-

Prázdný list

-

Zářil bělostí a čistotou,

ale také jen svou prázdnotou.

I zachtělo se mi jej popsat,

nevěda však, v co text poutat.

-

Jakou myšlenku psaním sdělit,

a ve verších smyslem stmelit.

Těch básní bylo již mnoho,

tvořících si cestu dlouhou.

-

V prachu, stopami pokrytou,

a také její půdou zrytou.

Co všechno i v nich zaznělo,

propadlo, či snad se zachvělo.

-

Ten prázdný bílý a čistý list,

co jen takto se dával číst.

Musí již snášet tíhu psanou,

tu písničku slov odehranou.

-

Špehýrka

-

Jak okamžik pravdy,

v působišti lží.

Kde jejich návnady,

zdrojem potíží.

-

To okýnko do tmy,

vězněné duše.

Za ochrannými zdmi,

směrem k poruše.

-

Vždy té pravdy vlastní,

svého zázemí.

Čelící hrám pasti,

stavem: blaze mi.

-

-

-

Jako kámen

-

Mnohé vyslovené ámen,

svou tíhou, ve znění známém.

Nadlehčit je, vtisknout duši,

souzněními, jež ji sluší.

-

Oblohou si letí ptáci,

jen tak, pro inspiraci.

Jak lehce ti se vznášejí,

i v hejnech spolu snášejí.

-

Také slovo lehkým zdá se,

zazní-li též ve své kráse.

Spojeními v libém zvuku,

bez všech tíhy přízvuků.

-

Tak povznést je a nadýchnout,

to ámen, ze sevření pout.

I posílat tam namnoze,

za těmi ptáky, k obloze.

-

Se ctí ve lsti

-

Jak uchovat si čest,

ve svodech zrad a lstí.

Kde i svíraná pěst,

se bouří, někdy mstí.

-

Život četných nástrah,

střetů, hrozeb, pastí.

A často z něj jde strach,

přináší-li strasti.

-

Zkoušky odolnosti,

jak v nich obstát zdárně.

Pevností svých ctností,

přitom však i tvárně.

-

Páteří nezlomnou,

v souboji s neřestí.

Taktikou též klamnou,

či zaťatou pěstí.

-

Se ctí dojít ke cti,

ve hře oboustranné.

Ta dává hodnosti,

na straně té správné.

-

Bez náhod

-

Kam to jen vkročil,

s přivřením očí!

A koho si vzal,

bděl, či spíše spal?

-

To bylo tenkrát,

něco, jako zkrat.

Řízením vyšším,

osudem příštím.

-

Vše plánováno,

dopředu dáno.

By tak stalo se,

v životní trase.

-

A každé dění,

nové stavění.

Pro zdárný vývoj,

kde i nutný boj.

-

Vír

-

Ten zvířený prach,

jenž pak usedá.

Avšak v ozvěnách,

stále se zvedá.

-

Skutků svéhlavých,

sporů vznícených.

Směrů neblahých,

či osvícených.

-

Kolem vznětů vír,

a stáčí se v dál.

Přináší i smír,

když hrozbu odvál.

-

Přístav

-

Každý má přístav milosti,

to malé svoje zázemí.

Pro bolesti a v lítosti,

i oddechne si: blaze mi.

-

Kde síla vzdorem pramení,

a nabytí rovnováhy.

To vlastní, tak křehké jmění,

jako vzácný poklad drahý.

-

Vždyť život vírem ve vlnách,

nemnoho tu břehů pevných.

Často nucen, překročit práh,

kde však není jistot zjevných.

-

Z toho přístavu milosti,

jenž je i jeho zázemím.

Zdrojem pocitu plnosti,

a neříká jen, zdá se mi.

-

Jedna báseň

-

Byla jedna báseň,

snad to jen nezdá se.

A chtěla se i zdát,

cele, sobě oddat.

-

Hrát si i být vážná,

Také něco sdělit,

a o to se podělit.

-

Být tu jako hříčka,

taková slovíčka.

Též jak jedna báseň,

o přírodní kráse.

-

O hrdinném kvítku,

v podzimním zbytku.

Či o tom ptáčkovi,

slovníček takový.

-

O barevném lístku,

pro zimní pojistku.

I o tom měsíci,

k úplňku svítícím.

-

-

Vroucí

-

Nemusí být dlouhá,

stačí pár řádků,

slůvek na památku,

jen chvilička pouhá.

-

Zpětné vyznání

-

Jak měla jsem tě ráda

a byla tvá ozdoba.

Dlouhá uběhla doba,

já tehdy byla mladá.

-

Jak i ty jsi měl mě rád

a říkal něžná slůvka.

Až téměř jako mluvka,

ale čas vše chtěl odvát.

-

Čas

-

Co bylo tankrát,

nemůže být zas.

Je tu jiných krás,

také moudrých rad.

-

V kolejích

-

Život, jak jedoucí vlak,

s mnoha zastávkami.

Vždy nový pohled samý,

krajinou i do oblak.

-

-

Ve všech spojitostech,

básnivé ctnosti.

Kde i v jejích kostech,

znění předností.

-

Co chce jimi říci,

že takto cítí?

Básník vzdoru snící,

v boji, jako kvítí.

-

Třeba ten něžný květ,

drobný, lipový.

Jenž umí zavonět,

tak i pravdu poví.

-

Jemnosti vzletností,

utkané s výztuží.

Zde v jejich věrnosti,

též zbraně růží.

-

-

Místo

-

Kam se kdo hodí,

tam i koření.

A také plodí,

svá prozření.

-

Kam však nehodí,

pouhé volání.

Sám na své lodi,

či holé pláni.

-

To vždy pozná tam,

kde se nalézá.

Kde je spíš pro klam,

a míra vlezlá.

-

Nic tu ideál,

pro půdu setí.

Jak tak jít i dál,

z té, ke své spleti.

-

Silný nepadá,

v stoj se opírá.

Marná návnada,

drží jej víra.

-

Život krás

-

Byť vždy plný zármutku,

a nesplněných přání.

Také však dobrých skutků,

těch cenných, bez ustání.

-

Dává touhu i víru,

s moudrostí sobě vlastní.

Proměřuje na míru,

spravedlivě, beze lsti.

-

Volí cestu, její směr,

váží cenu osudu.

Darů všech těchto poměr,

tak zúrodňuje půdu.

-

Život krás, to je ten v nás,

se svým podobenstvím.

Někdy hůře, jindy snáz,

bojuje o prvenství.

-

-

V co se probudit,

a kam zahledět?

Pro co dál tu bdít,

i nové vědět?

-

Duší hloubavou,

tak zanícenou.

Vždy svou obavou,

o pravdu cennou.

-

Kam takto vkročit,

a nenechat zmást?

Kde, se otočit,

 a obejít past?

-

Vodítkem srdce,

vede ta cesta.

Kde bije prudce,

jedna i ze sta.

-

Pohledem přímým,

z toho, čím žije.

Tím svým upřímným,

jímž se neskryje.

-

-

Pohled

-

Ten vnější a vnitřní z duše,

pátrající po poruše.

Dohledává, porovnává,

kde tu pro něj možnost práva.

-

Co pro oči, také duši,

a co jim společně sluší.

Pohledy vždy hodnotící,

ty pravdivé i ty snící.

-

Však dohledat je v člověku,

tak i nedočkat se vděku.

Kdy v klam se oko zahledí,

v tanci, jak na náledí.

-

Etudka

-

Slovo ke slovu a známe větu.

Pak, větu k větě a jsou i v květu.

Nyní, co chceme víc sdělit dále?

Takto nic, jen zahrát si nedbale.

-

Na veršovánku na deset slabik,

jak to cvičení pro slovní návyk.

A již se tu rodí další sloka,

která se s první i snadno stlouká.

-

Básnička, sice jen tak kratičká,

vždyť myšlenka, spíše jako hříčka.

A tak slovo ke slovu, co zdá se,

v tichosti, nebo též v polohlase.

-

-

Ta tam

-

Jako pára,

v niž se mění voda.

Jako voda,

v niž se mění led.

Jako led,

i vzpomínka stará.

-

Paměť selhává,

co bylo žhnoucí.

Více i lhavá,

mlhou rostoucí.

-

V představě snové,

dějové verzi.

Zněním vždy nové,

avšak již ve rzi...

-

To slovo!

-

Jak málo jich pro báseň,

kde pak i jinak zdá se.

-

Myšlenky v jemné síti,

splétány hrubou nití.

-

Co vysloveno, tíží,

rány své si prohlíží.

-

Také se však podaří,

vytrhnout slovu lháři.

-

Ach ta básnivá slova,

jak z pustého ostrova.

-

Jazyk za to nemůže,

že trnitá je růže.

-

A co chtěl básník říci,

růže má i křivici.

-

-

-

Tvář

-

Jak těžké je vejít k sobě,

a vyhledat se v seznamu.

V té své abecedě klamů,

smíchané až k nepodobě.

-

To vše, ale patří k tváři,

k souřadnicím jejích podob.

Od základů do těch ozdob,

kde výrazem se přetváří.

-

Jako i ten, větvený strom,

co společnou saje mízu.

K výhře, prohře či v remízu,

také pro konečný zlom.

-

Ta tvář, jež i pravdou klamem,

a klamem svou pravdou.

Někdy hrou, jako návnadou,

stále v tom zadání samém.

-

-

Piš dál

-

A o čem?

Třeba o tom,

co ti je po tom.

A po čem?

-

Prolom,

co je teď.

A co je teď?

Já nevím,

ty píšeš,

své klišé.

-

Nyní,

kdekdo tě viní,

pokud vím.

Tak jim lži,

co rádi slyší.

-

Ale zas mě obviní!

-

Tak se víc snaž,

piš totiž,

co jim blíž,

a sebe smaž.

-

Hele ty, našeptávači,

omletý.

Ty jsi k pláči,

nech mé vzlety!

-

Každý píše,

svoje spíše.

A nechce to,

co prokleto.

-

Ty dvě

-

Kolik pravd se ozve v nás,

tolikrát zní jejich vzkaz.

Často se lží ve sporu,

i pro vstřícnou podporu.

-

Co obnažit, či jak skrýt,

s čím se utkat, s čím vyjít.

Souzněním i v rozporu,

hledajícím pokoru.

-

Průchodem tak životem,

v jemnosti nebo hrotem.

Obojí však vítězí,

když jedna v druhé vězí.

-