Asi obojí dohromady, neboť toto místo nemá klidu ani po 700 letech stavebních proměn, až nakonec zůstává prázdné. A nemají klidu ani současní tvůrci, kteří stále hledají řešení konečné stavební podoby západní strany Staroměstského náměstí v Praze. Říká se, že kdo hledá najde, ale v tomto případě je hledání asi marné a platí zde spíše to prokletí místa, neboť tady není nikdy nic tak dobré, aby přesvědčilo, že by mohlo být postaveno. Snaživče, ať uděláš cokoli, neuděláš nic takového, co by si zasloužilo odměnu uznání a realizace tvé práce. Vždy se zvedne vlna odporu, že nebudeš mít naději.

To je to prokletí a zakletí,

ta věštba nedotknutelnosti.

Jen životy a čas nám letí,

a nic víc, než zpřerážené kosti.

-

Kdo hledá i může něco najít,

avšak sítem tímto neprojde.

Až potom v hrobě najde klid,

věz ty pošetilý, že to nejde.

-

I ten si nedal nikdy říci,

a svou cestou kráčel dál.

Kvítky svazoval si v kytici,

jakoby si jenom hrál.

-

Stavební současnost:

Kytice nových květů:

-

Kostel P.Marie a slovanských patronů

(Emauzy v Praze);

první strašidlo ze 14.století:

Barokní přestavba chrámu a kláštera;

  druhé strašidlo ze 17.století:

Neogotická přestavba chrámu;

třetí strašidlo z 2.poloviny 19.století:

Zřícenina kostela po americkém leteckém útoku;

čtvrté strašidlo z února 1945:

Moderní náhrada věží betonovými skořepinami;

páté strašidlo z 60.let 20.století:

Návrh nového řešení průčelí chrámu;

šesté strašidlo ze současnosti:

-

V návaznosti na předchozí článek na toto téma zde představuji 2.variantu nového řešení hlavního průčelí stárkovského zámku, který nyní prochází rekonstrukcí. Zde navržená architektura, vycházející ze současného stavu, částečně reaguje na původní renesanční podobu průčelí ze 16.století, zobrazenou na dobové vedutě. Střední okna v 1.poschodí, kde je dlouhá a široká chodbová síň, do které se vjíždělo i na koních, mohou být nahrazena prosklenými dveřmi do zaklenutých lodžií.

-

-

Člověk svobody chce užívati,

však nesvobodný uvnitř jest.

Až mnohdy chce se zívati,

jak hájí svoji čest.

-

Takto, takhe a zase tak,

nikdy ale ne jinak.

Kdepak nějaký ten opak,

není přece mág.

-

Kdo, že to tu není blok?,

snad jen nějaký cvok.

Co dokáže i přeskok,

nebo aspoň krok sun krok.

-

Tanec svatého Víta,

častým také projevem.

Jeden druhého tu vítá,

nebo po něm hází dřevem.

-

V různém rytmu tančíme,

jednou se smějeme, jindy mračíme.

Na svou pilu tlačíme,

a kouskům divadelním učíme.

-

Tak píši blok i dnes,

aby jej zas čas odnes.

Vždyť každý má svou mez,

uchem jehly někdo prolez?

-

F.Goya, Karneval, mezi r.1800-10

-

Městečko Stárkov (původně Starkstadt) se nachází v lesnaté kopcovité krajině na Broumovsku. V první polovině 16. století zde byl postaven renesanční zámek, později vícekrát přestavovaný. K jeho první přestavbě došlo po roce 1625, kdy jej vlastnil Hertvík Čertorejský z Čertorej. Od roku 1681 procházel zámek další přestavbou do raně barokní podoby. Majitelem byl Jan František Keiserstein. Asi koncem 18. století jej majitel František st. Keiserstein nechal upravit do pozdně barokní podoby. Ve vlastnictví rodu Keisersteinů byl stárkovský zámek až do roku 1927, kdy byl prodán průmyslnické rodině Pejskarů z Police nad Metují. Tehdy došlo opět k přestavbám, ale již do zjednodušené podoby, se setřením historického rázu stavby, zejména pak pozdně barokní fasády. Poslední přestavby v 50. letech (po zestátnění) na místní národní výbor a dále pak na domov důchodců znamenaly další ránu této významné stavební památce. Po roce 1989 byl zámek vrácen původním majitelům, kteří jej však převzali až v r. 2001, kdy byl domov důchodců zrušen a jako náhrada vybudován nový v České Skalici. Jeho pronájem však znamenal další devastaci, kdy interiéry zámku sloužily podnikatelsky pro chov papoušků! Objekty zámku včetně přilehlých pozemků parku patří nyní novému majiteli, který celý zámecký areál obnovuje a chce mu dát novou, plnohodnotnou a důstojnou funkci.

Renesanční zámek ve Stárkově:

Pozdější úpravy budovy:

První dvě nové varianty rekonstrukce severního průčelí zámku:

-

-

Vyšla hvězda na nebi,

i dala mi své znamení.

Tak vyvstal obraz malebný,

mého srdce mámení.

-

Pak jich vzešlo ještě mnoho,

a všechny skrytým symbolem.

V konstelaci své pro toho,

jemuž život stal se bolem.

-

Některé však jasnější,

a jedna ještě více.

To pokynutí strany vnější,

hvězdy vybrané z tisíce.

-

Neklesej ty na mysli,

také dostane se tobě.

Kdo v čestné věci závislý,

i nepříznivé čelí době.

-

Život je dar z nebes,

kde kroky k cíli vedou.

Ty pak ničeho se neděs,

a věř ve svou hvězdu bledou.

-

Každý má svou hvězdičku,

toho dirigenta cesty své.

Tu zažehnutou jasu svíčku,

jež mu míří a dále zve.

-

-

-

Jaro, léto, podzim, zima,

to čtvero ročních období.

Vždy zlobí i bývá prima,

každé něco ozdobí.

-

Jaro - probouzení života,

léto - jeho vyzrávání.

To pak babí léto zamotá,

a vánoční rozdávání.

-

V zimě lépe za pec,

ale i túry, brusle, lyže.

Nebo s někým na pokec,

někdo z nemocí se líže.

-

Již rozkvétají květy jarní,

a přilétají ptáci.

Záhrádkáři čas nemarní,

i dělníci hmyzí v práci.

-

Po odkvětu se rodí plody,

přichází čas rekreační.

Také polní úrody,

a nejrůznější akční.

-

Přechod léta v podzimek?,

trošku i ten zármutek.

Však těch početných výjimek,

kde smutek rázem utek.

-

Zlatý mok konečně na stole - nedělní siesta před sklepem

v Horních Věstonicích

(Pod Pálavou, V.Reichmann, J.Tomeček, Orbis Praha, 1970).

- 

No to je ale bomba, tak tedy ne člověk z opů, ale opi z člověka. Jen se podívejte na toho šimpanze, jak se projevuje a chová, co od člověka všechno pobral.

-

Člověk přemožen silou podmínek,

ztratil svou inteligenci a sebevědomí.

Zařadil se do vybraných výjimek,

a opustil i vlastní domy.

-

Přešel v divoký způsob života,

odstěhovav se do pralesa.

To ale již není novota,

jak tam ze svobody plesá.

-

Avšak jeho závistivý příbuzný,

mu radosti nechce dopřát.

Přístup pak má tu různý,

jak jej znovu chce včlenit do svých řad.

-

Začal ho z řírody odchytávat,

a zavírat do klecí.

I šance mu nové dávat,

vždyť to je přece lidskou věcí.

-

Zpětně to ale již nejde,

op je op a člověk člověk.

S kopečka to ještě jde,

do kopečka však žádný věk.

-

Co i dnes tu přechodných forem,

lidskou či nelidskou cestou.

Těch putujících horem dolem,

a budujících klecí město.

-

Světem zvířat, J.Hanzák, Z.Veselovský,

ilustrace A.Pospíšil, SNDK Praha, 1960.

-

-

Až do krajnosti

-

Až do samé krajnosti jsem byl

a nosil svůj kříž.

I kalich hořkosti často pil,

spoutaný tak v mříž.

-

Jen pro svou věc jsem žil

a někomu byl na obtíž.

I o lásce velké snil,

k cíli svému stále blíž.

-

V srdci nosil vysněný cíl

a mnohému byl na posměch.

I pracoval pro něj ze všech sil,

nedbaje řečí těch.

-

Poraženým nebyl, ani vítězem,

potupeným ani knězem.

Nakonec vítězí smírná zem,

a zůstává jen dojem.

-

Kdo však setrvává ve své víře,

neprohrává v temné díře.

Neboť vážil ve správné míře

a povznese jej i zemská tíže.

-

Až do samé krajnosti jsem žil

i kalich sladkostí někdy pil.

Ruce v klín nikdy nesložil

a v plod proměnil svůj pyl.

-

Kam smrt nemůže

-

Narodil se, žil a umřel,

ale ne jen tak sám pro sebe.

Pracoval, i se přel,

až nakonec vzalo si ho nebe.

-

Avšak neztichl tak docela,

neb po sobě něco zanechal.

Najevo pravda vyšla celá,

na niž on sám marně spěchal.

-

Zažehnut mu plamen nový,

do dalšího života.

Staré odepnuty okovy

a oslavena novota.

-

Přišli hledat i náhrobek,

jenž mu kdosi postavil.

Také maličký schodek,

u nějž se občas někdo stavil.

-

Náhrobek byl velmi prostý

a již i časem zašlý.

Vždyť nečekal takové hosty,

jak roky za sebou tu šly.

-

Objevily se i květy úcty

a vyjádřeno uznání.

Takové projevy pocty,

po těch dlouhých letech zrání.

-

Kam, že ta smrt nemůže?,

tam, kde kvetou růže.

Tam, kde boží vůle pomůže,

kde pevné budují se výztuže.

-

V čem spočívá krása růže?,

v jejím květu, v bolestném trnu.

Také v krvi zraněné kůže,

jež zanechává živou skvrnu.

-

Proč ne, vždyť se nemusíme stále jen předhánět a dohánět, mezi sebou bojovat, poučovat, urážet či porážet.

-

Bylo ticho a teplo,

a nic se nepletlo.

-

Byl klid a mír,

neb ustal vír.

-

Vstoupila radost,

a učinila zadost.

-

Soulad těla s duší,

nic neruší.

-

Chvíle odpočinku,

nezvedáme činku.

-

Nemáme hlad a žízeň,

dobrá byla sklizeň.

-

Není úzkost a stres,

a žádný děs.

-

Nikdo nevolá a nepíše,

 a nekručí v břiše.

-

Posvátný čas pokoje,

než půjde zase...

do "hnoje".

-