-

Břink,

prásk,

a bum,

na celý dům.

-

a) manželská hádka v kuchyni

b) doma trénující bubeník

c) zeť, rozzlobený na tchýni

d) akční zedník

-

A opět ticho

-

a) v kuchyni hádka ustala

b) bubeník z domu

c) tchýně zeti za pravdu dala

d) zedník zazdil pohromu

-

Tak toto ne a ne,

to jen kámen z nebe.

Meteorit maličký,

co vzduchem dělal kličky.

-

Ale, ani toto ne,

to jen snový přelud.

Zde, ticho tajemné,

a šepot odněkud.

-

-

-

Toužíme po něm stále,

a co máme, nám málo.

Proto tak dává vale,

pokorného potkalo.

-

Štěstí, pouhý okamžik,

nebo jen malá chvíle.

I dlouhodobější zvyk,

o nejrůznější síle.

-

Záleží na nás samých,

sami jsme jeho strůjci.

Držíme je v rukou svých,

pocitu svého tvůrci.

-

Na realisty čeká,

nevěřící v nemožné.

Toť, zlušenost odvěká,

tam, ve své záložně.

-

-

-

Skelet jak z betonu,

tak ne, jen z kostí.

Obal v měkkém tónu,

citové jakosti.

-

Myslím, cítím, pak jsem,

stavem zplnomocněn.

Přicházím také sem,

v podobě své, zasněn.

-

Kde však se myšlenky,

kde, city toulají?

Ach, jak ten led tenký,

po čem tak volají?

-

Píseň zpívám si svou,

tichou, tvrdo-měkkou.

Živou, jež mou i hrou,

a diriguji rukou.

-

-

K něčemu stále nutí,

tělo, mysl i cit.

Někdy, až k prasknutí,

co, chtěli bychom mít.

-

Rozpínáme křídla,

napínáme plachty.

Opouštíme sídla,

temnoty své šachty.

-

Z darů víc okusit,

kde upnout své síly.

A tolik nemusit,

v touze, cestou k cíli.

-

Avšak slevy tu není,

pnutí, věčné hnutí.

Vždy mění tón znění,

i činitelé krutí.

-

K prohloubení ducha,

rozumu a citu.

Slova jednoduchá,

i s nádechem mýtu.

-

Joseph Mallord William Turner, Parník ve sněhové bouři,  olej, 1842

-

Něžný dotek,

milé slovo.

Mnoho fotek,

i všeho toho.

-

Jemný dotek,

vlídné slovo.

Méně fotek,

i všeho toho.

-

Vlažný dotek,

sporé slovo.

Již bez fotek,

a málo toho.

-

Žádný dotek,

hrubší slovo.

Skutek utek,

již bez toho.

-

Času dotek,

a více slov.

Všeho zbytek,

kámen, kov.

-

Více hádek,

a mnoho slov.

Tak úpadek,

i jiný krov.

-

Smutek a...?

-

William Holman Hunt, Úplatný pastýř, olej, 1851

-

Kde ten, se tu jen vzal,

obratem tak silným?

Kdo, podnět k němu dal,

směrem neomylným?

-

Co znamená vesmír,

co, život pozemský?

Těles obrovský vír,

a slunce paprsky?

-

Vesmír stvořil život,

jako své součásti.

Plody dílčích hodnot,

pro lásku i pasti.

-

A řídí jeho chod,

vkladem svého daru.

Není žádných náhod,

ve zrodu i zmaru.

-

Někdo tu nad námi,

kdo určuje náš směr.

Ten, skrytý neznámý,

vážící sil poměr.

-

-

-

Nejsme nic,

a přece něco.

Nikdo víc,

i ne, kdeco.

-

Nejsme nic,

a přece jsme.

Někdo i víc,

o přízeň prosme.

-

Nejsme nic,

a přece někdo.

Rub, skrytý v líc,

roven nám kdo?

-

Nejsme nic,

jen zdání a sen.

A nikdo víc,

však každý zrozen.

-

Jsme či nejsme,

a pak, kdo jsme?

K sobě se hlasme,

o pomoc prosme.

-

Toho,

kdo tu nad námi.

Je, prosit koho,

vždyť nejsme sami.

-

-

-

I stalo se v čase,

co státi mělo.

Vykrmili prase,

a bylo veselo.

-

Pak prase zabili,

tučného vepříka.

Čas hodů slavili,

nikdo se nezříká.

-

Jedlo se a pilo,

co hrdlo ráčilo.

Všem přibylo kilo,

a také tančilo.

-

Muzika tam hrála,

do rána bílého.

I nálada uzrála,

pocitu libého.

-

-

Obojí vždy úlevou jsou,

pro přetíženou duši.

Ruku v ruce, spolu jdou,

a v doplňku se neruší.

-

Smích nám slouží k veselí,

a uvolní tlak stresu.

Pláč ztlumí, co jsme seli,

i sportem svého dresu.

-

Nevěděl, zdali se smát,

nebo spíše zaplakat.

Čemu jen, tak přednost dát,

a čím nenechat zlákat.

-

Nakonec pak nesmál se,

ale ani neplakal.

Úlevou, cítil se blaze,

téměř jako sám pan král.

-

František Bidlo, vlastní podobizna

-

Hádali se jako psi,

a štěkali na sebe.

Řešili tak svou skepsi,

čert vem tebe, ne tebe!

-

Vystříkali bláto vše,

po vzájemné neshodě.

Jaká byla jejich pře,

vleže, sedě i ve stoje?

-

Aprílová po hádka,

a již zase slunce svítí.

Má milá, jak jsi sladká,

vždyť krásné je to žití.

-

Příští den se zatáhlo,

ale déšť se nespustil.

I na ně, se to vztáhlo,

jen vítr venku šustil.

-

-

Milá,

milé,

milé,

milou,

milá!,

o milé,

s milou,

svou básničkou,

jen maličkou.

Já žiji s ní věrně,

bych neviděl černě.

-

Milá,

milé,

milé,

milou,

milá!,

o milé,

s milou,

svou básničkou,

jen maličkou.

Já žiji s ní rád,

bych mohl se smát.

-

-

-

Téměř každým skutkem, slovem,

zanecháváme svůj otisk.

Vždy tak, v jistém smyslu novém,

bývá to i risk, újma či zisk.

-

Kráčíme nohou, svou stopou,

myšlenkovými pochody.

A ty, si něco vykopou,

vztahy sporů, také shody.

-

Citliví na každé slovo,

gesto, pohled, nebo čin.

Hodnotíme podle toho,

jaký rozměr máme s kým.

-

Stopy zkušeností učí,

ve vzájemném svém účinku.

Hladí, povznesou i mučí,

někdy přinášejí výjimku.

-

-

Z prachu povstává vše,

a v něj se opět vrací.

Ať již dobré, nebo zlé,

i jakoukoliv prací.

-

Kolem jen samý prach,

usedá a vzduchem víří.

Pak, v rozličných světla hrách,

zrnka jeho se kříží.

-

Živé, i to neživé,

vlastně vše, živým jest.

Vždy, tak či onak chtivé,

svým směrem se nechá vést.

-

Kolem mne usedlý prach,

a já píši si ten svůj.

Lehoučký, tak jako v hrách,

jak ten ve vzduchu, i můj.

-

-

Láska láska,

v pravdě boží.

Tak, nebeská,

věrnost loži.

-

Láska laská,

také bolí.

Buďto kráska,

či rána holí.

-

Láska hláska,

z jedné strany.

Takto sázka,

šrámy a rány.

-

Láska maska,

jen divadlo.

Postel praská,

pak vše zvadlo.

-

Láska vráska,

vydírá cit.

Očí páska,

běda s ní žít.

-

Láska mlaská,

vařit umí.

Bývá pánská,

nervy tlumí.

-

-

Něčeno přidáno,

jiného ubráno.

-

Tam, kde pevná víra,

síly daná míra.

-

Tam, kde síla chybí,

bývají jen sliby.

-

Dar květu života,

darem je i smrti.

Ta, drahá hodnota,

sama sebe drtí.

-

Dar sladkosti lásky,

v hořkost obrací rub.

Vadnou jím i krásky,

tak pracuje času zub.

-

Dar spřízněnosti duší,

darem po celý život.

Oběma vždy to sluší,

jaký přívod, je i vývod.

-

Gustav Klimt, Polibek, 1908 (1911)

-

Chápe, co dáno jest,

a kam tak může vést.

Pro oporu výztuže,

a kde nic nezmůže.

-

Vidí danou ruku,

i sevřenou pěst.

Vyzná se pak v hluku,

a odhalí i lest.

-

Váží slovo a čin,

v porovnání s představou.

Zbaví se snů vidin,

skutečností pravou.

-

Klam, vize, iluze,

brání se však tuze.

Inteligenci v boji,

kde spolu se i pojí.

-

-

Pokušení

-

Láká k nahlédnutí,

v překročení mezí.

Upoutání nutí,

k porušení tezí.

-

Odpuštění

-

Něco, jako uctění,

ve jménu provinění.

Odklání hněv a spor,

pilíře jeho opor.

-

Uctění

-

Zásluhou slov znění,

také činů a lpění.

V hrdou platnost vstoupí,

marnost neprohloupí.

-

-

Duše tísněná ze všech stran,

ani pohnout se nemůže.

Vězněn tak, je její pán,

i v poutech vlastní kůže.

-

Proč ty mi nedáš vydechnout,

ptá se duše těla svého.

Proč mi nedáš se nadechnout,

tobě dát potřeba čeho?

-

Dej, ty duše tělu svému,

toho, čeho je mu třeba.

Směrem k dobrému, ne zlému,

více všeho, nejen chleba.

-

I dala duše tělu svému,

co vzájemně jim chybělo.

Pro sjednocení ve jménu,

by nic se neopomnělo.

-

-

-

Stav bouřlivé strnulosti,

zámotek s pohybem vnitřním.

Přítomnosti i minulosti,

poutající hlasy jitřní.

-

Myšlenky, se všemi směry,

prorážejí i stěny pout.

Ty pevné mají opěry,

s nimiž nesnadné pohnout.

-

Vítr vane všemi směry,

na větrolam však naráží.

Ten nepouští bez důvěry,

neukázněnosti sráží.

-

Není z betonu či oceli,

tak vždy i něco uletí.

Zámotek pak chorý celý,

čelí někdy i prokletí.

-

Franz Marc, Bojující formy, 1914

-

Dát

-

Dát poezii mysl,

hloubku a také smysl.

-

Dát poezii cit,

a nebát se i hit.

-

Dát poezii styl,

by verš tvůj vlastní byl.

-

Brát

-

Brát z toho, co dáno,

avšak ve smyslu cti.

I z toho, co známo,

ve své tvořivosti.

-

Brát, ale i dávat,

ze všeho se vydat.

A nechat také odvát,

v naději daru, snad.

-

A brát, se i nebát,

pak rozdat nastokrát.

-

-

Mělčina vpravo,

mělčina vlevo.

Vždyť je to tak zdrávo,

by netonulo právo.

-

A náhle zrádná hloubka,

v níž mělčina tone.

Avšak neutone,

neboť právo jako sopka.

-

Mělčina i hloubka,

společná mají data.

Jak rodinná hrobka,

pravda takto vzatá.

-

Přesto však tu rozdílu,

smyslem jejich podílu.

-

-

-

Vydat ze sebe vše,

co duší se vzepře.

Mše, propojí se v chvat,

a pře promění v něco.

-

I se slovem se prát,

tříbit je a kovat.

Nastokrát i hrát si,

zvát je, věrnost slíbit.

-

Psanému smysl dát,

květem, plodem libým.

Hledat jeho cenu,

a sliby plnit dětem.

-

Pozvednout se z prachu,

napřímit v boji slov.

V krachu, pak si sednout,

ale krov nad sebou mít.

-

Psát, jako o život,

vydat ze sebe vše.

Přívod i vývod znát,

verše, pravdivé dát.

-

-

-

To je vskutku, jen pro básníky,

kteří duchem a slovem vládnou.

Snílky, střežící své postoje,

již s chladnou hlavou neměří.

-

Sloky, plné citu i rozumu,

které moudrosti také hostí.

V umu skladby, poctivé kroky,

i znalosti verše, k sobě bere.

-

Napsat báseň, nelehký úkol,

to vskutku je, jen pro básníky.

Vůkol, k plodu tak kvetoucí sad,

díky jemuž vděčíme za to.

-

Krásný den, plný záře slunce,

i svěží vzduch tu jarem sálá.

Ruce zahřeje a jitří sny,

hrála píseň, umlkne stěží.

-

(křížový rým ABAB)

-

-

Ruka jeho, kolem krku jejího,

a její ruka, kolem pasu jeho.

Ty tího smutku, jenž stíhají muka,

čeho se dostalo těm, ta proluka!

-

Odlehčeni tak, od pozemské tíže,

kráčejí i s hlavou přikloněnou.

A čížek, švitoří jim v ozvučení,

odměnou, by ještě bylo lehčeji.

-

Potom se zastaví a políbí,

něco si sdělí a cestou jdou dál.

Líbí se jim tu i mluví o tom,

smál se také a chválí kdeco.

-

Na chvíli pak na lavičce sedí,

v rozmluvě, o něčem vážnějším.

Hledí, a zas má milá, můj milý,

vším jsou sobě, vzdor pomluvě.

-

(rýmování křížem ve schématu ABAB)

-

Básnění, ve snění i bdění,

kde citů s rozumem souhra.

Jejíž znění, v zář se změní,

jako nebesko-pozemská hra.

-

V pnutí i hnutí tvůrčí mysli,

ze srdce vstřícného citu.

Rozjitřené všechny smysly,

avšak v obranném svém štítu.

-

Skutečnost vizí rozehraná,

tak v poetických obrazech.

A nadsázka její podaná,

jak svěžího vzduchu nádech.

-

Umění, ve smyslu znění,

dává, povznáší i hraje si.

Na city hraje a myšlení,

ve své prozářené směsi.

-

Návrh na dostavbu Staroměstského náměstí v Praze.

-

-

Sentiment

-

Z jedné strany lásky zpěv,

na druhé pak hrubosti.

Falešný a skrytý hněv,

sentiment své tuposti.

-

Z jedné strany lásky zpěv,

na druhé, její zkouška.

Zdali to byl, jen oděv,

sladkostí tak do ouška.

-

Cit

-

Z obou stran vždy lásky zpěv,

za každého počasí.

Ale také i mírný hněv,

pro prohloubení krásy.

-

Rozum

-

Citu se svítí rozumem,

a také i moudrým činem.

Však vládnout takovým umem,

nebývá v citu laciném.

-

Auguste Rodin, Romeo a Julie, bronz, 1902