Moje architektura - první rubrika

To, co mi tak tiše tluče,

svůj rytmus hodin času.

A vrhá do náruče,

těch pomyslných hlasů.

Věrný strážce života,

do posledního dechu.

Nejvzácnější hodnota,

skrytě a beze spěchu.

Jako to srdce zvonu,

v pravidelném znění.

I v citovém též sklonu,

touhou, klamem a sněním.

Vzrušením se rozbuší,

zklidněním opět ztlumí.

Vlastní ovládá duši,

co všechno srdce umí.

Až jednou pak dotluče,

k odpočinku věčnému.

Zpřetrhá své obruče,

k tichu, hlasu němému.

Myšlenky mé plovoucí,

stavem ve své pozici.

Zatím tak nemohoucí,

jedna nad druhou krycí.

V hlavě vír z té směsice,

uchopit kterou více.

Snad tuto, a nebo tu,

hranou, zpěvnější notu?

Rozezpívat, roztančit,

a kterým slovem začít?

Na pevnějším již břehu,

jasnějších i postřehů.

S lehkostí jak v baletu,

tančit na tom parketu.

A zpívat píseň vzletnou,

motýlí, ptačí, květnou.

Myšlenky se rozjasní,

v tanci, zpěvu i zasní.

Chmury pak se rozplynou,

ve svěžest, vlastní vinou.

Píši dál

O tom, co mi život dal,

vážností, i rozesmál.

Darem svým, z hloubi pravdy,

také jako návnady.

Píši dál,

opodál.

Jak se smál,

i plakal.

Drobnosti

Drobnosti radosti,

duše ráda hostí.

Co jejich předností?,

bývá jich i dosti.

Stejně tak i zlostí,

jež nerada hostí.

Co jejich nectností?,

bývá jich vždy dosti.

Pro vyvážený stav,

s převahou té či té.

Co zaslouží si mrav,

naší pravdy žité.

Velikosti

Ty stupněm jakosti,

od všech nedbalostí,

ve stavu slabosti,

po sílu znalostí,

i smyslem pravosti.

Plodnosti

Poupě, rozkvetlý květ,

vstřícný opylení.

By mohl zavonět,

jenž pak plod ocení.

Okolnosti

Záleží i na nich,

co vše, změní se v hřích.

V nářek, a nebo smích,

váženost či ostych.

Hanebnosti

I těm se mnohdy daří,

s pokryteckou tváří.

Duše stavem dvojím,

příjmem podobojí.

Blesková

Napiš, co tě popadne,

to je dobré, třeba smích.

Napiš, co tě napadne,

to je dobré, třeba hřích.

Napiš, co tě uchvátí,

to je horší, třeba nic.

Napiš, čeho se vzdáti,

to je dobré, nemít víc.

Napiš, co tě pozlatí,

to je..., ale kde to vzít?

Napiš, co má se státi,

to je dobré, štěstí mít.

Napiš, co ty a kdo jsi,

ten, kdo i (ne)prosí.

Nejen s ní

Nejen o lásce snít,

a s ní jen šťasten být.

Nad ní i stále bdít,

srdcem, bez bolu žít.

Také svou cestou jít,

kalich hořkosti pít.

Avšak zadní vrátka,

otevřená, sladká.

Pro co?

Život je pro to,

by bylo pouto.

Také svoboda,

oheň i voda.

Všeho dosyta,

či polo syta.

Také strádání,

životem zrání.

Brnkavá

Lásku kde hledat,

vždyť se ukrývá?

To tajemství zrad,

štěstěna divá.

Ta je tu i tam,

sedá si, vzlétá.

Podobná tak hrám,

jako popleta.

Dítě se ptá

Mámo, kde je můj táta,

a to já nevím, dítě.

To byla jen noc svatá,

v tom, jednom cizím bytě.

A bylo jich tam více,

k oslavě té společné.

Nocí se radujíce,

v lásce tak i nevděčné.

Štěstí smetí

Stojí, kráčí, běhá, letí,

prchavé své honí štěstí.

Posadí se a zamyslí:

Na čem já jsem to závislý,

vždyť takto honím jen smetí.

Lest

Sedlo štěstí,

zkouškou ve lsti.

Obstojí v ní,

v tom svém snění?

I neobstál,

neboť zaspal.

Štěstí vzlétlo,

závrať smetlo.

Ve hře

Na kolik nástrojů hraješ,

tolikrát i prohráváš.

Avšak také vyhráváš,

pokud je znáš, i uspěješ.

Mráček

Po modrém nebi bílý mráček,

pluje si, smuchlán jako z vaty.

Jen takový malý chomáček,

čistý i jako by byl svatý.

Avšak mizí a roplývá se,

ve studu i pod mým pohledem.

Ve své tak pomíjivé kráse,

na blankytné nebe s ohledem.

Poselství, znamení věčnosti,

darem, podporou a svobodou.

S odkazem na duši ve ctnosti,

obláčky další za sebou jdou.

Touha

Rozdat se slovem v básni,

jež duši, srdcem krásní.

Oblažit jím i jiné,

zarmoucené, nevinné.

Rozdat se zpěvem v písni,

duším, jež smutek tísní.

Aby jej překlenul smích,

či radost smazala hřích.

Rozdat se též humorem,

a mnohohlasým sborem.

Vším, co dobrý úmysl,

tak mající svůj smysl.

Rozdat se a proměnit,

také k rozumu přijít.

Paprskem světla se stát,

a na všem tom pak zůstat.

Být svůj i tvůj

Nechtít víc, než sama sebe,

tak nebýt stále zklamáván.

Nehledat ke své potřebě,

ten, cizího dechu závan.

Však nebránit se naději,

byť zůstává sama sebou.

Dokud člověk v činném ději,

pod tou svou nebeskou klenbou.

Ach, ta láska

Lásku přivolat nelze,

život má své zákony.

I stanovené meze,

zrody, zrání a skony.

Ta usedá, jak motýl,

a sladký saje nektar.

Z květů něhy sbírá pyl,

i opouští plodů dar.

Někdy též vracívá se,

v jiné již své podobě.

Rozhlíží se po kráse,

v každé života době.

Která?

Uchopit ji, dát jí výraz,

tu myšlenku tak prchavou.

By mohla být i čtena snáz,

také sdělením tou pravou.

Je to tato, a nebo ta,

jež vyvstávají na mysl?

Kde výběrová porota,

svůj hodnotící úmysl.

Předhání se, jedna druhou,

jak v souboji o prvenství.

Avšak žádná tou mou vzpruhou,

v pomíjivém protivenství.

Jen myšlenka o myšlence,

tak zůstává mi v popředí.

Slovo zazní snad i tence,

a stále jiné ji ředí.

Co jsem to chtěl jenom říci,

v tom naléhavém sdělení.

Že plamen věčně hořící,

v srdci, k uhašení není.

Jede, jede, nehledě,

vpravo, vlevo, vzad,..jen vpřed.

Po tenkém takto ledě,

poznané sám přetvářet.

Mnohdy se i propadá,

a rozhlíží se kolem.

Dobrá pak je mu rada,

zralým, moudrým pohledem.

A zpomaluje v tempu,

vidí vpravo, vlevo, vzad.

Neujíždí po slepu,

buduje si vlastní řád.

Jede dále, dozrává,

cestou často klikatou.

Zkoumá, která ta pravá,

sjíždí tak kolikátou.

Hledá, stále hledá se,

na pevnějším již ledu.

Více pozná po hlase,

jakých mít i ohledů.

novější článkystarší články

vypnout mobilní verzi

Jiristratil | Moje architektura