-

Křišťál

-

Čirý, průsvitně průhledný,

i s hranou, ostrými lomy.

Tak krystalicky důsledný,

jak směry paprsků lomí.

-

Protkaný též kresbou nitek,

 mléčně někdy zakalený.

Ze skla, jakoby odlitek,

a pro svou křehkost vzdálený.

-

Samá jemnost, také tvrdost,

vyhraněnost kosých tvarů.

Ten minerál, přírodní skvost,

čistota z pozemských darů.

-

Uhlí

-

Černé, hnědé, dobývané,

ke spalování určené.

Z hloubek, mělce odkrývané,

jako zdroj tepla, cenné.

-

Avšak již překonávané,

výhodnějšími zdroji.

Málokde tu ještě zvané,

bývalé doly se hojí.

-

Uhlí ukryto pod zemí,

a ubývá o ně zájmu.

Roste na něm tráva, stromy,

ať odpočívá, přejme mu.

-

-

Odkrývá se i zamaskuje,

maskuje a zas odkryje.

Prohledává,

znění práva.

Zařadí se,

i půdu zryje.

-

Trnem v oku,

splavným tokem.

Pánem-otrokem,

těch všech svých kroků.

-

Bořitel i stavitel,

dělitel-sjednotitel.

Hledá změnu krásy,

projev mnohohlasý.

-

Tóny zpěvů souzvuků,

podávajících ruku.

Také ty méně zvučné,

nebo spíše výlučné.

-

Jistoty žádné není,

život vždy plný tlaků.

Propadá svodům lpění,

v souznění, jak atakům.

-

-

Ne, nešla, jen náhražky,

za okýnkem přepážky.

Ťukem a pak odrazem,

se svým ´odlétám´vzkazem.

-

Ta pravá tu jistě ne,

jež stálicí spočine.

Ví však, co darovat má,

mír i třenicí známá.

-

Rozdává, poděluje,

trestá či odměňuje.

Rozměrem podle práva,

i šalebně se zdává.

-

To je ta lásky správa,

někdy též odmítavá.

Jindy plamen hořící,

jenž má dlouho co říci.

-

Josef Šíma, Le Havre

-

-

Verše

-

Ne pro slovo a větu,

nýbrž myšlenku.

V jejich úpletu,

jak zevnitř, tak zvenku.

-

A ta je svéhlavá,

pro stavbu i domněnku.

Ale vždy ta pravá,

ne, za směnku.

-

-- ? --

-

Jak za průsvitným sklem,

skrývá se, ostýchavá.

Dává i něco tušit,

v náznaku tak nejistém.

-

Nechce se zjednodušit,

je to látka prchavá.

Má své znaky, sen a den,

nikdy ne, jen ten jeden.

-

Označí si hranice,

v rámci nichž tu svobodna.

Kde roste a vyzrává,

také předat chce více.

-

Někdy i darem plodná,

jako hlásná zpráva.

Myšlenka pronikavá,

jindy, jen tak uniká.

-

Světýlko

-

Jež každým dnem se rozsvěcuje,

a probouzí touhu s nadějí.

I víru v duši posvěcuje,

tam, kam jeho paprsky smějí.

-

-

-

Piš svou báseň

-

Tak, jak to jen sám cítíš,

ne, jak ji vidí jiní.

K sobě blíž a co si ctíš,

nedbej, z čeho tě viní.

-

Máš-li pocit zralosti,

práva svého projevu,

nadhledu ve zdatnosti,

vyhni se sirén zpěvu.

-

Vzorem ti tvůj vnitřní hlas,

kde je i pro něj místo.

To vše jiné, jen nesnáz,

neznámo a nečisto.

-

Nedbej rad, klamných svodů,

kde co zní, jen tak zdá se.

Zaručených návodů,

jak správně napsat báseň.

-

Jak málo

-

Všeho, co dříve se zdálo,

jako jen vytoužený sen.

Naplní-li se však přesto,

málem zas, jak povznést to?

-

Chvilička, jež odeznívá,

žádný cíl tu není stání.

O novém se opět snívá,

v naději na díkuvzdání.

-

Touhou více, v cíli málo,

co se zdálo a pak stalo.

Schůdky ty, jeden po druhém,

stoupané přímo či kruhem.

-

Vždy i něčím, co tak zrálo,

a svou víru odevzdalo.

Sporem, vzdorem, právem, smírem,

i zapáleným papírem.

-

Lámaný

-

Telik slov k výběru,

co pro ně napíšeš?

Jen pár vět,

jaký pohled?

-

Záleží na směru,

kde mění se v lež.

A verš, ten vnadný,

patří i do sběru.

-

Každý jistě ne,

když má svůj let.

Také květ,

i důvod pádný.

-

Právo jištěné,

dle všech odnoží.

Pevné podloží,

z něhož vyrůstá.

-

Krajina pustá,

tvoří své sémě.

Z darů země,

i chléb lámaný.

-

-

Doteky

-

Tělem, prsty, dlaní,

vroucí odevzdání.

Polibky, objetím,

v citovém dojetí.

-

Slovem i ve hlase,

snad to jen nezdá se.

Vdechy a vůněmi,

opojnými vjemy.

-

Doteky zázemí,

pocitem blaze mi.

Sněného domova,

jak předehra nová.

-

Doteky milenců,

i těch popletenců.

To také k nim patří,

nechť více spatří.

-

Doteky s úrazy,

které i porazí.

Vážným ty omylem,

ve stavu zbylém.

-

Zasažen

-

Tak či onak ze všech stran,

v tom i onom podání.

Kulatostí, podle hran,

a svody klamných zdání.

-

Řazen ve směru proudu,

chycen do sítě spletí.

Kde valí si svou hroudu,

tak vstříc osudu letí.

-

Zasažen však s ohledy,

jež uvolňují místo.

I pro vlastní pohledy,

kde více bývá čisto.

-

To místo si najde sám,

také o ně bojuje.

Vzdorem k cizím podobám,

brání a obhajuje.

-

Kdo je?

-

Utajený ve svém znění,

projevem spíš klamné zdání.

V očích z duše pouhé chvění,

naléhavé, bez ustání.

-

Hledající, těkající,

a v tom nitru osamělý.

Na kohosi si hrající,

jen zřídka víc se osmělí.

-

A nahlédnout nechá v úkryt,

kde tluče i jeho srdce.

Kdo však se do něj může vrýt,

tomu rozbuší se prudce.

-

Kdo je kdo, jen pro někoho,

a i pro toho ne zcela.

Vždyť znění v člověku mnoho,

kde rána by krvácela.

-

Báseň by měla...

-

Plynout a také drhnout,

je-li veršem o něčem.

Život, v soutoku věčném,

se odpoutává do pout.

-

Jako ta řeka plyne,

volně, také v zákrutách.

A ke všemu má tu vztah,

ve své dravosti pilné.

-

Vody se valí, tříští,

tokem opět zklidňují.

Životy zalidňují,

pro generace příští.

-

A vše tu má svůj rytmus,

pravidelný, rozbitý.

Vždy takto každým žitý,

pro splavnost plus-mínus.

-

-

Tropické vedro, v bublině,

skleníkového efektu.

Těch mnohých lidských projektů,

záplavy, sucho ve hlíně.

-

Kde hurikán či tornádo,

konají vždy dílo zkázy.

Škodolibostí, až na dno,

co v cestě stojí i srazí.

-

Může si za to člověk sám?,

prý do jisté míry ano.

Však jak z toho, co mu dáno,

poplatný všem těm svým krásám.

-

I on je dílem přírody,

jeho moudrost - také hloupost.

Ta si volí skony, zrody,

a potřebnou tvoří jakost.

-

-

V kruhu

-

Točí se, stále točí,

konec pojí počátek.

Navazuje ostatek,

a v nové zas vykročí.

-

Přebírá si štafetu,

do dalšího kruhu.

Ke splácení dluhu,

v pravidelném nadletu.

-

Vždy tu i něco končí,

a právě se začíná.

K cílenému zapíná,

ne, jak na kolotoči.

-

Život stále dokola,

avšak v malých posunech.

Dnem i nocí ve snech,

voláním shora, zdola.

-

Někdy z osy vybočí,

z oběžné své dráhy.

Nechybí-li rozvahy,

opět se v kruh stočí.

----------------------

Motýl

-

Usedne-li na květ,

ať již jakýkoliv.

-

Ten, a nebo i ten,

prostý pestrým sveden,

či pestrý na prostý jen.

-

Počnou si rozumět,

pro vzájemný vliv.

-

Byť též prostí oba,

okouzlí i přesto.

Nevšední ozdoba,

ženich tu s nevěstou.

-

Motýl a jeho květ,

květ a jeho motýl.

Jak jen odpovědět,

saje med, dává pyl.

----------------------

Do sta

-

Jen tak prostá,

nač mnohých slov.

Květnatých vět,

i složitých strof.

-

Řidší výplet,

širší výhled.

-

A proč takový důraz,

vždyť každý květ chce kvést.

Rozvinout se, povznést,

oslavit pro svůj ráz.

-

Z poupěte květ,

a z květu plod.

Nového zrod,

spatřit svůj svět.

-

I jazyk verše chce se nést,

také hříchem nechat svést,

vůní květů unášet,

i mlčet od "á" do "žet".

-

Jen tak do sta,

slova prostá,

 či rozvitá,

vždy každý projev vítá.

-

-

Tam...

-

Na hraně či na vlásku,

kde úzkost srdce svírá.

Ubude všech oblázků,

jen se sčítá přemíra.

-

Misky vah se kývají,

na tu či onu stranu.

Až nakonec vyzrají,

pro "orla", nebo "pannu".

-

Čemu tak více přáno,

v nakloněné rovině.

To má pak spor vyhráno,

a cítí se i nevinně.

-

Život v klidu, v duši mír,

není místa pro hádku.

Zde se rád utváří vír,

a hromadí svou skládku.

-

Tam na hraně, na vlásku,

i přicházejí prohry.

Kde odkrývají masku,

a rozdmýchají spory.

-

V kruhu

-

Točí se, stále točí,

konec pojí počátek.

Navazuje zůstatek,

a v nové zas vykročí.

-

Přebírá si štafetu,

do dalšího kruhu.

Ke splácení dluhu,

v pravidelném doletu.

-

Vždy tu i něco končí,

a právě se začíná.

K cílenému upíná,

ne, jak na kolotoči.

-

Život stále dokola,

avšak v malých posunech.

Dnem, i nocí ve snech,

voláním shora, zdola.

-

Někdy z osy vybočí,

z oběžné své dráhy.

Nechybí-li rozvahy,

opět se v kruh stočí.

-

----------------------

-

Každý něco ví,

jen pár vět,

třeba mu napovědět.

-

Něco umí,

co naučil se,

ve znalosti kusé.

-

Povyšuje,

i se tlumí,

a něčím odlišuje.

-

V souhrnu, co smí,

jeho jmění,

i v přestavění.

-

-

Co je to ta čistota,

jak obehraná nota?

Jó, to je ta porota,

co do špíny se motá.

-

Aby jí bylo méně,

ta zas, co jí je do mě.

Obojí plodí země,

a rozděluje sémě.

-

Jedna k druhé se vine,

i ta čistota k špíně.

Tváří se vždy nevinně,

a čas ten tak všem plyne.

-

Míšení a souboje,

nedají si pokoje.

V jedno pojí oboje,

nebo velí do zbroje.

-

Ta čistota a špína,

i společná jim hlína.

A na čí straně vina,

rozhodne pak klima.

-