Moje architektura - první rubrika

Naděje

Co máš na tomto světě nejraději?

Nebudeš mi věřit, ale naději.

Byť i v bolestech mne tu svírá pocit,

či ve strachu a tísni musím prosit,

v srdci mi ještě má naděje zbývá,

ta víra, jež životní sílu skrývá.

Takto odpoví radou na otázky:

Bez trestu tě nenechám, avšak z lásky,

ti pomohu a v poučení nechám,

i sděluji, že kráčet dále je kam...

--------------------------------------

V krajním případě se i klaním

Avšak při rozcvičce ranní,

deset dřepů, předklon, úklon,

záklon, kroužení pažemi,

se skláním, jak tělo káže mi.

Ztrácí se

Ve sledu dnešních všedností,

prožitků, vjemů i pojmů,

z nichž se stávají přednosti,

ze všech těch nabytých dojmů.

Pod nimi svou cenu zvedá,

v pojmech, v nichž se neztrácí.

Ve snaze však činům běda,

v roli jen spíše hledací.

K prasknutí

To tvá struna napjatá,

jak z neladu zní laděná.

By souzněla hlava, pata,

a k souboji i sváděná.

Umělá inteligence

Smíšené myšlenky, překotné,

jak ve víru se k sobě pojí,

jedna druhou i střetem protne,

o své místo ve volbě stojí.

Jen ta silná, svým smyslem jistá,

co sjednává si více místa,

vítězí a hloubkou získá,

prožitek i pravdu čísla.

M+-Ž

Běda mužům,

kterým žena vládne!

Běda ženám,

kterým vládne muž!

Bez vlády však není rady,

křivdy, zrady, také pravdy.

Naivní

Naivně všichni i divní,

spřádající pavučinky,

sítě pro vlastní účinky

a zkoušejí, jak jsou vlivní.

Milost

Ten vítaný náš host,

slyšící na lítost,

jenž bolest mění v radost

a hřích i ve ctnost.

V lidové notě

Vyšívat si luční kvítí,

do bělostného ubrousku.

Pestrou bavlněnou nití,

se zpěvem, kousek po kousku.

V touze již po jeho květu,

ze zimy tak málo bílé.

Také i po teplém létu,

vyšívat si kvítky milé.

Ach ta...

Těžké napsat slova křehká,

a s nimi se i osmělit.

Dát jim zpěvu, byť ne v písni,

tichou mluvou básní sdělit.

Nechat zaznít, jen tak zlehka,

k jejich jmění být však přísný.

Jako nádech a pak výdech,

směnou vzduchu ve svých zdech.

Jak jen vybrat slova česká,

vložit duši a hold jim vzdát.

Do souznění přidat lpění,

by se mohla vším tím stát.

Byť tak zvaně, jako směska,

psaná s citem v rozechvění,

byla snad i něčím hezká,

z temné noci rozedněním.

Pravda a cena

Každý má svou vlastní pravdu,

malou, větší, ještě větší.

Mýlí se však pro tu vadu,

pokud jiného tak svědčí.

Každý má svou vlastní cenu,

malou, větší, ještě větší.

Takto i pak drahou měnu,

jíž prohrává, nebo předčí.

Tolik věcí

Vzpírajícíh se duši v kleci,

sněných představ i proměn znění,

spících citů a bdících přeci,

prožitých vždy v rozechvění.

Z hloubi nitra na povrch střetů,

a opět do své schránky zpět.

Těch klamů, zdání, z nich pak vznětů,

vstup ideálům na tenký led.

Epidemie

Bije či si i ruce myje

a chystá se smíchy k útoku.

S mutanty sčítá hříchy kroků,

a pak, co nejvíce se skryje.

Radosti

Byť jen ty drobné ctnosti

či i vlídné danosti

každodennosti.

Utopická

Poeticky vzato,

lyrická i epická

"svou misí svatou".

Vyznáním a touhou,

kritickým protestem.

Citovou hrou, smlouvou,

ve znění jen prostém.

Poezie prosbou,

bojem, také střetem.

Nejen ozdobou,

utopickým světem.

Jakou máš oblíbenou květinu?

Ptá se své lásky.

Já, třeba kopretinu.

A proč ne růži?

Pobodala mi kůži!

Vidíš mou krev,

bolest a hněv,

nač tvé otázky?

Ach, to je mi líto,

však růže - královna květin!

A co louka, plná kopretin,

zapamatuj si to!

Z čista jasna

Zjevila se duha krásná,

ve velikém oblouku.

V kapkách deště, slunce svitu,

z města k lesu přes louku.

S oběma konci ve skrytu,

se zářivými barvami.

Rozložením ve svém spektru,

sen okouzlení dává mi.

Kolik má ten most jen metrů,

jak se zjeví, tak i zmizí.

Přírody jev, zázrak ryzí,

na nebi ta stuha jasná.

Co je nejkrásnější

To, co je jen tvoje

a ničí jiné.

Byť i věříš v dvoje

či více,

kde však svíce stinné.

Úsměv

Kolik ten umí významů,

výrazů, tváří beze slov.

Z hloubi citu či jen letmý,

také tak i plný klamů.

A jakoby pohled ze tmy,

náhlý z moře ostrov,

ozdobí líc, přidá svůj hněv,

tím vším je tichý úsměv.

Vztahem, maskou, ironií,

vyjádřením pocitů.

I vinu láskou promíjí,

též nahlédnutím do skrytu.

Zlehýnka

Jako vločka sněhová

nebo i pírko ptačí,

jež se vznáší, otáčí,

jak vánek si je chová.

Slovíčka, jen tak zlehka,

zlehýnka,

jeko i chmýr semínka,

také vzpomínka křehká.

Želé a vyžle

Rosolová obezita

chvějících se nadměrností,

co ta jen tak plané hostí,

pro něž ke své době žitá.

Vyhublé i vyžle sčítá,

z rodné půdy stéblo plodné,

v něm však zrní přesto drobné,

doba pozdně neurčitá.

Co naplat

To napsat

a nápad

pak ustát.

Dát mu spád

jen si hrát

ne snu spát.

Probudit

hrou tou bdít

touhou snít.

Paráda

ta zrada

nadvláda.

Těch pár slov

jako krov

beze strof.

Na co myslíš

Na to mnohé, co v mysl vstoupí,

a překotně se jen překrývá.

Sotva vzhlédne, oči i sklopí,

paměť pak ztopí, jiné vrývá.

To prchavé a pomíjivé,

kde z myšlenek víc nezůstává.

Ty snadné směny, nepojivé,

jejichž těkavý vjem ustává.

Ale snad přece něco v síti,

co přetrvává a vzhlíží dál.

Myšlenka, jež se vírou sytí,

planý vzdech, nechť si tíži vzal.

Proluka

Pauza v řadě domů

či vylomený zub.

Průsek v lese stromů,

paměť a její rub.

Ztráta v dlažbě kostek,

také díry v sýru.

Z klidu i náhlý vztek

nebo válka v míru.

Proluka též louka,

plná barev květů.

Kde se kolem stlouká,

hněv a vlna střetů.

I pouhá myšlenka

cituplných zdání.

Co tak smysly leká,

v klamech vyznání.

Hráč

Vadí, co neladí,

falešný hudby tón

i to, co je o tom,

co nemáme rádi.

Však leccos hru svádí

se oddávat hříchu,

oživovat pýchu,

jež souhru pak zradí.

Hrou tou jen ozáří,

navnadí, dostihne.

A pro mnohé jiné,

dohrou směr k oltáři.

S radostí

Užívat svých darů slasti,

takto jen daných vzácností,

v rámci jejich vázanosti,

na podmínky zrádných pastí.

Radosti zrají k bolesti,

k vyrovnání zájmu štěstí.

Vždyť i život, jako v nájmu,

pohladí či bije pěstí.

Vzácná skrýš

Vyhráváš-li - tebe těší, jiným vadí,

prohráváš-li - vadí tobě, jiné těší.

Skloníš-li se, ponížíš - vyšším hoříš,

vypínáš-li, sebevýš - nižším tvoříš.

Pocítíš-li - hledáš-li svou skrýš,

tou tmou, tak i dovíš, co ti blíž.

Z mála

Kde ta slova jsou,

ne, s tou okrasou,

co i sdělí víc,

než zní rub a líc.

Vždyť nemohou vše,

tvoří hru verše,

co mají říci,

slupkou spíš krycí.

City, jen pár slov,

základ, zeď a krov.

Kolik odstínů,

zmnoží rovinu.

Snad i z těch mála,

slovíčka zralá.

Kratičká, čistá,

z políčka místa.

Z více

Slov, jejich obratů a spojení,

větou jen rozvitou či v souvětí,

v daném tom významu i pojetí,

proměnit v básnění spoje znění.

Psaní krátce pouze, nebo dlouze,

jak co více a lépe se hodí.

K myšlence, pocitu, jež ty zplodí,

v každé té veršované poloze.

Jemnými ostíny vázaných vzpěr,

i s přidáním výrazů do ozdob.

Ztvárněním souladu z těchto podob,

dospět a dozrát pro hledaný směr.

novější článkystarší články

vypnout mobilní verzi

Jiristratil | Moje architektura