Moje architektura

Malé formy

Pro rozsah slovní skromný,

obsah i dosah si rovný.

Tvořit stále po svém

neopakovaně.

Prozřít náhle v prostém,

ne tak v opak zvaně.

Zdát si se

Ať jsi jaksi hlasy jasný,

zkrať si v básni práci a sni.

Slaď si, co ti hlásí asi,

vrať se zase po své trase.

Od nebes

Tam kdesi, kam smí sen s lesy,

kde neděsí změn stresy

ve směsi třecí, klam věcí.

Mám svou lásku, bez hvězd nářků

ze závazků i s krásou kvést.

Já znám tam jistou, jasnou zvěst,

zde pouto, místo od nebes.

Přesýpací

Hrej si s herci

dokud jsi

odtud

věcí

cti

osud

pro stud

kde jsi kdesi.

Základ

Na čistý list napsat nápad

nejistý i číst jej tak snad.

Zadat pak si čistěji znak

z nálad a zahnat v praxi hlad.

Zvát si

V básni se zasnít a zdát si,

jak ji zkrásnit v pasti vlastní.

Přát si, co předat a hřát svým

snad v řád, a pro to vše i zvát.

Poklad

Co vydá tvůj sad čistoty,

plody jeho jistoty snad,

co přidá i zve životy,

ódy něhou a ve svůj řád.

Dobrý den

V poklidném

a oblíbeném

teple rodinném,

kde zve se v souhry změn

a zlé své si prominem.

Skrýš

Být až ten poslední, není

zas tak nejhorší postavení

pro modlení a kouzlení.

Vídáš sen, jenž nátlak zkouší,

to své lpění, co jen hoří.

Neztrácíš se v ponoření

i hledíš stále ze dna výš.

Nesnažíš se o dvoření,

věříš dále, že předá skrýš.

Tip

Napsat báseň

jak dobrý vtip

nebo vtip

jak dobrou báseň.

Nápad zdá se

tak prohry typ

jen to slib

a dohrou bázeň.

Jakpak zase

tlak souhry čip

jde to líp

znak s dobou kázeň.

Přešlapy

Jdeš a ani nevíš sám

kam hledíš i vpleteš lež,

jíž se ve zdání klaníš,

aniž jí své vzepřeš.

Jdeš a víš i jak jsi sám

veden v klam, co v něm si zveš,

když již předem vjem stavíš

jen též či ohněm v přítěž.

Malá modlitba

Co všechno tvůj život znamená,

pokleknout, jak hlava znavená

i poslechnout, co tak dává vhod

z těch příhod, stůj o kontakt hodnot.

Třecí

Milenci se na sebe těší,

ti v kleci po svobodě touží,

věřící v kráse rádi hřeší,

střežící se radí, souží

a lekci svou v bodě dá nebe.

Oční

Kam se točí

tvoje oči

z podobočí,

v klam boje?

A začíná zas jiná

ta vidina

a příčina

pří v nás činná.

Oči jen stočí,

v sen si vkročí,

ve své věci žité

i okamžité.

A co v klam skončí

přeci skryté.

O čem

O lásce nebo o počasí

či vzpomínat na staré časy?

K té otázce pak sčítat hlasy,

kde i s darem vítat a zdát si.

Ano ovšem, o všem tom tak dál,

jak jsi to v básni veršem nazval.

A nejen o tom, o kom, o čem,

ale také notou v prostém

snímat hrou tou, co vše je hostem.

Znakem setbou, v jakém jen to,

tlakem s tebou i sen tvou kletbou.

No prostě

Co je prosté ke ctnostem,

projev hostem

i mostem

k radostem.

To tvé posté k starostem,

hlasem zdá se

i testem

k bolestem.

S ohledem k okolnostem,

sveden předem

i k spoustě

no prostě...

Já nic

Kdo či co je víc,

já, anebo nic?

Já, vždyť jsem i vjem

a v něm, byť snem.

Ale co jen to nic,

není to právě to nejvíc

a to snění v hlavě

pouhou změnou

dvouhrou směnnou?

Kdo tou hrou víc,

já, anebo nic?

Já svou touhou

a to nejvíc mnohou

tvorbou novou.

To dá

Co dá rozum

sjedná pózu,

jedna shoda.

Co dá s city,

vjem nabitý

a v něm škoda.

Souhra vznítí

pouto k žití,

notou dvouhra.

Kornoutek

Kam na to chodíš?

Kde i jmění potíž

a jde tam totiž

o to znění již

co si mění

modlení

snění

víš?

Dva filosofové

Tak vám nevím, pane kolego,

žijeme v minulosti,

současnosti, budoucnosti,

nebo v minulosti, současnosti

i budoucnosti současně?

Minulost nám současností,

současnost hned minulostí

i k budoucnosti zhlížíme,

zpět se jeví, jak sblížíme?

Své si odměřuj fyzicky,

svědci tam pane kolego.

Odměřuj filosoficky

věci plané, bolem ego.

Směsi

Tolik věcí

hlavu děsí

a těch lekcí,

v klam utéci?

Svědci v právu,

spěch pro slávu,

kolik stran tam

i protekcí.

Věci k ztrátám,

ve cti zradám,

kdesi hrou zvou,

kde sám nejsi

se svou prohrou.

Talíř v mísu

Talíř plný, mělký i velký, jak si své splní.

Malíř kreslí, jestli lesky hloubit v mísu

a zdobit věci smyslu, v kleci obrysů.

Mísa získá místa jistá, tvary nese,

v kázni vlastní dary snese,

tak i básní zasní se.

Hra na schovávanou

Ta součást celého života,

kde se před někým něco skrývá,

občas i smělého lží poutá,

v těsné převleky kdeco zhřívá

a zrádná snaha chová vnadnou.

Slunce svítí

A nejen na to jedno kvítí,

které se tak zdálo vykvést ti.

Na ten sen, zlatou jemnou nití,

jak i zvalo směrem ke štěstí.

Já a ty

Kde já jen to jsem a kde jsi ty,

jak daleko od sebe sytí.

Nezájem po svém jde s tím žitý,

tak zakleto pod tebe jíti.

Já a ty, snem si byli rovní?

Záplaty, chvíli v něm i svorní.

Hledali se, v nátlak nedali,

Vstříc blíž k sobě tak ze své dáli.

Znali, neznali, zrak však dali

víc již k chloubě, že se vzali.

Chlupatá deka

Proč?

Proto.

Proč!

Protože.

Cože?

Proto, že...

Nuže?

Bože!

Kdože?

Za to...

Za co?

může...

...zlato.

Jak to?

Takto.

A to?

Bláto.

Křeče

Když něčí řeči křeče předčí,

řeší si péči v nebezpečí.

Ve zteči mělčí chvalořečí,

ti zvenčí svědčí sebe léčí.

Zlehčí věci i v něčem zvětší,

svlečen v kleče se měkčí zmenší.

Křehčí v řečech již málo hřeší,

v něčem léčen či přesvědčen.

Noc

V zámku se ozvaly klíče,

byl tiše spíše, blíže

k vánku do dáli.

Zdály se či nezdály,

lhaly, nelhaly a ví, že

zamknul?

Nechal klíče v zámku,

pro klid svého spánku

či to spěchal odbýt?

Sklíčen tak ze zlého.

Čekal dál,

zdali sen se mu jen zdál

a v tmu zas vyleká

i na to, má-li zato,

co, anebo kdo je to,

na jeho hlas.

Chvíle tlak ten snese,

spánek v nás však zve své.

Něhou jako vánek,

milé ví i těká.

Hlasem

Ztichlým ptá se snění,

stižen zdá se zvyky.

Ví, že lpění není

jmění, zná své vzlyky.

Zpychlý časem v pění

spíše, zření mění

k zemi blíže.

Podzim

Se stesky pro léto hřejivé,

své si to pletou ve hře snivé.

Skončí již i s hromy a blesky,

zvěstí tou, s barvenými stromy.

Vzpomínky dá na dětské draky

s ohýnky, v dar cennými znaky

či stočí se ve lsti za hezké.

Tam

Kdesi na nebesích

u nebeských bran,

kde jsi sám

zván ke hvězdám

z pozemských hran.

Tam se sní i stesky,

s odlesky hezkých dní.

Také zvěst v nich a klam,

co tmou duši zkruší,

hmotou přehluší,

tlakem se pře v smích.

Přesto

Jít svou cestou necestou

i obejít, co v cestě.

Obměnit své, ne zcestnou,

kde lest chce svést tě.

---

Soustředit se k prostředí,

přejít sám za to tření,

v zaostření prozření

a tam i zlatou střední.

Malířovy

Měkce plynou věci štětce,

v barvách tónů lazurních.

Mělce stinnou směsí lehce

i v salvách hromů zaduní.

Přece vlídnou sekcí střelce,

ve skladbách k tomu vaz u nich.

Křehce pilnou lekcí tence,

snad tah v lomu snáz vůní.

Malířovy tahy štětcem,

rukopisem splývavým.

Každý snový váhy letce,

úkol smyslem svým pravým.

Námluvy

Tak, jeden pán chce tu,

ale ta zas toho.

Pak, k přeletu sveden,

k jiné tíhne touhou.

S tou, za čas ve střetu,

hrou svou se však vyhne

a dále snáz veden.

Přeskočí i další

a ta po ní jeho.

Námluvy přec končí,

skloní své, jak mluví,

data krášlí něhou.

O lásce?

Ale co je to tu jenom v sázce,

vlastně všechno ve zralém věku.

Udržet se ve staré masce

a malovat nové obrazce,

jež tě však nutí k převleku?

Ne, starý kořen nepřesadíš,

byť se o to tak či tak snažíš.

Zažité zvyky, pohled vrytý

i se svými ranými mýty.

Drsná

On ten život vlastně skoro nic není,

odezní touhy snění či svod jmění.

O sen píší i básně pění dohrou,

jak se tiší pohyb mezní tou souhrou.

On ten život však nemusí být prohrou,

má i dosti radostí, chvil těch mnoho.

Onen žil chod, s pádností na rébusy

a ze všech sil mít své se touhou zkusí.

Tam kdesi

na nebesích

klam vládne si.

Snadné, kam smí

zvát i se sny.

V lad sen básní,

mládne a sní

jen, kde jsi sám.

Pozor

Jak se do lesa volá,

tak se z lesa (ne)ozývá.

Vtšinou zpěvy ptactva,

skřekem svým sojka častá

se toulá, nehrozivá.

Pokud ovšem vyje vlk

či medvěd dělá brum, brum,

volání je adresné

a vrací se pak v přesné

hrk, poraní, má utrum.

Panta rei

Vše je v pohybu,

pomalu stárne.

I nač jsme zvyklí

se mění v chybu

a cviky marné.

Že je v ohybu

i varné chladne.

V oválu dění

vždy nové vládne

a snové lpění.

Vše neuplyne,

zůstává zpětně,

jen v jiném znění

ustává vzletně,

v nedílném jmění.

Věci prosté

Ti svědci našich všedností,

ke ctnostem našli přednosti.

Skromností krášlí, přemostí

i soudností snáší dosti.

Pohár

Vypijme pohár hořkosti,

jenž nadměrnosti hostí.

V neprospěch i radostí

vidíme dar: lež zaseli.

Co vše je tu na vině

není jen ve víně.

Rány se scelí,

kde spěch

i tmelí.

Znění

mění

lpění

vědění

a prosba

vzletu v touze

rozdá květů z nouze.

Léto 2024

Svíravý pocit tísnivý

a nejistý i ten snivý.

Jak se jen to léto spletlo

a to horko s dešti střetlo.

Z velkého tepla do chladu

dešťů, v extrémním propadu.

Z darů i hrozby klimatu,

rekordů tak přijímá tu.

novější článkystarší články

vypnout mobilní verzi

Jiristratil | Moje architektura