-
Jak já marně volal jsem,
avšak nikdo neozýval se.
Život snad jen není snem
a hýčkán v rytmu waltze.
-
Také ozval se mi hlas,
neladně však s hlasem mým.
A nebylo tak místa v nás
i rozmlouvati s kým.
-
Člověk není stvořen k sobě
a hledá druhou bytost.
Věří, doufá v každé době,
vždyť cesty není nikdy dost.
-
Duším dáti splynutí,
tu v dvojjedinou bytost.
Rozpory přec obě nutí,
jen projeviti lítost.
-
Kontrasty se doplňují
a podobnosti v kontrastu.
Tak i osudy se naplňují,
ve smyslu, ne v balastu.
-
Zdraví, schopnosti, smysluplná práce, zájmy a seberealizace, prožitek krásna, láska, přátelství a úspěch.
-
Zdraví dáno nám jen jedno,
šetřme si ho a pěstujme.
Abychom neklesli až na dno,
vše další od něho se ujme.
-
Co do vínku nám bylo dáno,
s tím my procházíme životem.
Tak nám i někdy bývá přáno
a hlavním se stává mottem.
-
Vždy plodná práce prospěšná,
věcem mnohým dává smysl.
Ne ta ukvapená, spěšná,
má zaměstnávat naši mysl.
-
Zájmy plníme svoje bytí,
avšak ještě lépe v profesi.
Za svým srdcem máme jíti,
jak jen prázdný život děsí.
-
A vyhledávat co nás krášlí,
těší a povznáší.
Abychom se po cestě našli,
nechť výhonek náš nový raší.
-
Bez lásky pak není života
a nejsou jeho květy.
Ta omámí, hlavu zamotá
a selhávají rozumu věty.
-
Přátelství, dalším velkým darem,
potěší, podepře a pomůže.
Život s ním kvetoucím jarem
i v bolesti trnité růže.
-
Úspěch čeká na připravené,
pak rozdává dle zásluh.
Příběhy četné vyprávěné,
jež trvalý mívají dluh.
-
Orlíček (Trvalky v zahradě, Ing.V.Vaněk a kol., SZN Praha, 1973).
-
-
Hromů, blesků, lijavci, sněhové či na moři,
na poušti, v pralese, buši i v neklidné duši.
V hněvu vlastním nebo cizím,
který do něj vzteky buší.
-
Člověk bouří také hoří,
neklidem se zmítající.
Stav, z něhož i něco tvoří,
v mysli tísněné a létající.
-
Kolik úzkostných chvil prožije,
nežli své dílo oživí.
Jež si dál samo nitě šije
a jiný nad tím vším se podiví.
-
Tou bouří se i koří
a do nitra svého noří.
Jak s myšlenkou svou se moří
a dílu dvoří.
-
J.M.W,Turner, Parník ve sněhové bouři, olej, 1841-42 (Umění 19. a 20.století, N.Lynton, Artia Praha, 1981).
-
-
Povídá pergola pergole,
ten je nějakej důležitej.
Ten, co tam dole,
sedí si jak ušitej.
-
Uvnitř žhavý oheň
a ten dlouhý výfuk.
Ale i ten ostrý rožeň,
pak mu nemáme být fuk.
-
A jak ho mají rádi,
že je hřeje a griluje.
Dává jim vše co má dáti,
celá rodina krb miluje.
-
My mu křoví dělat máme,
nechat liánou se zarůst.
Jiného již nedáme,
pak vyšlo z jejich úst.
-
Hele vy tam nahoře,
můj komínek je ještě výš.
Zanechte tu svého hoře,
jinou roli máte, totiž.
-
Vás mají také rádi,
dáváte příjemný polostín.
Ostré slunce vadí,
pro popíjení dobrých vín.
-
No jo, máš ty svatou pravdu,
každý na něco jiného.
Nemá to přece vadu,
ještě tu něco příjemného?
-
I ozvala se lavice:
já jsem tu zase sedací.
A co k tomu dodat více?,
důležitá tak jednací.
-
Tyto tři pohádkové bytosti K.J.Erbena se jednou sešly v dnešním reálném životě ještě s "Krátkozrakým" a pustili se samozřejmě do sebe. Jak také jinak při takových typových i názorových rozdílech.
Ten "Dlouhý" tady ale nebyl ani tak dlouhý, jako že měl spíše dlouhé vedení. "Široký" zase nebyl ani tak silný, ale mluvil velmi ze široka a než se dostal k jádru věci, ostatní mu skočili do řeči. A teď je to prohozené, pohádkový "Bystrozraký" se zavázanýma očima tady byl spíše "Krátkozrakým", protože si neviděl ani na špičku nosu. A ten čtvrtý vypadal jako "Bystrozraký", protože viděl dál jako ti ostatní.
Na jaké že se to bavili téma? No jak jinak než na téma demokracie. Můj ty smutku, to vám ale byla mela. Provokovat začal "Bystrozraký" a dobírat si ty tři pro jejich vlastnosti a přednosti. Nandal to "Dlouhému", že mu všechno strašně dlouho trvá než něco pochopí, a že to stejně nepochopí. "Širokého" si vzal na mušku za to, že je akorát ukecaný a "Krátkozrakého" obvinil, že nikam pro svou slepotu nedohlédne. No nazdar, ti se ale nedali a pustili se do "Bystrozrakého", že je mu to stejně na nic, protože v demokracii vládne ten, za nímž stojí početní převaha. A že oni jsou tři a on jen jeden, tak ať radši drží hubu nebo mu namlátí. Ano ano, vystihli to docela dobře, nebyli přece jen tak hloupí jak vypadali.
No a ten, co byl sám, si nechtěl nechat namlátit, aby nedopadl hloupěji jako ti tři ve fyzické převaze a odpověděl jim: no jistě máte pravdu, většina je většina a menšina se musí podřídit. Vládněte, kralujte a uvidíme kam to dotáhnete. A když se vám to náhodou sesype na hlavu, my vás zachraňovat nebudeme, neboť to třeba už ani nepůjde. Když si nechcete připustit ty, kterým to více myslí, obraťte pořádky vzhůru nohama a dělejte si co chcete. Pocitům a citům se ale musí svítit rozumem, předvídavostí a prozíravostí.
Ti tři na něho nechápavě hleděli a nejchytřejší z nich, "Dlouhý", kterému to mimořádně po chvíli seplo rychleji, se "Bystrozrakému" vysmál: ty seš jenom vejtaha, jinak na tobě nic není, nejseš lepší. My jsme tři a nás je mnoho a více hlav je i více rozumu. To je ta demokracie, tebe si nezvolíme ty nádivo, načež se hlučně rozesmáli. A "Bystrozraký" jim to vrátil již jen příslovími:
"kdo chce kam, pomozme mu tam",
a ještě:
"komu se nelení, tomu se zelení",
a také:
"chytrost nejsou žádné čáry".
Nakonec přidal:
"stokrát nula je jen nula, ale jedenkrát jedna je jedna".
Z toho byli ti tři už úplně vedle a debata skončila klidným rozchodem, bez pranice.
-
Z web.stránky: MŠ, Holečkova 7., Olomouc.
-
Sedím a hledím, vidím i nevidím, slyším i neslyším, myslím i nemyslím, vnímám i nevnímám, neraduji se a ani netruchlím.
-
Sedím a do neurčita kamsi hledím,
do minula, jsoucna i budoucna.
Vstříc barevnosti života i šedím,
jak jen duše má je nyní mocná.
-
Vidím či snad nevidím,
však slepotou očí netrpím.
To tu bude nejspíš tím,
že bdím a přitom spím.
-
Slyším či snad neslyším,
však hluchotou uší netrpím.
To nejspíš bude tím,
co posečeno kosami a srpy.
-
A tak sedím a o všem tom přemýšlím,
ale spíše ani nemyslím.
Hlasem obracím se k sobě tišším,
s pohledem dobrým i zlým.
-
Co tu vnímám a co nevnímám,
v té neurčité směsi?
A kam, že to dále jíti mám,
mě chvílemi i děsí.
-
Není důvod k radosti,
avšak ani k truchlení.
Podmínek pro učinění zadosti?,
spíše těch, co duši plení.
-
Nyní stojím a snad i vidím, slyším, myslím, vnímám a pociťuji radost,
na objednávku podanou a žádost.
Na ten překlenutí most,
kde pravil jsem si: pane bože, již dost.
-
-
Někteří lidé očekávají od dostavby Staroměstského náměstí v Praze moderní kreativnost ve stylu "ohrom a nadchni dosud nevídaným". Zároveň ale požadují, aby se to tam hodilo. A tak se mnozí architekti činí v tomto duchu. Fantazii meze nekladou, ale vždy zapomínají na to kde jsou, nebo to nechápou. Že je to dostavba do poněkud jednoznačně urbanisticky a architektonicky stanoveného, vymezeného a ideově směrovaného prostoru. Sice předvádějí někdy opravdu dost nevídané kousky, ale na Staroměstském náměstí a v této proluce prostě nepatřičné. Nedaří se jim to právě proto, že nerespektují zásady tradičního stavění, které zde určuje celkový charakter historické zástavby rynku a také vztah mezi radniční věží a kostelem sv.Mikuláše. Tedy mnohde jinde, ale tady ne (mnohokrát vyzkoušeno v soutěžích i mimo ně). Kreativní to musí být, ale jde o styl tvorby, pochopení a respekt daných skutečností. Volné modernistické experimentování zde není možné, je nutné se daným hodnotám podřídit a tvořivě na ně navázat.
Zklamání těch, kteří ve své nevědomosti očekávají architektonickou nevídanost, se zde nelze vyhnout. Na vině je vývoj moderní architektury, který se pustil do negací kulturně vyspělého tradičního stavitelství, a dostal se tak do prostoru někdy až bezbřehých a jalových fantazií. Jenže tady platí řád dost přísných "mantinelů" a každé jejich překročení je potrestáno nezdarem.
Hodnocení zklamaných, že tento návrh sice neurazí, ale ani nenadchne, je pozitivní, neboť pokud by někoho urážel, tak by nebyl dobrý. A špatní by tady byli ti, které by nadchl. Pokud neuráží, hodí se sem a tvůrčím způsobem Staroměstskému náměstí něco přináší, tak je dobrý a realizovatelný. A právě pro tyto hodnoty upoutá pozornost a třeba i někoho nadchne.
Doplnění domů do proluky mezi radniční věží a kostelem sv.Mikuláše.
Stávající historické domy Staroměstského náměstí (Srdce města, URM Praha, 2008).
-
Invertní barvy architektonických návrhů staveb mi přinášejí nové inspirace svými nečekanými světelnými efekty. Napomáhají mi také při promýšlení nočního nasvětlování objektů. Vzniká tak pohádkový svět barev a světel, který dodává budovám nový rozměr a zhodnocení. Samozřejmě všeho je třeba používat přiměřeně a se vkusem.
-
Budova Nové scény Národního divadla:
Soutěžní návrh na přestavbu Nové scény ND:
Studie menšího obchodního domu:
Studie správní budovy (boční průčelí):
Návrh na dostavbu hotelu U Beránka v Náchodě:
Altán:
"Zamrzlý" Pražský hrad s Malou Stranou a s pomyslně dostavěnou věží katedrály sv.Víta:
-
-
Sedím tak celý život na břehu řeky
a hledím do jejích vod.
-
A vidím v nich ryby, malé i velké,
plující všemi směry,
po proudu i proti němu,
ve svém živlu hbitě si počínající.
-
A já jen shlížím na toto divadlo,
v touze také v této řece plout,
ale jako přibitý zde nemoci se hnout.
-
NAPOMENUTĺ
-
I sesadím tě z tvého trůnu, ty jitřenko třpytivá,
z tvého úřadu tě sesadím.
Uslyšel jsem hlas...
a zachvěl se.
-
Pak sklonil...opět vzhlédl...a pomyslel si:
Ano, mé nepravosti nesčetné,
v šalbě a klamu,
připomínáš mi tak zas.
-
Neb nejsem hoden přízně tvé,
jak jen odkláněl se tuze.
I udělíš mi po zásluze,
odčinění z vůle své.
-
I opět uslyšel jsem ten hlas,
již v jiném znění tónu:
Avšak ty se nestrachuj,
neb dává se ti milosti.
A usmířeny viny jsou,
v tvé pokoře a lítosti.
-
-
Padla facka padla na sále,
když jsem já v tanci stál.
Velkej malér nastal v lokále,
kdo měl ruce ten se pral.
(refrén ze známé zlidovělé písničky "Na Vlachovce", A.Mošna, J.Korda)
-
No jo, život je boj, jak se říká, a bojují mezi sebou prakticky všichni, i ti nejmírnější z nejmírnějších.
Každý se narodí s nějakou povahou, nějakými zájmy a cíly, tak se musí v životě trošku ohánět kolem sebe, aby také něco vybojoval proti jiným bojovníkům.
Někdy je to otevřený mazec a dost ostrý, jindy mírnější nebo i skrytý, něco jako "tichá voda břehy mele".
Pokud někdo říká, že s nikým nebojuje, tak kecá, protože by ani nebyl.
A tak, když něco chceme prosadit, je to vždycky určitý problém, malý či větší, proto se musíme naučit i šermovat.
Podle toho co prosazujeme a jak to umíme také i dopadáme.
Někdo upadne na hubu, jiný padne do sítě, do léčky, je odstrčen nebo sám někoho odstrčí. Také v něčem zvítězí, charakter poctivě, bezcharakter nepoctivě.
S poctivostí ovšem nejdál dojdeš, i když prohráváš s nepoctivými. Ten nepoctivý sice dočasně vyhrává, ale nakonec neunikne svému osudu. Dříve nebo později je uloven do nějaké té pasti.
Podvodník skončí pod vodou, suchozemšťan může skončit na suchu a vodník je obojživelník.
Ten dobrý má furt na co nadávat nebo je trpělivý a je spíš potichu a špatnému je z jeho skutků špatně. Tudíž má taky furt na co nadávat, na dobré i špatné.
Meleme se meleme, pereme se pereme a rozdáváme podle toho co k nám přichází a jak to s námi zachází.
Silnější bitvy vyhrává i prohrává, potom zase vyhrává a zase prohrává a nakonec třeba vyhraje i válku. Ne jen ten svalově silnější, ale i ten chytřejší.
Život je boj a stálý nepokoj, život je věčná rvačka, jó není to žádná hračka.
-
Pááádla facka padla ná sále,
kdýž jsem já k tánci zval,
Vééélkej malér nastal v lókále,
a kdó měl ruce ten se pral.
-
Josef Lada, Hospodská rvačka.
-
Jméno mé a tato básnička je nerýmovačka. Proč také, tady toho ani není zapotřebí, je to spíš jen takové malé zamyšlení.
-
Život je jen pocit,
smrt ztrátou pocitu.
Člověk ale tuto ztrátu nepocítí,
čeho se tedy obává?
-
Život je ale krásný, byť i často bolestný pocit,
proto se o něj tolik staráme.
Stojí zato se o něj starat až do posledního dechu.
Poslední dech však bývá i úlevou od života,
kterou také nepocítíme.
-
Žijeme, abychom naplnili svoje naděje
a ty nám vezme jen smrt.
Ale ani ta ne,
neboť v pocitu života je naše naděje.
-
-
-
Ten starý venkovský domek,
ta opuková stavbička.
Z původního snad jen zlomek,
k přestavbě zde každá příčka.
-
V plánu i vstup do zahrady,
z vyšší obytné místnosti.
A mnohé další náhrady,
práce opravdu zde dosti.
-
-
-
Starý barokní kostel na "Homoli",
to dávné poutní místo.
Ten, kdo cestu si sem zvolí,
spatří zvláštnost jistou.
-
Chyběly schody do věže,
pak postaveny dřevěné.
Takové?, ale kdeže,
vhodnější jsou zděné.
-
-
Co je to kulturně-historická hodnota stavebního díla?
Každá stavba vzniká ve své době, ale každá nenese stejnou dobovou autenticitu či identitu. Některé budovy pak představují ucelenější souhrn kulturních a technických idejí své epochy, jiné je víceméně jen formálně přenášejí. Stávají se tak slohovými a stylovými pilíři architektury toho kterého období kulturního stavebního vývoje.
Naše doba je výrazně orientovaná na nové stavební konstrukce a technologie a uměleckou stránku stavebního díla přenesla ze slohové roviny většinou do roviny stavebně-průmyslového designu. Autentická je tak ve svém prostředí, ale díky této orientaci se často dostává do kolize a konfrontace s historickým prostředím, kde vládla po staletí návaznost kontinuálně se vyvíjejících architektonických slohů. Tento odklon nabývá v některých případech až takového rázu, že není nacházena slučitelnost současných koncepcí s historickými.
Nejmarkantněji se tento konfrontační vývoj projevil na Staroměstském náměstí v Praze, kde ani 9 soutěží na přestavbu a dostavbu východního křídla Staroměstské radnice nedokázalo nalézt vhodnou urbanistickou a architektonickou formu, připojitelnou ke stávajícím historickým budovám náměstí. Jedná se zde především o kolizi s gotickou radniční věží a s barokním kostelem sv.Mikuláše, kde se moderní stavební design stává nedostatečným pro doplnění chybějící zástavby.
Co by mohlo být v tomto případě autentickou historickou hodnotou dostavby tohoto místa? Samozřejmě současné pojetí, avšak s uplatněním idejí, zprostředkovávajících zpětnou kontinuální vazbu a komunikaci s těmito historickými budovami. Čili vytvoření nového soudobě-historického slohu pro toto místo.
Současný stav proluky nemá kulturně-historickou hodnotu, jeho úprava je jen provizorním řešením, čekajícím na nové stavební znodnocení.
-
Gotické počátky východního křídla Staroměstské radnice (huť P.Parléře, 2.pol.14.století):
Pseudogotická náhrada radničního křídla (P.Nobile, P.Sprenger, H.Bergmann, 1.pol.19.století):
A její konec v r.1945:
Ponechaný zbytek při věži (vlastní fotograf, 1990):
Opět zde přikládám návrh nové koncepce menšího křídla (gotika+renesance+moderna):
-