Moje architektura

Prázdný list

Zářil bělostí a čistotou,

ale také jen svou prázdnotou.

I zachtělo se mi jej popsat,

nevěda však, v co text poutat.

Jakou myšlenku psaním sdělit,

a ve verších smyslem stmelit.

Těch básní bylo již mnoho,

tvořících si cestu dlouhou.

V prachu, stopami pokrytou,

a také její půdou zrytou.

Co všechno i v nich zaznělo,

propadlo, či snad se zachvělo.

Ten prázdný bílý a čistý list,

co jen takto se dával číst.

Musí již snášet tíhu psanou,

tu písničku slov odehranou.

Špehýrka

Jak okamžik pravdy,

v působišti lží.

Kde jejich návnady,

zdrojem potíží.

To okýnko do tmy,

vězněné duše.

Za ochrannými zdmi,

směrem k poruše.

Vždy té pravdy vlastní,

svého zázemí.

Čelící hrám pasti,

stavem: blaze mi.

Jako kámen

Mnohé vyslovené ámen,

svou tíhou, ve znění známém.

Nadlehčit je, vtisknout duši,

souzněními, jež ji sluší.

Oblohou si letí ptáci,

jen tak, pro inspiraci.

Jak lehce ti se vznášejí,

i v hejnech spolu snášejí.

Také slovo lehkým zdá se,

zazní-li též ve své kráse.

Spojeními v libém zvuku,

bez všech tíhy přízvuků.

Tak povznést je a nadýchnout,

to ámen, ze sevření pout.

I posílat tam namnoze,

za těmi ptáky, k obloze.

Se ctí ve lsti

Jak uchovat si čest,

ve svodech zrad a lstí.

Kde i svíraná pěst,

se bouří, někdy mstí.

Život četných nástrah,

střetů, hrozeb, pastí.

A často z něj jde strach,

přináší-li strasti.

Zkoušky odolnosti,

jak v nich obstát zdárně.

Pevností svých ctností,

přitom však i tvárně.

Páteří nezlomnou,

v souboji s neřestí.

Taktikou též klamnou,

či zaťatou pěstí.

Se ctí dojít ke cti,

ve hře oboustranné.

Ta dává hodnosti,

na straně té správné.

Bez náhod

Kam to jen vkročil,

s přivřením očí!

A koho si vzal,

bděl, či spíše spal?

To bylo tenkrát,

něco, jako zkrat.

Řízením vyšším,

osudem příštím.

Vše plánováno,

dopředu dáno.

By tak stalo se,

v životní trase.

A každé dění,

nové stavění.

Pro zdárný vývoj,

kde i nutný boj.

Vír

Ten zvířený prach,

jenž pak usedá.

Avšak v ozvěnách,

stále se zvedá.

Skutků svéhlavých,

sporů vznícených.

Směrů neblahých,

či osvícených.

Kolem vznětů vír,

a stáčí se v dál.

Přináší i smír,

když hrozbu odvál.

Přístav

Každý má přístav milosti,

to malé svoje zázemí.

Pro bolesti a v lítosti,

i oddechne si: blaze mi.

Kde síla vzdorem pramení,

a nabytí rovnováhy.

To vlastní, tak křehké jmění,

jako vzácný poklad drahý.

Vždyť život vírem ve vlnách,

nemnoho tu břehů pevných.

Často nucen, překročit práh,

kde však není jistot zjevných.

Z toho přístavu milosti,

jenž je i jeho zázemím.

Zdrojem pocitu plnosti,

a neříká jen, zdá se mi.

Jedna báseň

Byla jedna báseň,

snad to jen nezdá se.

A chtěla se i zdát,

cele, sobě oddat.

Hrát si i být vážná,

Také něco sdělit,

a o to se podělit.

Být tu jako hříčka,

taková slovíčka.

Též jak jedna báseň,

o přírodní kráse.

O hrdinném kvítku,

v podzimním zbytku.

Či o tom ptáčkovi,

slovníček takový.

O barevném lístku,

pro zimní pojistku.

I o tom měsíci,

k úplňku svítícím.

Vroucí

Nemusí být dlouhá,

stačí pár řádků,

slůvek na památku,

jen chvilička pouhá.

Zpětné vyznání

Jak měla jsem tě ráda

a byla tvá ozdoba.

Dlouhá uběhla doba,

já tehdy byla mladá.

Jak i ty jsi měl mě rád

a říkal něžná slůvka.

Až téměř jako mluvka,

ale čas vše chtěl odvát.

Čas

Co bylo tankrát,

nemůže být zas.

Je tu jiných krás,

také moudrých rad.

V kolejích

Život, jak jedoucí vlak,

s mnoha zastávkami.

Vždy nový pohled samý,

krajinou i do oblak.

Místo

Kam se kdo hodí,

tam i koření.

A také plodí,

svá prozření.

Kam však nehodí,

pouhé volání.

Sám na své lodi,

či holé pláni.

To vždy pozná tam,

kde se nalézá.

Kde je spíš pro klam,

a míra vlezlá.

Nic tu ideál,

pro půdu setí.

Jak tak jít i dál,

z té, ke své spleti.

Silný nepadá,

v stoj se opírá.

Marná návnada,

drží jej víra.

Život krás

Byť vždy plný zármutku,

a nesplněných přání.

Také však dobrých skutků,

těch cenných, bez ustání.

Dává touhu i víru,

s moudrostí sobě vlastní.

Proměřuje na míru,

spravedlivě, beze lsti.

Volí cestu, její směr,

váží cenu osudu.

Darů všech těchto poměr,

tak zúrodňuje půdu.

Život krás, to je ten v nás,

se svým podobenstvím.

Někdy hůře, jindy snáz,

bojuje o prvenství.

Pohled

Ten vnější a vnitřní z duše,

pátrající po poruše.

Dohledává, porovnává,

kde tu pro něj možnost práva.

Co pro oči, také duši,

a co jim společně sluší.

Pohledy vždy hodnotící,

ty pravdivé i ty snící.

Však dohledat je v člověku,

tak i nedočkat se vděku.

Kdy v klam se oko zahledí,

v tanci, jak na náledí.

Etudka

Slovo ke slovu a známe větu.

Pak, větu k větě a jsou i v květu.

Nyní, co chceme víc sdělit dále?

Takto nic, jen zahrát si nedbale.

Na veršovánku na deset slabik,

jak to cvičení pro slovní návyk.

A již se tu rodí další sloka,

která se s první i snadno stlouká.

Básnička, sice jen tak kratičká,

vždyť myšlenka, spíše jako hříčka.

A tak slovo ke slovu, co zdá se,

v tichosti, nebo též v polohlase.

Ta tam

Jako pára,

v niž se mění voda.

Jako voda,

v niž se mění led.

Jako led,

i vzpomínka stará.

Paměť selhává,

co bylo žhnoucí.

Více i lhavá,

mlhou rostoucí.

V představě snové,

dějové verzi.

Zněním vždy nové,

avšak již ve rzi...

To slovo!

Jak málo jich pro báseň,

kde pak i jinak zdá se.

Myšlenky v jemné síti,

splétány hrubou nití.

Co vysloveno, tíží,

rány své si prohlíží.

Také se však podaří,

vytrhnout slovu lháři.

Ach ta básnivá slova,

jak z pustého ostrova.

Jazyk za to nemůže,

že trnitá je růže.

A co chtěl básník říci,

růže má i křivici.

Piš dál

A o čem?

Třeba o tom,

co ti je po tom.

A po čem?

Prolom,

co je teď.

A co je teď?

Já nevím,

ty píšeš,

své klišé.

Nyní,

kdekdo tě viní,

pokud vím.

Tak jim lži,

co rádi slyší.

Ale zas mě obviní!

Tak se víc snaž,

piš totiž,

co jim blíž,

a sebe smaž.

Hele ty, našeptávači,

omletý.

Ty jsi k pláči,

nech mé vzlety!

Každý píše,

svoje spíše.

A nechce to,

co prokleto.

Ty dvě

Kolik pravd se ozve v nás,

tolikrát zní jejich vzkaz.

Často se lží ve sporu,

i pro vstřícnou podporu.

Co obnažit, či jak skrýt,

s čím se utkat, s čím vyjít.

Souzněním i v rozporu,

hledajícím pokoru.

Průchodem tak životem,

v jemnosti nebo hrotem.

Obojí však vítězí,

když jedna v druhé vězí.

novější článkystarší články

vypnout mobilní verzi

Jiristratil | Moje architektura