Moje architektura

K čemu básně?

Ve znění polohlasně,

dotekem, co jen zdá se,

o pomíjivé kráse.

Ve snaze uchopit ji,

jak se do duše vpíjí.

A otevírá v květu,

i k citovému vznětu.

Alespoň na tu chvíli,

kdy slůvkem posílí.

K radosti tiché zřivé,

na okamžik zářivé.

Tak..

Nejsem tu jen pro sebe,

jako sen, padlý z nebe.

A také ne k potřebě,

pomazánka na chlebě.

Však přesto rád i vzlétám,

jako snivý popleta.

A k zemi pak se vracím,

na níž se snad ztrácím.

Našeptávač

Rozbij svoji báseň,

zkus ji napsat jinak.

Dej i jiný příznak,

v jejím znělém hlase.

A jak ji rozbít mám,

stloukal jsem ji dlouho.

Stavebnin tu mnoho,

znám každý její trám.

Však i na to přijdeš,

znáš-li váhy přítěž.

Ty, nech si svoji lež,

vždyť kam, že mě to zveš?

---------------------

Drobky na stole,

také rozlito.

Jako myšlenky

a jejich síto,

tam kdesi dole,

kde v pasti holé,

boj o led tenký.

Malá meditace

Pomíjivé, co pomine,

také ve vzpomínce živé.

Slábnoucí a proměnlivé,

ústupem v srdci pro jiné...

pomíjivé, co pomine,

nebo živé trvanlivé.

To radostné, bolem tklivé,

co potom život promine.

Vše i smyslem datováno,

vsazením do míry času.

Spojitostí dle ohlasů,

každému tak darováno.

Jaký?

Těžký jako kámen,

tak k zemi tlačen.

I tekoucí pramen,

a v něm smáčen.

Lehký jako vánek,

jímž roznášen.

Mnoho těch stránek,

také oheň hašen.

V tichosti i vášni,

klidu či rozepři.

Signál ten poplašný,

kdy lépe se opřít.

Něžný jako kvítek,

na pevném stonku.

Bere si servítek,

však bez poklonků.

Kolotoč lidský

Duševní i fyzický,

dynamický, stoický.

Uzavřený, sevřený,

ke své točně upřený.

Stočený jako v kruhu,

se otevírá dluhu.

Přijímá hrany nové,

prožité i ty snové.

A opět tak dokola,

sváří se, než je zdolá.

V proměnách

Nahradit se sám sebou,

obnovou funkcí těla.

Jako i svou potřebou,

by duše dál dospěla.

Co vše ta jen ukrývá,

jak málo o ní víme.

Každá proměna zřivá,

vždy i něco stavíme.

Člověk sobě tajemstvím,

vězněn vlastním příbytkem.

Ale také bohatstvím,

s odpadem a zbytkem.

V touze žít stále více,

a překonat sám sebe.

Říká jeho pozice,

o tom, co chybí z nebe.

Uleť

Uleť myšlenko,

i ty vzpomínko,

jako ve větru.

Na nich písmenko,

se zmínkou,

že mnoho metrů.

Pak, že se vrátí,

po této trati.

S příkrovem času,

změnou ve hlasu.

Chvat

Kam to běžíš?

Ále támhle,

Mária-Ježíš.

A copak tam je,

štěstí zraje?

Věci slevou,

tak se modlím.

Pravou, levou,

ve spěchu k nim.

Čtení pro chtění

A ten verš, ztečný terč,

i s náustkem svým přes.

S křížkem též á la kněz,

kde řeč přechází v křeč.

A ten verš, zjevný leč,

v melodickém chvění.

Jenž se tónem mění,

ve chvalozpěvnou zteč.

Pro znění citu přec,

a uvolnění z pout.

By se i dalo hnout,

básnička není klec.

Souboj

Ubránit se korozi,

jež ti i právem hrozí.

Chemií času tvého,

z pohledu též letmého.

Vzepřít se tak soupeři,

jenž jeho délku měří.

Vyzvat jej vždy na souboj,

oděn v statečnou zbroj.

Ten čas, zrající tu kvas,

by i vidět bylo snáz.

Bystří oko průhledů,

větší míru ohledů.

Kapka

Zasni se básní,

dopřej si radost.

Duši rozjasni,

na vlastní žádost.

Usínání

Lehce, jako dotek spánku,

jenž se mi úlevou stává.

Napsat tak i tuto stránku,

ale ne, jak sen se zdává.

Milosrdné usínání...,

snové děje, probouzení!

Zmatená vždy ulpívání,

a neladná souznění.

To blahodárné ztišení,

zklidňování, rozplynutí.

Zde i slůvka odlišení,

pro harmonické přijmutí.

Každodenní

Pomodlím se svými slovy,

v upřímnosti prosbou vroucí.

Jen myšlenkou, bez osnovy,

pokorou se k výši pnoucí.

Snad i stačí si pomyslet,

v lítosti dospět k pravosti.

A také tak zmírnit pohled,

pro učinění zadosti.

Pomodlím se svými slovy,

a probírám své svědomí.

Stavem duševní obnovy,

kde pevný kmen se nezlomí.

Prázdný list

Zářil bělostí a čistotou,

ale také jen svou prázdnotou.

I zachtělo se mi jej popsat,

nevěda však, v co text poutat.

Jakou myšlenku psaním sdělit,

a ve verších smyslem stmelit.

Těch básní bylo již mnoho,

tvořících si cestu dlouhou.

V prachu, stopami pokrytou,

a také její půdou zrytou.

Co všechno i v nich zaznělo,

propadlo, či snad se zachvělo.

Ten prázdný bílý a čistý list,

co jen takto se dával číst.

Musí již snášet tíhu psanou,

tu písničku slov odehranou.

Špehýrka

Jak okamžik pravdy,

v působišti lží.

Kde jejich návnady,

zdrojem potíží.

To okýnko do tmy,

vězněné duše.

Za ochrannými zdmi,

směrem k poruše.

Vždy té pravdy vlastní,

svého zázemí.

Čelící hrám pasti,

stavem: blaze mi.

Jako kámen

Mnohé vyslovené ámen,

svou tíhou, ve znění známém.

Nadlehčit je, vtisknout duši,

souzněními, jež ji sluší.

Oblohou si letí ptáci,

jen tak, pro inspiraci.

Jak lehce ti se vznášejí,

i v hejnech spolu snášejí.

Také slovo lehkým zdá se,

zazní-li též ve své kráse.

Spojeními v libém zvuku,

bez všech tíhy přízvuků.

Tak povznést je a nadýchnout,

to ámen, ze sevření pout.

I posílat tam namnoze,

za těmi ptáky, k obloze.

Se ctí ve lsti

Jak uchovat si čest,

ve svodech zrad a lstí.

Kde i svíraná pěst,

se bouří, někdy mstí.

Život četných nástrah,

střetů, hrozeb, pastí.

A často z něj jde strach,

přináší-li strasti.

Zkoušky odolnosti,

jak v nich obstát zdárně.

Pevností svých ctností,

přitom však i tvárně.

Páteří nezlomnou,

v souboji s neřestí.

Taktikou též klamnou,

či zaťatou pěstí.

Se ctí dojít ke cti,

ve hře oboustranné.

Ta dává hodnosti,

na straně té správné.

Bez náhod

Kam to jen vkročil,

s přivřením očí!

A koho si vzal,

bděl, či spíše spal?

To bylo tenkrát,

něco, jako zkrat.

Řízením vyšším,

osudem příštím.

Vše plánováno,

dopředu dáno.

By tak stalo se,

v životní trase.

A každé dění,

nové stavění.

Pro zdárný vývoj,

kde i nutný boj.

Vír

Ten zvířený prach,

jenž pak usedá.

Avšak v ozvěnách,

stále se zvedá.

Skutků svéhlavých,

sporů vznícených.

Směrů neblahých,

či osvícených.

Kolem vznětů vír,

a stáčí se v dál.

Přináší i smír,

když hrozbu odvál.

Přístav

Každý má přístav milosti,

to malé svoje zázemí.

Pro bolesti a v lítosti,

i oddechne si: blaze mi.

Kde síla vzdorem pramení,

a nabytí rovnováhy.

To vlastní, tak křehké jmění,

jako vzácný poklad drahý.

Vždyť život vírem ve vlnách,

nemnoho tu břehů pevných.

Často nucen, překročit práh,

kde však není jistot zjevných.

Z toho přístavu milosti,

jenž je i jeho zázemím.

Zdrojem pocitu plnosti,

a neříká jen, zdá se mi.

Jedna báseň

Byla jedna báseň,

snad to jen nezdá se.

A chtěla se i zdát,

cele, sobě oddat.

Hrát si i být vážná,

Také něco sdělit,

a o to se podělit.

Být tu jako hříčka,

taková slovíčka.

Též jak jedna báseň,

o přírodní kráse.

O hrdinném kvítku,

v podzimním zbytku.

Či o tom ptáčkovi,

slovníček takový.

O barevném lístku,

pro zimní pojistku.

I o tom měsíci,

k úplňku svítícím.

Vroucí

Nemusí být dlouhá,

stačí pár řádků,

slůvek na památku,

jen chvilička pouhá.

Zpětné vyznání

Jak měla jsem tě ráda

a byla tvá ozdoba.

Dlouhá uběhla doba,

já tehdy byla mladá.

Jak i ty jsi měl mě rád

a říkal něžná slůvka.

Až téměř jako mluvka,

ale čas vše chtěl odvát.

Čas

Co bylo tankrát,

nemůže být zas.

Je tu jiných krás,

také moudrých rad.

V kolejích

Život, jak jedoucí vlak,

s mnoha zastávkami.

Vždy nový pohled samý,

krajinou i do oblak.

novější článkystarší články

vypnout mobilní verzi

Jiristratil | Moje architektura