-

Věci se točí kolem osy,

vzdalují a zas přibližují.

Také i proměňují v cosi,

odcizují, nebo sbližují.

-

V rytmu cest vesmírných pořádků,

právem vzdoru vlastního bytí.

Přerůstají či tvoří zkratku,

odhaleny a mnohdy skryty.

-

Podléhají i naléhají,

útočí, podporují souhrou.

Zájmy svoje, pravdu si hájí,

výhrou se zvýší, sníží prohrou.

-

Věci se točí kolem osy,

obíhají, též rozbíhají.

Někdy pádem o pomoc prosí,

míjejí a jen tak míhají.

-

-

Stále je proč naříkat,

i kdyby nebylo nač.

Málem jen, každý příklad,

ty chyby náš věčný pláč.

-

Co a kdo, že my to jsme,

lapeni v síti pasti?

Pravdou o milost prosme,

znamením vlastní slasti.

-

Vše snad dáno, jako dar,

byť se směry obrací.

Plaše svůj zkoumáme tvar,

i příď, kde loď se ztrácí.

-

Stále je nač spoléhat,

na přízeň všeho bytí.

Dále nám přáno hledat,

a sklizeň darů míti.

-

(experimentální báseň s počátečním (čelním) a koncovým rýmem ve verši,

při střídání shodných rýmů A,B,A,B ve strofě)

-

-

On a ona

-

Ptám se a ty mi odpovíš;

jen ať to poví, kdo zná se.

Hlasem svým, jaká ty jsi skrýš,

ozvěn málo ve tvé kráse.

-

Jak já ti odpovědět mám,

zkoumej, poznej, víc se dovíš.

Tak já sama sebe neznám,

dbej, bych nebyla na obtíž.

-

Záleží tu vždy na obou,

na souznění duší v páru.

Stěží si budou ozdobou,

okouzleni vnějškem daru.

-

Společný život ukáže,

jenž i poodkryje skrýše.

Věčný rádce, jeho stráže,

přičemž míří směrem výše.

-

Bez nápadu v nápad

-

I bez nápadu se rodí nápad,

souhrou zraku, sluchu, čichu, hmatu.

Nerez slovo či jen jeho odpad,

dohrou útočných, obranných chvatů.

-

Vzedmutím, vzplanutím i splynutím,

v tichu prázdnoty duševní noty.

Pnutím mysli se i do něj nutí,

z hříchu v očistu tak míří hroty.

-

Zde kultivovanosti předností,

a plynné slovo ve znělém verši.

Kde nultý karát nápadem přelstí,

v líné ctnosti, jejíž slabost řeší.

-

(experimentální verše, psané v počátečním /čelním/ a koncovém rýmu, ve schématu ABAB)

-

-

S city svými zvětralými,

hádali se převelice.

Dříve si líbali líce,

dnes již jen s pohledy zlými.

-

Jak tak poznali se více,

přibylo i střetů jejich.

Také pláče, utichl smích,

když bránili své pozice.

-

A krize spěla k vrcholu,

z lásky tak kdysi veliké.

Úsměvy končící vzlykem,

v lítosti, trápení, bolu.

-

Rozešli se, každý jinam,

snad poučeni životem.

Již i s otupeným hrotem,

hledající hlubší význam.

-

-

Temná zákoutí, jejich pasti,

kde varovných hlasů neslyšet.

Souhrou přehlížených daností,

my sami k nim vstřícní vzhlížet.

-

Klam polospánku krizí spěje,

k újmě, pádům a v procitnutí.

I v kapky krve, slz krůpěje,

jež pak z místa k pohybu nutí.

-

Zde jsou ty ostrovy bdělosti,

prozření, také v proměnění.

Probuzení i ke smělosti,

kde v nové významy se mění.

-

A zas, jak šaty se obnosí,

zevšední, hledají si cestu.

Tu opět se oko zarosí,

po nečekaném, náhlém trestu.

-

-

-

Originál, vydaný roku 1836

(takový byl český jazyk v té době)

-

Byl pozdnj wečer - prwnj mág -

Wečernj mág - byl lásky čas.

Hrdliččin zwal ku lásce hlas,

Kde borowý zawáněl hág.

O lásce šeptal tichý mech;

Kwětaucj strom lhal lásky žel,

Swau lásku slawjk růži pěl,

Růžinu gevil wonný wzdech.

Gezero hladké w křowjch stinných

Zwučelo temně tagný bol,

Břeh ge obgjmal kol a kol;

A slunce gasná swětů giných

Blaudila blankytnými pásky,

Planaucj tam co slzy lásky.

-

 Přepis do češtiny 20.století

-

Byl pozdní večet - první máj,

večerní máj - byl lásky čas.

Hrdliččin zval ku lásce hlas,

kde borový zaváněl háj.

O lásce šeptal tichý mech;

kvetoucí strom lhal lásky žel,

svou lásku slavík řůži pěl,

růžinu jevil vonný vzdech.

Jezero hladké v křovích stinných,

zvučelo temně tajný bol,

břeh je objímal kol a kol;

a slunce jasná světů jiných

bloudila blankytnými pásky,

planoucí tam co slzy lásky.

-

Vlastní úprava

-

Byl pozdní večer, první máj,

večerní máj, byl lásky čas.

Hrdliččin zval ku lásce hlas,

kde borový zaváněl háj.

-

O ní i tichý šeptal mech,

 kvetoucí strom jí také zněl,

vyznání slavík růži pěl,

a jevil její vonný vzdech.

-

Jezero hladké v křovích stinných,

zvučelo temně tajný bol,

břeh je objímal kol a kol;

 a slunce jasné světů jiných,

bloudící v blankytu pásků,

planulo tam, co pláč pro lásku.

-

-

Kam se nám schovává radost,

objevující se vzácně?

Ten nevšední dar a milost,

vydobývané tak pracně?

-

To je její strategie,

čeho mnoho, toho málo.

Proto se vždy brzy skryje,

by pak srdce pookřálo.

-

To jsou ty tři komponenty,

radost, bolest, běžná všednost.

Schovávají se za plenty,

a občas si dají přednost.

-

Vychází i jedna z druhé,

právem svým, ve stavu daném.

Točí se též, jako kruhem,

v pohybu však často zrádném.

-

Radosti není nikdy dost,

ta celý život vzácností.

Klenot srdci milý, náš skvost,

ale neskrývá vždy ctnosti.

-

Jsou tu i drobné radosti,

a nebývá jich tak málo.

Vlídné slovo, jež se nemstí,

či co pěkného se zdálo.

-

Ráno moudřejší večera,

zářivý den, dobré bydlo.

Dnes není, co bylo včera,

platí i jako pravidlo.

-

-

Moucha

-

Hele, moucha!

Kde, snad poruchu?

Tánhle,

letí náhle.

Kde se vzala,

tak jen malá,

a chyba stala?

-

Vyhynuli dinosauři,

i drobný hyne hmyz.

A co ten lidský rys,

jenž přírodu maří?

-

Slunce

-

Pohlédl jsem do slunce,

a jak oslepen jím byl.

Do očí bije prudce,

v jejím stínu pak se skryl.

-

Životy všem rozdává,

světlo, teplo, noc a den.

Se zemí tak spoutává,

kdo jím není okouzlen?

-

Avšak má své podmínky,

hřeje i spálit může.

Vysušit též pramínky,

nebo studniční skruže.

-

Ta hvězda naše žhnoucí,

energie záření.

Odpočívá si v noci,

dnem i oslepí zření.

-

-

Co vlastně náš život je,

prchavý jen smyslů vjem.

Reakce a postoje,

na působivý dojem.

-

Stav tíže i beztíže,

hry, výhry, prohry, dohry.

Lehkosti, též obtíže,

s otáčivou korouhví.

-

Klidu, chvatu, obratů,

v hříchu, pláči, pokání.

Touhou i po návratu,

povstává či se sklání.

-

Rozdává, když miluje,

i bere v nenávisti.

Po vlnách svých si pluje,

a zázemí vždy jistí.

-

Co vlastně náš život je,

přelud, pouhý okamžik.

Světlo a tma, oboje,

jejich kouzelný trik.

-

-

Moře a bouře

-

Plují lodi oceánem,

nad nimi i letí ptáci.

Mlhou svítá klidným ránem,

námořníci ve své práci.

-

Nad nimi též bílé linky,

letadel se křižujících.

Kam že letí, není zmínky,

přesné trasy pilujících.

-

Však zpátky zase do moře,

co se to tam jenom děje.

Žralok vlny ploutví oře,

nad hlavou se racek směje.

-

Lodi se tu kolébají,

v mocných vlnách oceánu.

Námořníci holedbají,

a netuší, že půjdou ke dnu.

-

Vítr sílí hurikánu,

a jednu z nich si vybírá.

Kapitán se budí k ránu,

ze zého snu tak probírá.

-

J.M.W.Turner, Parník ve sněhové bouři,

(1841-42)

-

Drobky

-

jen v tichu, hluku,

a hluku ticha,

vidět záruku.

-

Co život nese,

vše i míchá se,

zraje, pospíchá.

-

A rozplyne se,

v ticho či hluk,

také bez záruk.

-

Něco zůstává,

svou stopou vzdoru.

Znamením práva,

na podporu.

-

-

Z tíže v lehkost k tíži

-

Napsat zlehka, co duši tíží,

a odlehčit jí bez obtíží.

Těžkost touhou, by radost byla,

také, jak si ji i vysnila.

-

Osvěživým ovíván vánkem,

v pocitu ne snad ledajakém.

Pozvedán v proudech, jeho vlnách,

kde jen ve vůni se mění pach.

-

Proměněn v lehkost jako vzduch,

z něhož tíži té, rozvinul kruh.

Avšak nezbaven těch obtíží,

vždyť psát tak, do oblak se vzhlíží.

-

A pak vše opět se vrací zpět,

tak či onak i pravdou vyznět.

Vánek slábne, a nebo sílí,

věčným právem pro danou chvíli.

-

Tajemný

-

Kódovaně nečitelný,

ve skrytých znacích, náznacích.

V šifrách, heslech, necitelný,

computer bází hracích.

-

Elektronické povahy,

i takový vydává hlas.

Jen robotické odvahy,

a dál již samá nesnáz.

-

Ale přece něco i tu,

náhlé probuzení citů.

Kde tik, píp mění se ve zpěv,

a otáčí svou korouhev.

-

Ve vyznání citů něhy,

laskání, projev bezbřehý.

Kdy computer se porouchá,

a umlká hrou do ucha.

-

Pavučinka

-

Z nejjemnějších utkaná vláken,

v tak důmyslné síti spojů.

Hedvábím, plným malých oken,

s krajkami i lidových krojů.

-

Pak z rána se do ní zavěsí,

a vyšperkují její vzory.

Ty třpytivé kapičky rosy,

kde tvůrčí plán pavoučí sporý.

-

Vprostřed sítě stavitel sedí,

na zádech kříž, svůj symbol díla.

Odpočívá, po muškách hledí,

avšak ta pavučinka milá.

-

-

-

Žít v míru a mít se dobře,

kdopak by po tom netoužil.

Život však stálá rozepře,

jak srdce žene krev do žil.

-

Jen mír a jen mít se dobře,

kdopak si toho zaslouží?

Toto život řídí moudře,

neboť dán i smyslem toužit.

-

Víru, touhu a naději,

dodá přídělem na míru.

Každému takto nadělí,

z kamene, dřeva i papíru.

-

-

Psát jasně,

i krásně.

Ale jak,

naopak?

-

To je vztlak,

jaký znak?

Ledajak,

jak vlastně?

-

Jen pár slov,

pro okov.

Nač jich víc,

z polovic?

-

Co sdělit,

tím tvarem?

Vytmelit,

tak málem?

-

Slabiky,

ty jen tři,

ušetří,

návyky.

-

A přece,

ven z klece.

Pták letí,

z prokletí.

-

Zpívá si,

v počasí,

říkanku,

o vánku.

-