-

Co vše, z nich dá se vyčíst,

z těch zrcadel života.

Jak i obracejí list,

zaznívá čtená nota.

-

Záblesky mnoha podob,

žitého a prožitého.

Těch studničních nádob,

zření tak složitého.

-

Přitom nejsou víc než nic,

nebyly, jsou a nebudou.

Nicotě z bohatství vstříc,

roli, postoupí chudou.

-

-

Radost chtěla bolet,

a bolest se radovat.

By změnily pohled,

i mohly se schovat.

-

Vzájemně si kradly,

z předností bohatství.

Aby tu i padly,

v boji, o své panství.

-

Radostí se září,

nadějí, v životě.

Bolest radost maří,

a vrací k nahotě.

-

Bolestí se truchlí,

v raněném životě.

V němž pak list uschlý,

obráží k novotě.

-

-

Ctností, neřestí i pověstí,

jak zámotek hedvábný bource.

Ovíjí, a k proměnám hostí,

zrání v dospělce, rok po roce.

-

Larva sama sebe opřádá,

by v motýl proměnit se mohla.

Člověk jen poznání své střádá,

pro rozlišení dobra a zla.

-

V proměně tak nedokonalé,

kdy každý sám sebou zůstává.

Ve ctnostech, i sklony nekalé,

síť zámotku, vždy ta pravá.

-

-

Daruj,

a budeš obdarován.

Graduj,

a budeš zván.

-

Skutky chrabré,

nad zbabělé.

To vždy zabere,

i oči bdělé.

-

Mlsej,

jen tak maličko.

I políčko osej,

má korouhvičko.

-

Zvědav buď,

i nenahlížej.

Vypni hruď,

a méně klej.

-

Má dáti, dal,

Má vzíti, vzal.

I stál opodál,

nikam se nedral.

-

Přej,

a bude ti přáno.

Zahřej,

máš i vypráno.

-

Poctivostí v dál,

se ubíral.

Méně přitom lhal,

nebyl z něho král.

-

Pro jedno kvítí,

slunce nesvítí.

Políčka zrytí,

pro živobytí.

-

Také líný buď,

ne však příliš.

A sebe suď,

když se odlišíš.

-

-

Vzácně oba našli se,

v lásce své, velkorysé.

-

Vodili se za ruce,

jak v květinové louce.

-

Nocí pak jejich tělo,

jedním dechem znělo.

-

Vzájemně si přející,

povzdechy též hojící.

-

Společný snili příběh,

v plánech, svůj života běh.

-

Avšak jen dva měsíce,

štěstí přálo velice.

-

Potom přišel zatykač,

obviněn byl jako rváč.

-

Ublížení na těle,

i další činy domnělé.

-

Bože, co jsi ty jen zač,

jako nebezpečný rváč?

-

Lásko moje veliká,

těžce se mi polyká.

-

Proč jsem nepotkal tě dřív,

jaký ty, máš na mne vliv.

-

Neboj se můj miláčku,

nenechám tě pro rvačku.

-

Svůj ty odpykáš si trest,

poznáním, co je bolest.

-

Auguste Rodin, Romeo a Julie.

-

-

Závojem svěžesti opředen,

rytmem vánku, v slunečním svitu.

A každý tu jeho daru hoden,

básník sveden k veršům mýtu.

-

Duchové za oknem létají,

rorýsi, ti černí svišťouni.

Plány své spřádají potají,

opět poletí tam, kam vloni?

-

V obloze plují bílé pásy,

jemných, vatovitých oblaků.

Ten vlídný den duševní spásy,

běžný, přec i plný zázraků.

-

Je léto, a jeho krásný den,

vánek s listy stromů si hraje.

Z hedvábí paprsků proveden,

v slunečním tom svitu zraje.

-

-

Otevřel oči a uzřel vše,

co jen tak uzřít mohl.

Složitě i jednoduše,

vzpomínkou si pomohl.

-

A v té směsi, hledal cosi,

jiskru vlastního jasu.

Pak, i ozval se mu kdosi,

podoben snovému hlasu.

-

Prohlédl tou mlhou svou,

a jasné spatřil obrysy.

Tvarů, jež k milosti jej zvou,

povahou očisty ryzí.

-

Opona pak opět spadla,

do husté mlhy tajemsví.

O jas prozření okradla,

o dar, mocného hájemství.

-

-

-

Vášeň, oheň planoucí,

a jiskry létající.

Větry, vzdorem vanoucí,

i duše se kající.

-

Proudy vody, přes hroudy,

zavlaží či utopí.

Zpřeráží v boji údy,

také, ohnivá kopí.

-

Horoucí srdce plane,

i jen si tak hrající.

Hoří, topí se a vane,

ta duše prahnoucí.

-

-

-

Nohou lze kopnout,

rukou uhodit.

Ústy též kousnout,

 slovem shodit.

-

Po nohou chodit,

rukou i hladit.

V ústech úsměv mít,

a slovem vnadit.

-

Každý ten nástroj,

účelu výzbroj.

Pro boj i pokoj,

rozličný postoj.

-

Švejk Josefa Lady.

-

-

Život, pouhý okamžik,

pocitem i vzpomínkou.

Zármutek, či jako dík,

pod stálou podmínkou.

-

Dopřává, dává, bere,

v proměnlivém pořádku.

V pořadí, jak to které,

svou vybojuje zkratku.

-

Příběh o mnoha dějstvích,

předehry, hry a dohry.

Hrající si od dětství,

na divadelní soubory.

-

Život, pouhý okamžik,

v toku překotných vjemů.

Trik, také návyk a zvyk,

soupeřících objemů.

-

-

Píši pro radost svoji,

pro nápad okamžiku.

Kde myšlenky se pojí,

kouzlem božího triku.

-

Píši pro radost svoji,

pro čistotu a krásu.

Kde myšlenky se pojí,

do očistného hlasu.

-

Píši pro radost svoji,

s pocitem naplnění.

Kde myšlenky se pojí,

do básnivého znění.

-

Josef Šíma, Le Havre,

Encyklopedie českého výtvarného umění,

E. Poche a kolektiv, Academia Praha, 1975.

-

-

Proč psát stále o lásce,

ty chvalozpěvy věčné.

V masce, o své krásce,

bolehlavy nevděčné!

-

Když zazpívá ptáček,

za pravdu mu dej.

A když zurčí potůček,

jen tak si bublej.

-

Zpívám si jako ptáček,

i létám do zatáček.

Bublám, jako potůček,

ten blahodárný lék.

-

Sedmihlásek hajní, Světem zvířat,

Ptáci, Hanzák, Bouchner, Hudec,

ilustroval A.Pospíšil, SNDK, Praha, 1963.

-

-

Zazvonila, zavoněla,

ostřím svým i něhou svou.

By v pravdu vstoupit směla,

tam, kam lidé se zvou.

-

Zazvonila, zavoněla,

důrazem i předností.

Myšlenka také smělá,

vytoužených ctností.

-

Zazvonila, zavoněla,

marností nad marností.

Kam, to ona dospěla,

k žádosti o radosti.

-

-

I.

V hlubokém lese zeleném,

s flintou a dalekohledem.

Za starou laní, s jelenem,

a mladými pak s ohledem.

II.

Do lesíčka na čekanou,

šel při měsíčku myslivec.

I zasáhl cíl střelnou ranou,

avšak jiný, než srnčí plec.

-

V křoví tam stála dívenka,

která šla za ním do lesa.

Ta, drahá jeho milenka,

a k zemi střelená klesla.

-

Pak v náruč ji myslivec vzal,

a bolestně zanaříkal.

Jak osud si s nimi zahrál,

zůstaň doma, jsem ti říkal.

-

-

Ach ta vůně,

ta chuť,

ty tvary,

ta něha,

ta vášeň,

i ten hlas...mluví muž ze spaní.

Žena už to nemůže poslouchat a probudí ho:

Tak dost, o kom to tady kecáš ze spaní, nevěrníku!

Muž jí otráveně odpoví:

Proč mě budíš, vždyť jsem se miloval s tebou, však víš...tenkrát.

------------------------------------------------------------------------

Miláčku, máš se rád?

Mám.

A i ty se máš ráda?

Nade vše.

Tak, to bychom časem mohli vytvořit i jakousi symbiózu vzájemné sebelásky.

---------------------------------------------------------------------------------

Ptá se ho:

Piješ?

Ano, kdybych nepil, tak bych uschnul, to dá rozum.

Ale myslela jsem alkohol.

Taky, jako každý normální člověk, s rozumem.

S rumem?

Ale né, s umem!

---------------------------------------------------

Blýská se na časy!

Cože?

Že půjde do basy,

odluka od lože!

No...konečně,

co tady společně!

-

-

Ten, po kterém my stoupáme,

i dolů sestupujeme.

A svou cestou vždy se ptáme,

zač je to, co kupujeme.

-

Draze i levně placené,

v obojím směru pohybu.

Jak to, či ono nám cenné,

a přiznává svoji chybu.

-

Kráčíme vlastní krajinou,

v rovině, kopcích, dolinách.

Ve střetech tak s mnohou jinou,

jako výsledek těch snah.

-

-

-

Tolik bychom toho chtěli,

avšak můžeme jen málo,

maličko.

Do tolika dveří směli,

by štěstí na nás se smálo.

-

Někdy to málo, je mnoho,

skromnosti nám zapotřebí.

Také, čekáme tu dlouho,

nebo jen tak dle potřeby?

-

Kopec, pásy lesů a luk,

modré nebe, kupy mraků.

Tolik krás a stálých záruk,

i vidin našich, přízraků.

-

Máme vždy to, co mít máme,

byť bychom chtěli ještě víc.

Na něco, stále čekáme,

a v touze vycházíme vstříc.

-

-

Ze zdravé vykvétají mízy,

z životodárného kořene.

Byť i odkvetou, však nemizí,

v plody vyzráním svým opřené.

-

Moudrostí svou se vyznačují,

jež ve smyslu dobra spočívá.

O vztahy, souladné pečují,

kde zaznívá i nota snivá.

-

Vladimíra Stratilová (moje matka),

Kytice, olej.

-

-

Pršelo, jen se lilo,

a v okapovém žlabu,

topil se ve vodě brouk.

-

I srdce, ve mně ožilo,

jak hrabal se tu ve srabu.

Tak jsem to celé okouk,

a podal mu dřevěnou hůl.

-

Brouk, chytil se tak napůl,

pak cele se udržel.

Já hůl k sobě přisunul,

a chroustka letního uzřel.

-

I postavil ho na nohy,

na okenní parapet.

V bytovém svém podkroví,

by vrátit se mohl zpět.

-

Brouk se příliš nehýbal,

jak otřesen byl celý.

Slabost svoji neskrýval,

v pohybech byl nesmělý.

-

A to se již stmívalo,

kdy stále jen pršelo.

Co, nocí se skrývalo,

a oko brouka zřelo?

-

Pak ráno tam již nebyl,

nabral sil a odletěl.

Tak já jsem ho zachránil,

a dobrý pocit měl.

-

Naši brouci, František Procházka,

Praha 1963, SNDK.

-

-

To je ta naše láska,

již si sami tvoříme.

A to, že ve švech praská,

tím, jak se jí dvoříme.

-

Roste, roste, přerůstá,

až obrací se v nářek.

Pak, umlčená ústa,

v soutoku lásky všech řek.

-

Jaká cesta nám správná,

ta může být jen naše.

Šlapaná odedávna,

příběhy nad ty zašlé.

-

-

Bodnou, píchnou i zalomí se,

ranka krvácí, zánět hnisá.

Hojí se také kompromisem,

jak ve svém stavu zakolísá.

-

Zrady těla, bodliny duše,

vnější či skrytě působící.

Složitě, nebo jednoduše,

vždy tak v určité roli bicí.

-

Bolest trnu kvetoucí růže,

v radost promění krása květu.

Svoje, si buduje výztuže,

takto i duši dává vzletu.

-

-

-

Napiš, co chceš,

a popiš to též.

Pravdu či lež,

o něž se přeš.

-

Piš, si duší,

také tělem.

Co, ji ruší,

v poutu celém.

-

Pohlaď, rýpni,

buďme vtipní.

Vystrč růžky,

i tvarůžky.

-

Kousni, kopni,

všeho schopní.

Uhoď, polib,

přidej i slib.

-

Směj se a plač,

co jsi to zač.

Jaký, že hráč,

tak, se označ.

-

Erasmus Grasser, Postava z tance morisků,

dřevo, kolem 1480.

-

-

-

Tak, krásně je mi,

v té naší zemi.

-

Vzhlížím i k nebi,

byť se mi šklebí.

-

Beru i dávám,

oddávám se hrám.

-

Rád mám ten život,

lesů, strání, vod.

-

A o něm i píši,

slova svá tišší.

-

Ve verších prostých,

pokorný ostych.

-

Rád mám ten život,

lesů, strání, vod.

-

Kde tolika darů,

barev a tvarů.

-

-