-

Noční světla rozesetá,

ve stráni výše nad městem,

jako by tu ze tmy kvetla

ta oční zdání i zvěstem.

-

V přivřených víčkách rozpitá,

do paprsčitých hvězdiček,

zřených, jak sklíčka rozbitá,

co těch svazčitých cestiček.

-

Sdělných barev, velikostí

a tvarů  svého významu.

Záře, jev, jenž velí, hostí

z darů i vysněných klamů.

-

Tato báseň se vyznačuje smíšenými rýmy, které jednak ukončují verše ve schématu ABAB, ale prorůstají také různým způsobem napříč veršů. Je to metoda co největší prorýmovanosti básně, při vyjádření smysluplného a logického dějového obsahu, při dodržení zde osmislabičného verše. Takové sestavování rýmů ve verších klade vysoké nároky i na technickou obratnost s českým jazykem.

-

Sen, jehož i klam poznal jsem,

raný znak, spíše jen tak hraný,

tvořící se, v sebe nořící.

-

Hloubící vjem, též se modlící,

dnem svým každým, jak hořící v něm,

pod noty skládá si hodnoty.

-

Ten sen, jenž i časem plný změn,

zraje zevnitř, na povrch hraje

něhy píseň a z ní příběhy.

-

---------------------------------

Rýmy mají v básních mnoho možností uplatnění. V běžných druzích pravidelného rýmování veršů svým typickým způsobem souznějí jejich koncové výrazy. V této básni o toto nejde, zde nejsou vzájemně rýmované verše, ale jejich počáteční a koncová slova. Verše v jednotlivých slokách se v koncových výrazech takto neshodují. Nepravidelně je zde však uplatněno také rýmování některých výrazů v sousedních slokách.

-

-

Doma v prachu

-

Nad stíny ve sluneční záři

sem tam i jiskřičky létají.

Klesají, hříčky své netají,

zastíní se, neční a zmaří.

-

Ty body v letu, s leskem třpytu,

jež pak na zemi již nevidět

či vzlet, než se mi však zjeví zpět,

z této shody tu, ve svém svitu.

-

Odložené věci

-

Spící, jakoby v kleci,

tito vzpomínek svědci,

stále však živí přeci.

-

Stojí si stranou kdesi

i na hřebík se věsí

či skryté již ve směsi.

-

Po dlouhém čase snovém

se představují v novém.

-

Bývají i objevem

svým nevídaným zjevem.

-

Ty odložené věci,

těch dávných časů letci,

jež zkoumají pak vědci.

-

-

Napsal jsem novou báseň

-

Jsi blázen!

A proč?

Že píšeš básně!

Nejen pro tvé "kvoč",

ale i krásně.

Toho se nenajíš,

to nevíš?

Člověk není živ je chlebem.

A čím ještě, deštěm?

I nebem.

Jsi blázen!

A ty si jsi na bazén!

-

Babí léto

-

V otevřeném okně stříbřitá nitka,

houpající se ve slunečním svitu.

Pavouček "běžník" někde sedí si tu,

nebo zas létá, jako skrytá hlídka.

-

To tenoučké vlákno, v proměnném třpytu,

do něhož vánek své opírá síly.

Podzimní pozdrav zve, otvírá zbylý

sen letního bytu, v odměrném citu.

-

-

Bílé linky po nebi

-

Jedna se píše tím směrem,

druhá míří zase jiným.

Každá tak z výše svým perem

a dál pak míří zázemím.

-

Jedna linka, dvě i čtyři,

tu vzdušný prostor křižují.

Vzdalují se či přiblíží,

rozpouští a rozšiřují.

-

V závěsu za svými zdroji,

na blankytně modrém nebi.

Letícími těmi stroji,

za cílem dálné potřeby.

-

Ty bílé linky v obloze,

souběžné, směry křížené.

Kreslí si v dané rozloze,

v obrazce někdy sblížené.

-

Dále psát

-

O čem ještě rád

a co si tak přát,

o tom i o všem.

Klíčem k tomu vjem,

jen snem oděn.

Snímat zem, jako sen

a nebe v něm.

Ve slunci, za deště,

blesky hromů vnímat.

Ve funkci stesky,

či radostí lesky,

o kom

i o ničem.

-

-

V úlu pólů

-

Ještě píše

spíše příště

a pak kde co

lapák něco.

-

Méně více

nevelice

slov těch málo

v poutech zvalo.

-

A tak dále

padák stále

klesá k zemi

kde zázemí.

-

Kolem hřiště

kolejiště

vede zjevně

jede pevně.

-

Náhle stojí

a hle v hnoji

rostou lesy

spostou klestí.

-

Zase vzlétá

v trase vzkvétá

vzhůru dolů

v úlu pólů.

-

Ranní dýchánek

-

Vlahý průvan si se záclonou hraje,

vane oknem, vlní ji od okraje.

Čerstvě i posečenou trávou sycen,

ranní, zvenku tak vzdouvá plíce.

-

Slunce nízko jen nad obzorem plane,

letní tu ráno, v louce vzdorem chladné.

Pozdního léta, však parného stále,

směnných těch hodnot, v době této zralé.

-

Myšlenky a vzpomínky se poutají,

potají na sebe i hlasem ptají.

Větřík tím oknem dále chladně vane,

přináší vnadné, nebo náhle zvané.

-

-

Jednohlasá

-

I dotkla se spása,

v kruhu své všednosti,

rubu vznešenosti,

doklad sebe hlásá.

-

Zradí

-

Slovo si prozradí,

čím zní i v pozadí.

Zření, snění, chvění,

na čem staví lpění.

-

Ať řekne, co řekne,

před duší svou smekne.

Napoví, když ruší

smysl, jenž se tuší.

-

Básnička

-

Vázaná,

jako tkanička,

smyčkou svou i stažená,

nazvaná tak

sražená.

-

Čistý vzduch

si dýchá,

jistí kruh,

meze, krov,

zkratkou znak.

-

Utíká pak

do ticha,

kde beze slov

se ostýchá.

-

-

Příliš

-

Příliš mnoho, toho´s koho´

a málo touhou sněného,

křehkého, ne však směnného,

k čemu tak prosebně vzhlížíš.

-

To proto tak to i dáno,

by smělo být ti přidáno,

k mysli, citu, ve tvém skrytu

a vždy v něm znělo vítáno.

-

Tou vyvolenou

-

Kam i dohlédne ozvěnou,

přáním zván či zřením lákán,

vytouženou v srdci změnou,

vstříc svým sněným dálkám.

-

Cestou v duši, ze tmy světlem,

volbou letem tlak odlehčen.

Jen snad chvíli, nebýt střetem,

kde zrak hrdý obměkčen.

-

-

Zlatá střední

-

Klekne před ní

řekne: všední

vzhlédni, přepni!

-

Jaký okov

koňských podkov

plod loňských slov.

-

Vzepne koně

vzletně, skromně

zpětně v domě.

-

Vzdor razí spor

o vzor, obzor

kazí prostor.

-

Zlatá střední

snad ta přední

ztráta ke dni.

-

On a ona

-

Vzkázala mi,

buďme známí...

se slzami.

-

Nejsme zváni,

dost již hraní

na rozhraní.

-

Vzkázal jsem jí,

blíže k zemi,

těžko je mi.

-

Když jen známí,

tak i sami

bez ustání.

-

Nemohu již,

být tobě blíž,

o čem ty sníš.

-

Ach můj bože,

sen, protože...

a jen to vše?

-

Je mi líto,

jak i vzít to

dvouhry síto.

-

Cesty vedly,

touhy svedly,

strop si zvedly.

-

-

V přítmí světla

-

Rytmy s rýmy pojí

hojí a splétá,

jak se tak střetá

s nimi i v boji.

-

Střídá děj k verši

a řeší sloku,

vždy krok po kroku

přidá jej, věší.

-

Tvoří ji k básni

zjasní hru, světlo,

co se tu slétlo

hoří i v kázni.

-

Letní

-

Zpěvní ptáci již ztichli

a dny, jakoby zpychly.

Zlostný hrom, pohon auta

i ostrý klakson chvátá.

-

Slunce žár, avšak z dáli

hřmění v patách, zkrat náhlý.

Zvrat tu jde jen okolo,

ve strachu o své sólo.

-

A zas ten bílý mráček,

zdá se, sílí z otáček.

V letním tom žáru, varu,

zlom tak letí v daru.

-

Jižní vítr, třesk, liják,

blesky k tíži kdoví jak.

Úleva, chlad, závlaha,

zápor i klad, ta snaha.

-