-

Téměř jakoby nic,

a přece vším světem.

Osudu, tváří vstříc,

v životě spletitém.

-

Ten vlak mnoha oken,

s pohledem do kraje.

Pádí, jede krokem,

cestou snad do ráje.

-

Troška, jakoby nic,

a přece tak mnoho.

Jak dýchá, z plných plic,

něco i má z toho.

-

Útržky v mlze

-

Myšlenky se hlavou honí,

jedna přeskakuje druhou.

Dnes již není, to co vloni,

zdalipak, některá vzpruhou?

-

Většinou jako otázky,

hledající odpovědi.

Často také, krycí masky,

jež v temný úmysl hledí.

-

Zkoumán smysl darů krásy,

ve spleti těch nejasností.

I moment duševní spásy,

v přednosti, hledaných ctností.

-

Téměř nic

-

Slova mi až překážkou,

pocit, jak popsat víc?

Bojuji, i se srážkou,

jen tak pro nic za nic.

-

Tolik však i skýtají,

možností sdělení.

Významy jen plýtvají,

v bohatství svých znění.

-

-

Den svou nocí oděn,

do hávu zlatého.

I těch mocí proměn,

stavu bohatého.

-

Plný slunce svitu,

nabízených darů.

Také koloritu,

v třpytném svém oparu.

-

Životu dává směr,

a uvádí v pohyb.

Všemu jeho rozměr,

jak varovat se chyb.

-

Krásný slunečný den,

to právo prožitků.

I klamům zasvěcen,

tomu, co k užitku.

-

-

-

Nevzhledná to byla zeď,

stará a plná prasklin.

I trnitou dostala spleť,

tak přídavkem pro svůj splín.

-

Avšak ta se rozrůstá,

a pokrývá zeď šatem.

Dříve jen stěna pustá,

nyní v květu bohatém.

-

Jaká záře růžová,

po celé té ploše zdi.

Jak omamná i snová,

radost pohledu hostí.

-

Na podkladu zeleném,

v hojnosti plných květů.

Listovím obaleném,

nadostává odvetu.

-

Na zimu šat odstrojí,

a nezdobný vrátí prim.

Již v prostinkém tom kroji,

do jara, s trnem ostrým.

-

-

Pravidlem vázaný,

ne však "svázaný".

-

Rytmus verše čtivý,

také změny chtivý.

-

Rým ne příliš snadný,

tak i těžkopádný.

-

Forma, pak skladebná.

zněním svým malebná.

-

Sloky dělí celek,

účinkem jako lék.

-

Co chtěl básník říci,

odpočívající?

-

-

-

Stav měkkosti je ten,

jsi-li šťasten.

Pád ostražitosti,

uvolní i kosti.

-

Stav bdělosti je ten,

zklame-li tvůj sen.

Více pozornosti,

tvou předností.

-

Stav slabosti je ten,

jsi-li podveden.

Ztratíš-li oporu,

věrnosti i vzdoru.

-

Stav smělosti je ten,

jsi-li jí hoden.

Stojíš-li za svým,

a hraješ-li prim.

-

Stav pevnosti je ten,

stojíš-li na zemi.

Nejsi-li opřen,

vlastními zdmi.

-

-

Duše, svým rytmem kluše,

i tělo jí přidělené.

Tíhnoucí však k poruše,

převahou osmělené.

-

Jedním jsou, a přec dvojím,

v souladu i souboji.

Jedno, v druhé se hojí,

přijetím podobojí.

-

Duší, tělem rozdělen,

v dvojjediný svazek.

Ve snu, či stavu bdělém,

trvalý to úvazek.

-

-

-

Splním ti tři přání,

pláč proměním v smání.

Daruji ti pokoj,

a obléknu ve zbroj.

-

Mám však své podmínky,

led velmi teninký.

Budeš-li naslouchat,

dbalý mých rad.

-

Ano, slyším tvůj hlas,

jak vírou promlouvá.

Snad, znalý jeho krás,

platí naše smlouva.

-

Tobě, dobré vůle,

tak zní má podmínka.

Budeš-li mít průhled,

spadne i tvá činka.

-

-

-

Pod úhlem pravosti,

tlakem nepravostí.

-

Pod vlivem marností,

k radosti i k zlosti.

-

S pocitem hravosti,

pod dohledem ctností.

-

Pravosti a hravosti,

okolnosti hostí.

-

Také i věrnosti,

s vroucností.

-

Kolik veršů, kolik básní,

teskných, i citů radostných.

Nad nimiž se duše zasní,

i těch, jež vyvolají smích.

-

Mnoho dojmů, v síti pojmů,

myšlenek, nálad, pocitů.

Pod dohledem vlastních zájmů,

také smyšlenek a mýtů.

-

-

-

Popsat lze jej snadno,

jde o to čím a jak.

Vyjádřit svůj znak,

záporno či kladno.

-

Nálady, pocity,

a myšlenky snivé.

Básnivé i čtivé,

uplatnit styl vžitý.

-

I hlas toužebných krás,

také síly vzdoru.

Z vnitřního prostoru,

vycházející jas.

-

Čistý list je nadpis,

a něco skvrnek znaků.

Kratičkých náznaků,

tak vyjádřený rys.

-

-

-

Napsat verše své,

čistoty ryzí.

Vyjádřit v nich vše,

to, co nemizí.

-

V rodném jazyce,

jen slovy jeho.

Těžce, velice,

hlasu zpěvného.

-

Slova, věty, verš,

sloka, rytmus, rým.

Samá past a lež,

i slovesný šprým.

-

Mluvnice česká,

tolik výrazů.

Přímo, nebeská,

i kolik kazů.

-

-

Kopne sem, kopne tam,

pohodí i zahodí.

V mnohém tak šlendrián,

bere, co se hodí.

-

Vybírá jen pravé,

v síle důležité.

Ku potřebě zdravé,

odkládá přežité.

-

Brodí se svým blátem,

dohledává zlato.

Na oltáři svatém,

s poraněním za to.

-

O co jen zavadí,

o to se poraní.

Spory pak si ladí,

i mnohé své zdání.

-

Jiskérka naděje,

svítí mu, nehasne.

Vyhledává děje,

balastu i jasné.

-

-

To je pro mne?

I za mne.

Jak dojemné,

a vzájemné.

-

Ano, pro tebe,

dárek z nebe.

Kousek sebe,

o vodě, a chlebě.

-

Portrét nás dvou,

jak sudičky zvou.

Svou věštící hrou,

mou malířskou.

-

Díky za ten dar,

tak jsme již i pár.

Osud nám kázal,

královna a král.

-

-

A co?

To slovo.

Které?

Co máš na jazyku,

ve svém zvyku,

co tě bere.

-

Spolkni to!

Co, jako?

No, to slovo,

 pako!

-

Já ho neřek,

ty jsi pako!

To, ses prořek,

ňáko.

----------------

Ahóóój

-

No nazdar!

Zdar!

Tebe potkat,

a fotka.

-

Jak se máš,

co děláš?

Já, právě nic,

tak těpic.

-

Hele, počkej,

dám ti přečíst.

Tak, oukej,

obrať si list.

-

Nazdar!

Ahóóój!

Zdar!

A jinde se hoj.

-

-

Jakpak je ti,

hrou století?

Je mi tak tak,

načpak plakat.

-

Ale, ale,

brachu milý,

Máš namále?,

nebuď shnilý.

-

Dělat nechceš,

podporu brát.

Samá jsi lež,

mobilem hrát?

-

------------------

-

Host

-

Něco klepe,

takto, co tu?

Vjemy slepé,

svoji notu.

-

Tvé nic i vše,

prázdnotu.

I otěže,

všech hrotů.

-

Někdo klepe,

takto, kdo tu?

Tvé já slepé,

za hodnotu.

-

-

Slunce pálí,

vlahý větřík.

Zpěv i táhlý,

a dětský křik.

-

Vlnky vody,

vůně ohně.

Touhy svody,

ne však pro mě.

-

Již jsem jinde,

na mou duši.

Ptáš-li se kde,

to mne ruší.

-

Dovolená,

srdce mého.

Milá změna,

svobodného.

-

-

-

Život je boj,

tak se ho neboj!

Své touhy ukoj,

ale pozor, na vosí roj!

-

Život je krásný,

tak, nezhasni!

A v té své básni,

se rozjasni!

------------------

-

Proč ještě psát?

-

Ani nevím, jen tak,

jen si tak hrát.

-

Malovat a vzpomínat,

tesknit i se radovat.

-

Obrázek si darovat,

snad, trošku čarovat.

-

Kousek toho umění,

jak křehké to jmění.

-

Z touhy kolikrát,

se i prát.

---------------------------

-

Dohromady celkem nic,

jednotlivě mnohé vstříc.

-

Kdo nahlíží v návštěvnost,

nevidí v ní žádnou ctnost.

-

Hloupému nenapovíš,

ten nad tebou stojí výš.

-

Kdo na odpadcích sedí,

v jejich tlení jen hledí.

-

Král, jen svoji roli hrál,

a níž a níž se propadal.

-

Ten, kdo nakonec se smál,

toho vítr neodvál.

-

-

Světýlka v očích,

s úsměvem na rtech.

Třpyt z podobočí,

a kouzelný vzdech.

-

I milé slůvko,

jak pohlazení.

Něžná ty mluvko,

moje zázemí.

-

Vlasy tvé hebké,

tváře líbezné.

Rtíky tak sladké,

hry bezmezné.

-

Celé tělo tvé,

i duše čistá.

Jen k tobě mne zve,

kolik tu místa...

-

Sandro Boticelli, Zrození Venuše, kolem 1485.

-

-

Mnoho všeho toho,

nač si jen vzpomenout.

Projevu zdobného,

až není, kde se hnout.

-

Proudy aut a chodců,

nabité výklady.

Místo i všech vědců,

zápory pro klady.

-

Svítící reklamy,

klaksony, houkačky.

Mnohý dojem klamný,

lákající hračky.

-

To město lidských snů,

v naplnění potřeb.

I kostelních zvonů,

pak hlava jako střep.

-

Odešel odtamtud,

do světa tichosti.

Kde opustil ho stud,

těch vzácných předností.

-

-

-

Jedna, dvě, tři, čtyři, pět,

vět,...která více zpěvná?

-

- Věta první sázkou zní,

s ní můžeš i do světa.

-

- Věta druhá pohodlím,

mdlým vědomím vykvétá.

-

- Věta třetí rozumem,

i umem mnoholetá.

-

- Věta čtvrtá básnivá,

snivá, avšak popleta.

-

- Věta pátá láskou sní,

básní, i rozumem vzlétá.

-

Těch pět vět a jejich sled,

pohled, či jen pouhý vzdech.

-

-

(rýmy AA křížem veršů)

-

Třpyt a svit průzračný,

s odlesky v těch očích.

Zázračný kolorit,

smích dárce nebeský.

-

Paprsky všech směrů,

jiskří v kapce slzy.

K večeru, čas brzký,

sází na svoji při.

-

Kapky kanou z očí,

splývají po tváři.

Pláčí, tvoří mapky,

v záři smutkem hrají.

-

Ta křišťálová hra,

nebeského svitu.

Drahá i bohatá,

mýtu žalu svého.

-

(rýmy ABAB křížem veršů)

-