-

Člověk sám sobě pro radost,

útěchu a pocit uspokojení.

Ale ne, jen tak sám pro sebe,

to by mu nebylo dost,

myslí i na lékaře hojení.

-

Píše někomu či mnohému,

hledaje svou doménu.

Pro souznění, ale i odměnu,

vstříc příběhu novému.

-

Tak překročit práh příbytku,

a stísněnost jeho koutů.

Také i přežitých zbytků

a dát vale svému poutu.

-

Každá kapitola života,

vždy přerůstá v část novou.

Pro niž stanovena i jiná kvóta,

podepírána hrou snovou.

-

Klasika, moderna, experiment,

avšak základy, by konstrukce stála.

Jasný a pevný element

a představa svojí písní hrála.

-

Překročit práh vlastních hradeb

a nezůstat v nich obléhán.

Rozvinout paletu barev, skladeb,

kde pestřejším odstínům průchod dán.

-

Slovo "art" se významově spojuje s pojmenováním uměleckých směrů nebo stylů. "Bomba art" může být dvojí. V tom prvním významu spojen se současnými tendencemi v architektuře, kde je snaha šokovat něčím dosud nevídaným. Ten druhý smysl je zahrnut v tom prvním významu, ale specifikuje se záměrnými uměleckými inspiracemi zbořeništi staveb.

-

Vybuchla nálož a dům padl,

úmyslem či zanedbáním povinnosti.

A sledován byl jak vadl,

otázkou však v jaké ctnosti.

-

Jen trosky po něm zůstaly,

na videích a u fotografů.

Tam kde dříve stěny stály,

dnes jeřábí viděti žirafu.

-

Ale co zde také neviděti,

různé zajímavé útvary.

Hrají si tu i malé děti,

a hledány umělecké dary.

-

Ano, foto jako dokument,

pro inspiraci tvoření.

Nejeden pak braný moment,

jenž zanechalo boření.

-

Záhy vypučela nová stavba,

v podobnosti zkázy této.

To v přírodě se také stává,

po zimě přichází léto.

-

Vytvořený další směr,

nazvaný "art bomba".

Kde stavební bývá poměr:

hrouda, díra, plomba.

-

Vybuchla nálož a padl dům,

otřásly se okolní.

Taková realita proti snům,

patra horní lehla v dolní.

-

Bum a je tu "bomba art",

a architekt je slavný.

Na vernisáži houslí part,

jak ten předek dávný. 

-

Utichl zpěv ptačích hlásků,

avšak ne tak docela.

Zde poutník zanechává svoji lásku,

krajině té, jak proměnlivá celá.

-

Těch hýřivých barev pastelových

i temných lesních zákoutí.

Tajemných příbytků sovích,

jen bystřina neláká se zouti.

-

Tam nedaleko jakýsi pohyb,

to srnka cestu přeběhla.

V potoce viděti drobných ryb

i sem tam nějaká ta houba jedlá.

-

A přichází na konec lesa,

s výhledem do širých dálek.

Tu srdce poutníkovo zaplesá,

jaký balzám na duši a lék.

-

Poli, loukami a dalším lesem,

cesta jeho vede dál.

Krajinou přichází také sem,

k té velké nádrži opodál.

-

Jezero přehrady zbudované,

dnes již vrostlé přírodní.

Vítr tu ze všech směrů vane

a patrný všeliký život vodní.

-

I vzácných druhů ptáků,

orel mořský přilétá.

Až z těch zázraků poutník v ataku,

proměn bohatějších léta.

-

Sady, lesy, pole, louky, jezera,

roviny, kopce, žádná pomíjivá mezera.

Krásnější podívaná to která?,

toulky od rána až do šera.

-

-

-

Tajemná byla ta černočerná noc,

již protínaly ostré světelné paprsky.

Ty pak všemu tu dodávaly čarovnou moc,

čekajíce na sluneční příchod brzký.

-

Pomníčku starému oprýskanému,

i těm stromům v okolí.

Stejně jako ostatnímu zde danému,

 ozářeno cokoli.

-

A co bylo zdrojem záře této,

snad koráb návštěvníků z vesmíru?

Ano, takto vyjádřeno jen jednou větou,

jak přiletěl, tak odletěl v míru.

-

Vlastní kresby z klášterní zahrady v Broumově v invertních barvách (1984).

-

Co se mi to jenom zdálo,

o tom, že mnoho je vždy málo.

Ve snu se vše násobí,

a fantaskní zjevují osoby.

-

Splétají se sítě dějů,

do neskutečných rovin.

Vlastních i jako zlodějů,

směs všelikých to novin.

-

Postavy zde pravdivé,

také četné stvořené.

Představení často divé,

o přeludy snu opřené.

-

Za své osobní účasti,

v nejrůznější situaci.

Drama dělené i na části,

herci vlídní nebo draci.

-

Veškeré pohádkové bytosti,

a mnohé ještě další.

Postavy lidské z masa, kostí,

někdy pravdou, jindy falší.

-

Sny jsou velkou záhadou,

ve spojení s naším bytím.

Podvědomou náladou,

my posíleni jimi, nebo biti.

-

Probuzení bývá spásné,

a potom všechno jasné.

Než naše svíce zhasne,

pohádky i někdy krásné.

-

Sebastiano a Marco Ricciové, Pomník vévody

z Devonshiru, olej, 1725.

-

-

O čem básničku psát?,

třeba o lučním kvítku něžném.

O všem tom, co člověk má rád,

nebo o kamínku běžném.

-

Louka, posetá snad všemi barvami,

těch rozličných květů vděčných slunci.

Kolik ta snivých podnětů jen dává mi,

a těch her, jež rozehráli jejich tvůrci.

-

Jdu dále svou cestou prašnou a hle,

jak zajímavý také motýlek.

Poutníku ty, více kolem sebe hleď

a nemiluj tak svůj mobilek.

-

A co těch broučků i barevných kamínků,

stále je, se na co dívat.

Ale i ta kopřiva stojí za zmínku,

popálí a přestanete nad mobilem zívat.

-

A ptáci vám k tomu zpívají,

ovšem ne těm se sluchátky v uších.

I jiná tu překvapení číhají,

zaměstnávající zrak i čich.

-

Polní a lesní zvířata,

srnka, zajíc, také plazící se užovka.

Jindy zaběhnutý pes vám v patách,

nebo páchnoucí houba hadovka.

-

Ale i těch libých vůní,

třeba ta omamná lesní.

Skřehotání žab se ozve z tůní,

jahůdky, maliny a borůvky se sní.

-

Příroda bývá bohatá,

pro zrak, sluch, čich i chuť.

Pestřejší jsou její data,

však sám si to posuď.

-

Básnické umění má také mnoho forem a stylů. Jak vidí, cítí a píše báseň takový architekt? No jako architekt. Jeho poezie musí mít jasnou stavbu a strukturu, postavené pevně od základu až po střechu.

-

Přišel, viděl a měřil,

potom kreslil, maloval a rýsoval.

Od počátku si také věřil,

a tvořil hranol, krychli či ovál.

-

I mnohé jiné základní tvary,

pro konstrukci domu.

Přitom těch pokusů se zmary,

ve snaze co nejlepší dáti tomu.

-

A hle, na papíře již něco stojí,

avšak, co tu ještě chybí?

To, co oko uspokojí,

četný detail pro pocit libý.

-

A již je na samé střeše,

s jejími vrcholy.

Celek z chyb se dále křeše,

v zohlednění okolí.

-

Do boje tak vložil sebe celého,

veškerý svůj um.

Také, co užil si při tom zlého,

než navrhl tento dům.

-

No, a pak mu přišli zatleskat,

a udělit vysokou cenu.

I co těch ponížení musel získat,

nežli dospěl k dílu vrcholnému.

-

-

Právě se rozednívalo,

a sluneční záře zalila vše kolem.

Co dosud temný šat svůj mívalo,

zřetelné bylo lesem, polem.

-

Pohasla světla nočních měst,

návratem k obrazu dennímu.

Ve spletitých trasách jejich cest,

k životu práce a hernímu.

-

Člověk probuzen tak k novým dějům,

nadějím, také starostem.

Ta krajina společný dům,

v níž málokdo nezvaným hostem.

-

Každý obsazuje svoje místo,

a rozvíjí další plány.

Byť na žádné pozici není jisto,

kde záleží na tom, jak věci jsou dány.

-

Lesy, obce, pole, města,

obytná naše krajina.

Života úděl i siesta,

ve hvězdách se najde ještě jiná?

-

Theódore Rousseau, Montmartreská nížina, olej, kolem 1835

(Umění 19. a 20.století, N.Lynton, Artia Praha, 1981)

-

-

Umění velké rozbito,

a trosky z něho zplaněly.

I království jeho dobyto,

kde múzy se mu klaněly.

-

Velikáni rádoby,

velikány době naší?

Vždyť do jaké to podoby,

padli v jakous kaši.

-

Umělců tak přibylo,

a kdekdo se jím cítí.

Jen poctivosti ubylo,

ta ocitla se v síti.

-

Co rozbito je dobyto,

ale i nové vedou cesty.

Úspěch, sláva, koryto?,

 i ty múzy musí kvésti.

-

Leonardo da Vinci a Pablo Picasso.

-

-

Ze snů dávných sen nový,

po křivolaké stezce strmé.

Snění či bdění to, kdo ví,

a co všechno se tu shrne.

-

Větry tu vanou všemi směry,

i protisměry.

Kde sotva udržet se bez opěry,

pro každý stavební plán smělý.

-

Nyní tu panuje stav bezvětří,

jako ticho před bouří.

Ale někdo i něco větří,

jaký plamen tu mýty boří.

-

Návrh dostavby Staroměstského náměstí v invertních barvách.

-

Zde již i mrazivé bílo,

kde lidé již nejsou lidmi.

Také takto se mi snilo,

když pohled byl jen střídmý.

-

Dáte hřejivé teplo,

a zimou se vám odmění.

Co všechno tady se spletlo,

v pouhém pustém hřmění.

-

-

Ze země jsme nevědomky vyšli,

a ta nás celý život nosí.

Potom později se i přemýšlí,

o tom, co podepírá či kosí.

-

Vždy je to ta samá hlína,

cestou šlapanou a křivolakou.

Vinutím svým nikdy líná,

rozhodni se, vydati se jakou.

-

Nosí nás, až jednou donosí,

mezitím tvoří a přetváří.

Nabídkou svou se honosí,

kolik jen tu rozličných tváří.

-

Matička země rodná naše,

životní pouť a nakonec hrob.

Říkáme úzkostlivě, plaše,

co jen těch nadějí i porob.

-

Její zemění se nezmění,

vydá plod, jenž po uzrání vezme.

Však v bohatství jejího jmění,

není všeho plnost, vězme.

-

A tak létáme a padáme,

vždy k zemi své se vracíme.

Co dáno je nám, to také dáme,

někdy se i kácíme.

-

Ze země jsme nevědomky vyšli,

aby při vědomí splnili svůj úkol.

A na to, co nám uloženo přišli,

pro závěrečný protokol.

-

-

Já na něj,

a on na mě.

-

Já na něj,

a on na mě.

-

Já na něj,

a on na mě.

-

Já na něj,

a on do stropu, do kouta či se mine.

"Tak, zase jednou na pamětnou měj,

jak čas nám tady oběma plyne."

-

Jeden pálí na druhého,

a ten druhý sotva zpět.

"Tak dávám já ti ze soudku svého,

jeden-dva-tři-čtyři-pět."

-

"No počkej a hlavně klid,

jednou ti to vrátím.

Co zasloužíš si, budeš mít,

jen co svoji hru obrátím."

-

"To jsem tedy ale zvědav,

vždyť mezi námi rozdíl třídy.

Jak si myslíš, tak se bav,

já jsem ten, kdo naši hru řídí."

-

Slabší hráč se trénoval i jinde,

a zdokonalil podání.

Povzbuzen, že tentokrát to vyjde,

dříve o tom ani zdání.

-

No, a potom se zase střetli,

ten lepší a ten vylepšený.

1 : 1, jak vzájemně se smetli,

v rovnováze ranami všemi.

-

I zaskočen byl suverénní vítěz,

jak náhle to od slabšího dostal zpět.

Pak z odporu ho pojal děs,

a již nespočítal 1-2-3-4-5.

-

Stojí v lese u křižovatky cest (dnes silnic) na Trutnov, Pilníkov a Vlčice již od roku 1718. Také tudy prochází železnice ČD se zastávkou Vlčice.

-

Ten pomníček zde maličký,

v křížení tří cest.

A jméno panny matičky,

tu v uctívání jest.

-

Tudy chodili kdys na panské,

lidé z celičkého okolí.

Jen v roli trpké poddanské,

z toho srdce ještě zabolí.

-

I zastavili se vždy svojí cestou,

pomodlit a pro posilu.

Tu pokleknout i přesto,

byť nebylo kde nabrat sílu.

-

Pomníček tu v lese chátral,

ale dočkal se své obnovy.

I v představě své tvůrce pátral,

pro "květ růže" zase nový.

-

Původní stav a po obnově (foto rekonstrukce: J.Blažek, Pilníkov).

-

-

Fasáda umná opět chátrá,

římsa padá a vlhkost vzlíná.

A jak po ní jen oko pátrá,

mele se tu z božího mlýna.

-

Oprýskané přízemí,

a velká otlučená vrata.

Kontakt přímý se zemí,

kde voda stoupá natotata.

-

Špatný okap a bez podřezu,

pak marná tu práce štuková.

Jak jen do domu toho vlezu,

východ ostruhy mi uková.

-

Kdopak tam bydlí, co já vím,

duchové, i lidé snad.

Možná i nějaký ten mim,

a hraje se tak o mat.

-

Neděláno, co se mělo,

strašení ale předčasné.

Ještě to tu něco chtělo,

římsa padá, to je jasné.

-

Izolace domu žádná,

 voda s omítkou si hraje.

Také mnohá práce kladná,

v pokusu o kouzlo ráje.

-

První, a to druhé poschodí,

stále zdobné ve zdi plošné.

Pro každého, kdo kolem chodí,

poutavé i ty hermy sošné.

-

Realizovaná obnova a berevné řešení

fasády domu (1999).

-

-

Udělám z krychle kouli,

a z koule zase šišku.

Někde se to i boulí,

hranol na výšku či šířku.

-

Také v různých kombinacích,

a složitějších útvarech.

I v iluzívních náznacích,

nebo přesných párech.

-

Já vzletnou krásu zde,

pak v těch tvarech hledám.

By vyznění bylo prosté,

bez boje to nikdy nedám.

-

Své inspirace odevšud,

i fantazii svou přidám.

By nepoléval duši stud,

maximum ze sebe vydám.

-

Poctivost a radost k tomu,

 i bolesti tu bývá dost.

Ovšem, jak to přijde komu,

jako takový sdělný most.

-

Studie chrámové architektury.

-

-

Píši si veršíky různého obsahu. Vážného, duchovního, lyrického, epického, filosofického, fantaskního, politického, také humorného, pro dospělé i děti. Život má velkou sílu a prostupuje celým vesmírem. Není-li celý vesmír, jenž je jako celek pro nás nepoznatelný, živým organismem. Jen zdánlivě se nám tak nejeví, neboť pozorujeme jen jeho malou část, v jejímž funkčním zařazení vnímáme pouze nižší formy života pozemského.

-    

-

Jedna + jedna = kolik,

dvě, a nebo jedenáct?

Nebo zase jen jeden kolík?,

 nejspíš to ale nalíčená past.

-

Jedna a jedna rovná se dvě,

(1 + 1 = 2)

zní logika matematiky.

Součet dvou jednotek nově,

a žádné jiné triky.

-

Jedna a jedna rovná se jedenáct,

(1 + 1 = 11)

v grafickém přiřazení jednotek.

Tak lze i logiku tuto zmást,

když jiný tu pohledový dotek.

-

Jedna a jedna rovná se jedna,

(1 + 1 = 1)

zde také jedna z možností.

O co, že se to tady jedná?,

když v jednu splynou dvě bytosti.

-

V součtu součtů rovnice zní:

2 + 11 + 1 = 14

A průměr z ní:

14 : 3 = 4,666...

-

Tedy v rozšířeném zorném poli,

jedna a jedna jsou čtyři celé šedesát šest.

(1 + 1 = 4,66...)

Matematiku to ale neskolí,

 jen fantazie, kráčí "na vlastní pěst".

-

Rovnice o dvou neznámých,

a přitom tak známých.

Tolik tu z výpočtů těch mých,

i svatý skrývá hřích.

-

1 + 1 = ?

-

-

Noc plná roztodivných snů,

směsi prožitého i fantaskního.

Já vždy probouzím se a opět usnu,

ty neskutečných dějů kniho.

-

Ráno vstanu a chystám se do práce,

 dnes delší to cesta bude.

Tento příběh zde píši jen tak krátce,

měřit zámek, jak to v mrazu půjde.

-

Bývalé sídlo šlechtické,

jež nyní povstává z temnot.

Zpustlé a znevážené celičké,

byť vzácných historických hodnot.

-

Přijíždím a již jsem v zámku,

kde nyní pracuji v poschodích.

I zamykám za sebou branku,

a procházím se s měřidly v nich.

-

Pohybem se zahřívám,

pro provádění zákresů.

  Také smíšené pocity mívám,

kdy nevyhnu se ani stresu.

-

Bourané zdivo a některé stropy,

kde nutno dávat velký pozor.

Sem tam i spadne něco a hluk ztropí,

já sám si tu dělám dozor.

-

Pak skončím svou denní práci,

již s jinými pocity.

Dobrá nálada se mi vrací,

neboť den byl smysluplně prožitý.

-

Současný stav

Návrh nového řešení průčelí

-

Ti veleještěři a ptakoještěři,

vymřelí na konci druhohor.

Zařazením spíše praptáci, kteří

již pro další vývoj nebyli vzor.

-

Postihla je katastrofa,

v podobě tělesa z vesmíru.

A v doplnění pak tato strofa:

jakoby dáno bylo na míru.

-

Dnes je pánem země člověk

i podobný těmto předchůdcům.

Jenž tu buduje svůj novověk,

v důvěře svým silným vůdcům.

-

A příroda stále vymírá,

jak ustupuje dobyvateli.

Kde, že je ta správná věcí míra,

mezi pozemskými obyvateli?

-

Tu však nikdo nehledá,

neboť zahleděn je do svých zájmů.

Běda tak člověku, běda,

pro neplacení dlužných nájmů?

-

Ti pánovití druhohorní obři,

menším ustoupili formám.

Neboť tak v mnohém nebyli dobří

a ve vývoji již pouhý klam.

-

Veleještěři (porovnání velikostí s člověkem podle Ch. A. Knighta)

-

-

To je ten plochý zahnutý předmět,

který když vrhneme určitým směrem,

vrací se nám zpět.

-

Dej a dostaneš.

Daruj a budeš obdarován.

Přej a bude ti přáno.

Důvěřuj a bude ti důvěřováno.

Miluj a budeš milován.

Obětuj se a budeš obětován.

-

Ano, oběti se nevracejí,

ty se podstupují.

Některé jevy však obracejí,

silou, jíž do nich vstupují.

-

Oběť nebývá zklamáním,

neboť plní úkol spásný.

A není také pouhým zdáním,

pro svůj cíl i mnohdy krásný.

-

Oběť podstupují lidé silní,

duchem svým, mravní ideou.

V práci pro ni pak velmi pilní,

v tříbení, jak vybrat kterou.

-

Vstupují tak dobrovolně

i s vědomím vlastní zkázy.

V poutech, nebo také volně,

přesto, že leccos se tím zkazí.

-

Dej a dostaneš.

Daruj a budeš obdarován.

Oběť přineseš a již nevstaneš,

jako nové naděje závan.

-

-

Člověkem stvořen pro práci a zábavu,

jako věrný jeho kolega.

Ten i jako anonym v nesčetném davu,

často a nečekaně poleká.

-

Kdo si začne s počítači,

propadává jejich kouzlu.

Avšak, jak jen málo tady stačí,

a odolává i jejich zlu.

-

Každý je také počítačem,

ovšem jiným, živým.

Pak záleží to tady na čem?,

no na tom, co všechno o tom vím.

-

Znečištění, fragmentace, viry,

pravidelná údržba a ochrana.

Znalosti až do té míry,

by blokována byla každá rána.

-

Internet, ta do celého světa brána,

nám nesčetné dává možnosti.

A my, často otevíráme jej zrána,

ale někdy i bývá k zlosti.

-

Programy, umožňují práci,

a stránky informace.

Na otázky odpověď pak vrací,

vždy aktuální formace.

-

Počítač přítel i nepřítel,

někdy i škodí na zdraví.

Ten moderní doby šiřitel,

jak nejeden uživatel praví.

-

-

Jen taková malá a milá,

ve výklenku chrámové věže.

Ale kde se to jen usadila,

 roste si tam svobodně a svěže.

-

Ze semínka zavátého,

do štěrbiny v omítce.

Kostela jednoho svatého,

kde koření jen mělce a řídce.

-

Břízko ty bílá, milá,

 jednoho dne na tebe přijdou.

Pak vytrhne tě větší síla,

jakmile tě tady najdou.

-

A jistě nepřesadí tam, kam patříš,

na vhodné místo, do úrodné půdy.

Svého rozkvětu ty nespatříš,

neb ti zpřerážejí tvoje údy.

-

-

Městu Libuše tu slávu věští,

na lunetovém výjevu.

Praze v slunci, také v dešti,

a ve vývoji četných jevů.

-

Malíř vyjádřil svou vzletnou vizi,

a jiný do mozaiky přenesl.

Jak v dáli věštby slova mizí,

a na perutích vánek nesl.

-

V nové radnici též takovýto obraz,

na čelné stěně býti může.

Jaký zde jen zpodobniti odkaz,

snad proroctví trnité růže?

-

Výjev dobový a dnešní,

scény civilní, avšak důstojné.

Také modlitby ideje mešní,

čeho zvoliti tak, a čeho ne.

-

Návrh dostavby Staroměstské radnice, svislý příčný řez - žlutě stěna v přízemí

pro mozaikový obraz:

Půdorys přízemí:

Bílá a černá, muž a žena, den a noc, anděl a ďábel, pravda a lež, země a nebe, voda a led, život a smrt, umění a umění.

-

Bílá a černá, ty protipólné sestry barev,

obě čisté a jasné.

Mezi nimi proudící krev,

a další mnohé barvy krásné.

-

Muž doplňuje ženu a obráceně,

tvoří tak pár člověka.

Ten v rozmanité bývá ceně,

měna tvrdá nebo měkká.

-

Den vždy střídá temnou noc,

v pravidelném rytmu času.

Toť kouzelná přírodní moc,

a tiše zcela, bez slyšení hlasu.

-

I anděl s ďáblem se doplňují,

jak tvoří si své frakce.

Svoje role pak naplňují,

v pořádku: akce a reakce.

-

Pravda soutěžívá se lží,

ve velmi častém střetu.

Lež vždy pravdu mlží,

možno opačně též napsat větu.

-

Na zemi a také na nebi,

odvíjí se život náš.

Ty četné úsměvy a škleby,

někdo odříkává "otčenáš".

-

Voda zmrzne v led,

ten roztaje zase zpět.

Žádný zájmový tu střet,

zbytečných dalších vět.

-

Život je naše vědomí,

smrt si ho pak zpátky vezme.

Aby stavěl veliké domy,

a ta z nich vysvobodí vězně.

-

Avšak umění a umění,

co že to je za duel.

Jedno duchem, jiné jmění,

hořká pachuť či sladký cumel.

-

-

Nejneobhospodařovávatelnějšími

pozemky jsou pozemky lidské.

Nenacházíš-li mezi lidmi,

nehledej a spočiň si v pravdě stojické.

-

Zde totiž neplatí přísloví, kdo hledá najde,

ale kdo nehledá, možná i potká.

Nepotkáš-li, nezoufej, neboť toto je ta tvoje fotka,

a o nic jiného ti nejde.

-

-

Ošklivost se vzepřela kráse,

a sama povýšila na krásu.

Někdo jiný tu tahá pilku zase,

jíž temnotám dodává jasu.

-

Také krása vzepřela se ošklivosti,

a pozvedla z ponížení.

By učiněno bylo zadosti,

kde pochybení v klamu není.

-

Ošklivost a vzletná krása,

těch již bylo dosti?

Jedno nad druhým vždy zajásá,

jak zvaně či nezvaně se hostí.

-

V boji pak nikdy není vítěze,

jak každý tu chvilku tahá pilku.

A různé střídají se teze,

mající jedna druhou za mýlku.

-

Ošklivost se vzepřela kráse,

a krása zase ošklivosti.

Jak to, či ono komu tady zdá se,

někdy i všeho bývá dosti.

-

Michelangelo da Caravaggio, David s hlavou

Goliášovou, kolem 1605.

- 

-

Etika a estetika,

umění a kultura.

Ten budík času tiše tiká,

pro koho však, i pro tura?

-

Neetika estetika,

jaká že tato kultura?

I vepřík v chlívku zakviká,

a v spánku noční můra.

-

Kudy to kráčíš člověče,

kam jsi se to zahleděl?

Někdo tu i prosí vkleče,

když klamným činům naletěl.

-

Přece my jsme stále noví,

ty však zastaral jsi.

Novému klaň se pánovi,

neštěknou po tobě psi.

-

Vy vládnete svou slepotou,

a krátkozrakostí.

Šlapete jen hrubou botou,

po kráse a jakosti.

-

Etika a estetika,

to čisté vzácné umění.

Vždy prázdnotě se vymyká,

nejde tu jen o jmění.

-

-

Nebylo mu dobře,

neboť přijal vyšší dávku záření.

Neměl tam chodit a stát na té hoře,

přesto však šel a utrpěl zranění.

-

Lákaly ho, táhly a sváděly,

svým nebeským zpěvem.

Ale ta dálka, co jej od nich dělí,

a také, zda na břehu pravém či levém.

-

Nedbal toho ve svém omámení,

rozhodnut přijat cokoli.

I dostával neklamná znamení,

že cestou jej nic neskolí.

-

Ty sirény nebesky lákavé,

stejně tak i zrádné.

Ve stálých pochybách vrtkavé,

kde pevnější jistoty žádné.

-

Přesto šel a nebylo mu přitom dobře,

neboť přijal vyšší dávku záření.

Na té vysoké hoře,

neklamného prozření.

-

Sirény umlkly,

ale poutník se nezastavil.

Nesouc spor ten dávný vleklý,

do dalších dějství, pravil.

-

Staře jako "kostel" + přilehlé domy,

a nově jako radnice + přilehlé domy.

-

-

Přišel básník do Neumětel,

a velice se podivil.

I nebral na to zřetel,

jakých podivných tu spatřil vil.

-

Také nelitoval zdejších chvil,

a pustil se hned do práce.

Pilně zobrazoval o čem snil,

v kresbách svých i v básních krátce.

-

Kam jen se poděl ten umětel,

když stavěl tyto domy?

Těch roztodivných bliku světel,

 jen sem tam nějaké ty stromy?

-

Kreslil, rýsoval i básnil si,

divil se a pracoval.

Také žízeň přitom hasil si,

a ze svých cílů necouval.

-

O Šemíkových Neumětelích,

to tady ale není.

Zde ocital se v "jeteli",

hledaje vysvobození.

-

V marnosti všeho počínání,

pak ustal ve svém boji.

Neb paprsek sluneční ranní,

v probuzení ze snu hojí.

-

Poučení:

Nebojuj s větrnými mlýny,

a dělej jen co zmůžeš.

Také nevrážej své klíny,

kde ti řeknou - lžeš.

-

-

-

Te je ale majestát,

jak hrdě tyčí se a rozkládá.

Úplný suverénní stát,

tak znamenitě prostor ovládá.

-

Sám je živou bytostí,

a jiným život dává.

Co tvorů v koruně své hostí,

a na pozdrav větvemi ve větru mává.

-

Zjara se vždy ošatí,

pak i do červena barví.

Mohutní a košatí,

pro ptáky, lezce a hmyzí larvy.

-

Buk červenolistý v plné kráse,

důstojnost sama, také něha.

I spokojený býti zdá se,

čeho všeho ve větvích mu běhá.

-

Na zimu vždy se odstrojí,

a zastaví proudící mízu.

Upoutává i v zimním kroji,

jímž letnímu dává remízu.

-

-

Dům jest dílem člověka,

a ten jej pak také živí.

Ve tvaru pevném, nebo do měkka,

by vlídný byl, ne hněvivý.

-

Stavitel postaví konstrukci,

potom ji ošatí a vybaví.

A po všeodborné instrukci,

 něčeho přidá a jiného se zbaví.

-

Dům rovněž vítá četných hostí,

jimž poskytuje svoje služby.

K radosti i někdy k zlosti,

plní či neplní jejich tužby.

-

Strom a dům,

ty dva nerozlučné příbytky.

Každý si žádá vlastní um,

nikdy ne však plytký.

-

-

Seděl na lavičce před kostelem,

pod tou klenbou nebeskou.

V tom rozepnutí božím celém,

jen s myšlenkou svou hezkou.

-

A potom seděl na lavici v chrámu,

pod tou klenbou iluzí.

Zde si hojil svoji ránu,

kajícně tak, jak v pokoře i druzí.

-

Spojení to symbolické,

k odpočinku duše.

I duchovní potřebě lidské,

vyjádřeno prostě a jednoduše.

-

Sezení na lavičce v zeleni,

a potom v přítmí chrámovém.

V tom odlišném shůry velení,

a rozjímání novém.

-

Pod tou obojí klenbou nebeskou,

podobného symbolu.

Prožít chviličku hezkou,

 i pro odlehčení bolu.

-

-

Cit, pocit, vjem a sen,

čekání, naděje, zklamání.

Radost, ale i bolest den co den,

také nového vždy něco k mání.

-

Střety, smlouvy, dohody,

úskoky a klam.

Občas i nějaké ty výhody,

v účtech těch má dáti - dám.

-

Boj, vzdor či smír,

časté chyby a sliby.

Naše hlava samý vír,

kolem nich i hbité ryby.

-

Kráčíme stále vpřed

a ohlížíme se i vzad.

Někdo si léčí vřed,

jiný bolesti zad.

-

Pak ty nutné peníze,

peníze a zase peníze.

K nim se pojí naše vize,

jež povahy popíší ryze.

-

Život je také samá krize,

pletichy, hříchy, práce.

Rovnováha i kolize,

v dění dlouze nebo krátce.

-

Hra, zájmy, zábava,

pohroma, ale také štěstí.

Jak kdo bere nebo dává

a cestu si svoji klestí.

-

Život je přívod i vývod,

únik a úsilí o vznik.

Nikdy však není podvod,

v mnohém pak bývá zvyk.

-

Staví se mu přehrady,

ten se brání nápady.

Často marné bývají rady,

kde ladí se jejich vady.

-

Žíti znamená býti

a býti žíti.

Žíti pak to svoje bytí,

v čem jsme čilí a hbití.

-

Co je lidské vědomí,

vnímáme pravdu, nebo jen její klam?

Zde skutečnost se s představou lomí,

v objektivně-subjektivní záznam.

-

Jisté je, že mnohé vnímáme shodně,

a něco rozdílně.

Na obě strany toho hodně,

v té naší mozkové dílně.

-

Ve snech tvoří se realita nová,

s fantaskními vizemi.

Naše vědomí již jinak se chová,

zde nežijeme na zemi.

-

A máme-li bezesný spánek,

 nevnímáme nic.

Jakoby nás odnesl vánek,

a nejsme víc.

-

Co je skutečnost a co klam,

je i předmětem našich sporů.

Něco pravdou jistou, jiné podobá se hrám,

takový kompakt, plný otvorů.

-

Vidíme, vnímáme, chápeme,

nebo také opačně.

Ode všeho něco, mnohé i jinak zveme,

kde vzájemně se chováme akčně.

-

Zemře-li člověk, zmizí pravda i klam,

ty ale přetrvávají živému.

Pevností podobné skalám,

ku obrazu svému.

-

Objektivní skutečnost tu zůstává,

i kdyby člověka již nebylo.

Ta vyšší pomyslná hlava,

by vše dále v pravdě a klamu žilo.

-

Vidíme, slyšíme a chápeme,

ale i nevidíme, neslyšíme, nechápeme.

Jsme, nakonec i nejsme,

ale přesto stále jsme.

-

Kdo tedy jsme i nejsme,

na zemi a na nebi?

Myšlenkou jen v komnatě mé,

úsměvy mými i škleby.

-

-

-

Já učím tě co ku prospěchu,

často slýchávám ten hlas.

Co dáti čemu beze spěchu,

a jak prohlédnouti snáz.

-

Já učím tě co ku prospěchu,

a vedu tvoji cestu.

K dobrému i pro útěchu,

věř, že od deseti ke stu.

-

Já učím tě co ku prospěchu,

a varuji tě včas.

Jak kráčeti též bez povzdechu,

a v duši své měl jas.

-

Takto činím, i když trestám,

když přehlížíš svou cestu.

 Každému tak něco chystám,

k dlužnému jeho restu.

-

By naplnil své poslání,

které jsem jen jemu určil.

Ať se tomu či tomu klaní,

vždy takto jsem jej učil.

-

-

Cože, jaképak zatmění slunce,

vždyť na nebi ani mráčku!

A přece, oslabeno bylo prudce,

pro lidskou vzdušnou hračku.

-

Sedím si tak ve svém bytě,

a slunečním čelím paprskům.

Okno proto zčásti kryté,

a provádím svůj denní průzkum.

-

Náhlé potemnění ale,...co to?,

slunce jakoby pohaslo.

Udiven jdu k oknu proto,

kde moje oko žaslo.

-

Slunce se opět rozsvítilo,

a já oslněn hledám příčinu.

Čípak jen je toto dílo,

koho přistihnu tu při činu?

-

Co myslíte, že to bylo,

co způsobilo zatmění?

A do paměti se mi vrylo,

jež i vesmírné dění mění?

-

To balón si plul oblohou,

jenž překryl kotouč slunce.

Plující si cestou dlouhou,

v koši vidět i pilotovy ruce.

-

Mával mi také na pozdrav,

neboť letěl velmi blízko.

Povznesen nad lidský mrav,

rovněž i dosti nízko.

-

Pak pomalu a tiše odplul,

ve svém zavěšeném koši.

Ten, jenž hvězdu oslabil napůl...

...tak po větru dál tu zprávu pošli.

-

-

Jakou velikou moc má toto slůvko,

co všechno dokáže a způsobí.

Někdo tu mlčenlivý, jinému říkají mluvko,

ve svém účinku se i násobí.

-

Pohladí, povzbudí, posílí i urazí,

nadchne či poučí.

Nástroj něhy, lásky, ale také srazí,

vychovává a učí.

-

Zbraní vždy kazatele, politika,

filosofa nebo slova umělce.

Kde chápaná rozdílně etika,

vyjádřená hlouběji či mělce.

-

Slovo dalo slovo

a došli tak k vzájemné shodě.

Jiní, byť stále zkoušeli to nanovo,

nikdy nesešli se v pohodě.

-

Milenci něžně si vyznali lásku

a došli tak ke splynutí duší.

Jiní zase si nasadili masku

a falešně slyšely jejich uši.

-

Radil jim dobře,

pochopili to, proto poslechli.

Neboť svá slova volil moudře,

tak, jako kdyby je vdechli.

-

Mentor zase poučoval,

proto nebrali ho vážně.

Cosi cizího si vypůjčoval,

což vyslechli jen vlažně.

-

Tyran slovem týrá, diktátor diktuje,

učitel učí a mučitel mučí.

Co jen těch významů různých tu je,

a někdo raději mlčí.

-

"Líná huba holé neštěstí,

a mlčeti nad zlato".

Slovo znamenat může i štěstí,

záleží pak na tom, jak je vzato.

-

Jakou velikou moc má slůvko "slovo",

ty mluvko i ty spíše mlčenlivý.

Jednou potěší, jindy jako olovo,

vždy však to nástroj spolehlivý.

-

Honoré Daumier, Zápas škol, 1855.

-

-

Vedli se za ruce v krajině hojnosti,

naplněni radostí a svým štěstím.

Tou krajinou, jež každého tu hostí,

kdo nepřichází ve lsti.

-

Plnou květů a ptačího zpěvu,

stromů, keřů i bublavých potůčků.

Prostě, ve svém parádním oděvu,

kde i domky doplňují poučku.

-

Na obloze sluníčko s bílými mráčky,

opodál pak vyskočila srnka.

Šli svou cestou, dle turistické značky,

a hle, na struny tu někdo brnká.

-

To jiný pocestný si na kytaru hraje,

jako doprovod těch ptačích hlásků.

 Píseň svěžesti, celého kraje,

kde ti mladí si vyznali lásku.

-

A neměli s sebou ani mobil,

v tu procházkovou neděli.

Proč také, k čemu by jim byl,

vždyť ten pohodu jen dělí.

-

Došli až k velkému rybníku,

plnému rozkvetlých leknínů.

Jenž hojnému životu dal vzniku,

kde odpočinuli si ve stínu.

-

K večeru osvěženi se vraceli,

a nakonec s polibkem loučili.

A to je již tento příběh celý,

v němž mnohým se i poučili.

-

-

Tam, kde je již nebe a ještě je i země. Tam, kde ještě není nebe, ale již není ani země.

-

Vidět ze země do nebe

a z nebe zpět na zem.

Ten prostor můj i pro tebe,

plné tvary i jejich lem.

-

Kam jen oko dohlédne,

země i nebe a nebe i země.

V tajemství každého dne

a plodného sémě.

-

Pohled v dáli upřený,

vzápětí pak blízký.

Na cokoli zaostřený,

s nesčetnými zisky.

-

Tam, mezi nebem a zemí,

kde je již nebe a ještě je i země.

Tam já nacházím své zázemí,

ve světle i temně.

-

Kde ještě není nebe,

ale již není ani země.

Kde teplo je a také zebe,

sny zhmotňují se ve mně.

-

Den a vjem,

promění se v sen.

A ten prostor v něm,

zemí nebem nasycen.

-

-

-

Z betonu krabice veliká,

toť typický panelový dům.

Oko si pak na něj zvyká,

kde vložen jen průmyslový um.

-

Prostý a šedý původně měl šat,

a na nic většího si nehrál.

To mu vytýkáno tolikrát,

že nakonec z něj vyrostl i král.

-

Všemi rozzářil se barvami,

aby upoutával pozornost.

A každý něčím byl tak známý,

vždyť těch nevýrazných bylo dost.

-

Ve velkém takovém sídlišti,

jako v papouščím ráji.

Pestrými barvami vše se blyští,

i děti svůj dům tu mají.

-

Žlutý, červený, zelený,

také modrý a vícebarvý.

Ten šedý již není dovolený,

pestrý motýl z každé larvy.

-

Z doby mdlé do doby barevné,

poutavé a jásavé.

Výtvarně však levné,

nevkusné a nepravé.

-

-------------------------------

Z betonu krabice veliká,

je i tento dům.

Nechť trest svůj si tu odpyká,

v barvách nepodobných snům.

-

Měl jsem záměr jemnější,

vkusnější a vhodnější.

Neprošel však mluvou zdejší,

kulturou místní bleší.

-

Z šedé barvy béžovou,

v zateplení obkladu.

Já chtěl mu dáti novou,

z původního záporu do kladu.

-

Praha, Zahradní Město: pohled z ulice Pražská na křiživatky ulic Švehlova, Jahodová a Jasmínová;

autor foto cs:ŠJů, commons creative, volné dílo (Wikimedia commons).

-

-

Ale i teplé slunce, někdy výbušnina, oheň, kámen či led.

Hrubý samorost, křehké sklo nebo také něžný květ.

-

Byl naplněním snad všeho,

v tekutém, pevném i plynném skupenství.

Těžko určit v převaze kterého,

a v jakém podobenství.

-

Plný života i své smrti,

rozdával radost, někdy bolest.

Jednou podepírá, jindy drtí,

s ohledem na svoji čest.

-

Slunce, oheň, kámen či led,

hrubý samorost a křehké sklo.

Také něžný jako květ,

když to tvrdé prasklo.

-

Ničeho však tu příliš,

pro naplnění bytí.

Ty kazateli pravdy slyš,

kde poctivosti a kde jejího krytí?

-

Člověk není jen samá voda,

s menším procentem sušiny.

Život přece není móda,

se svými všesměrnými činy.

-

-

Jedni na pevné půdě rádi,

jiní pouze vodomilní.

Další se zase parádí,

v letu vzdušném pilní.

-

Ze země též do vody,

nebo z vody na zem.

Někteří i mají kódy,

z obojího v letu rázem.

-

A co na to člověk pán,

vždyť ten mohl jen po zemi.

Jaký kód byl jemu dán,

že veškerá překonal území?

-

Na suchu, na vodě i v ní,

ve vzduchu a ještě dál.

V bádání sen naivní,

nevěda již, co bůh mu dal.

-

Pánem tvorstva na Zemi,

a dobyvačem vesmíru?

Kde najde nová zázemí,

válkami i ve smíru?

-

Člověk s člověkem,

též sám proti sobě.

Od starověku novověkem,

průkopníkem v každé době.

-

Naučil se chodit, běhat,

plavat a létat do daleka.

Snaží se mít přesný odhad,

by méně toho, co ho leká.

-

Staví na zemi, i pod ním hloubí,

tak překonává jiné tvory.

Dohromady schopnosti své kloubí,

slézá hory, hlubinné nory.

-

Na souši, ve vodě, též na nebi,

rušno je již dosti.

Úsměvy života, také škleby,

co domácích tu, nebo i hostí?

-

Město budoucnosti, E.Hénard, 1910

(Slovník soudobého urbanismu, J.Hrůza, Odeon Praha, 1977).

-

Tuto básničku jsem napsal v dubnu 2016, tak mi promiňte to roční období.

-

Toho rána pohlédl jsem z okna,

kde vše v běžném probíhalo pořádku.

Obloha s mráčky samá lokna,

srovnaných do četných řádků.

-

Sluníčko ještě neviděti,

ale již světla dosti.

Po ulici dospělí i děti,

já protáhl si svoje kosti.

-

I v protější továrně,

obvyklý panoval ruch.

Po novinkách pátral marně,

jen ten továrenský puch.

-

Na silnici sem tam rámus,

auto, moto, čtyřkolka.

Kolem kontejnerů hnus,

a cíl pro děti místní školka.

-

Nezbytné psí venčení,

slyšeti jejich štěkání.

Také motorové ječení,

to jsou motorkáři páni.

-

Stromy zabarvují zelení,

své děti mámy konejší.

A komu se zde nelení,

otevírá krámek zdejší.

-

Ptáci stěhovaví přilétají,

přibývá četných hlasů.

Svůj příchod jaro neutají,

vždyť tvoří květy do dívčích vlasů.

-

Vyšel jsem pak na ulici,

naproti koupit snídani.

I podpořit tuto směsici,

v poklidu a jiném podání.

-

Kouknu vlevo, kouknu vpravo,

a na chodníku hledím na to.

Porušený předpis, právo,

přes chodník jak stojí auto.

-

Neukáznění ti řidiči,

i povolenou překračují rychlost.

Avšak příroda již pučící,

aby přešla nás ta zlost.

-

Jednou se tak radujeme,

jindy zase rmoutíme.

Podle toho pějeme,

pozvedáme či se hroutíme.

-

Naproti dobré koláče,

ty umí zlepšit i náladu.

Ranní ptáče dál doskáče,

a dalších v ulici kladů.

-