Jiristratil | Moje architektura

-

Nechtěla jsem býti pyšná,

jen potřebná, avšak svébytná.

Duše čistá, ne hříšná,

něco jako voda pitná.

-

Jako pramen bystřiny,

načechraný a průzračný.

Dílo i nevšední dřiny,

obraz jasný, bezmračný.

-

Nechtěla jsem býti pyšná,

domýšlivá a chlubivá.

Za každou cenu odlišná,

z níž jen sil ubývá.

-

Chtěla jsem být symbolem,

také důstojným majestátem.

I radostí, ne bolem,

v tanci rozevlátém.

-

Hledala jsem jistoty,

v hodnotách věčných.

A být tu pro ty,

jimž pohledů dodám vděčných.

-

Co se nosilo se obnosilo,

něco však tu zůstává.

Pominuto i to, co prosilo,

 ta někdejší závratná sláva.

-

Já nechtěla býti pyšná,

chtěla jsem být duše čistá.

Ale i odlišná

a ve svém postoji si jistá.

-

-

-

Co se to tam jenom skrývá,

svědectví těch starých časů.

Poloha, naměřená samá křivá,

jakou, že odhalí krásu?

-

Chodby a kamenná sklepení,

možná i něco v nich.

Předměty, hlínou slepeny,

nebo také něco z knih?

-

Nálezy lidské kosterní,

nádoby, dobové mince.

Stopy externí a interní,

prostého, i korunního prince?

-

Velký poklad asi těžko,

ten jen v naší představě.

Královská svatá Anežko,

nic, než prázdno v této stavbě.

-

Kámen a hlína, hlína a kámen,

nějaké zdi klenuté.

S ostatním je dávno ámen,

zůstaly prostůrky duté.

-

To také jsou cenné doklady,

z dávné naší minulosti.

Nálezy vždy poklady,

a nemusí být ani kosti.

-

Prostor mezi historickou Steroměstskou radnicí a kostelem sv.Mikuláše pro dostavbu Staroměstského náměstí

ohraničení zeleně:

georadarem zkoumané podzemí v ploše bývalého východního radničního křídla (Nobileho radnice)

ohraničení červeně:

zjištěné duté prostory, patrně zaklenuté (sklepy a úniková chodba z radnice)

ohraničení žlutě:

návrh zájmového prostoru pro případné zachování a zpřístupnění nalezených stavebních památek

-

Oceánem lidských duší,

kde břehu ani dna nevidět.

Statečně, jak patří se a sluší

a nesčetných slyšeti běd.

-

V bezbřehém živlu protivenství,

za hrozby stálé utonutí.

Tu rozvít květ i plodenství,

kdo, k čemu koho donutí?

-

Tím oceánem dravých ryb,

v obraně své jen vlastní.

Plout, ale varovat se chyb,

v touze naší býti šťastni.

-

I mnohým střetům čeliti,

v strategických manévrech.

Vyhýbat se krve prolití,

tu i tam pevnější břeh.

-

Doplout ke své oáze,

ostrovu posvátnému.

Cestou, placenou draze,

k vítanému vrátnému.

-

Zde máš otevřené dveře

a uvítání vřelé.

Ty nehledej již soupeře

a uhýbání jeho střele.

-

Tady máš svou odměnu,

co zasloužíš si cele.

Tu tvou vytouženou změnu,

nepodobnou vězeňské cele.

-

Rozvineš květ i plodenství

a okusíš z darů života.

V takovém to podobenství,

klubko se ti rozmotá.

-

-

Koho by nepotěšilo, svou zárukou,

třeba láskyplným nebo vlídným slovem.

Milující, přející či soucitnou rukou,

a vůbec něčím jemným v podání novém.

-

Také teplými slunečními paprsky,

tou letní hřejivou pohodou.

Kdy příchod zimy není brzký,

i pohlazení, pro pokoj duší shodou.

-

Teplo a světlo, ty základní lidské potřeby,

bez nichž života tu není.

Vždy zatlučené vytrhávají hřeby,

jež v hojivý obklad mění.

-

Místo mrzutého zabručení,

vlídné slovo a pohlazení.

Jako upřímnosti ručení,

přináší i omlazení.

-

Nedokončené pohádky, K. Říha,

ilustrace V. Stratilová (moje maminka).

-

-

Ale vždyť to víš, človíčku,

na námluvy se zimou.

I ten souboj mnohaletý,

s prohrami a vzpurnými vzlety.

-

Na čas jí zhasnout svíčku

i ublížit tobě rýmou.

Život neumí jen výsluní,

také hromy tu v něm duní.

-

Jak ty vždy musíš ulehnout,

k načerpání nových sil,

tak i já uléhám k spánku

a vyklízím svůj každý kout.

-

V sevření sluneční zimy

se přece již nemohu hnout.

Ale abys človíčku žil,

pak uzdravím tě činy svými.

-

Posílám ti mírných vánků,

sluneční teplo, déšť a blesk.

Také účinků poryvných větrů,

kdy máš i někdy na kahánku.

-

Zima si přidá vlastních květů,

abys po létu neměl stesk.

A jiné sny měl ve svém spánku,

 vzpomínkou v hřejivém svetru.

-

Kam tak spěcháš milé léto?,

na podzimní souboj se zimou.

Abych ublížit ti mohlo rýmou,

předat žezlo královně této.

-

Nebuď však smuten v duši své,

vždyť vše tu má svůj pořádek.

Každé roční období zve,

k napsání básní četných řádek.

-

(upraveno 10.4.2024)

-

Nezbytná ranní toaleta,

spuštěný počítač a vyloužený čaj.

K snídani koláč, tradice dlouholetá

a pohled na lesnatý kraj.

-

Napsat básničku, ale o čem,

vždyť těch témat bylo tolik.

Tak, třeba o tom všem,

k obědu pak tuňák a rohlík.

-

Všude prach a nedbalosti,

avšak blahodárný klid a mír.

I těch různých zenedbaností

a v hlavě ustavičný vír.

-

Píši, co mně napadne,

i o tom pavoučku v koutě.

V květináči kytka vadne,

 venku mňouká čísi kotě.

-

Jakpak ty sondy na Marsu,

objevily již konečně něco?

Slunečních od stěn odrazů,

tak na mysl přichází kde co.

-

Též do minulosti se vracím,

 vzpomínkami na příběhy své.

A stránky jejich obracím,

co stále mě k návštěvě zve.

-

Vlastně vše, co žijeme,

jsou jen obyčejné věci.

Nežádoucí i příjemné,

svobodné, nebo v kleci.

-

Nejen brát, ale i dávat,

z toho, čeho se nám dostává.

Také na pozdrav rukou mávat

a hledat,

která z těch hodnot ta pravá.

-

-

Každý, ať má to či ono,

má jen to, čeho sám je hoden.

Kde nic mu není rovno,

i kde mečem bývá boden.

-

Kdo je víc,

ten, kdo má peníze a moc?

Nebo ten, kdo nemá nic,

a sžírá ho i nemoc?

-

Nebo ten, kdo má umu více,

a zařadí se výše?

Že překonává hranice,

kde otevírá tajné skrýše?

-

Ano, ať má to či ono,

má jen to, čeho sám si zaslouží.

To, co životem mu bylo dáno,

a jen jemu ku potřebě slouží.

-

Kde hrdinou je i poraženým,

v něčem silným a v jiném slabým.

Člověkem radosti i souženým,

postojem pevným, ale také chabým.

-

Kdo, že je tu víc,

každý tím něčím svým.

Ať jde o rub, nebo líc,

ať již cokoli vím.

-

Kdo, že je tu méně,

každý tím něčím svým.

Tím, co slabostí je ve mně,

a nehraje žádný prim.

-

Také není komu co závidět,

vždyť každému v jeho míře dáno.

Něco míti, více vidět,

 tak, vždy v něčem jiném přáno.

-

Slon? Kdepak, to je trpaslík proti oceánským obrům, to jen na souši. A kdo je největší z těch oceánských obrů? Plejtvák obrovský, dorůstající přes 33 m délky.

-

Co jsou tito obři proti člověku,

jenž mravencem by mezi nimi byl.

Jen ve svém potápěčském obleku

a bez jejich obřích kil.

-

Ten pánem tvorstva na Zemi,

ale rád by i celého vesmíru.

Vždyť usiluje o to silami všemi,

ač na Zemi jen tak tak žije v míru.

-

Že by pánem tvorů na Zemi?,

no, jak se to jen vezme.

Skutečnost však jiná, jako vjemy,

kdo, že my to tady jsme?

-

Člověk pán a uchvatitel,

všeho se tu musí zmocnit.

Lovec zvířat i krotitel,

o svých plánech nepřestává snít.

-

Prý na kraj vesmíru již vidí

a počítá rovněž jeho síly.

Ale vždyť tady jsme jen lidi,

kam, že to kráčíme svou pílí?

-

Vesmíru se nezmocníme,

neboť ten je naším tvůrcem.

Nanejvýš se odmocníme,

nejsme tady vůdcem.

-

Vorvaň, velryba a plejtvák,

to jsou ti praví velikáni.

Jestli člověku již neujíždí vlak,

pro to, jakým modlám se tu klaní.

-

Avšak velryba je jen velryba,

a člověk myslící člověk.

Nejspíš ale v tom není chyba,

po celý ten pozemský věk.

-

Světem zvířat (savci), J.Hanzák, Z.Veselovský, ilustrace A.Pospíšil,

SNDK Praha, 1960.

-

A je to tady!

Copak, že takové má to klady?

Spadli jsme z nebe, další teorie možná.

To myslíš sebe? Ne, i tebe!

Ale kdopak ví, jaká idea s pravdou totožná,

koho hřeje a koho zebe.

-

Jeden tvrdí to a jiný zase tohle,

a nikdo si není ničím jistý.

Každý na to má svůj pohled,

vždyť kdo má mozek čistý?

-

Prý vylezla ryba na zem,

rozhlédla se a dala základ člověku.

Velmi již měla prozíravý věm,

ve vývoji od věků do věků.

-

Ale co když to takhle nebylo,

a opravdu jsme spadli z nebe?

Těch různých teorií přibylo,

nebo naše duše do nebe?

-

Ta ryba začala dýchat,

a také běhat.

Později naučila se i kýchat,

a konečně i mluvit, říká věda.

-

Počátky prý byly ve vodě,

proto snadno se naučíme plavat.

Dýchat vodu již ne, ale stavět lodě,

a jiným tvorům dávat mat.

-

Nyní stavíme i lodě vesmírné,

pro cesty do nebe.

Pro ty vzdálenosti nesmírné,

a co, že tam naše cesty vede?

-

Pud sebezáchovy,

neboť Zemi svou si ničíme.

I toto v našem vědomí si hoví,

tak proto se tak učíme.!?

-

Že by ryby teorie chyby,

a spíše ten padlý z nebe?

Jen a jen vědecké sliby,

napadá mě, a co pak ještě tebe?

-

Ale vždyť tu neví nikdo nic,

a plácáme páté přes deváté.

Tak, co k tomu dodat víc,

vše probráno již pokolikáté.

-

Latimérie podivná, živá fosílie našich oceánů

(Světem zvířat, J.Hanzák a kol., ilustrace A.Pospíšil, Albatros Praha, 1969).

-