Moje architektura - první rubrika

Kavky letí

V hejnech, sem a tam,

i jednotlivé.

Hravé, jak děti,

za oknem vítám.

S pokřikem tklivě,

na zem si sedá.

Ta černošedá,

a zob svůj hledá.

Také po střechách,

kde odpočívá.

A pak zas divá,

dovádivá v hrách.

--------------------

Měňavka

V kolik pocitů,

člověk proměněn,

tolikrát i živ.

Jakost myšlenek,

staví na odiv.

Bývá tak hleděn,

i ve svém mýtu.

Spíše navenek,

nežli ve skrytu.

Změny pocitů,

vůlí smyšlenek.

Šumně

Jen, jak tenoučký hlásek,

tichounce v mé hlavě zní.

Tou jednotvárnou písní,

tónu, jakoby vlásek.

Ve vysoké frekvenci,

kmitočtem svým neznámým.

Spíše šum, zvuk tím samým,

narvových buněk věcí.

Jemný tak, že neruší,

plní tichou prázdnotu.

I v neurčitou notu,

zní mi šumně v uších.

Pokušitel

Ťuky ťuk a jsem tu,

však nenadělám hluk.

Jen radu chci ti dát,

jak se sám sebe vzdát.

Naslouchám, pozorně,

radíš i odborně.

Jenže ne tu pro mne,

v pozici mé skromné.

Vždyť v klam tak zrazuješ,

tím, čím se raduješ.

Já jsem jen ten, a sen,

ty bolesti osten.

Chtěl bych i právo své,

vlastní, jednoosé.

Ne, si klonit jiné,

klamně nevinné.

Kam

Kráčet světlem, tmou,

za tou svou známou.

Ohlížet se zpět,

a pohlížet vpřed.

Notou hrávanou,

tolikrát zvanou.

I ve snění dál,

zněním v chorál.

Něco o světle

Ne o tom, jež táhne mízu,

též v hřejivé roli slunce.

Co denně má svou reprízu,

i do očí bije prudce.

O světle, jež svítí z očí,

vírou a teplem v duši.

To také se denně točí,

však slunce ho tu neruší.

Klikatá

Ta dráha vždy každého,

po níž kráčí životem.

Veden tak se svým mottem,

i střetem, jenž si najde ho.

Neví, co čekat zítra,

může jen cosi tušit.

Na míru mu však ušít,

plánuje vůle skrytá.

Ta jej tvoří a vede,

na té cestě klikaté.

Způsobem svým i svaté,

volbou, co jak provede.

Krátce

Říkanky, ty mám rád,

ten prostý jejich řád.

Dobře však je napsat,

těžké nekolísat.

.....

Sladce mi zní,

jen sen fiktivní.

O tom, co hřeje,

i na duši.

Když mi ten den,

své teplo přeje.

Jsem-li já hoden,

nic neruší.

Jsem jen sen,

a kdo jsi ty,

každý den,

tak skrytý?

Životem

Tam a hned, zvolna či zpět,

stoupaje výš i pádem níž.

Poznat strach po jeho práh,

také slzy, co mrzí.

Radost hrou i kde jen zvou,

v touze štěstí beze lsti.

Projít tím vším s cílem svým,

poznat pohled, teplo, led.

Z duše zář či její tvář,

vždy je ten rozměr pro směr.

Cestou jiné se pletou,

složitý život žitý.

Ach ty dny

Jak málo stačí,

k pádu i k pláči,

jež vzhůru tlačí,

vždyť jsme jen hráči.

Jednou padáme,

příkaz zadáme,

jímž se zvedáme,

návrat hledáme.

V těch střídavých dnech,

i popadáme dech.

Pro úlevný vzdech,

stíhá-li nás pech.

Chvíle radosti

Jež chmury přemostí,

i jak dítě prostí,

s pocitem volnosti,

jí míváme dosti.

Brzy vždy pomíjí,

krátce jen promíjí.

Tak, jako popleta,

jinam se proplétá.

Zimní

Mrazivé slunce vzešlo,

prý, že lépe to nešlo.

Nebuď ty nedočkavý,

zima též i s vločkami.

Vyčkej, než se přihlásím,

do teplé jarní krásy.

Právo pak mé zesílí,

v tvůrčí pracovní píli.

Rozdělím a požehnám,

také těm svým změnám.

Ty plány jsou vždy jiné,

slunečné, nebo stinné.

Krapet kapek

Bubnujících za oknem,

stékajících se střechy.

Ve žlabu pak potokem,

splývajících ve vzdechy.

Kapky, jedna po druhé,

i v pramínky se pojí.

Vracející se kruhem,

svodem tu pro obojí.

Kolem dokola

Obchází, stále číhá,

ta zabydlená tíha.

A proti ní i síla,

kterou víra posílá.

Spolu pak se střetají,

protivenstvím netají.

Kolem stále dokola,

tak tíha sílu volá.

Když v jedno se pojí

Kámen ve slovo,

a slovo v kámen,

básní obojí.

Tou dvojí touhou,

v tekoucí pramen.

Proměnou snovou,

tak jejím klamem.

Těžké je kámen,

také i slovo,

ve znění ámen,

povznést hrou novou.

I slovem nad zem,

odlehčit v nádech.

Ve verši ladném,

v kamenných zdech.

Na tři

Chtěl to vzdát,

mnohokrát.

Nemohl,

zas byl jat.

Přemohl,

jej návrat,

tolikrát,

sebe dát.

Vnitřní spor,

jeho vzdor,

v odpověď:

dále hleď.

Psát tu svoji

Touhou pro ni.

Já, ty, on, ona,

my, vy i oni.

Rozbít klišé,

či rozvít spíše,

nad obojí,

kde k nim spona.

Hledat tóny,

zvuků barvy.

I harmonii,

souzvuk pravý.

Zlehka, jemně,

duší zjevně.

Jak zní zvony,

co zavoní jí.

Zkratkou verše,

chvěním citu,

hranou slova,

v jeho štítu.

Psát tu svoji,

co tě spojí.

Jiskru křeše,

a promlouvá.

Touha

Hlas touhy, jeho znění,

vírou vzletného snění.

Jenž i prosbou povznesen,

by slyšen byl tíhy sen.

Tichý a úpěnlivý,

tak naléhavě tklivý.

Do dálky své zahleděn,

by více byl i viděn.

Jednoočka

S druhým lehce přivřeným.

A očkem tím se dívá,

počká,

pohledem pak upřeným.

Míří, cílí i střílí,

však představa jen divá.

Neboť v tu pravou chvíli,

přes cestu černá kočka.

Ten terč, to oko míjí,

obraz jeho rozostřen.

A sen se v mlhu vpíjí,

vždyť cíl v ně není opřen.

(marným láskám)

novější článkystarší články

vypnout mobilní verzi

Jiristratil | Moje architektura