Moje architektura

Hra na schovávanou

Ta součást celého života,

kde se před někým něco skrývá,

občas i smělého lží poutá,

v těsné převleky kdeco zhřívá

a zrádná snaha chová vnadnou.

Slunce svítí

A nejen na to jedno kvítí,

které se tak zdálo vykvést ti.

Na ten sen, zlatou jemnou nití,

jak i zvalo směrem ke štěstí.

Já a ty

Kde já jen to jsem a kde jsi ty,

jak daleko od sebe sytí.

Nezájem po svém jde s tím žitý,

tak zakleto pod tebe jíti.

Já a ty, snem si byli rovní?

Záplaty, chvíli v něm i svorní.

Hledali se, v nátlak nedali,

Vstříc blíž k sobě tak ze své dáli.

Znali, neznali, zrak však dali

víc již k chloubě, že se vzali.

Chlupatá deka

Proč?

Proto.

Proč!

Protože.

Cože?

Proto, že...

Nuže?

Bože!

Kdože?

Za to...

Za co?

může...

...zlato.

Jak to?

Takto.

A to?

Bláto.

Křeče

Když něčí řeči křeče předčí,

řeší si péči v nebezpečí.

Ve zteči mělčí chvalořečí,

ti zvenčí svědčí sebe léčí.

Zlehčí věci i v něčem zvětší,

svlečen v kleče se měkčí zmenší.

Křehčí v řečech již málo hřeší,

v něčem léčen či přesvědčen.

Noc

V zámku se ozvaly klíče,

byl tiše spíše, blíže

k vánku do dáli.

Zdály se či nezdály,

lhaly, nelhaly a ví, že

zamknul?

Nechal klíče v zámku,

pro klid svého spánku

či to spěchal odbýt?

Sklíčen tak ze zlého.

Čekal dál,

zdali sen se mu jen zdál

a v tmu zas vyleká

i na to, má-li zato,

co, anebo kdo je to,

na jeho hlas.

Chvíle tlak ten snese,

spánek v nás však zve své.

Něhou jako vánek,

milé ví i těká.

Hlasem

Ztichlým ptá se snění,

stižen zdá se zvyky.

Ví, že lpění není

jmění, zná své vzlyky.

Zpychlý časem v pění

spíše, zření mění

k zemi blíže.

Podzim

Se stesky pro léto hřejivé,

své si to pletou ve hře snivé.

Skončí již i s hromy a blesky,

zvěstí tou, s barvenými stromy.

Vzpomínky dá na dětské draky

s ohýnky, v dar cennými znaky

či stočí se ve lsti za hezké.

Tam

Kdesi na nebesích

u nebeských bran,

kde jsi sám

zván ke hvězdám

z pozemských hran.

Tam se sní i stesky,

s odlesky hezkých dní.

Také zvěst v nich a klam,

co tmou duši zkruší,

hmotou přehluší,

tlakem se pře v smích.

Přesto

Jít svou cestou necestou

i obejít, co v cestě.

Obměnit své, ne zcestnou,

kde lest chce svést tě.

---

Soustředit se k prostředí,

přejít sám za to tření,

v zaostření prozření

a tam i zlatou střední.

Malířovy

Měkce plynou věci štětce,

v barvách tónů lazurních.

Mělce stinnou směsí lehce

i v salvách hromů zaduní.

Přece vlídnou sekcí střelce,

ve skladbách k tomu vaz u nich.

Křehce pilnou lekcí tence,

snad tah v lomu snáz vůní.

Malířovy tahy štětcem,

rukopisem splývavým.

Každý snový váhy letce,

úkol smyslem svým pravým.

Námluvy

Tak, jeden pán chce tu,

ale ta zas toho.

Pak, k přeletu sveden,

k jiné tíhne touhou.

S tou, za čas ve střetu,

hrou svou se však vyhne

a dále snáz veden.

Přeskočí i další

a ta po ní jeho.

Námluvy přec končí,

skloní své, jak mluví,

data krášlí něhou.

O lásce?

Ale co je to tu jenom v sázce,

vlastně všechno ve zralém věku.

Udržet se ve staré masce

a malovat nové obrazce,

jež tě však nutí k převleku?

Ne, starý kořen nepřesadíš,

byť se o to tak či tak snažíš.

Zažité zvyky, pohled vrytý

i se svými ranými mýty.

Drsná

On ten život vlastně skoro nic není,

odezní touhy snění či svod jmění.

O sen píší i básně pění dohrou,

jak se tiší pohyb mezní tou souhrou.

On ten život však nemusí být prohrou,

má i dosti radostí, chvil těch mnoho.

Onen žil chod, s pádností na rébusy

a ze všech sil mít své se touhou zkusí.

Tam kdesi

na nebesích

klam vládne si.

Snadné, kam smí

zvát i se sny.

V lad sen básní,

mládne a sní

jen, kde jsi sám.

Pozor

Jak se do lesa volá,

tak se z lesa (ne)ozývá.

Vtšinou zpěvy ptactva,

skřekem svým sojka častá

se toulá, nehrozivá.

Pokud ovšem vyje vlk

či medvěd dělá brum, brum,

volání je adresné

a vrací se pak v přesné

hrk, poraní, má utrum.

Panta rei

Vše je v pohybu,

pomalu stárne.

I nač jsme zvyklí

se mění v chybu

a cviky marné.

Že je v ohybu

i varné chladne.

V oválu dění

vždy nové vládne

a snové lpění.

Vše neuplyne,

zůstává zpětně,

jen v jiném znění

ustává vzletně,

v nedílném jmění.

Věci prosté

Ti svědci našich všedností,

ke ctnostem našli přednosti.

Skromností krášlí, přemostí

i soudností snáší dosti.

Pohár

Vypijme pohár hořkosti,

jenž nadměrnosti hostí.

V neprospěch i radostí

vidíme dar: lež zaseli.

Co vše je tu na vině

není jen ve víně.

Rány se scelí,

kde spěch

i tmelí.

Znění

mění

lpění

vědění

a prosba

vzletu v touze

rozdá květů z nouze.

Léto 2024

Svíravý pocit tísnivý

a nejistý i ten snivý.

Jak se jen to léto spletlo

a to horko s dešti střetlo.

Z velkého tepla do chladu

dešťů, v extrémním propadu.

Z darů i hrozby klimatu,

rekordů tak přijímá tu.

Předsevzetí

Právě teď se viním...

Pominulo.

Nyní v sen mravně hleď...

I to s nulou.

Tak, v rámci určitého časového rozmezí omezím,

co ve mně vězí a zřejmě nezní mezí knězi.

Znak v akci: "učit se to, část nového".

Pekelně se soustředím,

s blesky

a nebesky odstředím,

prekérně.

Kdo jsi

Ptá se sám sebe.

Já jsem ty,

tvoje oči slepé.

Ptám se,

by viděly lépe

svépomocí.

Pro pocit,

kdy tmou je bdělý

i prohrou s mocí.

Kdo hledá

Nenajde.

Říká se najde.

Většinou nenajde.

Proč? Zbývá naděje.

Protože to hledá tam,

kde si myslí, že najde,

ale tam právě nic není.

A kde má tedy hledat?

Tam, kde to nenajde.

A proč prosím vás?

Aby své pochopil,

když nehledá,

najde víc.

Džbán

Plný krásných květin,

které jsou zde tím,

pro co já hledím.

Těch barev hra

i vůní v tvarech,

k básni předehra.

Květy léta zahradní,

rudé, modré, žluté, bílé,

všechny milé, jak parádní.

V malovaném džbánu z píle,

světy světa, v kouzlech štěstí,

kde i povzdech teskní s bolestí.

Kytice tak noblesní, pro radost,

pravost své cti, ne lstí umělou.

Krásou smělou i jak prostou,

jako svátost si jen rostou.

Na žádost snů skvělou

mírou kvetou z ran

i pro džbán.

Hledíš

Piš, co již vidíš blíž,

i když nevíš příliš.

To, o čem sníš čí bdíš,

po svém spíš níž, než výš.

Motto

Čeho je víc, dobrého nebo zlého?

Toho svého v líc a slevou každého.

Touhou, vírou vstříc i hrou zničeného

či pouhou výhrou, prohrou z ničeho nic.

V poutech

Někdo žije v pohádkách

a jiný zase v hádkách.

Jednou i na lopatkách,

jindy v kráse, jak zdá se.

Život pří je loď vratká,

zrod, pouť, zkrátka obrátka.

Těch příhod, hříchů pro vzdech,

smíchu, pláče, proč a zač.

I křiku hráče v poutač,

ve prospěch spáče o snech.

Problém

O čem psát, o počasí snad,

teplo, horko a zase chlad,

co se již vpletlo toulkou tou

či o tom, co si pletou v klad,

a potom i slokou ptát se.

Horké léto až zní o zlém,

padá rekord za rekordem.

Rokem tento, razí problém,

pravda nevhod, žárem, skórem.

Kromě toho

Vládnout soudně, opakovaně

si s odvahou.

Po tmě touhou,

vnadnou shodně, v oblak takzvaně

i s obavou.

Proč jen to

Procento vidíš,

když sen těch změn na sto.

Ve svém se ty divíš,

vždyť víš, co k tobě blíž.

Tmou to snové k chloubě,

ve stém síť i k zhoubě.

Krátce

A zase jen tak ve snaze

k té otázce, co a jak zní

vratce či pevněji kázní.

V básni se mění i zdá se,

ve znění myšlenky přední,

kde výhled na led tenký s ní.

Hrou zve výlet, touhou vzlet,

co však mate, ztrácí, vrací

i svaté v akci prohrou zpět.

Zůstat stát

Ustát ústa pustá,

tu spoustu ostud,

hru o postup v ústup

a odtud i k půstu.

Stesky

S odlesky dětsky mocného štěstí,

na vědecky (ne)mocné rozcestí.

Obojí k umu bdělé plus zřivé,

v souboji umělé-versus živé.

Jedno i druhé pomocí tlačí,

vzhlédnout z tuhé moci či k poutači.

Co zdobí muže a ženu

Muže zdobí rozum,

vzor a projev chlouby.

Ženu jeho názor

na zjev, objev, p(r)ózu.

Může jít o změnu

něhou i to k zlému.

+ _ =

Tahle ta sexualita

+ _

versus duchovní kvalita

realita.

Staletá seč, dualita

+ _

individualita

i s divy tu ulitá

her kus, úrovní parita

střetá, sčítá.

Opakovat se

Ano, stále se opakovat,

avšak v klad i tak dále jinak.

Atak, příznak či schovat opak

a jak dáno, vydat své na tlak.

Slova si zdál a přát sen znova,

pak jen tvar hřát, celek vyzní v lad.

Ta snová, dle svých délek pouhá,

dar v nich snad i mít rád, sní touha.

---------------------------------------

Čas dnem tiká,

jen utíká

i den co den

snem vzniká zas.

------------------

To ryzí

Co tak snadno v klam mizí, jak

se ztrácí pro vizi zrádnou,

avšak tam i vrací na dno.

Kde své křísí k nové misi,

ocení ve snovém zření

i souznění to poučné:

co tou krizí a tmou už ne.

----------------------------

Sejdou se dva staří básníci

Jé, ty ještě jsi?

Jen se štěstím.

A ty jakpak?

Já i padák však.

Vejdeš se dobře,

vedeš k souhře,

píšeš verše?

Spíše rešerše.

Zdám si k nim sny

a sám sním v tísni.

Jde nám to stále,

znění verše

spění křeše,

zde má namále.

novější článkystarší články

vypnout mobilní verzi

Jiristratil | Moje architektura