-

Stín sem, stín tam, neunikám,

neboť ve stínohře žiji.

Stínem jsi ty, stínem já sám,

i vlastním stínem se kryji.

-

Předáváme stopu stínu,

otiskem hraného znění.

A myjeme, v čistotu špínu,

sami sebou okouzleni.

-

Byl jsi tu, a kde jsi nyní,

co tu po tobě zůstává?

A kdo koho za co viní,

jen vzpomínka mlhavá.

-

Nejsme víc, než couboj stínů,

v úsilí o sjednocení.

Podobni, směsici plynů,

a v něm i osamoceni.

-

Já, ty, on, a my jsme všichni,

herci, divadlem žijící.

Jen si do někoho píchni,

zahraje ti roli krycí.

-

-

-

Poslouchám, jak bubnují,

kapky deště na střeše.

Jejich koncert miluji,

vzduch se jimi pročeše.

-

Ve smíru duše vlídné,

svůj zasílám jim pozdrav.

Odpovídají klidně,

ty v pokoji buď a zdráv.

-

Kapky vy moje milé,

skotačivé a divé.

Jak v píli své jste čilé,

i zadumaně snivé.

-

Poslouchám, jak bubnují,

blaze je mi na duši.

Pocit tento miluji,

když se čistí ovzduší.

-

-

-

Každý jedinečnou bytostí,

zrozen do přírodního řádu.

K tomu, obdarován předností,

a vždy k jinému veden spádu.

-

Chráněn ve své zranitelnosti,

plní životně daný úkol.

Otevřeností ve sdělnosti,

účasten dějství mnoha kol.

-

Nikdo do nikoho nevstoupí,

jen do jisté míry, mírou svou.

Pak více či méně prohloupí,

hledá-li skutečnost pravou.

------------------------------

Její milost

-

Člověk neví, že zemřel,

to na smrti to krásné.

Plamínek, jenž dohořel,

tak v usmíření spásné.

-

Z milosti její dáno žít,

darem jedinečnosti.

Sílu čerpat i prozřít,

také trpět k věčnosti.

-

-

-

Člověk vždy jen jeden,

identitou vlastní.

Vědomím i veden,

v doménu kontrastní.

-

Nevstoupí v druhého,

žádný jiný není.

A přece vedle jeho,

hlasy mnoha znění.

----------------------

Čím čím

-

Čím víc toho člověk ví,

tím víc toho neví,

ve svém obzoru.

-

A čím méně toho ví,

 tím více toho ví,

ve svém názoru.

-

-

-

Horoucí duší zobrazit,

ve sdělnosti svého druhu.

Sama sebe, do rukou vzít,

pro odhodlání a vzpruhu.

-

Každým svým dechem chceme víc,

vyjádřit a ze sebe dát.

Vždy přidat i něco navíc,

cenu svou, v díle odevzdat.

-

Také myšlenku niternou,

byť někoho jen osloví.

Aby silou byla věrnou,

či něco málo ozdobit.

-----------------------

-

Pouto s věčností

-

Jakou to dohodou,

spojení s přírodou?

Poutem tu bdělosti,

pokorou, smělostí?

-

Stavem vzájemnosti,

poníženosti,

i nadřazenosti?

-

Hledáme své místo,

jež předem nám dané.

Vstoupíme načisto,

tam, kde není lhané.

-

Vše děje se jak má,

v řádu tom přírodním.

Komedie, drama,

ať si tu sním či bdím.

-

Jakou to dohodou,

spojení s věčností?

Tou vzájemnou shodou,

v přírodní plodnosti?

-

Dohodou krajnosti,

ve smyslu plnosti.

Neboť vše se plní,

byť i přání nesplní.

-

-

Rostl si a utvářel,

zpříma, i do stran větvil.

Aby prostor tvarů zřel,

a četných v něm strávil chvil.

-

Život si jej podával,

v soukolí pohledávek.

Mnoho dobrých rad mu dal,

i starostlivých dávek.

-

Tak samorost z něj vyrost,

ve zpracování ctností.

Též, neopomněl hravost,

dle daných okolností.

-

Přelidněné prázdno

-

Co my vlastně hledáme,

v tom mnohohlasém tichu?

To něco, co nemáme,

sklonem vlastního hříchu.

-

A ptáme se stále po tom,

kde a jak to nalézti.

Běžíme svůj maraton,

nuceni i cestu klestit.

-

Vždy se nám však dostává,

čeho dostat se nám má.

Hodnota, skrytá pravá,

každému jistě známá.

-

-

Z čista jasna, zpráva krásná,

taková jen polohlasná.

Zdáli slyšet znění zvonu,

v libozvučném chvění tónu.

-

Trošku teskně, avšak jasně,

srdce jeho bije přesně.

Poselství hlasu věčnosti,

v podání čistoty ctností.

-

I naslouchal tomu hlasu,

s vděčností, pro jeho krásu.

A zklidněn ve své lítosti,

tak posilou i v úzkosti.

-

Potom utichla ta zpráva,

již vzala opět dálava.

A nyní, naslouchal tichu,

zřetelněji svému hříchu.

-

Historický Stárkov

------------------------------------

Plodnost života spočívá v tom,

že čerpá ze všech svých zdrojů,

ne jen z vyšívaných krojů.

-

-

Těšil se, v skrytu těšil,

a věřil, že se dočká.

Milosti, o níž jen snil,

místo ní však otočka.

-

Vysněné tak bytosti,

život smysl nehledá.

A co, že ten tu hostí?,

přírodu, jež jej svedla.

-

Sny, jakousi nadstavbou,

ve skutečnosti bytí.

Klamnou, falešnou hradbou,

kde nalézáme krytí.

-

Věříme, byť i víme,

jak věci naše stojí.

A bezustání sníme,

dokud nás neodpojí.

-

-

-

Tempo života se zrychluje,

proto i psát dlouze,

často na vodě pluje, z nouze.

-

Méně slovy, obsahu více,

co chceš říci tak převelice.

Já jdu sám, mé sklony jiné,

a s mravem vždy i duše splyne.

-

Síla pokory, také vzdoru,

v ústupu, názoru ve sporu.

Nespojuj nespojitelné,

praví zkušenost, co účelné.

-

Ne příliš hluku

-

V každodenním rozjímání,

soustředěním na duši.

S radostí i díkuvzdání,

za to, co vjem zjednoduší.

-

Očista ve hřmotu klidu,

v doráživém chaosu.

Hojící tak invalidu,

jeho rovnovážnou osu.

-

A již toho hluku méně,

v tišení polohlasném.

Pod nohami pevná země,

s nápěvem o míru spásném.

-

-

-

Kam vstoupí, rád i rozdává,

nečeká jen, co dostane.

Tam, kde atmosféra spavá,

i jiskra humoru vzplane.

-

Oživit prostor malátný,

také hrstkou vtipů hravých.

Náladě, dobré poplatný,

autor hříček zábavných.

-

Dobrý den, máte to a to?

A to, jako myslíte co?

No přece, to dobré sousto,

v myšlenkách němých naprosto!

-

-

-

Nic je něco bez hranic,

a něco, vždy v hranici.

Tedy i nic, cosi víc,

vizi představující.

-

Avšak absolutní nic,

vlastním vjemem neznáme.

Když pak, vydechneme z plic,

nic víc již nevnímáme.

-

Dáno nám stále něco,

i to relativní nic.

Smyslem života tu co?,

dostat i něco navíc.

-

Kouzlo první: že jsme.

Kouzlo druhé: že stále jsme.

Kouzlo třetí: že ještě jsme.

A kouzlem čtvrtým již nejsme.

-

Kdo jsme?

-

Já jsem já,

ty jsi ty,

on je on,

a ona je ona.

My jsme my,

vy jste vy,

a oni jsou oni.

-

Hrajeme si,

pracujeme,

pomáháme.

Bavíme se,

radujeme,

zlobíme,

i škodíme si.

-

Kdo jsme?

-

Já jsem,

ty jsi,

on je,

ona je.

My jsme,

vy jste,

i oni jsou,

svou kulisou.

-

Kdo jsme?

-

Já, ty, on, ona, my, vy a oni?

-

To, co vloni i předloni,

ti, co tu tak okouní.

-

-

Seděl a do okna hleděl,

oslepen sluneční září.

Potom vstal, i jakoby spal,

paměť, myšlenku svou maří.

-

Stále jen, se něčeho bál,

ale čeho, to nevěděl.

Pocit nejistoty věčné,

proměny té bezděčné.

-

Řeky proud, ten hybný stav,

víry zrady, zátoky.

Hladina klidu, náhlý splav,

také i zpěvné sloky.

-

Opět seděl, v okno hleděl,

slunce pak již v jiném sklonu.

V hlavě srovnal si, ten předěl,

do smírnějšího tónu.

-

-

Táto, já našel zlato!

Vážně, synáčku milý,

a jak jsi přišel na to?

-

I dal jsem si tu píli,

a začetl se - v bibli.

Našel si tam znění pravd,

také však, jak zůstat zdráv.

-

To jsem synku nečekal,

já myslel, že zbohatnem.

A již před tebou smekal,

jak my, tu všichni zlátnem.

-

Vždyť ty pravdy zlatem jsou,

krásou svou i zákonem.

Ducha, našeho spásou,

před neblahým skonem.

-

-

-

O tom

-

Není zlato všechno,

co zlatem se třpytí.

Jed pozlátka vdechnout,

falešné jen krytí.

-

A co je to zlato,

 a co to pozlátko?

To, co pravdou svatou,

 to druhé oplátkou.

-

Hrdost

-

Páv, jako symbol lidské pýchy,

i kdepak, jen úzkost vždy jej sevře.

Avšak ten, když chvost svůj rozevře,

pohled takto, zdá se být lichý.

-

Plnou svou krásu si představí,

vždyť hrdost, nikdy není pýcha.

I hlas, naříkavý do ticha,

mnohého pak omylu zbaví.

-

Pohádka

-

Celý život je jen pohádka.

Ale ten, kdo jí nerozumí,

a nahrazuje rozumy,

bývá často samá hádka.

-

Rekreační

-

Brum, brum, slyší pocestný v lese.

Ale, ale, co to tu?

Brum, brum, tak ozývá se zase.

Ale, ale, co to tu za notu?

A z batohu vytáhne rum.

Tak, to je konec vnitřním sporům,

medvěd opodál se pase.

-

-

Jakými smysly rozpoznáváš?

A proč se takto ptáš?

Já, zrakem, sluchem,

čichem, hmatem a duchem.

A co je ten duch, to je bůh?

Bum bác, jen začarovaný kruh.

A co je ten začarovaný kruh?

Vzduch, plný much.

A co je ten vzduch, plný much?

Náš věčný dluh.

-

Po cestě

-

Svou soutěskou šel,

plnou strašidel a kouzel.

A když nakonec z ní vyšel,

stal se z něj osel.

-

Václav Mánes, Ideální krajina

-

-

Lehoučké jako vánek,

jen volně přioděné.

Milý, na nich copánek,

i stylem vše sladěné.

-

Bílé a světle modré,

také krajkou zdobené.

Střihem vkusné i moudré,

v koncích obroubené.

-

Vál svěží letní větřík,

jenž s šaty si pohrával.

Ty mají tak znaky tři,

něhu, tvar a korál.

--

Ona, v slunci stála,

a vlídně se smála.

Vánek si pohrával,

s šaty, jejími dál.

-

Potom v nich tančila,

veselá a čilá.

Jsem zasnoubená,

zněla i ozvěna.

-

-

Jak ten je sedavý,

a pokrývá všechno.

Věčný klid jej baví,

nedá i oddechnout.

-

V tichosti se snáší,

neviděn, neslyšen.

Vždy, opět vyraší,

průhledem odlišen.

-

Sedá a vrství se,

darem zapomnění.

V činnosti závislé,

na tom našem lpění.

-

Prach, ach ten sedavý,

nepokryje všechno.

Kdo, v mysli i hravý,

nemusí poslechnout.

-

-

Hloupostí se nehostí,

ten, kdo se postí.

-

Nezná-li, pak nechápe,

páté má přes deváté.

-

Plevelí-li, plevelí,

jak vůle jemu velí.

-

Člověk jako bez kostí,

amébou svou ve lsti.

-

Kdo ohýbá se, klaní,

činí tak bez ustání.

-

Falešný, je-li hmatník,

chabý tu i nárazník.

-

Křivý u cesty patník,

a odřený v něm blatník.

-

Rovný rovného hledá,

křivý, jen závist bledá.

-