Moje architektura - první rubrika

Kapky dírkou v okapu,

jedna, druhá, pak třetí.

A mnohé další letí,

rozstřikem tvoří mapu.

Tlučou do parapetu,

z něhož stékají níže.

Tam již ale vědí, že,

vítr je nese v letu.

Roznese je po zemi,

jak jen hrou si zamane.

A odkud vítr vane,

i plášť zkrápěný všemi.

Kapky dírkou v okapu,

na plášť, nesený větrem.

Spojené někdy v extrém,

jakou vytvoří mapu.

Jak točí se, otočí,

ta korouhvička lidská.

Tak vždy se také získá,

co i bije do očí.

(Ne)napsaná báseň

Málo slov,

pod příkrov,

i domov,

mini strof.

Myšlených,

cítěných,

oddaných,

zasněných.

Slovo cti,

jež uctí,

vlídností,

předností.

Co malé,

i milé,

a kalé,

též stálé.

Ta hlava,

toulavá,

tak hravá,

a pravá.

Spavostí,

k bdělosti,

z mnohosti,

úsporností.

Základy Země

Kámen a voda,

skupenství shoda.

Voda a kámen,

v poměru daném.

Kámen a pramen,

teče vždy spádem.

Pramen na kámen,

i vodopádem.

Kámen a moře,

vzdorem v pokoře.

Moře a kámen,

ve stavu zvaném.

Moře a život,

člověk lodivod.

Také na kámen,

modlí své ámen.

Mnohé, penězi vážené,

i to, co trhem zdražené.

Není-li prostředků dosti,

náplně spokojenosti.

Co však dražší i předností,

život, zdraví, štěstí, ctnosti.

Moudrost, citové vzplanutí,

jež vždy k přemýšlení nutí.

Nezištné dary, oběti,

radost v očích našich dětí.

A co je nám ještě drahé?,

také to naše "já nahé".

Být moderním

A kdo jím v pravdě není?

Každý dobovým zněním,

byť i ohlíží se,

hledě velkoryse.

Vždy ve své době žije,

kde koření a roste.

Půdu její ryje,

není tu jen hostem.

Kdy váže konce nití,

i přetržených sítí.

Staré s novým pojí,

tvarem podobojí.

Světlo

Ať od slunce, či umělé,

všemi směry rozdává se.

Ostří, tlumí ve své kráse,

porůznu i potemnělé.

Paprsky se zalamují,

dopadem vždy na překážku.

Odrazem si řeší srážku,

také se i pohlcují.

Tvoří tak hry světel, stínů,

dle tvarosloví prostoru.

Úhlem dopadu a vzdoru,

ve skle iluzí svých činů.

Jen obyčejná lampička,

v tom pokojíku setmělém.

Tolik kouzel jejím světlem,

i jak tajemná to hříčka.

Zvuk

Tajemným chvění zvuku,

jenž i hmotou prochází.

Proniká, nenarazí,

v tlakové míře hluku.

Tóny, šumy, šramoty,

specifická vlnění.

Vždy i jiná vyznění,

dle charakteru hmoty.

Zpívaná, hraná nota,

či jen mluvené slovo.

A jiných zvuků mnoho,

sluchem různá hodnota.

Šíří se a proniká,

nebo také odráží.

Pohlcuje, též sráží,

dojem s pocitem vzniká.

První myšlenkou tou, o čem?

A druhou pak se ptáme, jak?

Přidat znak, stylový příznak,

stát se tak i protihráčem.

Obsahem hledáme formu,

znění slov, vět, také rýmů.

V inspiracích vždy na příjmu,

slohovou tvoříme normu.

V myšlenkách těch, pocitech, snech,

vlastní spatřujeme názor.

Jímž snad si utváříme vzor,

a příběh, ten života běh.

Však moderní napsat báseň,

toť široký takto pojem.

Důležitým je tu dojem,

co a jak čtenáři zdá se.

Báseň čistě moderní II

Fantazie,

nápad, vize.

Slovo, věta,

neprokletá.

Být sám sebou,

svou jen kletbou.

Také darem,

i s nezdarem.

Z hloubi duše,

jednoduše.

Krásu podat,

i srdce dát.

O čem tak psát,

o tom všem snad?

Co omámí,

vůní, hrami.

Ve vážnosti,

ku své ctnosti.

Psát si tiše,

ne však v pýše.

A proč ty ses podruhé neoženil?

A proč ty ses podruhé nevdala?

No ano, vždyť jsme čekali jeden na druhého.

Zdvořilostní dání košem:

Prosím tě, nechtěj po mně víc než nic.

A můžeš mi vysvětlit, co je to, to nic?

No, to je to všechno.

A co je to, to všechno?

Vždyť to povídám, to je to nic.

Vědecká konference:

Ubylo hmyzu, ubylo ptáků, zvířat,

ale přibývá lidí i jejich nemocí.

Až se vypořádáme s těmi nemocemi,

budeme skutečně pány tvorstva na zemi.

Synek plný nedočkavosti rozbaluje krabici, kterou našel pod vánočním stromkem.

V ní další krabice a pak ještě několik krabic a již je u poslední.

Otevře ji a v ní čte:

"Za polepšené visvědčení, na kterém máš už jen jednu čtiřku z českého jazika,

ti ze srce přejeme všechno nejlepší. Tvoje rodiče."

Kluk na to vyjeveně kouká a ve zklamání i rozhořčení se utrhne na rodiče:

Tohle je dárek? A co ty hrubky! Tak to mám mět po kom!

Lidé, nyní více spěte!

Cožé?

A kdo za nás bude bdít?

Přijde pán do obchodu s ovocem a zeleninou a přeje i pět švestek.

Prosím? Teď v zimě?

A proč jich jen pět?

Družka mi řekla:

Sbal si těch svých pět švestek a vypadni!

Takže vám mockrát děkuji.

Ty jsi ale sobec, pořád si s tím hraješ a mě vynecháváš.

No jo, máme jen jednoho, a já ho tak miluju.

Tak dobře, koupíme ještě jednoho notebooka.

Lidé, mějte rozum, myslete na naše příští generace!

Právě, že na ně myslíme.

Vymyslel si vtip,

že jí dává slib,

by jim bylo líp.

Povídají si dva nezaměstnaní, propuštění z práce pro nezodpovědnost:

Hele, že já jsem se nedal k meteorologům.

A pročpak?

No, tam se sice taky musí študovat, ale potom není žádná odpovědnost.

Můžou si předpovídat počasí, jak je napadne. A vždycky, když je to pak jinak,

tak mají výmluvu, že se to otočilo, že za to nemůžou.

Inzerát:

Hledám nevěstu,

pro vlastní siestu.

Blesko mu v hlavě!

Jé, a na co přišel?

Na pitevnu.

Čistota půl zdraví,

se špínou zdraví celé.

Miluj bližního svého, jako sebe sama,

ale nezapomeň mu také ubližovat, je to lidské.

Kam tak chvátáš?

Na místa svatá.

A to je kam?

Kde se odkládám.

Podle sebe,

soudí tebe:

Hloupý hloupě i chytrého,

chytrý chytře i hloupého.

Televizní předpověď zimního počasí:

Vážení diváci:

Sníh si dělá, co chce,

dělá si legraci!

Blátivé vánoce!

Většinou, když napadne,

tak jen proto,

aby hned zase roztál.

Zimy jsou takto vadné,

a ty ses optal,

kde ty loňské sněhy, sloto!

Někdy však se stane,

že napadne i sníh,

aby smazal svůj hřích,

kdy vítr nevane.

Co obyčejným jen zdá se,

skrývá i kouzlo tajemství.

To může být mnohohlasé,

jako pocitové vrstvy.

A ty, ve stálých proměnách,

dávají vždy jiný smysl.

Obrazem v našich ozvěnách,

tak přicházejí na mysl.

Není obyčejných věcí,

vždyť vše upoutá zvláštností.

A my, tu očití svědci,

dojmy ve svých vjemech prostí.

Skrýše

Skrýš mnohých tajností,

pro zranitelnosti.

I četných slabostí,

pocit stydlivosti.

Skrýš mnohých znalostí,

pravdy odbornosti.

Lépe býti prostí,

ku prospěchu ctnosti.

Skrýš i bolavých míst,

ve zdrženlivosti.

Lépe obrátit list,

důvodem lidskosti.

Skrýší celý člověk,

sám sobě neznámý.

Tak po celý svůj věk,

ukrývá se hrami.

Postmoderní prázdnota,

ta ubraná hodnota.

Jaké si hledá břehy,

a nabízí postřehy?

Zhlíží se ve svém jasu,

jímž poměřuje krásu.

Šperkuje tak jen povrch,

jak plánuje i rozvrh.

Klenuté staví mosty,

na odiv, pro své hosty.

Co, pod nimi nevidí,

kolik vidomých lidí.

Těch, pro něž ducha málo,

a mnohé se vylhalo.

Každá doba potvrdí,

co její jest, nad čím bdí.

Utržení

V chumlu četných otázek,

a sporných odpovědí.

Ukrývají obrázek,

jenž po sobě i dědí.

Hájí vlastní svobodu,

jíž i představují um.

Kde také bod po bodu,

vrství, jen obrazu šum.

Utrhli se z řetězu,

a víří zplanělý prach.

Není pak tu vítězů,

darem hlubších tvůrčích snah.

Povznesení

Tolik krásy, čistoty, něhy,

všude tak kolem znenadání.

Kam bolavé zmizely břehy?,

za to patří i díkuvzdání.

Za oknem jemný snáší se sníh,

a vrství svou bílou peřinu.

Jak vyjádřit se ve svých básních,

prchavou zachytit vteřinu?

U srdce teplo, radost v duši,

vzácný klid, ten bohulibý mír.

Sváteční pocit nic neruší,

v povznesení jen pokojný smír.

Drobečky v hrsti,

ty od radosti.

Netřeba více,

hoří i svíce.

Drobečky v hrsti,

ty od bolesti.

Netřeba méně,

úzkosti zjevně.

Drobečky v hrsti,

ty od starosti.

Mají svou váhu,

také výstrahu.

Drobečky tyto,

tvoří své síto.

Kde střídají se,

i velkoryse.

Jak málo

Tělo a duše, byť jedno jsou,

jak i velmi se rozcházejí.

Spoutáni sebou životem jdou,

i společně z něj odcházejí.

Tělo žádá, co dostat může,

duše jen z části, po čem prahne.

Avšak, když se zlomí výztuže,

duše i k vrcholům svým sáhne.

Směrem zlomu či naplnění,

byť nedostává, po čem touží.

Obsáhne tak veškeré jmění,

jemuž po celý život slouží.

----------------------------

Nenapsat nic,

často i víc.

Vychází vstříc,

jako měsíc.

Neviňátka

Malé děti, ty nejmenší,

plné čistoty a krásy.

Okouzlují darem spásy,

byť i dojem, jen tak vnější.

Někdo stále tě hostí,

a provází životem.

Skrápí slzou i potem,

určuje tvé přednosti.

Přidává plynu, brzdí,

táhne nahoru, dolů.

Od pólu vede k pólu,

i myslí na tvé hrsti.

Nabádá, též varuje,

avšak přestupy trestá.

Co obnošená vesta,

přestrojí, dál tvaruje.

Život v stálé milosti,

darem tvého příznaku.

Ve slunci, jak za mraků,

v proměnlivé hybnosti.

A odkud, že ta milost,

darování života?

To ta tajná porota,

zkoumající i lítost.

Tažení

Myšlenky hlavou táhnou,

zanechávají stopy.

Jedna v druhé se topí,

i propojí či spřáhnou.

Oblaka nebem táhnou,

jak olověná vata.

Také myšlenka svatá,

jindy jen jako bahno.

Dny za sebou se táhnou,

stavem odpovědnosti.

Myšlenky tíhy hostí,

jež po lehkosti prahnou.

Život dále se táhne,

v proměnách pevných znaků.

Jak tažení těch mraků,

kam silou až dosáhne.

Jak na Nový rok,

jen na Nový rok.

Druhý den jinak,

změněný příznak.

I každý ten den,

jen sobě zrozen.

Také den co den,

vždy jiný i sen.

Kolik dnů v roce,

znají emoce.

Mylné přísloví,

roku, jenž Nový.

------------------------------

V letu

Sólově, ne v ptačím sletu,

vzhůru, dolů, všemi směry.

A letem takto v úpletu,

i zpevňuje své opěry.

Sedá tam, a opět jinam,

podřídí se mnoha dějům.

Zkoumá smysl, jejich význam,

naslouchá též chvalozpěvům.

Vybírá si, třídí obsah,

odděluje, propojuje.

By měl tak dílo na dosah,

i to, co mu odporuje.

Od podzimu krásy k létu,

pro toho, kdo umí vnímat.

Obdivem tu k ptákům v letu,

nachází, co vše objímat.

novější článkystarší články

vypnout mobilní verzi

Jiristratil | Moje architektura