Moje architektura - první rubrika

Co je nejkrásnější

To, co je jen tvoje

a ničí jiné.

Byť i věříš v dvoje

či více,

kde však svíce stinné.

Úsměv

Kolik ten umí významů,

výrazů, tváří beze slov.

Z hloubi citu či jen letmý,

také tak i plný klamů.

A jakoby pohled ze tmy,

náhlý z moře ostrov,

ozdobí líc, přidá svůj hněv,

tím vším je tichý úsměv.

Vztahem, maskou, ironií,

vyjádřením pocitů.

I vinu láskou promíjí,

též nahlédnutím do skrytu.

Zlehýnka

Jako vločka sněhová

nebo i pírko ptačí,

jež se vznáší, otáčí,

jak vánek si je chová.

Slovíčka, jen tak zlehka,

zlehýnka,

jeko i chmýr semínka,

také vzpomínka křehká.

Želé a vyžle

Rosolová obezita

chvějících se nadměrností,

co ta jen tak plané hostí,

pro něž ke své době žitá.

Vyhublé i vyžle sčítá,

z rodné půdy stéblo plodné,

v něm však zrní přesto drobné,

doba pozdně neurčitá.

Co naplat

To napsat

a nápad

pak ustát.

Dát mu spád

jen si hrát

ne snu spát.

Probudit

hrou tou bdít

touhou snít.

Paráda

ta zrada

nadvláda.

Těch pár slov

jako krov

beze strof.

Na co myslíš

Na to mnohé, co v mysl vstoupí,

a překotně se jen překrývá.

Sotva vzhlédne, oči i sklopí,

paměť pak ztopí, jiné vrývá.

To prchavé a pomíjivé,

kde z myšlenek víc nezůstává.

Ty snadné směny, nepojivé,

jejichž těkavý vjem ustává.

Ale snad přece něco v síti,

co přetrvává a vzhlíží dál.

Myšlenka, jež se vírou sytí,

planý vzdech, nechť si tíži vzal.

Proluka

Pauza v řadě domů

či vylomený zub.

Průsek v lese stromů,

paměť a její rub.

Ztráta v dlažbě kostek,

také díry v sýru.

Z klidu i náhlý vztek

nebo válka v míru.

Proluka též louka,

plná barev květů.

Kde se kolem stlouká,

hněv a vlna střetů.

I pouhá myšlenka

cituplných zdání.

Co tak smysly leká,

v klamech vyznání.

Hráč

Vadí, co neladí,

falešný hudby tón

i to, co je o tom,

co nemáme rádi.

Však leccos hru svádí

se oddávat hříchu,

oživovat pýchu,

jež souhru pak zradí.

Hrou tou jen ozáří,

navnadí, dostihne.

A pro mnohé jiné,

dohrou směr k oltáři.

S radostí

Užívat svých darů slasti,

takto jen daných vzácností,

v rámci jejich vázanosti,

na podmínky zrádných pastí.

Radosti zrají k bolesti,

k vyrovnání zájmu štěstí.

Vždyť i život, jako v nájmu,

pohladí či bije pěstí.

Vzácná skrýš

Vyhráváš-li - tebe těší, jiným vadí,

prohráváš-li - vadí tobě, jiné těší.

Skloníš-li se, ponížíš - vyšším hoříš,

vypínáš-li, sebevýš - nižším tvoříš.

Pocítíš-li - hledáš-li svou skrýš,

tou tmou, tak i dovíš, co ti blíž.

Z mála

Kde ta slova jsou,

ne, s tou okrasou,

co i sdělí víc,

než zní rub a líc.

Vždyť nemohou vše,

tvoří hru verše,

co mají říci,

slupkou spíš krycí.

City, jen pár slov,

základ, zeď a krov.

Kolik odstínů,

zmnoží rovinu.

Snad i z těch mála,

slovíčka zralá.

Kratičká, čistá,

z políčka místa.

Z více

Slov, jejich obratů a spojení,

větou jen rozvitou či v souvětí,

v daném tom významu i pojetí,

proměnit v básnění spoje znění.

Psaní krátce pouze, nebo dlouze,

jak co více a lépe se hodí.

K myšlence, pocitu, jež ty zplodí,

v každé té veršované poloze.

Jemnými ostíny vázaných vzpěr,

i s přidáním výrazů do ozdob.

Ztvárněním souladu z těchto podob,

dospět a dozrát pro hledaný směr.

Zbraň

Každý ji má, tu svoji,

podobou žitých roků.

K obraně či k útoku,

s níž i svou pravdu hojí.

Tou hájí se, též vadí,

střetává nebo snáší,

ústupem někdo radši,

a bojem soutěž zradí.

Zbraní i zhloubi city,

odzbrojí a povýší.

Obranu tak odliší,

jen prožitek spojitý.

Pilulka

Všechno mizí

ve své krizi

i obchází

starou vizi.

Jak se kazí

v zašlé fázi

vždy narazí.

Avšak ryzí

není cizí

tak nemizí

na víc sází.

Ptáš se

Kdo, co, jaký, který, čí

kolik a čím se příčí

prospívá nebo ničí

i kde tvůj život vzklíčí.

Odpovědí jen on sám

z ošklivosti ke krásám

rozdává sen adresám

tak podpisy jeho znám.

Přání

Co vy si přejete,

koleje vyjeté.

Co nejméně vzruchu,

pro oči či k sluchu.

Co pohodu tvoří,

ve shodu se koří.

Co rozdává jasu,

smyslem pro krásu.

Co ohledy žije,

ale i ví, čí je.

------------------

Jen tak lehce

Pro jemnou souhru barev

nanášených odstínů,

dotekem vlasů štětce,

kde světel zrod a stínů.

Do nichž teče teplá krev,

jež rozlévá snů věštce.

V zahledění do dálek,

na něž ten však nezná lék.

Jemnou souhrou valérů,

v kontrastu světla, stínů,

směnnou hrou i v závěru,

odstínem světa splínů.

Claude Monet

Den

ode dne ke dni,

od noci k noci,

svou pomocí.

Co zdá se přední,

řadí si rychlost

a svou zvyklost.

Sen

ode snu ke snu,

ve dne i nocí

své bezmoci,

jen zkousnu.

-----------------

Přidej se

Nabádají hlasy...

Ne, to jsi v lese,

šiška jakási.

Varuje hlas,

tvůj vlastní tě zas.

Jen se inspiruj,

zůstaň si svůj,

byť jsi i sám,

vstříc tak krásám.

Nedbej cizích rad,

pro jiný nápad.

Přidej ze sebe,

co však nezebe.

--------------------

V boji

Ve větru mu vlasy vlají,

mrazivém též z protisměru.

Staví jemu svoji vzpěru,

kráčí a ptají se hlasy:

Kdo jsi, kdo jsme, kam my jdeme?

Za cíli svými, každý jiným,

světlými tak vzdorem stinným,

sny, za něž se i bijeme.

----------------------------------

Trest

Stane-li se nám něco zlého,

škoda, úraz, bolest...

oslabí to i čest,

vlivem činu podlého,

třeba vidět též vinu vlastní.

Pokorou přijat trest,

a očekávat zvěst,

jež tak ohlásí nám, zkrásni.

Klid

To ticho před bouří,

a svíravý pocit,

nejistoty...

Duše má, jsi to ty?

Vždyť i cit se má žít,

nejen v tíseň nořit.

Vyhlídka

Mezi zdmi s průhledem ven,

na zalesněný kopec.

Kam až tu sahá obec,

já oknem vždy zahleděn.

Zde lesy nad loukami,

se stromy i podél cest.

S domky, též k hotýlku vjezd,

dálkový výhled samý.

Hotel s názvem "Vyhlídka",

na tom kopci pod lesem.

Směřuji svůj pohled sem,

kde nezní moje výtka.

Zima

Mráz a slunce

jinovatka.

Zase prudce

jiná zkratka.

Mínus čtyři

tu v bezvětří.

Chlad se šíří

i stupněm tři.

Vyšší je tlak

to ovzduší.

Nelétá pták

kdo, co tuší?

Že přijde sníh

a nižší tlak.

Pro zimní hřích

neb zmizí pak.

Kudy kam

V touze ve svůj cit se noříš,

hledáš kolem pro co hoříš,

spoléháš nač, pak i zklamán,

nejistoty cítíš závan.

V mnohém dění toho snění,

život plyne, jak vše mění.

Co v něm dáno, to vždy vzchází,

také střetem, když se srazí.

A nevidíš-li kudy kam,

co je tvoje či zněním klam,

bojem jsi sám, byť nevíš proč,

podle své osy se spíš toč.

V trojverší

Nevím, píši co chci,

a snad si i slevím,

v nižším odstavci.

Snažit se tak vzhlédnout,

myšlenky své zvážit,

na kterou spolehnout.

Nevím, o čem chci psát,

s citem pravým, levým,

či si jen v básni hrát.

Však je i o něčem,

trojverší, jako znak,

tu myšlenky terčem.

Trojjediným

Každým dnem o kousek dál,

bys byl a někým se stal.

Sluhou, jemuž jsi i král,

v roli šaška opodál.

Král ti káže, sluha s ním,

šašek spíše jako mim.

Trojjediným jsi tak svým,

vládcem, také poddaným.

Křišťálová

průsvitná, průhledná

matná v světle třpytu

s odleskem ze skrytu

jak krystal úhledná

uvnitř i tajemstvím

zrodu, bytí, pádu

hlídá svoji vadu

úzkostným hájemstvím

čistota a síla

křišťál zraku sluší

oživením v duši

i jiskru zasílá

Quartz - Brasil

Creative Commons,

licence 4.0 Mezinárodní (CC BY-SA 4.0)

Autor foto: Didier Descouens

(zde část foto)

novější článkystarší články

vypnout mobilní verzi

Jiristratil | Moje architektura