Tradice, klasika, historie i moderna, také kázeň, střízlivost, jednoduchost a kontrast. Tak bych charakterizoval tyto domy, navržené v rámci vlastní studie zástavby východní strany Karlova náměstí v historickém jádru města Náchoda (1998).

Jedná se o obytné budovy a menší obchodní dům. Zvláštností objektu, odděleného ve frontální zástavbě je, že by byl postaven na stávající výměníkové stanici (před stanicí v přízemí chodba do poschodí). Vše zůstalo jen ve studijních představách, vývoj je zde úplně jiný.

V článku "Dostavba Staroměstského náměstí XII." (ze dne 16.5.2018) jsem představil vývojové fáze návrhu hlavního průčelí nového radničního křídla Staroměstské radnice. Zde ještě doplňuji architektonický vývoj návrhu zadního (dvorního) průčelí. Původní uvažované velké okno v přízemí bylo nutno nahradit průchodem z náměstí do dvora. Jednak pro vstup nájemníků a zaměstnanců i z této strany a pro potřeby zásobování v určité vyhražené době, ale také jako průchod budovou z náměstí k odpočivadlu a občerstvení pro návštěvníky. Takto je komunikačně vyřešen veškerý zde uvažovaný profesní a zájmový provoz.

Z počátků návrhu:   

Konečné řešení:

Současný stav s prolukou (bez dostavby Staroměstské radnice).

Ten první je usedlík, žijící v zemi svého národa, pozemšťan je světoběžník - kosmopolita, který může žít skoro všude na Zemi a ten třetí pochází z jiné planety.

A tito tři se jednou sešli a společně debatovali. Zemšťan povídá pozemšťanovi, že žije docela skromně na svém území kde se narodil, má rád svůj národ, jeho kulturu a nemá potřebu poletovat po světě a vměšovat se do zájmů jiných národů, kde by se necítil doma. Prostě někam patří a je na to hrdý.

Pozemšťan mu pravil, že je to sice hezké, ale takové jakési ohraničené. Že toho ví málo, nemá světový rozhled, vědomosti a zkušenosti. Prostě je duchem menší a on že je větší.

Zemšťan mu odpověděl, že to není pravda, on že také má dostatečný rozhled a vědomosti, ale nemusí se přizpůsobovat cizím životním podmínkám, cizí mentalitě lidí a jejich zákonům. Žije ve svém prostředí, které zná a kterému rozumí. Nenabourává se svými zájmy do zájmů cizích.

Pozemšťan se pousmál, řka: ale mně tohle nevadí, já jsem prostě člověk adaptabilní, přizpůsobivý a rychle učenlivý. Ono takového mentálního obohacování národů, i genetického, je také zapotřebí. Míšení a oživování ras člověka. Dává to také nové možnosti působení a získávání.

A takto se tito dva ještě chvíli přeli, kdo je na tom lépe a kdo je chytřejší a lepší, načež jim do hovoru vstoupil mimozemšťan. Kde se tady vzal, když tu před chvílí ještě nebyl, nechápali. 

No vidíte, vy se tady malicherně hádáte, jak se potom chcete domluvit a řešit závažné problémy vás všech zemšťanů a pozemšťanů. Hašteříte se, válčíte mezi sebou, ničíte si životní prostředí, narušujete přírodní rovnováhu na vaší Zemi, přemnožujete se a chcete pro sebe urvat stále více a více. Spějete ke katastrofě. My jsme také lidé jako vy, jen trošku celkově vyspělejší a zmoudřelejší. Dokázali jsme se ve své domovině, kde jsme řešili podobné problémy jako vy, domluvit a ukáznit. Vyvinuli jsme společně vysoce výkonnou přepravní techniku, kterou i nalezli další možnosti života ve vesmíru, a zředili tak svou populaci přemístěním na další planety s možným životem. Jednou z nich je i Země. Kdysi zde přistály naše vesmírné koráby a vy jste potomci našich předků. Ne tedy všichni, některé lidské rasy jsou zde původní. Také se již snažíte o něco podobného, hledáte ve vesmíru nová místa k životu, ale jde o to, jestli se vám při vašich způsobech komunikace něco takového vůbec podaří. Vyvíjíte rovněž stále dokonalejší systémy zabíjení, stojíte proti sobě a hrozíte si zničením. 

Pozorujeme a studujeme vás celou tu dobu, kdy naši předkové přistáli na Zemi a mapujeme celý váš vývoj. Také se poučujeme z životních podmínek této planety pro naše další vesmírné plány. Vidíme, co pozemské podmínky dělají s člověkem. Nikde ve vesmíru to není ideální, všude bojujeme o přežití a všude je to podobné, že přemnožená populace se musí zase částečně přelít jinam. Pokoušíte se o to také, ovšem děláte i mnoho pro to, aby vám to nevyšlo. My létáme kosmickým prostorem jako vy tady letadly.

Načež se pousmál a náhle zmizel. Ozval se jen jakýsi zvláštní zvuk, zcela nepodobný zvukům dopravních prostředků člověka této planety.

Zemšťan a pozemšťan byli z tohoto zjevení tak překvapení, že se dál již nehádali a naopak byli jako jedno tělo a jeden duch.

Otázka:

Když kdysi mimozemšťané kolonizovali Zemi, jak je možné, že zde neuplatnili svou vyspělou techniku?

Odpověď:

Ti, co přistáli na Zemi, se ocitli v palese nebo na poušti ve zcela odlišných podmínkách, z jakých přiletěli a přišli zde o všechno. Jejich koráby se rozpadly a nebyla možnost vyrábět nové, stejně tak jako cokoli jiného. Museli se začat ohánět tím co zde našli jako pravěký člověk, ručně vyrábět primitivní zbraně, aby ulovili zvěř, ochránili se před ní a uhájili život i před domorodými obyvateli. Proti nepřízni klimatických podmínek se museli také začat chránit zpočátku těmi nejprimitivnějšími prostředky. Proti konkurenčním domorodcům se ubránili svou vyšší inteligencí a vynalézavostí a z velké části je pak vyhubili. Oheň si již rozdělat uměli i tím nejjednodušším způsobem. Prostě museli začat zase úplně od začátku. Hořekovali i nad svým osudem a litovali své dobyvačné dobrodružnosti. Bylo ale již pozdě. Byli to vysazení dobrovolní průzkumníci, kteří sem letěli se všemi možnými riziky, proto jim již nikdo nepřiletěl na pomoc. A tak se zrodila i nová kultura již pozemského mimozemšťana dle nových životních podmínek. A ti mimozemští dále pozorovali a studovali jejich počínání a studují tak dodnes.

Otázka:

Ale proč si s sebou nepřivezli i výrobní techniku a technologie, pro možnosti své vlastní existence v těchto cizích a primitivních podmínkách?

Odpověď:

Nechtěli se sem stěhovat se vším všudy, byl to průzkumný úkol vysadit mimozemského člověka do těchto nových podmínek a odvážlivci se k tomu přihlásili dobrovolně. Věděli, že zde naleznou alespoň ty základní potřeby pro své přežití - jako je teplota, voda, vzduch, atmosférický tlak, ochrana před slunečním zářením a život na Zemi.

-

-

-

Nejste padlý z Marsu?,

ptá se mě jeden takhle.

Jen z lidského komparsu,

cože vy tak náhle?

-

No, připadáte mi tak,

jako padlý z Marsu.

A to je prosím jak,

jakého to rázu?

-

No, jste tak trošku mimo,

vybočený duchem.

Nepijete limo,

raději bijete vozembuchem.

-

Vozembuchem bijete

a rozdáváte rozumy.

Také pivo pijete

a nikdo vám nerozumí.

-

Někdo mi však rozumí,

ale vy si dejte bacha.

Ten, kdo ví a něco umí,

ne ten, kdo ve špíně se máchá.

-

Nejsem padlý z Marsu,

vždyť nikdo z nás tam nebyl.

Z pozemského komparsu,

aby jej pak "velebil".

-

Mars je pouhá pustina,

kde života nikde není.

Každému jen hlavu stíná,

ortel takového to znění.

-

Třeba se tam podívá

i někdo z naší Země.

Zvědavost je šelma divá,

prach a popel po mně.

-

Já jsem pane normální,

ale vy jste nejspíš z Marsu.

Výhrady ty morální,

jak z tamního mrazu.

-

-

-

Tam za tou výmluvnou zdí,

v zemi nikoho a všech.

Kde vstupuje se jen se ctí,

 a tichý slyšeti je vzdech.

-

Tam já zanechávám stopy práce,

ale nacházím i novou sílu.

Kde i někde psáno: spi tu sladce

a sošky svatých v každém dílu.

-

Poznal já těchto mnoho měst,

svornosti a ticha všech.

Kde soutěží se jen o čest,

byť došel i života dech.

-

Měřím plány hřbitovů,

tu ku potřebě obcí, měst.

Hroby, z kamene, betonu a kovů,

nutno v obrysu zanést.

-

Plán hřbitova města Chotěboř (zaměřil jsem včetně hrobů v roce 2001).

Návrh nového oplocení hřbitova Staré Hrady (okr. Jičín).

Varianta I.

Varianta II.

Probudil jsem se o jedné noci a nebylo mi příliš dobře. Psychicky, seděla na mně jakási tíseň, nejistota a marnost všeho bytí a počínání.

Chvíli jsem přemýšlel co mám dělat a potom vstal a tak nějak bezděčně pohlédl do okna. A uviděl jsem v tmavém okenním obdélníku hvězdu. Docela maličkou, ne příliš ostře, spíše matně svítící jiskérku na nebi. A hned jsem pochopil, že je tím mým světýlkem naděje a také se mi ulevilo. Deprese opadla a mně bylo najednou lépe. Tak jsem zase ulehl a brzy na to usnul. Nějaký těžký sen mě už pak netrápil. Dobrá služba a poselství z vesmíru.

Ani nevíme, kdo nás stále pozoruje, usměrňuje naše životy, ochraňuje a vede k našemu životnímu cíli. Nemám ani tušení co to bylo za hvězdu, jaký má název a do jakého souhvězdí patří. A je mi to také úplně jedno. Posloužila mi v tu chvíli a zamávala na pozdrav. Toto je naše místo ve vesmíru a běda tomu, komu je to málo a chce blíže ke hvězdám. Ale kdo ví, i toho je někomu třeba. Neradno se ale přibližovat ke hvězdám, mohou nám ukazovat cestu nebo i nás zahubit. Buďme moudrými, skromnými a vděčnými za to málo co máme.

Ať vytvoříme v umění cokoli, vždy se najdou odpůrci a závistiví lidé, kteří práci nepřejí a shodí ji. Není na světě uměleckého díla, které by bylo přijatelné pro všechny či hodno obdivu každého.

A tak i toto architektonické dílo, které řeší problém proluky západní strany Staroměstského náměstí v Praze. Je vyvozeno z mnoha jiných pokusů o dostavbu a řeší místo komplexně, včetně urbanistického a architektonického zapojení kostela sv.Mikuláše do kompozice zástavby. Návrh je vypracován speciálně pro situaci této části náměstí, ale nemůže být pochopitelně přijímán každým. Ozývají se i kritici, práci ponižující a urážející. Obviňují autora ze staromilnosti, dokonce i nevkusu a perifernosti. Přitom někteří připouštějí i historizující podobu dostavby, ale prý aby byla tvořivá. Co na to říci? Jen to, že toto je tvůrčí práce, vyvozená z chyb jiných přístupů k problému. Ty zde vytvářely vždy nějakou kolizní situaci se stávajícími stavbami nebo se bezradně vracely do minulosti, která je již nevratná do nových podmínek tohoto prostoru.

Je to historizující přístup, neboť současná moderna sem již ideově nezapadá, přitom přijímající i principy moderní tvorby. Žádný nevkus (kýč) to není, je to architektura své nové autenticity a kontinuálně doplňuje chybějící článek zástavby Staroměstského náměstí.

Všechny historické architektonické vstupy jednotlivých slohů se zde chovají podobně. Přinášejí vždy něco nového, tvořivého, nikoli nesourodého, kolizního nebo destrukčního. Vyvinula se tak specifická krása Staroměstského náměstí a já se ji pokusil ještě doplnit.

Barokní dům před kostelem sv.Mikuláše byl vybourán v rámci asanace Josefova v r.1901; velká neogotická radniční budova pak zničená nacisty v květnu 1945 (rys arch.B.Hypšman).

Západní strana SN s návrhem dostavby domů mezi radniční věží a kostelem sv.Mikuláše.

Půdorys úpravy celé proluky.

Část východní strany a jižní strana SN.

-

Vysvětlení: duch = důchodce, pr-duch = pracující důchodce, po-duch = podnikající důchodce. Tři systémy důchodového zabezpečení v dnešní společnosti.

-

Duch, pr-duch a po-duch,

spolu na lavičce seděli.

Duch, že slabší má již sluch,

a ti, jak příjmy se jim dělí.

-

První, že žije velmi skromně,

druhý si ještě přivydělá.

Třetí, že má příjem, kromě,

i špatně se mu z toho dělá.

-

Seděli a klábosili,

 jeden druhému si záviděli.

Koho také opouštějí síly,

a jak se kdo má, viděli.

-

I nebylo komu záviděti,

duch pobírá důchod malý.

Ale více času má pro děti,

a ty mu za něj více daly.

-

Pracující důchodce,

že má důchod také menší.

Nedělá dědu ani otce,

a ani pejska nevyvenčí.

-

Poduch ze starostí nevyjde,

a nemá na nic času.

Tluče se v tom, jak mu to jde,

i posílá vše k ďasu.

-

A přidal se k nim ještě jeden,

prý důchod má tak akorát.

Že osudem byl takto veden,

a příliš nemusel se prát.

-

Ti tři na něj koukali,

jak telata na nová vrata.

Takto se jim všechno zkalí,

a rozladění natotata.

-

Potom přešla sličná děva,

a dědkům se zase ulevilo.

Kdopak se to tady hněvá,

 nějak bude, když nějak bylo.

-

Hubení zvou ke stolu tlustého, ale ten jejich kuchyní a jimi pohrdá:

Tlustí vyhánějí hubeného:

Petr Brueghel, 1563 (P.B., F.Timmermans, Obelisk Praha, 1970).

-

Pod pojmem mraveniště si představíme, pokud ne přímo objekt mravenců, hemžení něčeho velmi početného. Třeba mnoho lidí ve velkém obchodním domě.

Ale i architektura má svoje "mraveniště". Když ji tvoříme, kreslíme její tvary a potom rýsujeme a dále pak, chceme-li, aby byla realizována jak jsme ji navrhli, musíme její detaily také okótovat. Tady nastává další "mravenčí" práce, vše opatřit čitelnými a přehlednými kótovacími úsečkami a každému rozměru připsat jeho příslušné číslo.

Přikládám zde opět něco z návrhu na dostavbu Staroměstského náměstí, několik architektonických detailů, "napadených agresívními mravenci". Čísla v obdélníčcích vyjadřují vzájemný prostorový vztah mezi označenými plochami vzhledem ke zvolené rovině + 0,00 (+ předsunutí, - zastrčení). Dělat architekturu opravdu není jednoduché a teď si představte ješte k tomu všechno uhlídat při realizaci. Protože v tom "mraveništi" tvarů a jejich kót se odlišnosti a nepřesnosti vloudí každému. Architektura se potom může nenávratně pokazit.

-

Ze země rostou na svém stonku

a přece nejsou živé.

Kvetou si tu na výhonku,

tmou rozzáří se jako divé.

-

Jsou to bytosti jen noční,

které za dne pospávají.

Pro potřebu lidskou oční,

jíž své světlo rozdávají.

-

Květy či jen jeden květ,

vzpřímené nebo také nící.

Všechny vzletné na pohled,

ty spící i ty svítící.

-

I stalo se, že sedlo "štěstí" na vola a ten ze samé radosti začal dělat samé voloviny. To se "štěstěně" nelíbilo a sedlo na krávu. Ta ze samé radosti jen a jen bučela. To také není ono, řeklo si "štěstí" a sedlo na prase. Dostalo to nejlepší žrádlo jaké kdy mělo a přestalo z hladu bořit chlívek a jen si spokojeně pochrochtávalo. No, to už je lepší, řeklo si "štěstí", ale ne nejlepší a zkusilo to na oslu. Ten ze samé závratě jen a jen hýkal, že se to poslouchat nedalo. A na řadu přišla ještě ukejhaná husa a ukdákaná slepice. Tak to už je moc, pomyslelo si "štěstí" a sedlo na moudrého. A co se nestalo, vlastně nic. Nezačal jančit, vyskakovat radostí do nebe a vůbec jinak blbnout, ale "štěstěně" pokorně a s vděčností poděkoval a snažil se i se svým štěstím podělit s jinými. Moudrost mu zůstala a ještě jí přibylo. Konečně jsem si vybralo správně, pomyslelo si štěstí a drželo se moudrého dál.

Ta konkurence se ale přestala líbit "neštěstí" a vyzkoušelo si vše také, nejprve sedlo na vola. Ten se vůbec nezměnil a ze samého neštěstí dělal ještě větší voloviny jako předtím. Potom kráva, která zase jen a jen  bučela, prase chtělo rozbít chlívek a osel hýkal a hýkal. Také husa se mohla ukejhat a slepice ukdákat. No to je divné, řeklo si "neštěstí", ono je to vlastně jedno, jestli na ně sedá štěstí nebo neštěstí. Tak sedlo také na moudrého a co se nestalo, vlastně nic. Nezačal jančit, nepropadl v zoufalý nářek, nezačal blbnout, ale přijal svůj úděl s pokorou a neprosil ani "štěstí" o návrat. Přemýšlel ještě více o sobě a dopracoval se k ještě větší moudrosti.

No, přece jsem tě dostalo ty "štěstěno", řeklo si "neštěstí", tady jsem lepší jako ty. Jak se to vezme, odpovědělo mu "štěstí", ničeho příliš, ani mě a ani tebe. A vytvořilo moudrému štěstí v neštěstí. Ten poděkoval "štěstěně" za úlevu, ale pochopil i význam utrpení, které mu připravilo "neštěstí". Zatím co vůl, kráva, prase, osel, husa ani slepice nepochopili nic a jeli si dál tu svou, nehledě na dary či poučení, kterých se jim dostávalo.

-

Ale nakonec, ono je to vlastně jedno,

na koho sedne to či ono.

Zda nad hladinou nese se,

či jen šlape dno.

-

Ch.Tooropová, Přátelé u hostiny, 1932 (Umění nové doby, Larousse, Odeon Praha, 1974).   

-

-

Komu to píši ani nevím, nikomu a všem, kteří je mohou číst.

Tolik na srdci, tolik přání a usilování.

-

Mnoho tužeb, nadějí i zklamání. Život plný očekávání a hledání.

Tolik cest i slepých uliček a proher.

Kolik lidí pochopí o co jde?

Cožpak je možné opustit cesty moudrosti, poctivosti, také obětí a hledání krásy?

Cesty velké touhy, oběti i dovednosti?

-

Přestože je mi již pár let, zůstal jsem mlád. A nic mě neopouští z mých starých přání a tužeb.

Snad nic mě nezlomí, dokud nenajdu a nesplním svůj úkol. A pokud nenajdu, odejdu také ve smíru, neboť pochopím, že vyšší vůle si to přála. Ale věřím, že přece jen něco přijde a nerozplyne se vše jako pouhý sen.

-

Komu to píši ani nevím, nikomu a všem, kteří vidí a slyší. Tolik na srdci, tolik usilování a tolik očekávání.

-

-