Moje architektura

Vlastní roku

Skládat slovo ke slovu zas,

zadat jas a znovu novou

past, kde smlouvou novum i čas.

Přidat větu k větě dlouhou,

střídat tu i střetu vzletně,

v čin dát jen tu zpětně touhou.

Dál zvát sloku, k básni v krovu,

na zkrat v oku, ať zní kázní

a nazvat ji vlastní roku.

K okrase

Jde-li o ni,

tmou i zdá se.

Je-li jasem,

smělým hlasem,

pozná se to,

co tou voní.

O kráse

To zření, co

svátkem, v čase

jmění vratkém.

O okrasném

i tom krásném

své dozná se.

O tom

Zpívat si píseň pro tisíce

a s ní i splývat modlící se,

s básní snít sen nad tím sice,

zjasnit svícen či zlatit svíce?

Bývat tísněn, však prosít si své

a s tím i zpívat pocit čistě,

vlastní kázní o to přít se,

jak písně zbásnit z opozice.

Ta existence

Hlas zní tence, s věcí křehce

a přece s ním v nás svědci krás.

I těch všedních vzdorem z klece,

vzhlédni kolem, jak spěch sní zas.

Vánoce a vánoce

Jak ty slavíš Vánoce?

Já, na mši Jé.Jé.Ryby

naší i kam zván v roce

v chrám, kde jen pocit libý,

sám však víš, pro cit otce.

Jak ty slavíš Vánoce?

Svátky strávím zraky výš,

zdravíme své planouce,

bavíme se na zdraví

a najíme tak příliš.

Malé formy

Pro rozsah slovní skromný,

obsah i dosah si rovný.

Tvořit stále po svém

neopakovaně.

Prozřít náhle v prostém,

ne tak v opak zvaně.

Zdát si se

Ať jsi jaksi hlasy jasný,

zkrať si v básni práci a sni.

Slaď si, co ti hlásí asi,

vrať se zase po své trase.

Od nebes

Tam kdesi, kam smí sen s lesy,

kde neděsí změn stresy

ve směsi třecí, klam věcí.

Mám svou lásku, bez hvězd nářků

ze závazků i s krásou kvést.

Já znám tam jistou, jasnou zvěst,

zde pouto, místo od nebes.

Přesýpací

Hrej si s herci

dokud jsi

odtud

věcí

cti

osud

pro stud

kde jsi kdesi.

Základ

Na čistý list napsat nápad

nejistý i číst jej tak snad.

Zadat pak si čistěji znak

z nálad a zahnat v praxi hlad.

Zvát si

V básni se zasnít a zdát si,

jak ji zkrásnit v pasti vlastní.

Přát si, co předat a hřát svým

snad v řád, a pro to vše i zvát.

Poklad

Co vydá tvůj sad čistoty,

plody jeho jistoty snad,

co přidá i zve životy,

ódy něhou a ve svůj řád.

Dobrý den

V poklidném

a oblíbeném

teple rodinném,

kde zve se v souhry změn

a zlé své si prominem.

Skrýš

Být až ten poslední, není

zas tak nejhorší postavení

pro modlení a kouzlení.

Vídáš sen, jenž nátlak zkouší,

to své lpění, co jen hoří.

Neztrácíš se v ponoření

i hledíš stále ze dna výš.

Nesnažíš se o dvoření,

věříš dále, že předá skrýš.

Tip

Napsat báseň

jak dobrý vtip

nebo vtip

jak dobrou báseň.

Nápad zdá se

tak prohry typ

jen to slib

a dohrou bázeň.

Jakpak zase

tlak souhry čip

jde to líp

znak s dobou kázeň.

Přešlapy

Jdeš a ani nevíš sám

kam hledíš i vpleteš lež,

jíž se ve zdání klaníš,

aniž jí své vzepřeš.

Jdeš a víš i jak jsi sám

veden v klam, co v něm si zveš,

když již předem vjem stavíš

jen též či ohněm v přítěž.

Malá modlitba

Co všechno tvůj život znamená,

pokleknout, jak hlava znavená

i poslechnout, co tak dává vhod

z těch příhod, stůj o kontakt hodnot.

Třecí

Milenci se na sebe těší,

ti v kleci po svobodě touží,

věřící v kráse rádi hřeší,

střežící se radí, souží

a lekci svou v bodě dá nebe.

Oční

Kam se točí

tvoje oči

z podobočí,

v klam boje?

A začíná zas jiná

ta vidina

a příčina

pří v nás činná.

Oči jen stočí,

v sen si vkročí,

ve své věci žité

i okamžité.

A co v klam skončí

přeci skryté.

O čem

O lásce nebo o počasí

či vzpomínat na staré časy?

K té otázce pak sčítat hlasy,

kde i s darem vítat a zdát si.

Ano ovšem, o všem tom tak dál,

jak jsi to v básni veršem nazval.

A nejen o tom, o kom, o čem,

ale také notou v prostém

snímat hrou tou, co vše je hostem.

Znakem setbou, v jakém jen to,

tlakem s tebou i sen tvou kletbou.

No prostě

Co je prosté ke ctnostem,

projev hostem

i mostem

k radostem.

To tvé posté k starostem,

hlasem zdá se

i testem

k bolestem.

S ohledem k okolnostem,

sveden předem

i k spoustě

no prostě...

Já nic

Kdo či co je víc,

já, anebo nic?

Já, vždyť jsem i vjem

a v něm, byť snem.

Ale co jen to nic,

není to právě to nejvíc

a to snění v hlavě

pouhou změnou

dvouhrou směnnou?

Kdo tou hrou víc,

já, anebo nic?

Já svou touhou

a to nejvíc mnohou

tvorbou novou.

To dá

Co dá rozum

sjedná pózu,

jedna shoda.

Co dá s city,

vjem nabitý

a v něm škoda.

Souhra vznítí

pouto k žití,

notou dvouhra.

novější článkystarší články

vypnout mobilní verzi

Jiristratil | Moje architektura