-

Napsal jsem novou báseň

-

Jsi blázen!

A proč?

Že píšeš básně!

Nejen pro tvé "kvoč",

ale i krásně.

Toho se nenajíš,

to nevíš?

Člověk není živ je chlebem.

A čím ještě, deštěm?

I nebem.

Jsi blázen!

A ty si jsi na bazén!

-

Babí léto

-

V otevřeném okně stříbřitá nitka,

houpající se ve slunečním svitu.

Pavouček "běžník" někde sedí si tu,

nebo zas létá, jako skrytá hlídka.

-

To tenoučké vlákno, v proměnném třpytu,

do něhož vánek své opírá síly.

Podzimní pozdrav zve, otvírá zbylý

sen letního bytu, v odměrném citu.

-

-

Bílé linky po nebi

-

Jedna se píše tím směrem,

druhá míří zase jiným.

Každá tak z výše svým perem

a dál pak míří zázemím.

-

Jedna linka, dvě i čtyři,

tu vzdušný prostor křižují.

Vzdalují se či přiblíží,

rozpouští a rozšiřují.

-

V závěsu za svými zdroji,

na blankytně modrém nebi.

Letícími těmi stroji,

za cílem dálné potřeby.

-

Ty bílé linky v obloze,

souběžné, směry křížené.

Kreslí si v dané rozloze,

v obrazce někdy sblížené.

-

Dále psát

-

O čem ještě rád

a co si tak přát,

o tom i o všem.

Klíčem k tomu vjem,

jen snem oděn.

Snímat zem, jako sen

a nebe v něm.

Ve slunci, za deště,

blesky hromů vnímat.

Ve funkci stesky,

či radostí lesky,

o kom

i o ničem.

-

-

V úlu pólů

-

Ještě píše

spíše příště

a pak kde co

lapák něco.

-

Méně více

nevelice

slov těch málo

v poutech zvalo.

-

A tak dále

padák stále

klesá k zemi

kde zázemí.

-

Kolem hřiště

kolejiště

vede zjevně

jede pevně.

-

Náhle stojí

a hle v hnoji

rostou lesy

spostou klestí.

-

Zase vzlétá

v trase vzkvétá

vzhůru dolů

v úlu pólů.

-

Ranní dýchánek

-

Vlahý průvan si se záclonou hraje,

vane oknem, vlní ji od okraje.

Čerstvě i posečenou trávou sycen,

ranní, zvenku tak vzdouvá plíce.

-

Slunce nízko jen nad obzorem plane,

letní tu ráno, v louce vzdorem chladné.

Pozdního léta, však parného stále,

směnných těch hodnot, v době této zralé.

-

Myšlenky a vzpomínky se poutají,

potají na sebe i hlasem ptají.

Větřík tím oknem dále chladně vane,

přináší vnadné, nebo náhle zvané.

-

-

Jednohlasá

-

I dotkla se spása,

v kruhu své všednosti,

rubu vznešenosti,

doklad sebe hlásá.

-

Zradí

-

Slovo si prozradí,

čím zní i v pozadí.

Zření, snění, chvění,

na čem staví lpění.

-

Ať řekne, co řekne,

před duší svou smekne.

Napoví, když ruší

smysl, jenž se tuší.

-

Básnička

-

Vázaná,

jako tkanička,

smyčkou svou i stažená,

nazvaná tak

sražená.

-

Čistý vzduch

si dýchá,

jistí kruh,

meze, krov,

zkratkou znak.

-

Utíká pak

do ticha,

kde beze slov

se ostýchá.

-

-

Příliš

-

Příliš mnoho, toho´s koho´

a málo touhou sněného,

křehkého, ne však směnného,

k čemu tak prosebně vzhlížíš.

-

To proto tak to i dáno,

by smělo být ti přidáno,

k mysli, citu, ve tvém skrytu

a vždy v něm znělo vítáno.

-

Tou vyvolenou

-

Kam i dohlédne ozvěnou,

přáním zván či zřením lákán,

vytouženou v srdci změnou,

vstříc svým sněným dálkám.

-

Cestou v duši, ze tmy světlem,

volbou letem tlak odlehčen.

Jen snad chvíli, nebýt střetem,

kde zrak hrdý obměkčen.

-

-

Zlatá střední

-

Klekne před ní

řekne: všední

vzhlédni, přepni!

-

Jaký okov

koňských podkov

plod loňských slov.

-

Vzepne koně

vzletně, skromně

zpětně v domě.

-

Vzdor razí spor

o vzor, obzor

kazí prostor.

-

Zlatá střední

snad ta přední

ztráta ke dni.

-

On a ona

-

Vzkázala mi,

buďme známí...

se slzami.

-

Nejsme zváni,

dost již hraní

na rozhraní.

-

Vzkázal jsem jí,

blíže k zemi,

těžko je mi.

-

Když jen známí,

tak i sami

bez ustání.

-

Nemohu již,

být tobě blíž,

o čem ty sníš.

-

Ach můj bože,

sen, protože...

a jen to vše?

-

Je mi líto,

jak i vzít to

dvouhry síto.

-

Cesty vedly,

touhy svedly,

strop si zvedly.

-

-

V přítmí světla

-

Rytmy s rýmy pojí

hojí a splétá,

jak se tak střetá

s nimi i v boji.

-

Střídá děj k verši

a řeší sloku,

vždy krok po kroku

přidá jej, věší.

-

Tvoří ji k básni

zjasní hru, světlo,

co se tu slétlo

hoří i v kázni.

-

Letní

-

Zpěvní ptáci již ztichli

a dny, jakoby zpychly.

Zlostný hrom, pohon auta

i ostrý klakson chvátá.

-

Slunce žár, avšak z dáli

hřmění v patách, zkrat náhlý.

Zvrat tu jde jen okolo,

ve strachu o své sólo.

-

A zas ten bílý mráček,

zdá se, sílí z otáček.

V letním tom žáru, varu,

zlom tak letí v daru.

-

Jižní vítr, třesk, liják,

blesky k tíži kdoví jak.

Úleva, chlad, závlaha,

zápor i klad, ta snaha.

-

-

V trní jehličí

-

Vzpomínky, jež v hlavě klíčí

a bodají vždy potají.

Myšlenky, co právě křičí

či ve skutky se odlíčí.

-

Svědomím pak pravdou ztichnou,

však v návratech i hlodají.

Vyprahlé zas zradou zpychnou,

v trn jehličí se prodají.

-

Volič kritický:

-

Prakticky nic

a teoreticky?

Všemu vstříc.

-

Kážete bludy,

jít se má kudy,

bych nebyl chudý?

Tudy!

Ach moje údy,

do hrobní půdy.

-

-

-

Té umělé

-

Vyčíslit se to nedá,

byť je číselná řada

i nekonečná věda,

která však nemá ráda.

-

V podobojí

-

Bojí se o svoje

neboť právě to

čím se hojí

mu umí říci

jsem nástroj bicí

tvoje veto.

-

Báseň neumírá

-

Umírají její básníci,

na básníky jen si hrající,

kde neumí míra a víra.

-

Ve skrytu

-

Kam až okem dohlédne,

myslí duše dosáhne,

po čem i citem prahne,

na to snem se spolehne.

-

Každým dnem pak tou souhrou,

hledí, myslí a cítí,

energií nabytí,

se smyslem nad svou prohrou.

-

-

Chatka

-

Tam v dáli, na tom úbočí,

ve stráni kopce u lesa,

jenž níže k potoku klesá

a v údolí potom vkročí.

-

Krčí se chatka dřevěná,

s krásným výhledem do dálky.

Stojí tu snad již od války,

stále ta samá, neměnná.

-

Chodíval jsem i kolem ní,

té roubenky tam na kopci.

Vzdálen obci, dnem, za noci,

na toulce své též polední.

-

Páv

-

Krásný je jen projev z hloubi,

okrasný, jak oděv zhouby.

-

Krása se i s chloubou snoubí,

avšak ne, když pýchou zdobí.

-

Páv svou krásou pyšné chlouby,

však mýty hříšné nehloubí.

-