|
- Kráčí, běží, také vzpírá se, ale i stojí a přemýšlí. Něco vidí, jiné jen jemu zdá se, kam, že jsme my to přišli. - Napůl kůň a napůl člověk, tahoun, nosič i myslitel. V dospělý pak vyzrává věk, jako podání svého šířitel. - Ta dvojjediná bytost, ve vzájemném svém souboji. Člověk tak koně mívá dost, ale bez něj života se bojí. -  Kentaur, (Slovník antické kultury, Svoboda Praha, 1974). - |
|
- Co vidíš nyní, pravíš, že nic, tak, jen se dobře dívej. Dlaněmi oči přikryj víc a co jsi spatřil, vnímej. - Vidím celý svůj vlastní vesmír, v temném poli milióny hvězd. Ten úchvatný, černosvitný vír, kde jednu s druhou možno splést. - V hvězdné síti černé díry, se světelnými odlesky. Vše vázáno do abstraktní míry, tak obraz naskýtá se nebeský. - Vídávám i lidské tváře a mnohé hmotné odrazy. Jakoby masky světla záře, jež vzápětí vždy jiné srazí. - Prostor výjevů tu bez hranic, v pohybu a stálých proměnách. Ještě pravíš, že nevidíš nic, v těch očividných odměnách? - Viděné, slyšené, čtené, psané, ale i to "neviděné". Vše, takto námi poznané, inspirací nám i to sněné. -  - |
|
- Duše rozpíná se a vzpírá, ve svém nepokojném vzdoru. Neboť kázeň ustavičně svírá, výstupem na vysněnou horu. - Dětství, mládí, zralý věk, to vše se do ní ukládá. Jedno nad druhým tu jako lék, by duše snila stále mladá. - Jednou pláče, jindy vážná, i v radosti své skáče. Tak prázdná či obsažná, jako kámen i obláček. - Někdy rozdává se, ale také bere. Jak se přiklání ke kráse a k hodnotě té které. - Sám v sobě svoboden i sám vlastním vězněm. Čeho všeho je jen hoden, to dopřává mu jeho vjem. -  Auguste Rodin, Doba bronzové sochy, detail, 1875-6 (D. Weiss, Nahý jsem přišel na svět, Svoboda Praha, 1985). - |
|
- Na nebi temném zářivý kotouč, tak měsíc představil svou krásu. A ty duše stísněná, ptáš se proč, vždyť i tobě dodával jasu. - I rozepnul se prostor v duši, spatřeným tím znamením. Potlačením toho, co ji kruší, jako zatížení kamením. - Vyšel měsíc v úplňku, a představil svou plnou krásu. Pak, jako ve svém doplňku, znamení rozdával bez hlasu. -  |
|
- I povstal z trní růže květ a vykoupil se bolestí. Tak obnažil svůj ctnostný svět, své urozené štěstí. - I povadl ten růže květ, by vykoupil se bolestí. Tak navrátil se v trní zpět, kde k očistě si cestu klestí. -  - |
|
- MARNOST
Marnost nad marnost, vše je marnost. Jediné, co marností tu není, je výsost marnost sama. - Neboť ta je všemohoucí, ale i konejšivá máma. Prochází se dnem i nocí, a pořádky své vždy mění. - NADĚJE
To je ta radost z děje, ze života našeho. Byť ke konci ten svému spěje, i podepřením zármutku všeho. - LÁSKA
To je ta královna naší krásy, jak prchavá, tak i věčná. Často bývá hlasem spásy, nebo i hluboká rána sečná. -  Henry Moore, Rodina, bronz, 1945-49. - |
|
- Kdo jsme? Nevíme. Proč jsme? Nevíme. - Odkud kráčíme? Nevíme. Kam kráčíme? Nevíme. - Proč se takto ptáme? Nevíme. A víme vůbec něco? Nevíme. - Kdo jsme? To, co jsme. Proč jsme? Pro to, co jsme. - Odkud kráčíme? Od počátků. Kam kráčíme? K novým vrátkům. - Proč se takto ptáme? Neboť takoví my jsme. A víme vůbec něco? Znamenáno to i písmem. - Nejsme nic a přesto vše. Vždyť, co tu je víc a co není naše? -  Sókratés |
|
- To klubko nití spletených, jak jedna k druhé se váže. Každá svůj má počátek i konec vždy ukáže. - Odrazem dějů a stavů čtených, těch situací věcí. Rozvinutých, nebo zkratek, kdy pocitů vztah třecí. - Pokoj, smutek, žal či splín, siesta i bodavý klín. To vše, v jedno se může splést, a nad druhým svou spřádá lest. - Myšlenky se hlavou honí, často v překotném chvatu. I jedna k druhé se tu kloní, v obratném svém hmatu. - Co je to vlastně pocit, ten otisk naší mysli? Libý či nelibý stav naší duše, na prožitém vždy závislý. - I rovnováhy ukazatel, řečeno jen tak jednoduše. Ten nad námi soucit, náš jednatel a kazatel. -  Paul Cézanne, Autoportrét, skica tužkou (Umění 19. a 20.století, N.Lynton, Artia Praha, 1981). - |
|
Co ji ruší, co do ní buší i co jí sluší, byť je váhy muší. - Duše naše zkoušená, odívaná v mnohý šat. Jednou sténá zkroušená, jak jí z patra hrozí mat. - Podruhé však povstává, k jásavému tanci. Dětsky také někdy hravá, čeho všeho v tomto ranci. - Ze života radost plesá, a vzápětí se rmoutí. V slabosti své poklesává, i z přetížení hroutí. - Touha duši provází, naděja a víra vizí. V boji ji i něco srazí, o pomoc pak volá v krizi. - Vyslyšení očekává, za to nabízí své dary. Vděčností se i rozdává, v proměně tak "čáry máry". - Co nám říká vnitřní hlas?, k činům stále popohání. Změní-li se v plodný klas, namá již žádného stání. - A tak duše bez ustání, prahne po svém naplnění. Neb náhrady tu není k mání, to, je to naše pravé jmění. - I hmotných statků třeba míti, a se svým hlasem stále býti. Má-li touha proměnit se v žití, neradno vždy s vlky výti. - Buď svůj a sám sebou, nedbej hlasů, svodů cizích. Ti tu také nejsou tebou, a nestojí vše na penězích. - Tolik o naší duši, co ji ruší, co do ní buší i co jí sluší, byť je váhy muší. -
J. Zrzavý, Přístav v Antiochii, 1937 - |
|
Mysliti je lidské, nemysliti také. Co člověk člověkem jest, myslí i nemyslí. A ať myslí tak či onak, vždy něco vymyslí. - Blik není žádný trik, uzření jen okamžik. A nebývá to ani zvyk a v obličeji tik. - Idea bývá zábleskem, často rodívá se ztuha. Někdy steskem, jindy leskem, jak nosívá ji její sluha. - Záblesky a bliky různé, nápady všeho druhu. Bohaté i také nuzné, jak v uzavřeném kruhu. - Ten bývá i bombardován, bliky, křiky, třesky, plesky. Obsah odkryt, jindy schován, podle toho, jak je hezký. - Mysliti vždy lidské jest a nemysliti jak by smet. To první provázívá čest a to druhé třeba plet. - Mysliti nebo nemyslit, mnohdy také jedno jest. Mýlit se i nemýlit, obojí to dává kvést. - Bliky, triky, okamžiky, v tváři tiky nebo cviky. Přicházejí pak i zvyky, v rolích různých i dravé štiky. - Kam ty kráčíš lidská duše, jakpak ta to vědět může. Tam, kam její srdce kluše, v tom podobenství růže. - To trnité i královské, bolestné na cestě klestné. Partnerské i trpké vdovské, jak slyšení se jeví scestné. - Blik přece není trik, jen mžik, náhlý okamžik. A někdy to již bývá zvyk, jako naučený těla cvik. - Mysliti vždy lidské jest, avšak nemysliti také. I zosnovati pastnou lest, cesty přímé či křivolaké. - A ať se myslí nebo méně, vždy se něco vymyslí. Nějaké i zaseje to sémě, ten, kdo třeba v mysli syslí. -
Nikolaus Gerhaert, Portrétní bysta, kolem r.1465, Člověk a renesance, A.Martindale, Artia Praha, 1971. - |
