Moje architektura

Seděli v hospůdce "U rejpala" a dávali si do nosu. Samozřejmě byl jejich hovor tajně odposloucháván.

Založíme stranu "Moudrých",

pravil politik vážený.

Červených, zelených i modrých,

pro muže tyto i ženy.

Ale to není až moudrý nápad,

oponoval vědec.

Co pak řek by na to západ,

na tak exotický kec.

Na to musíme jít vědecky,

analýza, prognóza, syntéza.

Pane vrchní dvě decky,

a potom nějaká ta fréza.

Tak založíme stranu "Nových",

opět na to politik.

Na pevných nohou svých,

semknutý vřavy šik.

Ale nebylo již toho dosti?,

dej si raději panáka.

To jsou k nám dnes milí hosti,

točí vrchní a jenom maká.

I v řeč se pustil umělec,

a vysvětlil to oběma.

Vsaditi vás v kárnou klec,

vzdyť úroveň to nemá.

Lepší, když se zmalujem,

alespoň k něčemu to bude.

Chvíli v ráji poplujem,

a nikoho z nás neubude.

Tajný odposlech vše zachytil,

a připsal k jejich jménu.

Pak vrchní za límec je chytil,

zmalované ku obrazu svému.

Kdo je tady moudřejší,

no to je ale selanka.

Jeden jako druhý hřeší,

nad Einsteina nebo Plancka.

Kresba F. Gellnera (část)

Přeli se umělec a hvězdář,

kdo z noční oblohy má více.

I jakou hvězdy mají tvář,

tak hádali se převelice.

Umělec pěl fantazií,

hvězdář učenými rozumy.

Jeden k druhému měl dotazy,

ale jakpak ti si rozumí?

Já na Marsu již byl,

vy tam teprv poletíte.

I o zvláštnostech jeho snil,

copak vy o tom víte?

My se zase dovíme,

o čem vy nemáte tušení.

Potom si o tom povíme,

stvrzením pokušení.

Máte v hlavě Marťany,

my víme, že žádní nejsou.

I když by byli vítaní,

a také, Mars není hvězdou.

Každý pak z toho něco má,

umělec i hvězdář.

Obloha jako malovaná,

a odkrytá její pravá tvář.

Malíř impresionista,

versus vědec badatel.

Pro každého tu pravda jistá,

praví fantasta i kazatel.

Člověk přišel i na to, jak vidět i to, co již nevidí. A vynalezl mikroskop a teleskop. Jeho zvědavost je taková, že by chtěl vidět a vědět všechno do největších mikro, makro, mega a giga dálek a sfér.

Mikroskop a teleskop,

to dobrodružné vidění.

Ale i jeden do toho by kop,

jaký to přínos a odkryté dění.

Jak se neviděné obrací,

v obrazy snů i nestvůr.

Okřídlení andělé, také draci,

a vize nočních můr.

Teleskop či tele skop,

zní složenina tato slovní.

I člověk versus lido op,

čím vším to tady voní.

Člověk nemůže vše viděti,

odhalit a poznat.

A potom v trestu kvíleti,

že sám sobě dal mat.

Tak to ale nestojí,

vždyť lidský tvor je zvídavý.

S ničím se nespokojí,

dokud důkaz nemá pravý.

Mikroskop a teleskop,

vždy zajímavé bádání.

A jaký to i hop a skok,

v tom poučení dání.

Avšak jenom odtud potud,

a dál již jenom stěží.

Co určitou překročí kvótu,

stane se otěží.

Vzhůru k dálkám nekonečna,

v mikro i makro směru.

Toť ta lidská touha věčná,

obojího rozměru.

Verše dobře tepati,

v rytmu slovem klepati.

I slůvka něhy šeptati,

a jinými třeba re(de)ptati.

Ráno vstal po těžké noci,

s náladou svou nevalnou.

Z jaké to probíral se moci,

myšlenkou v hlavě kalnou?

Byl to jen snový přelud,

vždyť na to se neumírá.

Rozplynul se obraz oblud,

jako učení všehomíra.

Přichází pak plodný den,

po očistě závitů.

Kdepak je ten noční sen,

ve slunečním svitu?

Přichází nová naděje,

a pookřání na duši.

Co nového se vůkol děje,

vše jak patří se a sluší.

Očistná to hygiena,

sepětí s naším vědomím.

Avšak i ta snová hyena,

kouskem srdce mým.

Po dramatické noci,

přichází tak krásný den.

Zalitý sluneční mocí,

co více si přáti jen.

Verše dobře tepati,

v rytmu slovem klepati.

Leccos se i může zdáti,

lépe s humorem to bráti.

M.Grünewald, Pokušení sv. Antonína, kolem 1513-15

(M.G., N.Schwarzkopf, Obelisk Praha, 1970).

Je to dokonce jednou z nejpřirozenějších vlastností člověka. K vzájemnému strašení používají lidé nejrůznějších prostředků.

Zbraně má někdo jaderné,

jiný pouze konvenční.

Pro různé cíle úderné,

jak kdo tu nad kým ční.

Strašíme se vzájemně,

třeba jenom slovem.

Jednou drsně, jindy jemně,

ale vždy to jinak zovem.

Také božím trestem,

i věčným zdražováním.

Politickým gestem,

v službě klamům a zdáním.

Strašíme se svými klady,

tím, co a jak umíme.

Tvoříme-li protiklady,

a kolik toho víme.

I umění bývá strašidlo,

pro jednoho tak, pro druhého onak.

Někomu balzám, jinému šídlo,

nebo také jako koňak.

Páchne to i voní,

v závislosti jak komu.

Samozřejmě kdo na koni,

přiřadí či přikloní se k tomu.

Je to věčný spor a boj,

těch protipólných zájmů.

Svoje šrámy si pak hoj,

a rovnej vzniklou újmu.

Strašiti se je lidské,

i ránu kolem dáti.

Ve věci ale kritické,

lépe je se zváti.

Chtěl jít s dobou, avšak šel i proti ní,

vždyť na srdci měl tolik co říci.

Stále zkoumal, co neblahé či dobrodiní,

co pravé jest a co krycí.

Hledal svoji podobu

a procházel trnitým křovím.

V tu trpělivou nekonečnou dobu,

cestou k bližním svým.

Byl po ní také jat,

jak choval se hrdě a směle.

A v práci ho měl i kat,

pro ideje uvědomělé.

Stalo se však něco neskutečného,

zajat byl ten kat.

Který nevážil si slova vděčného,

pro svůj neobratný chvat.

Jaro, léto, podzim, zima,

střídají se pravidelně.

Ten, kdo dary jejich vnímá,

nemusí žít v brnění a helmě.

Otevíral víko krabice,

ve které překvapení mělo být.

To pak tu konalo se sice,

ale až takové nemusel mít.

Šel s dobou i proti ní,

vždyť jí měl tolik co říci.

Stále zkoumal, co neblahé či dobrodiní,

co pravé jest a co krycí.

Velký pak měl svůj cíl,

pro který žil a byl.

A nelitoval těchto chvil,

v nichž pravdu střídá i omyl.

O tom, jak jsme na svět přišli, z čeho vyšli, jakou cestou dále šli a co pak zavládlo v naší mysli.

Na počátku byl "velký třesk",

nebo jen třesky plesk?

Možná i uhodil boží blesk,

pro slávu svou a svůj lesk.

V končinách těchto oných,

pak naplánoval mnoho zemí.

Ohnivých i pokojných,

zpívej aleluja, do-re-mi.

Pro plodný život stvořil Zemi,

kolébku naši i náš hrob.

Vyvolenou tak mezi všemi,

čtyřlístek štěstí, kvadrilob.

A člověk na ní počal žíti,

množit se a vládnouti.

Budovat, bojovat i rýti,

do všech jejích zákoutí.

Začal si hrát na pána,

i nad ostatním tvorstvem.

Živému to ale krutá rána,

nezvaným se stal hostem.

A řinčí také zbraněmi,

a hrozí si i navzájem.

Avšak svědek bdí tu němý,

na čem tvůrce ten má zájem?

Země naše, točí se dále,

ve vesmíru z nejkrásnějších.

Život stále nemá namále,

z vlivů vnitřních, i těch vnějších.

Kolik jen těch hvězd,

a kolem nich oběžných planet.

Kudy pak cesty mají vést,

jež touhu naši ženou vpřed?

Ta naše je Země,

ze soustavy sluneční.

Jinak vesmír jeví se temně,

třpytná hvězda z něj tu ční.

Hvězdy různě zářivé,

ale i také barevné.

A potom spoje jejich křivé,

v obrazce se pojí pevné.

O různých názvech souhvězdí,

zvířecích a jiných.

Co v těch dráhách všeho jezdí,

ve stavech hmotných a plynných?

Zde kolik dalších Zemí,

a života různého.

I o tom ve snu zdává se mi,

bohatého či nuzného.

Orel, Delfín, Velryba,

Velký Medvěd - Velký Vůz.

Střelec, Páv i Jižní Ryba,

Orion, též Pegasus.

Mnoho hvězd a jiných těles,

kosmem víří ve svém rytmu.

Člověče ty, jen do toho vlez,

a vesmírnou proraz tmu.

A tak Robur Dobyvatel,

vytrvale hledá stále.

Pro blaho Země obyvatel,

i když téměř má namále.

Najde ji, nenajde?,

nevzdává se, bojuje.

Zemi jinou, kde život jde,

a co ji s naší spojuje.

Teleskop hlásí: nová Země!,

a přiblížil ji na dosah.

Jak hrklo to i ve mně,

tak, tomu se říká obsah.

V souhvězdí leží Fantazion,

a je jen o něco menší.

Matička, ta druhá Zemion,

i obal vzduchu tenčí.

V barvách mírně podobná,

jen modré méně viděti.

Země více ozdobená,

tam zas místa pro děti.

Pevniny mnoho, málo moří,

hory, nížiny a doliny.

Co z temnoty se všechno noří,

lesy snad, i holiny.

Jací na ní tvorové,

a jsou tam také lidé?

Lesy smrkové či borové,

jakpak to tam asi přijde?

Však navázati spojení,

zatím se žádné nedaří.

Vědci ale spokojeni,

přesto, že možnosti vše maří.

Ani cesta není možná,

planeta příliš daleko.

Člověk ještě mnohé pozná,

zatím jen to "hvězdné mléko".

Nová tu svítá naděje,

ale i riziko a obavy.

Co všechno vstoupí do děje,

kolik a jaké "zábavy"?

Domy jako malovaný,

pro dámy i pány.

Každý tu bude zvaný,

kdo ovazuje rány.

Kdo jen rány rozdává,

a nic mu nikdy nestačí,

jen se stále hádává,

ten je pouze k pláči.

A ať se tvoří cokoli,

vždy to pro mnohého špatné.

I to, co respektuje okolí,

argumenty málo platné.

Generálové hned po boji,

ukazují svoji sílu.

Ale spíše věc jen hnojí,

z roviny nízkého nihilu.

Mnoho již bylo návrhů,

ale žádný vybraný.

Poplatných většinou trhu,

zájem a vztah jen hraný.

Své tu k svému přiřadit,

a nevnucovat cizí vůli.

Náměstí celé musí ladit,

ale ne těm, co zde pikle kuli.

Řešení západní strany SN novou dostavbou.

Současné provizórium vybourané proluky.

Domy Staroměstského náměstí (Srdce města, URM Praha, 2008).

Byla malá, co tu kdysi stála,

spíše jako kostelík.

Také i jako sražená se zdála,

co všechno jen dokáže zvyk.

Později ji zvětšovali,

kazili a ničili.

Tak si o ni pečovali,

až podťali její síly.

A postavili velikou,

jež monstrem na rynku se stala.

I věznicí se nestala jen klikou,

a na svou krásu si jen hrála.

Potom přišli ničitelé krutí,

tu radnici starou rozbít.

V holínkách okovaných obuti,

ale již jen ze msty, ne území dobýt.

(vlastní fotograf, 1990)

A nakonec přijde stavitel,

zbudovat radnici novou.

Ten věrný její přítel,

představu zhmotnit snovou.

Když člověk pracuje ve více uměleckých oborech (prošel jsem i svým hudebním obdobím), nutně se pak tyto vzájemně prolínají. Architektura hraje hudební skladbou nebo recituje báseň a naopak hudba či báseň mají architektonickou stavbu.

Postavit dům, aby svou píseň zpíval,

nebo poezií promlouval.

I dát mu vše, co tak kdysi míval,

co snad vítr času odvál?

A domy jako báseň symfonickou,

či sbírku básní.

Skladbu čistou harmonickou,

při níž se i sní.

Postavit dům a dát mu verš,

i jiný, než obytný smysl.

Pro pravdu vyšší, nežli lež,

či jen pouhý výmysl.

Také napsat sloku básně,

by logiku a stavbu měla.

A obsahem vyzněla jasně,

i slova její byla vřelá.

Pohleď ty jasný sokole,

na tu naši rodnou zemi.

Kde člověk v jednom věčném kole,

buduje své zázemí.

Jsme jen lidé a nic více,

plní tužeb a očekávání.

Jak života hoří naše svíce,

naslouchaje kázání.

Bez užitku mnoho rad,

avšak i užitečných.

Cesta jako nedobytný hrad,

příběhů plná (ne)skutečných.

Bez bolu není radosti,

v tom trnitorůžovém sadě.

I učiněno bývá zadosti,

tak praví se v této zásadě.

Prověrky četných pokušení,

nástrah, lstí a pastí.

Neblahá bývají tušení,

pak chybný krok se mstí.

I toto ku prospěchu jest,

zření a probuzení z klamu.

Jak svou zachovat si čest

a oddělit zrno a slámu.

Jsme jen lidé a nikdo více,

různých směrů i postavení.

V stálém tu ohrožení sice,

leč jiného nám dáno není.

Bez radosti není bolu,

růžový sad plný trní.

Krajina vždy nahoru a dolů,

kde jedno roste a jiné krní.

J.Zrzavý, Cesta, 1933 (J.Z., M.Lamač, Odeon Praha, 1980).

K jasné jsem vzhlédl obloze

a spatřil ty okřídlené bytosti.

Jak v klín řazeny na mnoze,

já nemohl se vynadívat dosti.

I zatoužil jsem s nimi býti,

jiný pak také po flintě.

Něco z jejich letu míti

a ten přemýšlel o fintě.

Moje vize snivé,

druhého jen myslivecké.

Myšlenky mé básnivé

a choutky pouhé lovecké.

Husička ta divoká,

co letěla z vysoka.

Dvakrát letí do roka,

vždy tak padne do oka.

Avšak přijde i ten střelec

a některá z nich nedoletí.

Ten ziskuchtivý vetřelec,

jako v husím prokletí.

Já vídávám je s obdivem,

v symbolické svobodě.

Povznášen i jejich vlivem,

jak vzduchu patří, také vodě.

Letěla husička,

letěla z vysoka.

Nemohla doletět

a spadla do potoka.

Světem zvířat, Ptáci I., J.Hanzák, K.Hudec, ilustrace A.Pospíšil, Praha 1963.

Výtrask vody chrlící,

a závoj třpytu kolem.

I úsměv s kapkou na líci,

jak dopadají horem dolem.

Pramen vody trysku,

a zpětně padající.

Oživující svou misku,

a v návratu se kající.

Němá kašna barokní,

dávno zde již vyschlá.

Jak v soucitu se sklání k ní,

sromů větev tisklá.

A co fontána srdce našeho,

ten výtrysk radosti a bolesti?

Dobrého i zlého všeho,

to věčné naše rozcestí?

To je také voda trysku,

jež se vrací i obrací.

Tak, jak hlubokou má misku,

a šlechtí se svou prací.

Tajemství paměti ztracené,

a vykoupení hříchů.

Pro dohledání, co je cenné,

a co podporuje pýchu.

Tajemství paměti ztracené,

dobrých způsobů a zvyků.

Pro odlišení, co je cenné,

od planého povyku.

Kde leží to sněné království,

hřejivé něhy a krystalické čistoty?

Jež zármutek plní radostí,

a pravověrnou duši hostí?

V ponížení, bolu a nechápání,

avšak i v pozvednutí, napřímení a pochopení.

Neboť takto pojištěná cesta daní,

kde jiné naší pravdy není.

Tam, kde čistota něhy a něha čistoty,

spolu s tvarem krystalicky ryzím.

Tam já nalézám své jistoty,

pro oteplení z nesčetných zim.

Jen tak pro pocit klidu na duši,

vždyť já jsem já a ty jsi ty.

A co nejlépe nám oběma sluší,

v pravdě naší, nezkreslené mýty?

novější článkystarší články

vypnout mobilní verzi

Jiristratil | Moje architektura