Jiristratil | Moje architektura

-

Toužíme po něm stále,

a co máme, nám málo.

Proto tak dává vale,

pokorného potkalo.

-

Štěstí, pouhý okamžik,

nebo jen malá chvíle.

I dlouhodobější zvyk,

o nejrůznější síle.

-

Záleží na nás samých,

sami jsme jeho strůjci.

Držíme je v rukou svých,

pocitu svého tvůrci.

-

Na realisty čeká,

nevěřící v nemožné.

Toť, zlušenost odvěká,

tam, ve své záložně.

-

-

-

K něčemu stále nutí,

tělo, mysl i cit.

Někdy, až k prasknutí,

co, chtěli bychom mít.

-

Rozpínáme křídla,

napínáme plachty.

Opouštíme sídla,

temnoty své šachty.

-

Z darů víc okusit,

kde upnout své síly.

A tolik nemusit,

v touze, cestou k cíli.

-

Avšak slevy tu není,

pnutí, věčné hnutí.

Vždy mění tón znění,

i činitelé krutí.

-

K prohloubení ducha,

rozumu a citu.

Slova jednoduchá,

i s nádechem mýtu.

-

Joseph Mallord William Turner, Parník ve sněhové bouři,  olej, 1842

-

Kde ten, se tu jen vzal,

obratem tak silným?

Kdo, podnět k němu dal,

směrem neomylným?

-

Co znamená vesmír,

co, život pozemský?

Těles obrovský vír,

a slunce paprsky?

-

Vesmír stvořil život,

jako své součásti.

Plody dílčích hodnot,

pro lásku i pasti.

-

A řídí jeho chod,

vkladem svého daru.

Není žádných náhod,

ve zrodu i zmaru.

-

Někdo tu nad námi,

kdo určuje náš směr.

Ten, skrytý neznámý,

vážící sil poměr.

-

-

-

I stalo se v čase,

co státi mělo.

Vykrmili prase,

a bylo veselo.

-

Pak prase zabili,

tučného vepříka.

Čas hodů slavili,

nikdo se nezříká.

-

Jedlo se a pilo,

co hrdlo ráčilo.

Všem přibylo kilo,

a také tančilo.

-

Muzika tam hrála,

do rána bílého.

I nálada uzrála,

pocitu libého.

-

-

Hádali se jako psi,

a štěkali na sebe.

Řešili tak svou skepsi,

čert vem tebe, ne tebe!

-

Vystříkali bláto vše,

po vzájemné neshodě.

Jaká byla jejich pře,

vleže, sedě i ve stoje?

-

Aprílová po hádka,

a již zase slunce svítí.

Má milá, jak jsi sladká,

vždyť krásné je to žití.

-

Příští den se zatáhlo,

ale déšť se nespustil.

I na ně, se to vztáhlo,

jen vítr venku šustil.

-

-

Téměř každým skutkem, slovem,

zanecháváme svůj otisk.

Vždy tak, v jistém smyslu novém,

bývá to i risk, újma či zisk.

-

Kráčíme nohou, svou stopou,

myšlenkovými pochody.

A ty, si něco vykopou,

vztahy sporů, také shody.

-

Citliví na každé slovo,

gesto, pohled, nebo čin.

Hodnotíme podle toho,

jaký rozměr máme s kým.

-

Stopy zkušeností učí,

ve vzájemném svém účinku.

Hladí, povznesou i mučí,

někdy přinášejí výjimku.

-

-

Láska láska,

v pravdě boží.

Tak, nebeská,

věrnost loži.

-

Láska laská,

také bolí.

Buďto kráska,

či rána holí.

-

Láska hláska,

z jedné strany.

Takto sázka,

šrámy a rány.

-

Láska maska,

jen divadlo.

Postel praská,

pak vše zvadlo.

-

Láska vráska,

vydírá cit.

Očí páska,

běda s ní žít.

-

Láska mlaská,

vařit umí.

Bývá pánská,

nervy tlumí.

-

-

Chápe, co dáno jest,

a kam tak může vést.

Pro oporu výztuže,

a kde nic nezmůže.

-

Vidí danou ruku,

i sevřenou pěst.

Vyzná se pak v hluku,

a odhalí i lest.

-

Váží slovo a čin,

v porovnání s představou.

Zbaví se snů vidin,

skutečností pravou.

-

Klam, vize, iluze,

brání se však tuze.

Inteligenci v boji,

kde spolu se i pojí.

-

-

Duše tísněná ze všech stran,

ani pohnout se nemůže.

Vězněn tak, je její pán,

i v poutech vlastní kůže.

-

Proč ty mi nedáš vydechnout,

ptá se duše těla svého.

Proč mi nedáš se nadechnout,

tobě dát potřeba čeho?

-

Dej, ty duše tělu svému,

toho, čeho je mu třeba.

Směrem k dobrému, ne zlému,

více všeho, nejen chleba.

-

I dala duše tělu svému,

co vzájemně jim chybělo.

Pro sjednocení ve jménu,

by nic se neopomnělo.

-

-

-

Dát

-

Dát poezii mysl,

hloubku a také smysl.

-

Dát poezii cit,

a nebát se i hit.

-

Dát poezii styl,

by verš tvůj vlastní byl.

-

Brát

-

Brát z toho, co dáno,

avšak ve smyslu cti.

I z toho, co známo,

ve své tvořivosti.

-

Brát, ale i dávat,

ze všeho se vydat.

A nechat také odvát,

v naději daru, snad.

-

A brát, se i nebát,

pak rozdat nastokrát.

-

-

Vydat ze sebe vše,

co duší se vzepře.

Mše, propojí se v chvat,

a pře promění v něco.

-

I se slovem se prát,

tříbit je a kovat.

Nastokrát i hrát si,

zvát je, věrnost slíbit.

-

Psanému smysl dát,

květem, plodem libým.

Hledat jeho cenu,

a sliby plnit dětem.

-

Pozvednout se z prachu,

napřímit v boji slov.

V krachu, pak si sednout,

ale krov nad sebou mít.

-

Psát, jako o život,

vydat ze sebe vše.

Přívod i vývod znát,

verše, pravdivé dát.

-

-

-

Ruka jeho, kolem krku jejího,

a její ruka, kolem pasu jeho.

Ty tího smutku, jenž stíhají muka,

čeho se dostalo těm, ta proluka!

-

Odlehčeni tak, od pozemské tíže,

kráčejí i s hlavou přikloněnou.

A čížek, švitoří jim v ozvučení,

odměnou, by ještě bylo lehčeji.

-

Potom se zastaví a políbí,

něco si sdělí a cestou jdou dál.

Líbí se jim tu i mluví o tom,

smál se také a chválí kdeco.

-

Na chvíli pak na lavičce sedí,

v rozmluvě, o něčem vážnějším.

Hledí, a zas má milá, můj milý,

vším jsou sobě, vzdor pomluvě.

-

(rýmování křížem ve schématu ABAB)

-

Sentiment

-

Z jedné strany lásky zpěv,

na druhé pak hrubosti.

Falešný a skrytý hněv,

sentiment své tuposti.

-

Z jedné strany lásky zpěv,

na druhé, její zkouška.

Zdali to byl, jen oděv,

sladkostí tak do ouška.

-

Cit

-

Z obou stran vždy lásky zpěv,

za každého počasí.

Ale také i mírný hněv,

pro prohloubení krásy.

-

Rozum

-

Citu se svítí rozumem,

a také i moudrým činem.

Však vládnout takovým umem,

nebývá v citu laciném.

-

Auguste Rodin, Romeo a Julie, bronz, 1902