-

Já?

Nikam,

jen unikám či vznikám.

A kdo se to takto ptá?

Hlas tvůj, tvoje druhé já.

-

A proč se takto ptá?

Protože tě dobře zná

a radí ti, jak unikat

i vznikat.

-

A jak tedy takto podnikat?

Tak, abys mohl i pronikat.

A to je prosím jak?

Tak, aby ti neujížděl vlak.

-

Měřit mírou správnou,

spojením i s pravdou dávnou.

-

Také hledět stále vpřed,

ale pozorně vždy kolem sebe.

Rozlišit, co přijímat a plet,

 v interakci země-nebe.

-

Kam kráčíš zavlečen?

Já?

Nikam,

jen unikám či vznikám.

Také podnikám,

 a pronikám.

-

-

Kráčí, běží, také vzpírá se,

ale i stojí a přemýšlí.

Něco vidí, jiné jen jemu zdá se,

kam, že jsme my to přišli.

-

Napůl kůň a napůl člověk,

tahoun, nosič i myslitel.

V dospělý pak vyzrává věk,

jako podání svého šířitel.

-

Ta dvojjediná bytost,

ve vzájemném svém souboji.

Člověk tak koně mívá dost,

ale bez něj života se bojí.

-

Kentaur,

(Slovník antické kultury, Svoboda Praha, 1974).

-

-

Motýlí samička, naklade vajíčka,

a z těch se vylíhnou housenky.

Larvička, zpočátku tak maličká,

dorůstá a zakuklí se v obal tenký.

-

Ale co se to v něm jenom děje,

kukla praská a co náhle se stane!

Dospělý motýl na svobodu spěje,

v proměně té dokonalé dané.

-

Potom létá z květu na květ,

či vyhřívá se na slunci.

Kde na odiv svůj vystavuje vzhled

i proměnnou životní funkci.

-

Člověk neumí jejich zázraky,

proměnou takto dokonalou.

Na kouzla ta je krátkozraký,

s mocí čarovnou jen malou.

-

Roste však svým poznáním,

studiem a znalostí.

Pílí a také toužebným přáním,

vyrůst ze své malosti.

-

-

Měj rozum, radí mu tak kdosi.

Rozum? Ale kde ten se dá koupit, a co stojí?

Ptá se chodec mobilu, jenž stále s sebou nosí,

a s rozumem v internetu se spojí.

-

Měj rozum, opakuje se varování.

Rozum? Ale vždyť ten se nikde neprodává.

Měj rozum, ozývá se bez ustání,

jako hodnota ta pravá.

-

Nedostatkové či vyprodané zboží,

nebo i nějaká super hra nová?

Náhle však zakopne a na zem se složí,

rozbitý nos i ta chytrá hračka dobová.

-

Měj rozum,

říkal mu jeho vlastní rozum.

-

-

Co vidíš nyní, pravíš, že nic,

tak, jen se dobře dívej.

Dlaněmi oči přikryj víc

a co jsi spatřil, vnímej.

-

Vidím celý svůj vlastní vesmír,

v temném poli milióny hvězd.

Ten úchvatný, černosvitný vír,

kde jednu s druhou možno splést.

-

V hvězdné síti černé díry,

se světelnými odlesky.

Vše vázáno do abstraktní míry,

tak obraz naskýtá se nebeský.

-

Vídávám i lidské tváře

a mnohé hmotné odrazy.

Jakoby masky světla záře,

jež vzápětí vždy jiné srazí.

-

Prostor výjevů tu bez hranic,

v pohybu a stálých proměnách.

Ještě pravíš, že nevidíš nic,

v těch očividných odměnách?

-

Viděné, slyšené, čtené, psané,

ale i to "neviděné".

Vše, takto námi poznané,

inspirací nám i to sněné.

-

-

-

Duše rozpíná se a vzpírá,

ve svém nepokojném vzdoru.

Neboť kázeň ustavičně svírá,

výstupem na vysněnou horu.

-

Dětství, mládí, zralý věk,

to vše se do ní ukládá.

Jedno nad druhým tu jako lék,

by duše snila stále mladá.

-

Jednou pláče, jindy vážná,

i v radosti své skáče.

Tak prázdná či obsažná,

jako kámen i obláček.

-

Někdy rozdává se,

 ale také bere.

Jak se přiklání ke kráse

a k hodnotě té které.

-

Sám v sobě svoboden

i sám vlastním vězněm.

Čeho všeho je jen hoden,

to dopřává mu jeho vjem.

-

Auguste Rodin, Doba bronzové

sochy, detail, 1875-6

(D. Weiss, Nahý jsem přišel na svět,

Svoboda Praha, 1985).

-

-

Na nebi temném zářivý kotouč,

tak měsíc představil svou krásu.

A ty duše stísněná, ptáš se proč,

vždyť i tobě dodával jasu.

-

I rozepnul se prostor v duši,

spatřeným tím znamením.

Potlačením toho, co ji kruší,

jako zatížení kamením.

-

Vyšel měsíc v úplňku,

a představil svou plnou krásu.

Pak, jako ve svém doplňku,

znamení rozdával bez hlasu.

-

-

I povstal z trní růže květ

a vykoupil se bolestí.

Tak obnažil svůj ctnostný svět,

své urozené štěstí.

-

I povadl ten růže květ,

by vykoupil se bolestí.

Tak navrátil se v trní zpět,

kde k očistě si cestu klestí.

-

-

-

MARNOST

Marnost nad marnost,

vše je marnost.

Jediné, co marností tu není,

je výsost marnost sama.

-

Neboť ta je všemohoucí,

ale i konejšivá máma.

Prochází se dnem i nocí,

a pořádky své vždy mění.

-

NADĚJE

To je ta radost z děje,

ze života našeho.

Byť ke konci ten svému spěje,

i podepřením zármutku všeho.

-

LÁSKA

To je ta královna naší krásy,

jak prchavá, tak i věčná.

Často bývá hlasem spásy,

nebo i hluboká rána sečná.

-

Henry Moore, Rodina, bronz, 1945-49.

-

-

Kdo jsme?

Nevíme.

Proč jsme?

Nevíme.

-

Odkud kráčíme?

Nevíme.

Kam kráčíme?

Nevíme.

-

Proč se takto ptáme?

Nevíme.

A víme vůbec něco?

Nevíme.

-

Kdo jsme?

To, co jsme.

Proč jsme?

Pro to, co jsme.

-

Odkud kráčíme?

Od počátků.

Kam kráčíme?

K novým vrátkům.

-

Proč se takto ptáme?

Neboť takoví my jsme.

A víme vůbec něco?

Znamenáno to i písmem.

-

Nejsme nic

a přesto vše.

Vždyť, co tu je víc

a co není naše?

-

Sókratés

-

To klubko nití spletených,

jak jedna k druhé se váže.

Každá svůj má počátek

i konec vždy ukáže.

-

Odrazem dějů a stavů čtených,

těch situací věcí.

Rozvinutých, nebo zkratek,

kdy pocitů vztah třecí.

-

Pokoj, smutek, žal či splín,

siesta i bodavý klín.

To vše, v jedno se může splést,

a nad druhým svou spřádá lest.

-

Myšlenky se hlavou honí,

často v překotném chvatu.

I jedna k druhé se tu kloní,

v obratném svém hmatu.

-

Co je to vlastně pocit,

ten otisk naší mysli?

Libý či nelibý stav naší duše,

na prožitém vždy závislý.

-

I rovnováhy ukazatel,

řečeno jen tak jednoduše.

Ten nad námi soucit,

náš jednatel a kazatel.

-

Paul Cézanne, Autoportrét, skica tužkou

(Umění 19. a 20.století, N.Lynton, Artia Praha, 1981).

-

Co ji ruší, co do ní buší i co jí sluší, byť je váhy muší.

-

Duše naše zkoušená,

odívaná v mnohý šat.

Jednou sténá zkroušená,

jak jí z patra hrozí mat.

-

Podruhé však povstává,

k jásavému tanci.

Dětsky také někdy hravá,

čeho všeho v tomto ranci.

-

Ze života radost plesá,

a vzápětí se rmoutí.

V slabosti své poklesává,

i z přetížení hroutí.

-

Touha duši provází,

naděja a víra vizí.

V boji ji i něco srazí,

o pomoc pak volá v krizi.

-

Vyslyšení očekává,

za to nabízí své dary.

Vděčností se i rozdává,

v proměně tak "čáry máry".

-

Co nám říká vnitřní hlas?,

k činům stále popohání.

Změní-li se v plodný klas,

namá již žádného stání.

-

A tak duše bez ustání,

prahne po svém naplnění.

Neb náhrady tu není k mání,

to, je to naše pravé jmění.

-

I hmotných statků třeba míti,

a se svým hlasem stále býti.

Má-li touha proměnit se v žití,

neradno vždy s vlky výti.

-

Buď svůj a sám sebou,

nedbej hlasů, svodů cizích.

Ti tu také nejsou tebou,

a nestojí vše na penězích.

-

Tolik o naší duši, co ji ruší,

co do ní buší i co jí sluší,

byť je váhy muší.

-

J. Zrzavý, Přístav v Antiochii, 1937

-

Mysliti je lidské, nemysliti také. Co člověk člověkem jest, myslí i nemyslí. A ať myslí tak či onak, vždy něco vymyslí.

-

Blik není žádný trik,

uzření jen okamžik.

A nebývá to ani zvyk

a v obličeji tik.

-

Idea bývá zábleskem,

často rodívá se ztuha.

Někdy steskem, jindy leskem,

jak nosívá ji její sluha.

-

Záblesky a bliky různé,

nápady všeho druhu.

Bohaté i také nuzné,

jak v uzavřeném kruhu.

-

Ten bývá i bombardován,

bliky, křiky, třesky, plesky.

Obsah odkryt, jindy schován,

podle toho, jak je hezký.

-

Mysliti vždy lidské jest

a nemysliti jak by smet.

To první provázívá čest

a to druhé třeba plet.

-

Mysliti nebo nemyslit,

mnohdy také jedno jest.

Mýlit se i nemýlit,

obojí to dává kvést.

-

Bliky, triky, okamžiky,

v tváři tiky nebo cviky.

Přicházejí pak i zvyky,

v rolích různých i dravé štiky.

-

Kam ty kráčíš lidská duše,

jakpak ta to vědět může.

Tam, kam její srdce kluše,

v tom podobenství růže.

-

To trnité i královské,

bolestné na cestě klestné.

Partnerské i trpké vdovské,

jak slyšení se jeví scestné.

-

Blik přece není trik,

jen mžik, náhlý okamžik.

A někdy to již bývá zvyk,

jako naučený těla cvik.

-

Mysliti vždy lidské jest,

avšak nemysliti také.

I zosnovati pastnou lest,

cesty přímé či křivolaké.

-

A ať se myslí nebo méně,

vždy se něco vymyslí.

Nějaké i zaseje to sémě,

ten, kdo třeba v mysli syslí.

-

Nikolaus Gerhaert, Portrétní bysta, kolem r.1465,

Člověk a renesance, A.Martindale, Artia Praha, 1971.

-

-

Tak zněl lékařský pitevní nález,

a příčinou života početí.

Vždyť život sám je jen prales,

ve svém postupu k deseti, a posléze k pěti.

-

Bravo, to by nás ani nenapadlo,

takové odborné zjištění.

Co těch chorob nás již napadlo,

proti nimž jsme byli jištěni.

-

Nakonec to ale bývá něco,

čemu se oslabený život vzdává.

A to něco, nebývá kdeco,

co takto jemu sbohem dává.

-

Příčinou života bylo početí,

splynutím zárodečných buněk.

O tom ten ale neměl ponětí,

a ještě ani žádný věk.

-

Když pak si uvědomil sama sebe,

byl již na cestě rozpuku.

Začal vnímat i modré nebe,

a dostal i slibnou záruku.

-

Potom dospěl a cele vyzrál,

ve smyslu svého bytí.

Často také si jenom hrál,

i když to někdy nebylo k žití.

-

Dělal, co dělat měl i neměl,

tak naplnil svoje poslání.

To vše, jak nejlépe sám uměl,

a v pochybení činil pokání.

-

Nakonec pak zastárl a odešel,

unaven svým nepřítelem.

Když čas naplnění jeho vzešel,

duchem i zchátralým tělem.

-

Každý život má svůj smysl,

jinak by nebyl nikdy počat.

A k tomu dostal i vlastní mysl,

ale musí si také odpočat.

-

Za oknem sluníčko se s mráčky honí,

kdo že je tady rychlejší.

Pradávno již, před lety i vloni,

toť věčnou pravdou života zdejší.

-

-

Duše moje sklíčená,

přístaviště v bezbřehém moři.

V němž zrádná past nalíčená,

jež nástrahy svoje tvoří.

-

Je krásný letní den

a slunce hřeje za oknem.

Také mírný větřík vane jen,

v tom osvěžení pokojném.

-

Přesto však se z nitra noří,

myšlenky, topené v tom moři.

By nadechnout se mohly vzduchu,

a tak dopřát i něco sluchu.

-

A proč již nepláčeš?

-

Duše moje vzpřímená,

přístaviště v bezbřehém vánku.

Neboť mám již i ramena,

a obracím tak novou stránku.

-