-
Zlatá střední
-
Klekne před ní
řekne: všední
vzhlédni, přepni!
-
Jaký okov
koňských podkov
plod loňských slov.
-
Vzepne koně
vzletně, skromně
zpětně v domě.
-
Vzdor razí spor
o vzor, obzor
kazí prostor.
-
Zlatá střední
snad ta přední
ztráta ke dni.
-
On a ona
-
Vzkázala mi,
buďme známí...
se slzami.
-
Nejsme zváni,
dost již hraní
na rozhraní.
-
Vzkázal jsem jí,
blíže k zemi,
těžko je mi.
-
Když jen známí,
tak i sami
bez ustání.
-
Nemohu již,
být tobě blíž,
o čem ty sníš.
-
Ach můj bože,
sen, protože...
a jen to vše?
-
Je mi líto,
jak i vzít to
dvouhry síto.
-
Cesty vedly,
touhy svedly,
strop si zvedly.
-
-
V přítmí světla
-
Rytmy s rýmy pojí
hojí a splétá,
jak se tak střetá
s nimi i v boji.
-
Střídá děj k verši
a řeší sloku,
vždy krok po kroku
přidá jej, věší.
-
Tvoří ji k básni
zjasní hru, světlo,
co se tu slétlo
hoří i v kázni.
-
Letní
-
Zpěvní ptáci již ztichli
a dny, jakoby zpychly.
Zlostný hrom, pohon auta
i ostrý klakson chvátá.
-
Slunce žár, avšak z dáli
hřmění v patách, zkrat náhlý.
Zvrat tu jde jen okolo,
ve strachu o své sólo.
-
A zas ten bílý mráček,
zdá se, sílí z otáček.
V letním tom žáru, varu,
zlom tak letí v daru.
-
Jižní vítr, třesk, liják,
blesky k tíži kdoví jak.
Úleva, chlad, závlaha,
zápor i klad, ta snaha.
-
-
V trní jehličí
-
Vzpomínky, jež v hlavě klíčí
a bodají vždy potají.
Myšlenky, co právě křičí
či ve skutky se odlíčí.
-
Svědomím pak pravdou ztichnou,
však v návratech i hlodají.
Vyprahlé zas zradou zpychnou,
v trn jehličí se prodají.
-
Volič kritický:
-
Prakticky nic
a teoreticky?
Všemu vstříc.
-
Kážete bludy,
jít se má kudy,
bych nebyl chudý?
Tudy!
Ach moje údy,
do hrobní půdy.
-
-
-
Té umělé
-
Vyčíslit se to nedá,
byť je číselná řada
i nekonečná věda,
která však nemá ráda.
-
V podobojí
-
Bojí se o svoje
neboť právě to
čím se hojí
mu umí říci
jsem nástroj bicí
tvoje veto.
-
Báseň neumírá
-
Umírají její básníci,
na básníky jen si hrající,
kde neumí míra a víra.
-
Ve skrytu
-
Kam až okem dohlédne,
myslí duše dosáhne,
po čem i citem prahne,
na to snem se spolehne.
-
Každým dnem pak tou souhrou,
hledí, myslí a cítí,
energií nabytí,
se smyslem nad svou prohrou.
-
-
Chatka
-
Tam v dáli, na tom úbočí,
ve stráni kopce u lesa,
jenž níže k potoku klesá
a v údolí potom vkročí.
-
Krčí se chatka dřevěná,
s krásným výhledem do dálky.
Stojí tu snad již od války,
stále ta samá, neměnná.
-
Chodíval jsem i kolem ní,
té roubenky tam na kopci.
Vzdálen obci, dnem, za noci,
na toulce své též polední.
-
Páv
-
Krásný je jen projev z hloubi,
okrasný, jak oděv zhouby.
-
Krása se i s chloubou snoubí,
avšak ne, když pýchou zdobí.
-
Páv svou krásou pyšné chlouby,
však mýty hříšné nehloubí.
-
-
Co z toho
-
Ten milý pohled
a jeho ohled,
v němž vždy taje led.
-
I milý úsměv,
tam ten ze snu zjev,
jímž se ztlumí hněv.
-
A vlídné slovo,
nocí dnem touho,
jen sen, hotovo.
-
Při ranní kávě
-
Tak, abys věděl...
Ale já to vím.
Nic nevíš!
Chceš mi snad vyznat lásku?
To ne, ale...
Tak vidíš, že to vím.
Nech mě domluvit!
To je pořád dokola.
Protože jsi nic...
Ale pochopil.
Naše láska...
Je otázka.
No právě!
-
Na čí stojí straně
-
Svým způsobem na všech,
byť i okamžikem myšlenky,
na níž led jen tenký,
jako pouhý nádech.
-
S převahou tím směrem,
kde v síle měrné, mnoho stěnné,
trpí touhou ctěné,
jemuž´hledím´věren.
-
Na čí stojí straně,
na té své pevné a všesměrné,
opěrné, ne směnné,
na spojích i v hraně.
-
-
Máj
-
Byl pozdní večer - první máj -
večerní máj - byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj.
O lásce šeptal tichý mech;
kvetoucí strom lhal lásky žel,
svou lásku slavík růži pěl,
růžinu jevil vonný vzdech.
Jezero hladké v křovích stinných
zvučelo temně tajný bol,
břeh je objímal kol a kol;
a slunce jasná světů jiných
bloudila blankytnými pásky,
planoucí tam co slzy lásky.
-
Máj
(vlastní inspirace)
-
Slunce ke spánku se klonilo,
v oblacích kouzel a červánků.
Byl první máj, večer snů, plánků,
kdy již i o lásce vše snilo.
-
Hrdlička, slavík zpěvem touhy,
ve vonném háji, v květech stromů.
Voláním svým po sletech domů,
máj tak vítal jménem mnohý.
-
I v bolu pláč tu slyšen tichý,
kde jezera šum, v křovích stinných.
Z jakých vidin, poví, že z vinných,
pro sen lásky, ztišen hříchy.
-
-
Báseň bez rýmů?
-
To je tělo bez kostýmu,
jen tak ve svém spodním prádle,
ještě k tomu spíše zvadlé
či zahalené do dýmu.
-
Vzletem se dvoří nahotě
a srovnává i hodností,
s básní psanou k plodnosti,
nahodilým střetem v notě.
-
Co je báseň bez rýmů,
jak zdá se?
Jako tělo bez kostýmu,
ve své nahé mase.
-
Mráček...
-
...si letí oblohou,
jedním směrem bez otáček.
Za ním druhý, řazen třetí,
ne však spletí s dohodou,
jako vláček.
-
V barvám bílých, stopou šedých,
v proměnných těch hravých tvarech.
Po chvíli své, z mráčků milých,
kapkami i pokoušených,
modravý té správy nádech.
-
-
Ustát
-
zůstat, ne stát,
jen ne ustat
a sen si zdát,
ten nespat.
-
Vklad je uznat
den ve zkrat,
znát i poklad.
-
Rozdávat,
zase se smát,
hrát o mat či pat
a nevzdávat.
-
Tam kamsi
-
Adresa na velká nebesa,
tam, odkud to všechno pochází.
Za světa malého tělesa,
kde svým vývojem i prochází.
-
Rodí se, tvoří, pak zaniká,
splní tak úkol a odchází.
Někdy též v tichu bomba tiká,
vzniká panika, původ kazí.
-
Jak však adresa tam kamsi zní,
jež v seznamu tu nikde k mání.
Na zemi prosí, kdo o ní sní,
vizí své touhy, jako zdání.
-
A přece cítit její dotek,
jímž vše řídí i vede mocí.
Nahlíží vždy v každý koutek,
ve věcech zdraví či nemocí.
-
Rozdává, bere, pravdu učí,
v milosti, trestu, vyšší mírou.
Za skutky ty si také ručí,
v nouzi i obdaruje vírou.
-
-
-
Pouze
-
Psát také stroze o své touze,
pohled zbožný, jak i možný,
v této znělé poloze.
-
Krok za krokem, rok za rokem
a snů ta přání v ústraní,
ve skutečnost hledě okem.
-
Však naděje má mnohé děje,
za nimiž to, co jen ty víš,
o co se tvá touha chvěje.
-
Krok...
-
...do světla, tvého světa,
zpoza té tmy v zázemí,
kde sen vadne či vzkvétá.
-
Nikdo ve svévoli neví,
co jak se stočí a den skončí,
přidá-li, z čeho i sleví.
-
Vkročí-li kam, zdali to klam,
jaká to volba, jež hloubá,
v níž je sen tvůj jen sám.
-
Na skok
-
Tam i jinde, nebo sem tam
jen tak být,
jak co vlídné
a dále pak snít svůj náskok.
-
Byť nevidět na krok,
živou vodu pít
a vírou svou se chopit.
-