-

Odložil ochrany zbroj,

i ten závoj stejnokroj.

Otevřel tak srdce své

a v souladný akord zve.

-

Avšak neladu kolem,

řinčení jen zbraněmi.

Rány, na těle holém

a trpký úsměv němý.

-

I nezbylo než se skrýt,

zahalit, též obrnit.

A zahrádku opět zrýt

či navázat novou nit.

-

Odložil ochrany zbroj

i ten závoj stejnokroj.

Otevřel tak srdce své,

vstřícnému jen se ozve.

-

-

A opět vrácena.

Jaká její cena?

Obohacena.

-

Do ztracena.

A opět vrácena.

Jaká její cena?

Zlacená.

-

Do ztracena.

A opět vrácena.

Jaká její cena?

Nezaplacená.

-

Nezatracená,

idea vrácená,

zarmoucená.

Jaká její cena?

-

Zkušenost.

Moudrost.

Pravda.

Rada.

A?

Do ztracena.

-

Inspirováno německou hudební skupinou Kraftwerk.

-

Kdo? My.

Lidé.

Jak to vyjde.

-

Co? Vše.

Je jiné,

nevinné.

-

Kam? Tam.

Proč? Proto.

Zní motto.

-

Jak? Tak.

Všelijak.

Atak.

-

Cit? Mít.

Ctít.

Žít.

-

Mír...vír?

Smír.

Rak i štír.

-

Kdo? Já,

i ty

zajatý.

-

V čem? V tom.

A potom?

Atom.

-

Sám? Rám.

Co dám?

Klam.

-

Oběť? Zpověď.

Zlato i měď.

Závěť.

-

-

Pravdu svoji hlásám.

A někdy se i kasám,

proti vzpurným masám.

-

Patřím bílým rasám,

v umění snad krásám.

I pivečka basám,

útroby si nedrásám.

-

Co zdravého spásám

a vyhýbám se chasám.

Také dámským řasám,

šalebným těm trasám.

-

Stále ale nejásám,

já si tu jen tak sám.

Svoje bedra opásám

i rukávy vykasám.

-

-

Vlídná, klidná, moudrá,

vyrovnaná, silná.

Láskyplná souhra,

v úsměvu i vilná.

-

A jak podmanivá,

pohledem i snivá.

Z obrazu se dívá,

madona mámivá.

-

Také stesk a smutek

v těch očích lze vyčíst.

Nejasný zármutek,

zde nikdo si není jist.

-

Slavný portrét ženy,

i jako královny.

Obdiv zasloužený,

který je mu rovný?

-

Velké dílo malíře,

Leonarda da Vinci.

Dokonalost k nevíře,

jak hloubku jeho líčí.

-

Mona Lisa, Leonardo da Vinci (1503-1506).

Wikimedia commons, volné dílo.

-

Šel vzpřímeně a rovněž rovně.

Pak zahnul doleva i doprava.

A opět mírně doleva či rovně.

-

Šel také hrdě a skromě,

hledaje, která cesta pravá.

A opět zjednána náprava.

-

Padal, vstal a zas šel dál.

Padal, vstal a jen tak stál.

Kulhal, ale ničeho se nebál.

-

I srovnal krok jako král,

když mírný mu větřík vál.

-

Když pak zadul vítr silný,

v kroku byl již více pilný.

-

Ztužen však a zpevněn tak,

žádný padák na nátlak.

-

-

-

Cítí se lehce, svěže, pln naděje a uspokojení.

Má i dobrou náladu, po tržných ran hojení.

A opět s elánem a chutí k tvůrčí práci.

První telefon i email již něco vrací.

Vyvstávají potíže, vše se nedaří.

Cizí vstupy v práci něco maří.

Náladu jemu tu čímsi kazí.

A nesoulad si cestu razí.

Cítí se tak stále hůře.

Protivy i k nátuře.

Projevy zlobné.

Či nezdobné.

Odpočinek.

Od činek.

Opět posila.

I příhoda milá.

Siesta, klid a mír.

Návrat pohody a smír.

Lehkost, svěžest, zábava.

Dobrá pití i jídlo se podává.

Ničeho však příliš, vše se kazí.

Protiklad nový, trumfy svoje sází.

Nálady ubývá, radosti v uspokojení.

A opět tu chyba, utržená rána k hojení.

Necítí se lehce, svěže, pln naděje a chuti.

Převládá již únava, jež k noci spánku jej nutí.

-

-

Tam, kde slunce nezapadá, byť nastává temná noc.

Tam, kde naděje a víry jas, svou čarovnou má moc.

-

Jak z pohádky do pohádky,

a ze snu do snu.

Samé spory jen a hádky,

z duše plné ostnů.

-

Tam, kde slunce nezapadá,

kde naděje nemá klidu.

Kde selhává cizí rada,

černou mám a bílou křídu.

-

A kreslím obraz prostý,

jen v obrysové lince.

Pro radost, někomu i k zlosti,

z líce či z rubu mince.

-

Ta bílá v černém poli,

však dává jistý smysl.

Zlato nestojí nad solí,

zaměstnává moji mysl.

-

Dostavba Staroměstského náměstí v Praze.

Jen,

vjem,

pocitem.

Myšlenka,

někdy i leká.

Slovo ke slovu,

pak další a znovu.

Větný tu pojí celek,

ideu, pocit, city i v lék.

Věta rozvitá či v souvětí.

A básní možno veršem pěti.

Ale ty věty, jen tu jako nářadí.

Nesdělné, však navzájem se řadí.

Pyramida, od vrcholu stavbou k patě.

Do šíře, shora dolů, rozrůstá se proklatě.

Již dotýká se pevné země, ten v pocitu vjem,

neboť stavba narůstá, v přebujelý slovní objem.

A tak základy jsou náklady, nyní od země do oblak,

kde svobodně a volně létá, kroužící sen nebeský pták.

(upraveno 19.5.2024)

-

Samý lesk, třpyt i blesk,

radost, smích, někdy stesk.

Bystré, jasné a čisté,

pláčem zvlhlé, nejisté.

-

Oči tvoje modré,

blankytné i moudré.

Touhou svou se skvoucí,

svítící i v noci.

-

Pak přikryjí je víčka,

když touhy zhasne svíčka.

A zase probouzí se,

do nové svoje mise.

-

Opět lesk, třpyt i blesk,

i ten vzdálený stesk.

Po čem ty oči touží,

co duši jejich souží?

-

Hledají něčeho více,

toužící tak převelice.

Nemají vše, to je jisté,

vztahy nikdy nejsou čisté.

-

Jan Zrzavý, Ověnčená hlava, 1952

-

Tělo a duše jedno jsou,

dvojjediné síly.

V kontrastu i propojeny krásou,

ve vzájemném svém násilí.

-

Spoutaná vždy jedna druhou,

v nerozlučný svazek.

Vůči sobě častou vzpruhou,

takto ucelený obrázek.

-

Tělo by něco chtělo,

ale duše také.

By potravu svou mělo

a potřeby všelijaké.

-

I duše by něco chtěla,

ovládaná tělem.

Aby radost svoji měla,

mezi dobrem svým a zlem.

-

Někdy svazek příliš pevný

a větší touha po svobodě.

Ale požadavek to jen levný,

v mrtvém končící bodě.

-

Radost s bolestí se doplňují,

spojením tím vzájemným.

Podmínky života tak splňují,

vztahem hrubým i jemným.

-

Tělo a duše jedno jsou,

dvojjediné síly.

Přesto, že stále se přou,

rozpor je to milý.

-

-

Polibek vřelý,

tak cituplný.

Jak dotek vlny

i oči uzřely.

-

A slůvko něhy,

pocit souznění.

Nad něž nic není,

snoubí příběhy.

-

Dar sebe sama,

bez všech rekvizit.

Ale kde na to vzít?,

láska, to je dáma.

-

Pomocná ruka,

přátelské gesto.

V soucitu i přesto,

tiší-li se muka.

-

Těch drahokamů,

vzácných to perel.

Kdo se jim vzepřel,

bez jejich klamů?

-

-

Prašný, dlážděný, asfaltový,

aby dalo se po něm chodit.

Zvolit tak který, kdopak to ví?,

i v pohodlí zde pejska vodit.

-

A všechny ty tři psané druhy,

dle odborného posouzení.

Pro chodníkové různé pruhy,

a v kombinaci se zelení.

-

Dobrý architekt vždy poradí,

co kam i nejlépe se hodí.

A v jakém to rovnat pořadí,

pak fantazie jeho zplodí.

-

Také správný poměr funkčních ploch,

by účelu dobře sloužily.

I s ostatními plány úloh,

dlouhodobě v provozu žily.

-

Chodník, pěkný trávník s údržbou,

dva nerozluční kamarádi.

V parku ale i chybou hrubou,

zanedbání další parády.

-

Tou jsou stromy, keře a květy,

rovněž v plánovaném rozmyslu.

By s přibývajícími léty,

pak dávaly úpravě smyslu.

-

A patří sem i drobné stavby,

fontány, pomníky, lavičky.

I všeliké různé nadstavby,

pro pány, děti a paničky.

-

-