Moje architektura - první rubrika

Naproti nám tu kvete javor,

celý v chomáčcích - žlutých květů.

Svátečním svým se chlubí šatem,

listem až po něm, ne ve střetu.

Pastvou včelám, ze zimních závor,

na nektaru a pylu zlatém.

Z větvoví slyšet i pěnici,

tu zpěvnou, zvučnou směsici.

Tak v typickém času dubnovém,

ještě zimně, předjarně jarním.

Již s radostí přírodních námluv,

v boji smělém, takto parádním.

Každým rokem ve zrodu novém,

dle výše daného řádu smluv.

S obdivem my řídíme se jím,

okouzleni i jeho spěním.

(rýmy: ABCB - ACDD)

Wikimedia Commons, Ahorn bluehend, autor

Welleschik, licence 3.0 Unported (CCBY-SA3.0)

Spornému

Kdo, komu, proč a jak,

projeví i atak,

byť, jen jako náznak.

Kdo?

Značen

do-

tlačen.

Komu,

v moci

dojmů

emocí?

Proč?

Sám

otoč

klam.

Jak?

Přidat

znak

a vídat.

Stopy života

Mnoho ran a po nich jizev,

dopadů i hraných bitev.

Pro něž sémě stále vzchází,

přímou volbou sebe razí.

Rozrůstá se, máli z čeho,

toho svého určeného.

Stonek sílí, tlak jej křiví,

jak z mnohých stran jasnozřivý.

Ohýbá se a zas rovná,

i varování výslovná!

Prochází vším tím dějištěm,

hercem, divákem hlediště.

S otazníky, vykřičníky,

se zániky pro své vzniky.

Mnoho ran a po nich jizev,

vyhraných, prohraných bitev.

Soumrak

Oblak,

pták...

Znak,

maják...

Atak,

vrak...

Voják,

tank...

Padák,

vabank...

Zrak,

mrak...

Pohled oknem

Ten tovární kouř naproti,

bílá, vypouštěná pára.

Sotva mladá, již i stará,

rozpouští se, vzduchem potí.

Rozlévan(ý)á všemi směry,

v proměnách hry pomíjení.

Jak prchlivé, to stínění,

kde nelze změřit rozměry.

Citlivý na proudy vzduchu,

v něž posléze pak přechází.

S čím zachází, tím i schází,

jako v dramatu bez vzruchu.

Symbolem všeho, ničeho,

zrozením plné prázdnoty.

a hodnotou bez hodnoty,

záměru vždy ničeného.

Alela

I ta malá maličká,

svou roličku si hýčká.

Netřeba jí psáti víc,

a v rub pozměnit líc.

V letu

Plachý, jak pampelišky chmýr,

jen zafouká, hned odlétá.

A točí s ním ve větru vír,

po mnohá ta dlouhá léta.

Nebo také jako motýl,

sedne, saje, zas pak vzlétá.

Z květů přenáší plodný pyl,

i sám, jak ony odkvétá.

Oheň života

Ty jiskérky pro plamínky,

zažehnou nechtě i požár.

Podnět stačí jen malinký,

jedno slůvko, nebo jich pár.

Někdy se oheň rozhoří,

souhrou daných okolností.

A mnohého pak poboří,

čeho všeho se tak zprostí.

Ta jiskérka a plamínek,

života toho našeho.

Křesaný kámen o kamínek,

hořící svíčka, zhášeno.

Ulice

Auta v obou směrech valící se,

jako řeka, chodci na přechodech,

klidné kdysi - tvářící se cize,

ulice, jen o víkendu oddech.

Přeplněná parkoviště,

auta i také přes chodník.

Živé a mrtvé jeviště,

sem tam obchůdek a podnik.

Lidé s mobilem před sebou,

nevidoucí, neslyšící.

Kráčející se svou kletbou,

volající si, píšící.

A ti kluci v ulici,

klukoviny tropící.

To, co u nohou bouchne,

není pro ucho, to ne.

Také pejsci si značící,

každý roh každého domu.

Není-li tu sokl mycí,

ošklivé i mapy k tomu.

Národností tu již mnoho,

téměř z celičkého světa.

Promíšení všeho toho,

tovární kouř k nebi vzlétá.

Podpis básní

Každý má svůj vlastnoruční podpis,

stopu, jež jej charakterizuje.

Právu identitu avizuje,

to své vlastní stvrzení pro úpis.

Může se však i podepsat básní,

pokud ta jeho vyzněním bude.

Tou pečetí, bytostním osudem,

pro niž se tak oškliví či krásní.

Básníkova pře

Odnětí práva na pravdu,

v zajetí sil služby pro lež.

Kam, jen ty sám sebe pozveš,

kladou ti pasti, návnadu.

Nemohou tvé štíty uznat,

neb se liší od všech jejich.

Vydobyté v četných dějích,

jež v bojích jsi musel ustát.

Srovnáním se zněním mnohých,

jak správně i své básně psát.

Vždyť ty jsi jiný adresát,

prost, těch pouček strohých.

Dech a výdech

Právo na první dech a pláč,

v symbolickém předurčení,

života, v němž i platí zač,

pro celou dobu učení.

Zní to jako jeho zákon,

k nabývání moudrosti.

Daný při zrodu, až po skon,

kdy pláče výdech zprostí.

Snovka

Já zpotil jsem se ve snu,

pod snem tím však neklesnu.

Dále ani nehlesnu,

osuším se, zas usnu.

Píši si...

...co mě napadne,

co zdá se mi být nápadné.

I o tom, co jen tak pro mne,

v drobnosti, vstřícné skromné.

Píši rád si svobodně,

z duše skryta i ozdobně.

Pro pomíjivost věčnou,

a trvanlivost nevděčnou.

V básních

O ženách, květinách, slunci,

měsíci, nebo o hvězdách,

štěstí, o lásce - silný vztah.

Zář planoucí či hasnoucí,

i ve snových ozvěnách.

Kolik básní již tak psáno,

a z těchto támat čerpáno.

Stále podnětných a vzletných,

v rozmanitých spojích větných.

---

Co takhle jehla domácí,

ta, co zašívá a bodne.

Také dá vždy velkou práci,

provléci nit, v šití vhodné.

V soustředění trpělivém,

s dovedností a zručností.

Do krve též bodne vlivem,

usměrnění v nutnosti.

Předsevzetí

Večer světlo zhasíná,

než den k spánku ulehne.

Z dějů snů pak probudí,

kapitola - zas jiná.

Ráno vždy k nebi vzhlédne,

přemýšlí i o těch snech,

o uplynulých dnech,

co uspěje, co zostudí.

Klesá či povznáší se,

plánem cíle dnů dalších.

Nerozhodně, přednostně,

výběrem velkoryse.

Ve znění pravd, lží našich,

klade si i za úkol,

větších ohledů vůkol,

předsevzetím ctnostně.

(rýmy: ABCA - BDDC)

Spejbl poučuje Hurvínka:

Važ svá slova, synu!

A jak je mám vážit?

Ochutnej na jazyku, v součinnosti s ústřední nervovou soustavou.

Ale, když já mám na jazyku, jako v polepšovně!

No vidíš, musíš se proto polepšit.

Ale jak?

No, že zvážíš každé své slovo.

Ale já tam žádné nemám!

Máš, neboť jsi promluvil.

A už zase nemám.

Máš, zase jsi promluvil.

Tak já už jsem ticho, ale pořád tam mám, jak v polepšovně!

To proto, že pořád mluvíš, a nevážíš slova.

Tak já si otevřu koka kolu, taťuldo, cha, chá!

Z temna svit

Vidět neviděné,

slyšet neslyšené,

cítit necítěné,

i hmatat nehmotné.

Překonat zděděné,

to, mnohé smíšené,

přijímat nechtěné,

a ztlumit vše hřmotné.

Promluvit, nemluvit,

napsat i nenapsat.

Odhalit, zahalit,

v sílu se proměnit.

Uvidět z temna svit,

kde, jeho adresát?

A nechat jím zalít,

v drobné se rozměnit.

Záclonka

Přes okno jsouc zavěšená,

jak lehounká i ozdobná.

Vlněním, vánku podobná,

svou bílou krajkou vznešená.

Myšlenka, jako záclonka,

jež lehce se jen dotýká.

Jako s vánkem také stýká,

když síla její tenounká.

Může však být i vznešenou,

vděčností za ryzí ctnosti.

Se záclonkou v podobnosti,

přes okno tou svěšenou.

novější článkystarší články

vypnout mobilní verzi

Jiristratil | Moje architektura