-

Tam...

-

Na hraně či na vlásku,

kde úzkost srdce svírá.

Ubude všech oblázků,

jen se sčítá přemíra.

-

Misky vah se kývají,

na tu či onu stranu.

Až nakonec vyzrají,

pro "orla", nebo "pannu".

-

Čemu tak více přáno,

v nakloněné rovině.

To má pak spor vyhráno,

a cítí se i nevinně.

-

Život v klidu, v duši mír,

není místa pro hádku.

Zde se rád utváří vír,

a hromadí svou skládku.

-

Tam na hraně, na vlásku,

i přicházejí prohry.

Kde odkrývají masku,

a rozdmýchají spory.

-

V kruhu

-

Točí se, stále točí,

konec pojí počátek.

Navazuje zůstatek,

a v nové zas vykročí.

-

Přebírá si štafetu,

do dalšího kruhu.

Ke splácení dluhu,

v pravidelném doletu.

-

Vždy tu i něco končí,

a právě se začíná.

K cílenému upíná,

ne, jak na kolotoči.

-

Život stále dokola,

avšak v malých posunech.

Dnem, i nocí ve snech,

voláním shora, zdola.

-

Někdy z osy vybočí,

z oběžné své dráhy.

Nechybí-li rozvahy,

opět se v kruh stočí.

-

----------------------

-

Každý něco ví,

jen pár vět,

třeba mu napovědět.

-

Něco umí,

co naučil se,

ve znalosti kusé.

-

Povyšuje,

i se tlumí,

a něčím odlišuje.

-

V souhrnu, co smí,

jeho jmění,

i v přestavění.

-

-

Co je to ta čistota,

jak obehraná nota?

Jó, to je ta porota,

co do špíny se motá.

-

Aby jí bylo méně,

ta zas, co jí je do mě.

Obojí plodí země,

a rozděluje sémě.

-

Jedna k druhé se vine,

i ta čistota k špíně.

Tváří se vždy nevinně,

a čas ten tak všem plyne.

-

Míšení a souboje,

nedají si pokoje.

V jedno pojí oboje,

nebo velí do zbroje.

-

Ta čistota a špína,

i společná jim hlína.

A na čí straně vina,

rozhodne pak klima.

-

-

K vyjádření cítěného,

vždy prchlivého, směnného.

To se dotkne, hned i ztrácí,

a rozplyne jak v oblacích.

-

Ta slova, vždy pro někoho,

lehká pírka či olovo.

Označují, popisují,

milují i se vyzují.

-

Dávají mnoho významů,

obsahem pravdy a klamů.

Vyjádřit všechny odstíny,

zde terén však nehostinný.

-

Slova, věty, tvary znění,

i pro básníkovo jmění.

Jenž pak tupí jejich hrany,

a tvoří svoje zábrany.

-

-

Co neříká se nahlas,

může být tak cítěno.

Jako též vnitřní zápas,

o to, co výše ctěno.

-

Co tíží v skrytu duši,

ležící i na srdci.

Vzdorem tíhu přehluší,

 pro úsilí horoucí.

-

Pro oheň nehasnoucí,

hledající svatosti.

Dnem a probdělou nocí,

takovéto spjatosti.

-

Stále ustupující,

i z přemíry nároků.

K výši své putující,

spletí těch skrytých kroků.

-

-

Jako polibek, pohlazení,

a dotek přejícího slova.

Radost mileneckých líbánků,

pocity, nad něž více není.

-

I jako svěží dotek vánku,

či vlídnost, jež se vřele chová.

Prožitky krásy, tepla citu,

pocit bezpečného úkrytu.

-

Psaná, jak skromná lítost něžná,

ta ostýchavá a bezmezná.

I osvobození od hříchu,

báseň, libující si v tichu.

-

-

Být svůj

-

Co to znamená?

Mít svůj otisk,

směr a hrdost.

-

Nadhled,

i pevný stisk.

Vlastní pohled,

víru v jakost.

-

Vzdor a odpor,

vůči zradě.

Věrnost pravdě,

boj o spor.

-

Být svůj,

co to znamená?

To je cena,

život tvůj.

-

Přející

-

Co myslí si v skrytu duše,

je jeho vnitřní účastí.

Co vysloví i náplastí,

a znamenat tak může vše.

-

Znění v srdci často jiné,

nežli to, co sdělí, koná.

Dějství pravdy a opona,

což skutkem se pak rozplyne.

-

Být přející jak znějící,

tlaky, potlačit sám v sobě.

I ke své vlastní ozdobě,

kde přílišné znaky krycí.

-

Bouře

-

Když zahřmí a blýská se,

zesílí vítr, liják.

Oblaka v temné mase,

běsní, ale někdy jak!

-

I v duši bývá neklid,

hřmění, blesky a bouře.

Avšak před ní kde se skrýt,

v tichosti své, v pokoře.

-

Vzduch se čistí, osvěží,

pak slunce opět vzchází.

To, co na srdci leží,

propadá se a kazí.

-

Tam, kde jsi

-

Tikot hodin, světlo, tma,

ta pravidelná nota.

Starý příběh, šlápota,

i zablácená bota.

-

Ta trasa jetá známá,

ode vchodu ke vchodu.

Do schodů a se schodů,

také kopaná jáma.

-

Nebo hra na slepotu,

předstírané - nevidí.

Kdy spíše spí, nežli bdí,

a topí se tu v potu.

-

Hranice a přes ně krok,

za hradby starých pastí.

Ve zkoumané oblasti,

na co člověk má nárok.

-

Avšak proč, co mu dáno,

v tom i nalézá slasti.

Mnohou krásu, radosti,

a je mu tu i přáno.

-

Komu píšeš?

-

Tomu, kdo nad námi,

jako díkuvzdání.

I se vzpomínkami,

na splněná přání.

-

Také za dar víry,

a očekávání.

Darované míry,

za radost i lkání.

-

Za naději, touhu,

myšlenku a city.

Upínání k bohu,

fantazii, mýty.

-

Za sílu opory,

směrování k cíli.

Podporu na vzdory,

úzkostlivé chvíli.

-

-

Jak pole orané a smýkané,

úhor, plevel i setá plodina.

Také slza vzlyku z oka kane,

bohatě tak prostřená hostina.

-

Ten zázraků stůl se svou nabídkou,

z něhož duše bere, co jí patří.

Prožitky hloubky se směsí plýtkou,

ceny všech darů i trestů spatří.

-

V souhře, ve vzájemné symbióze,

jedno, jako podpůrce druhého.

Nestálé vjemy ve své poloze,

stavu výměnného pouhého.

-

Neklidná duše touhy horoucí,

plovoucí, kotvená v zemi pevné.

Povstává, uléhá, dnem i nocí,

pro sepětí štěstí a úlevné.

-

-

Rozhlíží se, zvedá,

s poznaným srovnává.

Vymezí svá práva,

rovného si hledá.

-

Kam až sám dosáhne,

tam se pak zastaví.

Dle toho i zdraví,

také srdcem prahne.

-

Měřítka ta tvoří,

pro vlastní pohodlí.

K pravdě své se modlí,

jíž se stále koří.

-

Avšak i naráží,

a opět rovná se.

Shledává, co pasé,

více též se snaží.

-

Každý vzdorem svého,

řazen darem práva.

Tam je jeho hlava,

jinde stav chorého.

-

-

-

Povstal a rozsvítil si,

k prožitku bdělého dne.

Shledal, co povedené,

a o co duše prosí.

-

Opět střetům vystaven,

v mysli, se svými cíli.

Oddechem jen na chvíli,

k večeru sil je zbaven.

-

Pak ulehl ve svůj sen,

k druhému dějství noci.

Jež i bývá pomocí,

očistnou dohrou veden.

-

Život ten, ze dne na den,

vždy pln očekávání.

S nadějí novou ranní,

v noci pak i vydán v plen.

-

-

Vánek si se záclonou hraje,

ovívá a osvěžuje tvář.

Také slunce, dnem dozrávaje,

sčítá své teplo i jasu zář.

-

Oblohou ptáci poletují,

však ta se zvolna zatahuje.

Oblaka šedá, tmavá plují,

vánek sílí, již vítr duje.

-

A k letní bouřce se schyluje,

ale co to, vše se rozplyne.

Ta záměry ještě piluje,

místo výbojů hledá jiné.

-

Jaké to jen běsnění bouře,

kde padají stromy i domy.

Kolik škod, zlomení a hoře,

jaké nebývalé pohromy.

-

Vánek si se záclonou hraje,

mírně prší, svěží z venku chlad.

Slunce, také létem jak zraje,

sčítá své plody na každý pád.

-

-

Po letech se opět vracím ke svému návrhu na dostavbu Staroměstského náměstí v Praze. Zde byla ne konci války zničena velká radniční budova a její zbytky odstraněny. Ponechán byl jen její článek, přiléhající k věži, ze statických důvodů. Náměstí není ucelené, parčíková úprava je jen provizorní. Bylo zde vyzkoušeno mnoho nových řešení dostavby, historizujících i moderních, včetně záměru obnovit některou z historických podob této strany náměstí, ale realizováno z toho nebylo nic.

Tento návrh vychází ohleduplně ze zástavby ostatních stran náměstí, po stránce urbanistické i architektonické, a vnáší do ní i nové, moderní stylové pojetí. Dostavba nestísňuje kostel sv.Mikuláše a harmonicky přiléhá i ke gotické radniční věži. Stavebně nepřetěžuje proluku, dává variabilní možnosti využití a ponechává i prostor pro zeleň, kde je umístěno odpočívadlo s občerstvením.

Domy vhodně doplňují a ucelují historickou zástavbu Staroměstského náměstí. 

-

Těch vonných a líbezných,

v krajině nedotčené.

Kam jen vstoupit snad i hřích,

žádné stopy chtěné.

-

Okřídlen v ní jako pták,

vznáším se svým dějem snu.

V jasu, vůni jen si tak,

žel probuzením zhasnu.

-

Vždyť takto to i bývá,

krása v ošklivost spěje.

Čistota, něha snivá,

o svou pravost se chvěje.

-