-

Vše lidskou pokryto vlastností,

ctností, neřestí, dovedností.

V celkové službě potřebnosti,

ke zmaru a tvůrčí plodnosti.

-

Ničeho však tu beze smyslu,

ani zbytečného úmyslu.

Tak zanechává svoje stopy,

vysuší nebo půdu kropí.

-

Jedno i druhé podporuje,

či navzájem si odporuje.

Ničí, hojí a rozdává se,

v hrozbě, kráse i ve své spáse.

-

Ve vývojovém proudu času,

dle budoucího znění hlasu.

Mezery, stále překrývány,

v souvislostech, jež jsou zvány.

-

------------------------------------

-

Neztrácejí se

-

Jen se schovávají,

kde jim je nejlépe.

Tam i rozdávají,

tomu, kdo neklepe.

-

Ne, však pro kult vnější,

žijí si v tichosti.

Možná ani zdější,

v děkovné milosti.

-

Netouží po slávě,

chvalném tom slyšení.

Bezduché otravě,

byť i v pokušení.

-

Psané tak ze sebe,

tomu, kdo pochopil.

Darem snad pro tebe,

bys též se vzchopil.

-

-

-

Mnohé je do jisté míry věcí vlastní vůle.

Když je vám smutno a máte srdce bol, můžete si jej ztlumit autosugescí.

Sugerujte si, že to není tak zlé, neboť vše zlé je také k něčemu dobré, a hledejte to ve svých myšlenkách.

Může se vám ulevit.

Chce to ale víru a dost silnou vůli odporu ke stávajícímu nepříznivému stavu.

Vše samozřejmě takto ztlumit nelze.

Podobně třeba, když je vám zima, sugerujte si, že je vám teplo, a může vám být tepleji.

-

Autosugesce

-

Když smutno je a srdce bol,

možno jej ztlumit sugescí.

-

Svou vůlí vlastní, ten rozkol,

neboť zlé skrývá i dobré.

-

Silné vůle to však věcí,

počínání takto moudré.

-

Ztlumit vše, tak jistě nelze,

pokus marnosti vždy selže.

-

-

-

Pravý cíp tou správnou cestou,

táhne vpřed a vyhledává.

Pohybu směr vždy udává,

není obnošenou vestou.

-

Levý cíp mu protiřečí,

klame a svádí z pravostí.

Vzpurný svojí nespavostí,

mnohdy jej i něčím předčí.

-

Horní cíp vše táhne vzhůru,

z nížin a pádů k výšinám.

Zrádným uniká příčinám,

odhání též noční můru.

-

Dolní cíp opět strhává,

ty úlety, v rovnovážný stav.

Dobrý tak udržuje mrav,

aby cesta, byla pravá.

-

-

-

Jen pomyslím a je pryč,

ta myšlenka prchavá.

Co mých pout se obává,

odskočí si jako míč.

-

Chyť si ji a upoutej,

dej jí smysl, víru, vztah.

Ať překročí i svůj práh,

vždy tak na mnohé se ptej.

-

Z nitra duše, z vnějších stran,

ustrojit a vyzdobit.

Aby mohla oslovit,

pravdivostí bez zábran.

-

Astronaut

-

Oknem hledím na lesy,

v kopci, kde také domky.

Jako městské úlomky,

krajiny té noblesy.

-

Obloha v barvách šedi,

nálada zádumčivá.

Příroda, skrytě živá,

dává mi odpovědi.

-

Co módou se dnes nosí,

a uměním pak stává.

Kde ta hodnota pravá,

nebo o přízeň prosí.

-

Úroda či holá pláň,

pole zaplevelené.

Směry, takto zvolené,

si vybírají svou daň.

-

Oknem hledím na lesy,

kde tam v dálce pohyb aut.

Jako čísi astronaut,

jehož ta směs neděsí.

-

-

Tatí, proč měl brontosaurus tak velké tělo a malou hlavu?

A proč měl tyranosaurus tak velkou tlamu a běhal po zadních?

To já nevím, to je jako kdyby ses ptal, přoč jsme tady my.

A proč jsme tady my?

To je stejné, pro velké tělo, malou hlavu, velkou tlamu a běháme po zadních.

-

Žena se ptá svého muže:

Co máš nejraději?

Já ti nevím, asi vepřo, knedlo, zelo.

A mě ne?

Ale tebe taky, vždyť je to od tebe.

-

Pozve kamaráda do sklípku, kde načerno pálí kořalku.

Právě jsem ji dopálil, chlubí se kamarádovi.

Co to máš?

Naleje mu decovku a povídá:

Napij se a uvidíš.

I napil se, viděl, ale po několika hodinách již neviděl.

-

Mudrují dva:

Hele, víš co je zajímavé?

Že člověk si nejvíc stěžuje, když je mu docela dobře.

To proto, že je od přírody tvorem brblavým, ale když je mu fakt blbě, tak je víc zticha,

protože na blbý kecy nemá čas ani náladu.

-

Mamí, já chci být duch!

Mě už nebaví pořád mět hlad, jíst, chodit na záchod, mět nemoci, učit se, poslouchat, mět strach.

Tak to by chtěl být každý.

A proč není, vždyť ten život je otrava!

Ano, všichni jsme otrávení a svoji otravu přenášíme z generace na generaci.

Ale proč?

Protože nejsme duchové, a tak nám nezbývá nic jiného, než na ně věřit.

Proto se ještě před spaním pomodlíme.

A próč, to je taky otrava!

A v neděli půjdeme zase do kostela.

To mě taky nebaví.

Ach ty nevychovaný synku, tak budeme muset zpřísnit výchovu.

A próč?

Protože už nechceš být duch.

Ale já chci být duch!

Tak mě poslouchej!

-

Jé, padá sníh!

Có, žádný nepadá!

Já si jen tak dělám srandu.

-

Paní, víte proč nasněžilo?

Aby se mohlo lyžovat, sáňkovat...

Ne, aby hned zase roztálo.

-

Jé, padá sníh!

To je snad touto dobou normální, né?

Normální to je, ale ne morální!

Nemorální?

A co ty klouzačky a bouračky!

I my padáme, a to je hřích!

Sestro, prosím vás, jeden utišující.

-

Povídají si dva mudrlanti:

Ty, víš co já za celý život nepochopil?

Že blbosti se meze nekladou, ale chytrosti stále.

To proto, že se navzájem nesnášejí, ale blbosti je mnohem víc.

-

Stěžuje si vdaná paní psychologovi:

Ten můj muž má svou hlavu a nechce poslouchat a plnit to, co mu přikazuji.

Dělá všechno po svém.

A máte děti?

Máme, dvě.

Tak buďte ráda, protože, kdyby se choval jako vy, tak byste je neměli.

-

Co je lidštější, mysliti nebo mýliti se?

Obojí je stejně lidské,

neboť mysliti, znamená se i mýliti.

-

Pekelně se soustřeď,

a anděl se ti odmění.

-

-

Hyacint, šeřík, růže,

nebo též lipový květ.

Vůně, jež i dává vzlet,

obdarovat tak může.

-

I mnohé další květy,

konvalinky, fialky.

Akáty voní z dálky,

omamné tvoří světy.

-

A co ještě zavoní?,

slova čistoty, něhy.

Smysluplné postřehy,

kdo pokorou se skloní.

-

Také každý bílý den,

svými dary života.

Pravá naše hodnota,

její povzbudivý sen.

-

-

-

Zvláštní, že člověk jen jeden,

byť na zemi je ho mnoho.

K jedinosti vždy tak sveden,

má-li tu i žít pro koho.

-

Zemře-li, není ničeho,

a přesto jedinců tolik.

Umístěním pro živého,

jeho úsměv, radost i vzlyk.

-

Každý se jednou představí,

sám sobě a v roli jiným.

Jako, originál pravý,

stavem svého žití pilným.

-

Zvláštní, že člověk jen jeden,

zemře-li, není nikoho.

A neví o sobě předem,

pak chvíli má něco z toho.

-

-

-

Jak ti je dobře,

byť si naříkáš.

Co tomu říkáš,

čeho tu ve hře?

-

Život má plány,

míří svou cestou.

Bolem, siestou,

program tak daný.

-

Stále tě vítá,

má svoje dary.

Mnohé i tvary,

ráno vždy svítá.

-

Dává ti rady,

co a jak provést.

Nekazit pověst,

vyhnout se zrady.

-

Také si všimni,

i jaká tvá lest.

Co děláš pro čest,

kdo ji ovlivní.

-

4x

-

Vyjádřit se básní,

tak, jak duši krásní.

Veršem poetickým,

významem etickým.

-

Vyjádřit se slovem,

i jen si tak po svém.

Z hloubi něhy citu,

nebo také mýtu.

-

Vyjádřit se větou,

jak květinky kvetou.

Bolem i radostí,

ctností býti prostí.

-

Vyjádřit se sebou,

vnitřní jen potřebou.

Pro kousíček štěstí,

jež si cestu klestí.

-

-

Mlžný opar, slabý mráz,

slyšeti i čísi vzkaz.

Běž, avšak nepospíchej,

vždyť nemusí býti nej.

-

Pohroužen do mysli své,

kam i modlitba pozve.

Myšlenky jen pro ten den,

jimiž vstřícně osloven.

-

Kráčí zvolna, v duši klid,

co mu jej tak může vzít.

Náhle výstřel ozve se,

kolem úlek roznese.

-

Domněnky ty přeťaty,

od hlavy až do paty.

I stojí na místě tom,

kde náhle, uhodil hrom.

-

A tak někdy bývá hej,

nebo úder, ty se vzdej!

Petardy hrou speciál,

takovou však nepřijal.

-

-

-

Kolem zní jen vlastní šum,

v mnohých cizích souzvucích.

V tichých zklidněn emocích,

naslouchám všem těm hlasům.

-

Taková jen běžná směs,

zvuků, tónů neznělých.

Projevem i nesmělých,

ten prostorový přednes.

-

Občas se též přimísí,

výraznější sólista.

Hladina pak nejistá,

a na vlásku vše visí.

-

Promlouvám do ticha sám,

jak píši tyto věty.

Své pocitové vzlety,

jež podobají se hrám.

-

-

Jako lehký vánek,

co za oknem šumí.

A hrát si i umí,

vždy jen tak navenek.

-

Šeptám rád slovíčka,

sestavuji v páry.

Pak ve větné tvary,

též taková hříčka.

-

Ta skákavá slůvka,

i v rytmu si po svém.

Poskládaná šeptem,

jako hravá mluvka.

-

Beze slov

-

Ale ne až tak úplně,

byť by byl záměr nejčistší.

Slova ta, jako jehličí,

cítit se jako v bavlně.

-

Významy, jak překážejí,

tu k vyjádření pocitu.

Kde vstupujeme do krytu,

a co jsme chtěli srážejí.

-

Básničku napsat beze slov,

otiskem pouhého srdce.

Kde i netluče tak prudce,

jen svoboda a žádný lov.

-

Beze slov II

-

..................................

..................................

..................................

..................................

-

----------------------------

----------------------------

----------------------------

----------------------------

-

Beze slov tu jen tečka, čárka,

ta prázdná znaménka bez citu.

Opět vstupujeme do krytu,

a nepluje i naše bárka.

-

-

Jak neobratná má slova,

napsat chtěl bych něhu ticha.

I vyznívají jalová,

 co dál se ještě přimíchá.

-

Jemnému naslouchám šumu,

svému jiskřivému znění.

Tak v ztišujícím vjemu,

jenž v pohlazení se mění.

-

A to dále pak ve snění,

též v soustředění myšlenek.

Které i někdy odmění,

pokojný darují spánek.

-

Napsat chtěl bych něhu ticha,

jak kostrbatá má slova.

Jež nikam mi nepospíchá,

vzácného toho ostrova.

-

-

Co všechno spřádá svědomí,

ve směrech ladu i vzdoru.

Tu síť našeho vědomí,

pouto, duševních všech sporů.

-

V pocitech mála či mnoha,

hřejivých, také bodavých.

Jak proměnná bývá touha,

hodnot falešných i pravých.

-

Ta světla a stíny skutků,

co stopy zanechávají.

Všech těch radostí, zármutků,

jež na mysl vyvstávají.

-

Ve spleti té, tak čas letí,

a dává spádům jiný směr.

Smíření, někdy prokletí,

nebo jen povrchu nátěr.

-

-