Moje architektura

Námluvy

Tak, jeden pán chce tu,

ale ta zas toho.

Pak, k přeletu sveden,

k jiné tíhne touhou.

S tou, za čas ve střetu,

hrou svou se však vyhne

a dále snáz veden.

Přeskočí i další

a ta po ní jeho.

Námluvy přec končí,

skloní své, jak mluví,

data krášlí něhou.

O lásce?

Ale co je to tu jenom v sázce,

vlastně všechno ve zralém věku.

Udržet se ve staré masce

a malovat nové obrazce,

jež tě však nutí k převleku?

Ne, starý kořen nepřesadíš,

byť se o to tak či tak snažíš.

Zažité zvyky, pohled vrytý

i se svými ranými mýty.

Drsná

On ten život vlastně skoro nic není,

odezní touhy snění či svod jmění.

O sen píší i básně pění dohrou,

jak se tiší pohyb mezní tou souhrou.

On ten život však nemusí být prohrou,

má i dosti radostí, chvil těch mnoho.

Onen žil chod, s pádností na rébusy

a ze všech sil mít své se touhou zkusí.

Tam kdesi

na nebesích

klam vládne si.

Snadné, kam smí

zvát i se sny.

V lad sen básní,

mládne a sní

jen, kde jsi sám.

Pozor

Jak se do lesa volá,

tak se z lesa (ne)ozývá.

Vtšinou zpěvy ptactva,

skřekem svým sojka častá

se toulá, nehrozivá.

Pokud ovšem vyje vlk

či medvěd dělá brum, brum,

volání je adresné

a vrací se pak v přesné

hrk, poraní, má utrum.

Panta rei

Vše je v pohybu,

pomalu stárne.

I nač jsme zvyklí

se mění v chybu

a cviky marné.

Že je v ohybu

i varné chladne.

V oválu dění

vždy nové vládne

a snové lpění.

Vše neuplyne,

zůstává zpětně,

jen v jiném znění

ustává vzletně,

v nedílném jmění.

Věci prosté

Ti svědci našich všedností,

ke ctnostem našli přednosti.

Skromností krášlí, přemostí

i soudností snáší dosti.

Pohár

Vypijme pohár hořkosti,

jenž nadměrnosti hostí.

V neprospěch i radostí

vidíme dar: lež zaseli.

Co vše je tu na vině

není jen ve víně.

Rány se scelí,

kde spěch

i tmelí.

Znění

mění

lpění

vědění

a prosba

vzletu v touze

rozdá květů z nouze.

Léto 2024

Svíravý pocit tísnivý

a nejistý i ten snivý.

Jak se jen to léto spletlo

a to horko s dešti střetlo.

Z velkého tepla do chladu

dešťů, v extrémním propadu.

Z darů i hrozby klimatu,

rekordů tak přijímá tu.

Předsevzetí

Právě teď se viním...

Pominulo.

Nyní v sen mravně hleď...

I to s nulou.

Tak, v rámci určitého časového rozmezí omezím,

co ve mně vězí a zřejmě nezní mezí knězi.

Znak v akci: "učit se to, část nového".

Pekelně se soustředím,

s blesky

a nebesky odstředím,

prekérně.

Kdo jsi

Ptá se sám sebe.

Já jsem ty,

tvoje oči slepé.

Ptám se,

by viděly lépe

svépomocí.

Pro pocit,

kdy tmou je bdělý

i prohrou s mocí.

Kdo hledá

Nenajde.

Říká se najde.

Většinou nenajde.

Proč? Zbývá naděje.

Protože to hledá tam,

kde si myslí, že najde,

ale tam právě nic není.

A kde má tedy hledat?

Tam, kde to nenajde.

A proč prosím vás?

Aby své pochopil,

když nehledá,

najde víc.

Džbán

Plný krásných květin,

které jsou zde tím,

pro co já hledím.

Těch barev hra

i vůní v tvarech,

k básni předehra.

Květy léta zahradní,

rudé, modré, žluté, bílé,

všechny milé, jak parádní.

V malovaném džbánu z píle,

světy světa, v kouzlech štěstí,

kde i povzdech teskní s bolestí.

Kytice tak noblesní, pro radost,

pravost své cti, ne lstí umělou.

Krásou smělou i jak prostou,

jako svátost si jen rostou.

Na žádost snů skvělou

mírou kvetou z ran

i pro džbán.

Hledíš

Piš, co již vidíš blíž,

i když nevíš příliš.

To, o čem sníš čí bdíš,

po svém spíš níž, než výš.

Motto

Čeho je víc, dobrého nebo zlého?

Toho svého v líc a slevou každého.

Touhou, vírou vstříc i hrou zničeného

či pouhou výhrou, prohrou z ničeho nic.

V poutech

Někdo žije v pohádkách

a jiný zase v hádkách.

Jednou i na lopatkách,

jindy v kráse, jak zdá se.

Život pří je loď vratká,

zrod, pouť, zkrátka obrátka.

Těch příhod, hříchů pro vzdech,

smíchu, pláče, proč a zač.

I křiku hráče v poutač,

ve prospěch spáče o snech.

Problém

O čem psát, o počasí snad,

teplo, horko a zase chlad,

co se již vpletlo toulkou tou

či o tom, co si pletou v klad,

a potom i slokou ptát se.

Horké léto až zní o zlém,

padá rekord za rekordem.

Rokem tento, razí problém,

pravda nevhod, žárem, skórem.

Kromě toho

Vládnout soudně, opakovaně

si s odvahou.

Po tmě touhou,

vnadnou shodně, v oblak takzvaně

i s obavou.

Proč jen to

Procento vidíš,

když sen těch změn na sto.

Ve svém se ty divíš,

vždyť víš, co k tobě blíž.

Tmou to snové k chloubě,

ve stém síť i k zhoubě.

Krátce

A zase jen tak ve snaze

k té otázce, co a jak zní

vratce či pevněji kázní.

V básni se mění i zdá se,

ve znění myšlenky přední,

kde výhled na led tenký s ní.

Hrou zve výlet, touhou vzlet,

co však mate, ztrácí, vrací

i svaté v akci prohrou zpět.

Zůstat stát

Ustát ústa pustá,

tu spoustu ostud,

hru o postup v ústup

a odtud i k půstu.

Stesky

S odlesky dětsky mocného štěstí,

na vědecky (ne)mocné rozcestí.

Obojí k umu bdělé plus zřivé,

v souboji umělé-versus živé.

Jedno i druhé pomocí tlačí,

vzhlédnout z tuhé moci či k poutači.

Co zdobí muže a ženu

Muže zdobí rozum,

vzor a projev chlouby.

Ženu jeho názor

na zjev, objev, p(r)ózu.

Může jít o změnu

něhou i to k zlému.

+ _ =

Tahle ta sexualita

+ _

versus duchovní kvalita

realita.

Staletá seč, dualita

+ _

individualita

i s divy tu ulitá

her kus, úrovní parita

střetá, sčítá.

Opakovat se

Ano, stále se opakovat,

avšak v klad i tak dále jinak.

Atak, příznak či schovat opak

a jak dáno, vydat své na tlak.

Slova si zdál a přát sen znova,

pak jen tvar hřát, celek vyzní v lad.

Ta snová, dle svých délek pouhá,

dar v nich snad i mít rád, sní touha.

---------------------------------------

Čas dnem tiká,

jen utíká

i den co den

snem vzniká zas.

------------------

To ryzí

Co tak snadno v klam mizí, jak

se ztrácí pro vizi zrádnou,

avšak tam i vrací na dno.

Kde své křísí k nové misi,

ocení ve snovém zření

i souznění to poučné:

co tou krizí a tmou už ne.

----------------------------

Sejdou se dva staří básníci

Jé, ty ještě jsi?

Jen se štěstím.

A ty jakpak?

Já i padák však.

Vejdeš se dobře,

vedeš k souhře,

píšeš verše?

Spíše rešerše.

Zdám si k nim sny

a sám sním v tísni.

Jde nám to stále,

znění verše

spění křeše,

zde má namále.

Pud

Každý z lidí vždy

prostor si třídí.

Cítí, vidí, slyší,

váží i smýšlí

sil, rozpor v bytí.

Hledá, zvedá se,

střeží své, co nedá.

Měří i prozradí,

kdo a jak mu ladí.

K tomu tlak v pozadí,

sedá zde v čase.

Zkrátka

Slova strohá, zas a pouhá,

jen v ten ráz i jejich souhra.

Báseň krátká, z knih zní dlouhá,

kázeň vratká, v předstih dohra.

O čem, že ta sloka vztažná?

O tom, jak v nich touha snažná,

když se v den tak stlouká po svém,

s níž znak pro to vyzní poutem.

---

Odlesky vzpomínek se stesky,

v proměnách času a podmínek.

Přesto i v odměnách na jasu

lépe snést to, co dětsky slepé.

Svoji

Pozvali se na jeviště,

ale i v to dvojí hřiště,

a poznali své zpovzdálí,

příště hráli notou svojí.

A(ch)tak

Kdo s čím zachází,

s tím také vzchází.

Říká se schází.

To až pak po tom,

co, jaké vzejde,

sčítá své nad to,

jak příkaz ztrátou.

Sen motto vně jde,

zkazí se v pouto,

tak ten tlak sejde.

Poslední slovo

Ty musíš vždy mít poslední slovo,

byť jen tou svou odpovědí strohou.

Já? Nemusím!

Vidíš, jak rušíš známé přísloví,

znějící touhou "mlčeti zlato"

a vyslovíš se s důrazem nad to.

Ne!

Nešlo by to i bez této změny

a raději být na konci němý?

Šlo, nebýt vždy té tvé dohry ztrátou.

Podzimka obecná

Smetanku nahradila podzimka

a opět plno žluta v trávníku.

Ta nová pampeliška prostiná,

jíž teplé léto dává vzniku.

Zlaté úbory na tenkém stonku,

v té posečené trávě záhonku.

Pokvetou dlouho až do podzimku,

mění se také ve chmýr do snímku.

Bleskovky

Každý chvilku

tahá mýlku.

Někdo déle,

ten, kdo tak vždy,

stává v čele.

Lidé bděte,

ale k-lidem,

neblbněte

dále.

Kupředu levá

i pravá.

Ta či ta dravá,

zažitá sleva

u středu.

V lásce se brzy

zdrží slzy

v masce.

Jez do polo-syta,

pij do polo-pita,

ne do opita.

novější článkystarší články

vypnout mobilní verzi

Jiristratil | Moje architektura