či lež,

+ koment?

To, co zdá se,

snem i zveš,

ke spáse!

Už si přeješ?

Ano, vládni!

Nuže?

Nepadni,

do kaluže!

Jak se pozná?

Pěje-li se o lásce,

co vše i bývá v sázce!

Pokud to jen hra, v masce,

láká pro své obrazce.

"Láska" skrývaná za lež,

ta volává: za mnou běž!

Jak vábivě zní faleš,

a vtírá svoji manéž!

Kdo jen o ní sladce sní,

pokrývá ji zlacením,

sliby vítá, ocení,

dalek pravdy prozření.

Ach, ta snadná láska,

a klamné její svody!

Jak, v šalebnosti laská,

tak dočká se i shody.

Okýnko

Předností všednosti,

podle okolností,

kde se lidé prostí,

i vzálemně hostí,

jsou milosti.

Oběd

Na můj stůl

a modul:

Stravu rybí,

výběr tříbí,

sýr a chleba,

dále třeba,

vliv i jiný,

zeleniny.

II.

Šunka, salám,

ty ke chválám,

tvrdé sýry,

co v nich díry,

houska, rohlík,

jeden, tolik,

vjem i jiný,

s vitamíny.

Zapít pivem,

v dojmu snivém.

Průvan

Vanoucí oknem v protější,

v náhlých, prudkých nárazech.

Bouchly dveře, úlek, nádech,

avšak svěží vzduch ostřejší.

Ten, vysoko nad ulicí,

a opačný ze zahrady.

Navzájem si vytknou vady,

úlevou pak v čistých plících.

Ta královna všech citů,

tak vzácná, pomíjivá,

něžná, vášnivá, snivá,

podnětem mnoha mýtů.

Náhle požár zažehne,

prosadí se sobecky.

Propuká i v pláč dětský,

shoří, popelem lehne.

Také však vstoupí tiše,

s otevřenou náručí.

Rozdává a nemučí,

pozvedá se do výše.

Čas ji zráním pozmění,

v rámci funkcí života.

Jinak zní její nota,

zůstává ale jměním.

Nebo z pouta vystoupí,

zamíří cíl na jiné.

Štěstí vezme, zahyne,

bolest ji i vykoupí.

Co vše

Básně jako zbraně,

v kulturní jen hraně.

Rozum, city i boj,

tu v provázaný spoj.

I ten lidový kroj,

sen a jeho závoj.

Být však i tak zvaně,

v politické straně.

A ohlížet se zpět,

žít, s výhledem vpřed.

Sny pro sny

Velké sny, touhy, přání,

vyhradí sobě místo,

právě jen v těch nočních snech.

A jak v nedobytných zdech,

pak probuzením zraní.

Vytratí se najisto,

promění ve zklamání.

---

Dny se opět rozplynou,

v marnosti služeb přání,

a ta vidina ztrácí.

K čemu klam, jenž sny vrací,

únikovou skulinou.

Jen směnou, pro cit hřání,

a pak prasklou bublinou.

---

Zpět do světa bdělého,

kam lest, lež i pravda smí,

což je to, čím se žije.

Obnaží, nebo skryje,

podpoří i smělého.

S trvalými prosbami,

snu, touhou utkvělého.

(rýmy: ABC - CA - BA)

Bílá

Kolik podob člověkem,

v sobě nosíš,

tolikrát i se vděkem,

o milost prosíš.

Černá

Kolik podob přetvářek,

v sobě nosíš,

tolikrát i o nářek,

si poprosíš.

Barevná

Kolik podob smíšených,

avšak ztišených,

tolikrát jsi člověkem,

se svým lidským vděkem.

Zprávy

Napsat báseň o čemkoli,

patřícím i do okolí.

Co dotýká se a pospíchá,

zraku, sluchu, do ticha.

Otevírá svoje skrýše,

stručně, hlučně, méně spíše.

Ať již pravdou nebo klamem,

setkává se se zájmem.

Zprávy proudí všemi směry,

opřené i bez opěry.

V zájmech různých pro různé,

vstřícné, lživé či hrůzné.

Den co den pří stále v novém,

proměnou, v podání slovem.

Co je čím a proč ne tak,

s názory vždy pro přetlak.

Ti flétnisté

Pěnice rozezpívaná,

krátkou, zvučnou melodií.

Její hlas, ne podívaná,

v korunách stromů zplodí ji.

Přezpívá i kosa pána,

ten pak zmlkne a naslouchá.

Když si on i ona z rána,

pějí jen sobě do ucha.

Kos má větší repertoár,

ta, byť menší, silnější hlas.

K vábení her, takový dar,

aby je družky našly snáz.

Z viny

Vše se ohledí,

novými pohledy,

oposlouchá,

i jako porucha.

Co nedomyslí,

s pocity, smysly,

se přetváří,

i mnohé zmaří.

Jedno přes druhé,

také okruhem,

klade své vrstvy,

i nad bratrství.

Jak stéblo trávy

Tenké, křehké, zranitelné,

přesto silou vzdorující,

obnovou vždy bojující,

i zráním viditelné.

Posekané, pošlapané,

ze země se zvedající,

na svou chloubu dbající,

byť jak prohru chápané.

Samotné, jen plevel v trávě,

rovnané pak do trávníku,

kde tam má i místo vzniku,

v té společné vřavě.

novější článkystarší články

vypnout mobilní verzi

Jiristratil | Moje architektura