-

Průhled, jasné vymezení,

v hranicích naší smělosti.

V mysli své, tak stále prostí,

i složitostí vězněni.

-

Schouleni pod vlastním krovem,

zkoumáme kolem dějů sled.

K čemu, váže se jen pohled,

a toužíme vždy po novém.

-

Tím oknem svého života,

prohlížíme, co nám dáno.

Odepíráno či přáno,

dle toho i hraná nota.

-

Sedím a do okna hledím,

tam tvář domů, na kopci les.

V myšlenkách též všeliká směs,

jak v představách si snivých bdím.

-

-

Již druhý den jde pouští,

a dochází mu jídlo, voda.

Kolem všude dokola,

daleko a široko,

jen písčitá poušť hlodá.

Tu před sebou spatří,

zavátou lebku lidskou.

-

Zastaví se a přemýšlí:

Být či nebýt,

není co jíst a pít.

Kam dále jít,

nebo tu bídně zajít?

I v naději na pomoc blízkou,

kráčí dál a již nemyslí.

-

Nad hlavou mu krouží,

hejno lačných supů.

Jak pouští tou se plouží,

i nadává si do hňupů.

-

Probudí se a žena na něj spustí:

Tak, to se budeš divit, nahrála jsem ti to!

Máš se tady špatně?

Však bude ti to líto!

Nesytíš se vydatně?

Ty máš v hlavě poušť,

vždyť tady všeho houšť,

zhurta do něj hustí.

___________________

Kdo se pře,

má moc pepře.

Kdo se mazlí,

má svůj azyl.

_______________

Co je lidštější, mysliti nebo mýliti se?

Obojí je stejně lidské,

neboť mysliti,

znamená se i mýliti.

_______________________________

Obědní

-

Myšlenky se hlavou točí,

dotírají, kam jen vkročí.

Rozmanité všeho druhu,

srážejí, dávají vzpruhu.

-

Jedna chce to, druhá ono,

soupeří tu i o mnoho.

Pak, v míchanici guláše,

hlava z nich se točí plaše.

-

Přece jen jedna vítězí,

na oběd bude hovězí.

Guláš s houbami s knedlíkem,

tak rozhodnuto jedlíkem.

-

-

Mlhou svou, jež myšlenky halí,

jen ztěžka se jí prodírají.

I zrodí se a opět zkalí,

jak v protivenství takto zrají.

-

Silou vlastní, hledají se zas,

a prázdnotou si razí cestu.

Pronikají, zostřují svůj jas,

by přežily, ve svém průklestu.

-

Myšlenky, očistného vzletu,

zrozené z mlžného oparu.

Podobností k lučnímu květu,

v proměnách života a zmaru.

-

Wikimedia Creative Commons,

Kopretiny, autor: Edisteewr, licence:

Unported (CC BY - SA 3.0)

-

-

Nad protější, lesnatý kopec,

v prudké záři své slunce vstává.

Jak moře, rozlévá se v obec,

plánuje v ní i místa tmavá.

-

Paprsky, se tu odrážejí,

hrou světel, kontrasty se stíny.

I lidem tak dobrý den přejí,

vždy pozměněný plán zas jiný.

-

Tvůrce, nového dne vítání,

ze tmy probouzí celý ten kraj.

V obloze, nikdy nemá stání,

a pospíchá v západní okraj.

-

-

-

Hodnost poznání

-

Hledaná po celý život,

ve spleti sítě - prav a lží.

Rodí se, tvoří, zraje v plod,

a stále ji něco mlží.

-

Nalézaná i ke stáru,

osvětlením nejasností.

Vždy v závislosti na daru,

na tom, co v duši předností.

-

Prozření, hodnost poznání,

i vztahem k vyšší milosti.

S díky, za slyšená přání,

za směr, darované ctnosti.

-

Kdo hraje si, prý nezlobí

-

Básnička jako hračička,

jak ta i rozdováděná.

Skákavá malá hlavička,

v tom či tom tónu laděná.

-

Jednou skáče, jindy pláče,

vážná je, také směje se.

Ráno jí patří koláče,

za práci tak, v lidském lese.

-

Hop sem, hop tam a zase zpět,

i všemi směry skotačí.

Jak jen té se chce dovádět,

a dokola, se otáčí.

-

-

Hledal sebe, nebe i tebe,

a našel "korunu pro štěstí".

Víru, k symbolické potřebě,

aby mohla, se i povznésti.

-

Našel tak sebe, snad též nebe,

toho třetího však nebylo.

Vždy jen něco, to málo zebe,

jako šaty se obnosilo.

-

Přesto dává životem kvésti,

mnohými dary dobrodiní.

Také bolestí četných snésti,

jež i berou, z čehosi viní.

-

Ničeho není k úplnosti,

dle přání snového, marného.

Vždyť to, co není se přemostí,

z programu života zvaného.

-

-

-

Ten, jemuž radno se vyhýbat,

ta bolestná hranice pnutí.

Kde již i není s kým se líbat,

k chodu zpětnému tak donutí.

-

Veškerá provází konání,

také myšlení rozepnuté.

Ohradou, bezuzdného hraní,

i chvalozpěvy posunuté.

-

Hlídá, varuje, dá pocítit,

kdy potřebou vzdát se přemíry.

Citům, rozumem nutno svítit,

není naším ten prostor širý.

-

Co je skromnost?

-

Přijímat rovnost,

ne však podřadnost.

-

Vážit si mála,

obrana stálá.

-

Je-li i plodnost,

dát jí tak hodnost.

-

V úsilí o dar,

sdělný hledat tvar.

-

Cenit si svého,

stavem bdělého.

-

-

Pod krovkami jako brouček,

blanitá si skrývá křídla.

K létání vždy malý krůček,

rád pozvedá jim stavidla.

-

Jak ty, se pak rozkmitají,

v rozletu je nevidět zas.

Vše, děje se tu potají,

slyšet jen ten bzučivý hlas.

-

Krovky rozumu i víry,

křídla citu a pocitu.

Ty, pro udržení míry,

a ta, pro létání z krytu.

-

Hlava a zeď

-

Soupeří v tvrdosti,

prorazí hlavou zeď?

Zláme si jen kosti,

ne tak tvrdá, pohleď!

-

Přesto to zkouší dál,

avšak jinou silou.

Vždyť, nikdy se nevzdal,

podepírán vírou.

-

Pevnější jako zeď,

i jízdou spanilou.

Ty, duše snů si leť,

za hradbu tu, zbylou.

-

Spanilý vzlet

-

Ze tmy, povzbuzen ke světlu,

svou mocí vznešené noci.

Ve snovém spanilém letu,

vášní a touhou planoucí.

-

Za svým snem letí, ke hvězdám,

plán takto směle pojatý.

Co nenachází hledá tam,

jako snad, nanebevzatý.

-

A potom i vrací se zpět,

na zem, zvěstovat tu radost.

Jak opojný byl jeho let,

také, že všeho toho dost.

-

-

Napsat báseň o ničem,

pak přidat k ní i něco.

Úloha hravá, přičemž,

také k vážnosti lecco.

-

Nic, ničeho, ničemu,

o ničem a s ničím nic.

Co jen těch skrytých vjemů,

vždy, tu jde o něco víc.

-

A to víc, jakoby nic,

tajemstvím i mnohého.

Strany, jako rub a líc,

čestného i podlého.

-

Nic - něco, mnoho, nejvíc,

ve vzájemném sousedství.

Vycházeje si tak vstříc,

v různé roli herectví.

-

-

Vždy mne zaráží,

jak málo,

i mnoho je člověk.

Omezen svou podstatou,

i rozvrstven schopnostmi.

-

Jen mikrobem pozemským,

s darem zničení živého.

Budovatel, bořitel, pouhé nic.

A vždy něco, čím i mnoho.

-

Jak zranitelným, mizivým,

přesto tak silným,

a generačně vzdorným.

-

Život naplní, odevzdá,

tak uvolní potomkům.

Ve vývojovém procesu,

jemu však neznámém.

Od....do, kam, a proč?

-

Je tajemstvím sám sobě,

službou pánu jinému.

Nikoli stavem něčeho,

bez vědomí, sebeurčení.

Služebníkem někoho,

neboť i on je někdo.

-

Pozorovaný vesmír,

částí vyššího řádu,

"organické" podstaty.

Člověk jí nedohlédne,

z podhledu až takového.

-

-

-

Kámen spadl ze srdce,

a odkryl jeho něhu.

Avšak ne, až tak prudce,

jen k protějšímu břehu.

-

Vždyť, oba i jedno jsou,

svou tvrdo měkkou souhrou.

Více ta, či on jednou,

byť se spolu také přou.

-

Vzájemně si ustoupí,

ve prospěch věci dané.

Někdy tak i prohloupí,

klamům citu oddané.

-

Kámen a jeho něha,

něha a její kámen.

Ta, se na něj spoléhá,

jak voda, valoun, pramen.

-

-

Z vnějších stran i vnitřních hran,

jež hybnou silou duše.

V odpověď, jejích všech ran,

jí zpevňují výztuže.

-

Ta vzdoruje, byť zkouší,

a ve víru se točí.

Vždyť, stále něco buší,

i slzy kanou z očí.

-

Ty tlaky neustálé,

přinášejí proměny.

Pro vykoupení zralé,

duševní své ozvěny.

-

V podobenství oráče,

jenž pole svoje oře.

Bojovníka, též hráče,

jehož život samá pře.

-

-

To, co ji i špiní,

z nepravostí viní.

Je-li si vědoma,

v co, se opřít nemá.

-

To i smyslem trestu,

"od deseti ke stu".

Prozřít vzdoru síly,

by stíny své skryly.

-

Co nám duši krášlí?

To, co my si našli.

Ku prospěchu svému,

vytříbením vjemů.

-

V širší vejít platnost,

pro čest, jako hodnost.

Vždyť i darem bytí,

plody, z krásy kvítí.

-