-

Letní

-

Je léto, hůř se dýchá,

příliš teplo, si vzdychá.

Někde se něco spletlo?,

ne, to jen jeho pýcha.

-

V léto i led děj vmíchá,

krupobitím do ticha.

A zas se něco střetlo?,

ne, jen zima pospíchá.

-

Léto, předpověď lichá,

nyní se ozón čichá.

Duhu pak cosi smetlo,

co však květů již kvetlo.

-

Je léto, kdekdo kýchá,

alergií pleticha.

Co, to do okna vlétlo,

vosa, žihadlem píchá.

-

Je léto, líp se dýchá,

kolik i vůní smíchá.

Vždyť to pravé, tohle to,

barev, plnou paletou.

-

Touleň "Chameleon"

-

Znáte ji, tu kytku pestrou,

co upoutá více listem?

Jak nápadný barev systém,

s drobným květem, i přesto.

-

Listy však větší, zelené,

červeno-žlutě měněné.

Listeny bílé, též cenné,

s kvítky v klasech odděleně.

-

Nezhlíží se v žádných vzorech,

i do plochy se rozrůstá.

Nižší jen a také hustá,

k slunci ta, v zahradních dvorech.

-

-

Značková

-

Básnění je zasnění,

kdy ozvěnou se změní,

obraz kouzlení.

-

Básnění je mazlení,

se slovy i větami.

S něhou jejich zaznění,

souběžnými cestami.

-

Básnění je myšlení,

co tím chtěl básník říci...

Že víc, než pocit není,

nad nástroje bicí.

-

Uměnovědná

-

Být modernější,

jak moderna,

a mravokárný k tomu.

-

I otevřený ke zlomu,

jako sázková herna.

-

Sny mít skromnější,

zaznívá věta.

Mravokárnější,

jak ruleta.

-

Koktejl

-

Alko s nealko,

v příchuti, hořko,

sladko-kyselé.

-

Vnutí i horko,

s doplňky cele,

ledem chlazené.

-

Barman života,

sadou házené,

rozbalí, smotá,

vše dá hrazené.

-

Před spánkem

-

Ponížil se nad těmi divy,

ať jakkoli zaměřil pohled.

Cožpak lze něčemu rozumět,

vnímat podnět, s tolika vlivy?

-

Vždyť je vším, tajemstvím vesmíru,

a ten vidět, není dáno smět.

Každý má sen, jen na svou míru,

okýnko v rámu a z něho zpět.

-

Ponížil se nad všemi divy,

kde nespatřil...počátků...konce.

Neví i ten, kdo jasnozřivý,

než si pak usnul tichounce.

-

-

Zásah

-

Padá šindel ze střechy,

také trámy zhroucené.

Vzpomínky, pocit křehký,

na to, co víc než cenné.

-

I zeď tu již v sutinách,

hnízdo tepla života.

V očích slzy, hnutí, strach,

jen bolestí zní nota.

-

Útoky koho, čeho,

cizích sporů neznámých.

Zmarem sídla prostého,

dovedných rukou samých.

-

Stojí mtka s dítětem,

a hledí na ty trosky.

Zpráva ta, letí světem,

byť to nebyl sloh dórský.

-

O kráse jiné

-

Té tvé, či jeho,

naší, vaší, všech?

Zde spíše jen vzdech,

nad zmarem všeho.

-

Neboť v tom, co je,

a potom není,

pro jiná znění,

dar i pokoje.

-

V radosti, bolu,

spatřit lze krásu,

i bez souhlasu,

úlevou sporu.

-

-

Náhrobek

-

Ptačí zob stačí,

kámen tlačí hrob,

za ním pak plůtek,

ztlumí smutek, znak.

-

A na něm květy,

i ty věty snem.

To slovo svaté,

zlaté tak smlouvou.

-

Krčí se v rohu,

prohru svou mlčí.

Skrývá tu koho,

touhou, co zbývá?

-

Stále o ní

-

Život mě vybavil husí kůží.

Snad jen tou naší lidskou, ne?

Ale, co ta v něm i zkusí,

pane,

pichlavé, podobná růži!

-

Růže květu, vůně, trnu,

jakým vším ta přirovnáním.

Pro květ s vůní se jí klaním,

bolestí vlastnosti shrnu.

-

Kůže jí i může vonět,

a mládím se podobat,

její zbraní pobodat,

patří jí za to ódu pět.

-

-

K sobě blíž

-

Mnoho toho, pouhou touhou,

všeho málo, čeho mého.

-

Zdání, pro to díku vzdání,

tyto triky, dar veliký.

-

Vždyť i málo, jak je mnoho,

to co touhou, smysl prohrou.

-

Sklenice do kontejneru

-

Ostrý úder do bubínku,

nenechat tak uchu zaznít,

nebo v moment, kdy tu sklínku,

pustím v břinku, dlaní zakrýt.

-

A pak druhá, třetí, čtvrtá,

tříští se samy o sebe.

To je moje, malá črta,

zahleděn jsa do nebe.

-

V druhé půli

-

Je léto, ty poeto,

tak napiš to i větou.

-

A popsat znaky jeho,

jaký, jaká, jakého?

-

Slunce, teplo, bouřky blesk,

co tě svedlo, v hořký stesk?

-

Svěžest a mládí jara,

vadí mi zvěst, ta stará.

-

-

Složnokvětá

-

Z mnoha drobných kvítků, v jednom lůžku,

kde jeden vedle druhého sedí.

V květenství zvaném úbor, tu snůšku,

promění pak ve chmýr bílý v šedi.

-

Ten rozvane vítr, všemi směry,

semínka, jak z prachového peří.

Každé jinam, pro svůj význam, který,

kdekoli snad i klíčivost změří.

-

Proměna květu, ze zlato-žluta,

do bělavé kuličky padáčků.

Po opylení jen krátká lhůta,

pro tento zázrak, jakoby z mráčků.

--------------------------------------

-

Vlny

-

Jako úder do prázdna,

či síla smysluplná,

bolest dohry bezuzdná,

a souhra cituplná.

-

Valí se i vracejí,

pravdou sporu svědectví.

Pomíjejí, ztrácejí,

v jiném vždy spojenectví.

-

Vlny proudů života,

v nárazech na pevnou zem.

Prohra, výhra, čistota,

i ten naplněný sen.

-

-

Mýtem snů se vyjádřil,

a celý projev zmařil.

Ve snaze všem vyhovět,

pohněval si soudný svět.

-

Plamennou řeč pronášel,

jak vysoko s ní zašel.

Chrlil libé myšlenky,

však led pod ním jen tenký.

-

Mluvil dlouze, nadšeně,

s citem k muži i k ženě.

Zapomněl pak na snů klam,

a tak usvědčil se sám.

-

Chtěl být boží, také svůj,

udržet se stůj co stůj.

Slibem svým tu skrýval se,

tím libozvučným hlasem.

-

(báseň není k nikomu konkrétně vztahována)

-

-

Sobě

-

Bez ohledu na okolí,

udělat si, co nebolí.

S radostí, jen sobě vlastní,

vyváznout tak z cizích pastí.

-

Tobě

-

Udělat ti, co nebolí,

k radosti, ne však cokoli.

Byť si i mnohé přejeme,

svojí krví se hřejeme.

-

Pocit štěstí

-

Jen okamžik a zas pěsti,

záblesk čehosi beze lsti.

Štěstím je i to, co není,

co se ztrátou v horší změní.

-

Zázraky

-

Ty se přece dějí stále,

i ty velké, ne jen malé.

Jsme-li, máme-li, víme-li,

to vše v žití, k bytí stmelí.

-

Predátor

-

Tím, do jisté míry každý,

vždyť jen pouhé jeho bytí,

bytím jiného se sytí,

pro vázanost soužití vždy.

-

Umělec

-

Není světec, ani vědec,

přesto se modlí, zkoumá věc,

zabloudí a nalézá se,

v lačné své touze po spáse.

-

Štěstí

-

Vyjít se ctí,

z klestí ve lsti,

jež se i mstí,

svévolností.

-

Nebylo mu do zpěvu, ale přesto si zazpíval:

-

Kde domov můj,

kde domov tvůj,

cizinců tu,

a ty jsi v potu.

-

-

Bizarní

-

Nebyl jsi, jsi a opět nebudeš,

toť stav, zvaný život míti.

Okénko z ničeho, do čeho to,

jen průhled věčnosti k žití?

-

Zrozen jsa, kousek cesty z ní ujdeš,

pak ji opouštíš nehotov.

Cosi tu i zaznamenáš,

pro sebe tak krátce, oč se ty přeš.

-

Proseb těch mnohých odříkáš věty,

v boji o to,  co máš - nemáš.

Jakoby hra, s předáním štafety,

kdo je pro koho, pane náš?

-

V přírodě

-

Rozkvetlé kvítí luční,

potoční, také polní,

nevonné i co voní,

s lesy, jež věkem tu ční.

-

Babočky, otakárci,

i ti drobní motýlci,

k tomu básníci snílci,

krásy krajiny dárci.

-

Náhle převislá skála,

potůček z ní pramení,

čistoty jak znamení,

a pěnice se smála.

-

Opodál v křoví šramot,

to srnka z něj tu skáče,

ve větvích volá ptáče,

v pestrém tom ději samot.

-

Po nebi krouží káně,

v potoce pstruh se mihne,

kamení hbitě vyhne,

a člověk kráčí zvaně.

-

-

Moucha

-

Vletěla velká moucha,

krást, otevřeným oknem.

A bzučí stále do ucha,

byť i neviděna okem.

-

Již je vidět, jak se motá,

a marně hledá únik.

Létá z kouta do kouta,

kde jen byl ten průnik!

-

I slitoval se nad ní vztekem,

a počal ji zpět nahánět.

Ta však bláznivým úlekem,

nehodlá se mu klanět.

-

Směje se jeho manévrům,

a uhýbá jim skvěle.

Nakonec pak jeho darům,

odpoví a mizí bděle.

-

Dny a noci

-

Střídají se mermomocí,

z moci sluneční pomoci.

-

Země, v otáčkách však sama,

byž i hvězdná pouta má.

-

Oddaně slunce obíhá,

mateor se kolem míhá.

-

A člověk tu, ve dne, v noci,

vlastní jen svou bezmocí,

sleduje a hlídá jevy,

co má přijít, nikdy neví.

-

Vždyť těch jevů součástí,

kde život tvořen i pasti.

Co mu dáno, lstí je samo,

osudem tak nazváno.

-

Láska II

-

Ta mocná čarodějka,

stranící cti i hříchům.

Pro radost, bolest, smíchu,

dárkyně, jak zlodějka.

-

Podělí sny každého,

přídělem vždy na míru,

jenž zahrne víru,

předem si i najde ho.

-

Rozdá právem, promíjí,

ozdobí se v proměnách.

Či jen, jak zvířený prach,

pohltí, pak pomíjí.

-

Štěstí v klidu, pokoji,

zní tak smysl předností.

Ti činitelé prostí,

v příjmu však pod obojí.

-

Ta pravá, obrazem snů,

jež ideály žije.

Život i zlořečí je,

mírou daru krásnu.

-