-

Co duši krášlí?

Léky proti kašli.

Tak, na to nekašli!

-

Očistil se,

aby se mohl opět znečistit.

Neboť setrvávat ve stavu "čistém",

je stejně neblahé,

jeko setrvávat ve stavu "nečistém".

-

Kde nic, tu nic.

Ale všude je toho tolik!

To je pravda,

ale je třeba si dávat pozor,

aby člověk do něčeho nešlápl.

Ále,

vždyť je všechno lidské.

-

Lidé jsou zvláštní.

Jeden se směje,

druhý pláče,

třetí zvrací,

a čtvrtý se vrací.

-

-

Překot myšlenek a pocitů,

pro něž tak nesnadná volba slov.

V těkavém, sporém průsvitu,

spíše, jako neúspěšný lov.

-

Ztrácím se, a opět nalézám,

v podvědomí svého vědomí.

Avšak nejsem, se sebou tu sám,

a jen tak něco mě nezlomí.

-

Z paměti, noří se vzpomínky,

na četné prožitky a skutky.

Jež, život tvoří bez výjimky,

dobrodiní, dary i půtky.

-

Kolik postav, kolem nás projde,

s nimiž přicházíme do styku.

Z těch stop, i mnohé nám nedojde,

vše záleží také na zvyku.

-

James Ensor, Intrika, 1890.

-

-

Sedím a do okna hledím.

V uších mi zní, velmi jemný,

vysoko-frekvenční tón.

Takové chvění a zrnění.

-

Poslech šumivý, nezpěvný,

výkonný mozkový pohon.

Myšlenky, v překotném znění,

svůj původ zde mají i skon.

-

Sedím a do okna hledím,

v uších, jemný, šumivý tón.

A já si v něm sním i bdím,

na plně, nastavený výkon.

-

-

-

Já, tetované tělo mám,

hlavu, prsa, záda, nohy.

Přírodě, již se vyrovnám,

jednička jsem, ne mnohý.

-

I barvami, já jen hýřím,

od hlavy až po paty.

A na hrad Pražský mířím,

jako Václav, patron svatý.

-

-

(neosobní)

-

Zamrkali na sebe,

i zazubili sobě.

A pak, políbili se,

v té láskyplné době.

-

Drželi se za ruce,

šeptajíce do ouška.

Jeden, druhému svůdce,

ta počáteční zkouška.

-

I obstáli v ní oba,

on i ona milenci.

Ta, vzájemná podoba,

jak, odvěcí spojenci.

-

Gustav Klimt, Polibek, 1908(11).

-

Tolik vysloveno,

i přečteno.

-

Méně slov,

i těch osnov!

-

Klid svobodě přeje,

vnímání děje.

-

Slovo tlačí slovo,

v boji nanovo.

-

A ta tvoří věty,

obsahů, i střety.

-

Bez nich též smích,

s radostí v očích.

-

Méně slov,

v klecích osnov.

-

-

-

Báseň je když,

jsou věci blíž.

Mají pocit,

duši i cit.

-

Báseň je když,

o věcech sníš.

Opředen hrou,

i svou touhou.

-

Báseň je když,

k nebi vzhlížíš.

Verše vážeš,

v myšlence též.

-

-

-

Bez lásky

-

Bez lásky to jistě jde,

hůře bez sebelásky.

Ve smutku, žije někde,

ten, kdo své nosí masky.

-

S láskou

-

Sebeláska, člověku daná,

jež jiného dává milovat.

Tam, kde však vynucovaná,

není proč a koho zvát.

-

-

Láska reálná

-

Máš se?

Mám.

A ty?

Taky.

Tak, o co jde?

Kdo dál dojde.

A to kam?

Pro svoje znaky.

-

-

Láska nereálná

-

Chce mít, vlastnit,

své i tvé já.

Být vším,

sobě i tobě.

Z jedné číše pít,

i tebe zajat.

A..hrát prim,

pro duše obě.

-

-

Uvadlá

-

Láska na vlásku,

odkrývá masku.

Pravou otázku,

svého obrázku.

-

Sušené červené růže,

George Hodan, licence

CCO Public Domain.

-

Vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá.

Vrána usedla k vráně,

pes se poštěkal se psem,

a člověk popral s člověkem.

-

Potkají se dva "filosofové":

Jeden povídá:

Čím blbější, tím úspěšnější.

Neříkejte, já se snažím být chytřejší, abych byl úspěšnější,

a ono je to právě naopak.

Proto zůstaňte blbým a doufejte v úspěch.

-

Tělo je hlína,

duše, buď špína,

nebo prima klima.

-

Spočítej si na hlavě svoje vlasy,

aby ses o sobě něco dověděl.

-

Lékař praví pacientovi:

Vaše tělo je již nepoužitelné,

spolehněte se na svou duši.

-

Uhni, nebo rychle uteč!

A próč?

Bác, dostal to, protože se moc ptal.

-

Kam jdeš?

Na oběd.

A ty?

Z obědu zpět.

-

S poctivostí nejdál dojdeš.

Tak, poctivě šel a šel,

a na nepoctivost zašel.

-

Zamiloval jsem se do...nebe.

Já myslela, že řekneš "do tebe".

Já si to taky myslel,

ale potom jsem se zadíval do nebe.

-

Nechtěl by ses už konečně oženit?

Kdopak se o tebe postará ve stáří?

Povídá matka svému čtyřicetiletému synovi.

Nechtěl, a postará se o mě, až budu potřebovat,

pečovatelská služba věznice.

-

Hodina filosofie na filosofické fakultě:

Pan profesor položí studentům otázku:

Co je stoprocentní?

Přihlásí se jeden student:

Stoprocentní je hodnota, matematicky označená jako 100%.

Přihlásí se další:

Stoprocentní je to, co vylučuje jakýkoliv nedostatek či přebytek ve své obsahové náplni.

Potom se osmělí ještě třetí student a praví:

Stoprocentní jsem já, protože jsem. Ostatní ani nejsou, protože nejsou mnou a mým vědomím. Jen já jim dávám, a vůbec všemu, existenční podobu. Když nejsem při vědomí, neexistuje nic.

Nad touto odpovědí se pan profesor zamyslel, že je to vlastně pravda. Že stoprocentní je každý člověk, jen mu to nikdo neuzná, díky vlastní stoprocentnosti.

-

Ideál:

Byl hodný, ženě nezahýbal, nechodil do hospody, nekouřil, nepil a nejedl.

Dostával umělou výživu do žil.

-

-

Kdopak to byl, a co mu bylo,

že v poslední zachráněn chvíli?

A tolik se mu přitížilo,

však neopustily ho síly?

-

Někdo ze známých tvých, nebo mých,

či snad příslušníků rodiny?

Ale to ne, odpovědí smích,

někdo, z nevážené spodiny.

-

Lopata, opřená v márnici,

nyní, čas ukládání uren.

Navzdory, pohřební tradici,

i rozptylová loučka jen.

-

Po delší době pohřeb v rakvi,

proto i hrob, nutno vykopat.

Postup, výkopový obvyklý,

práce krumpáčů, rýčů, lopat.

-

Přišel si hrobník pro nářadí,

a vidí na lopatě pavouka.

Ten, funkci její nenahradí,

jak pavučinu na ní souká.

-

A hrobník lopatu již bere,

z níž pavouk rychle utíká.

Ten tu i koutům bývá věren,

taková, jejich politika.

-

-

Pršelo, a náhle co to,

ťuk, bumtarata, bum, bum, bum.

Copak to, kdopak toto,

kdopak to klepe na náš dům?

-

A ruší spánek za oknem,

vysoko nad zemí domu?

To jen mezihra mezi snem,

ne, klamná ozvěna hromu.

-

Ale kdo, mi to bubnuje,

bumta, v paličkách můj um?

Takový, rušitel snů je,

že strašení i holubům.

-

Dírka ve žlabu nad oknem,

dešťové vypouští kapky.

Paliček, v projevu mokrém,

na parapet skáčou žabky.

-

-

Psaná látka, jako zkratka,

jejíž jádro mnohosměrné.

Ať souznění, nebo hádka,

všechny směry jemu věrné.

-

Vody stojaté, proudící,

a ve vírech se točící.

Vzdušné stavy, prvky zdící,

rodící se i končící.

-

Z hloubi duše, všerozměrné,

krása života povstává.

Projevy sdělné, poměrné,

i chlazená žhavá láva.

-

V mechu, trávě, či na písku,

ve vodě, vzduchu, na skále.

Načerpává svého zisku,

pro hodnoty, tak vyzrálé.

-

-

-

Tělo, duše, duch,

voda, souš a vzduch.

-

Tvar a idea,

audia videa.

-

I ponor ducha,

vztahů porucha.

-

Voda pojí souš,

podobnost téhož.

-

Spoutaná voda,

tvaru se poddá.

-

Má však i duši,

jež hmotu ruší.

-

Někdy i ducha,

slova jednoduchá.

-

Michelangelo, David, 1501-04.

-

-

Kdo, koho může pochopit,

já tebe, nebo snad ty mě?

Vždyť není dáno uchopit,

ani světlo, duše temné.

-

Každý sám sobě hádankou,

napříč celým svým životem.

Výběrů a vkladů bankou,

svoboden, spoutaný plotem.

-

I v druhém hledáme sebe,

tak nahlížíme v jeho tvář.

Vidíme však jiné nebe,

v něm pak cizí světla zář.

-

To tajemství nám dává žít,

podle sebe, soudím tebe.

V protikladu, se i množit,

životu tak ku potřebě.

-

Paul Gauguin, Odkud přicházíme, co jsme, kam jdeme?, 1897.

-

-

Ze střechy domu ozývá se,

jak v odmlkách svých teskně volá...

Podporou písně mnohohlasé,

drobných zpěváčků, shora, zdola.

-

Za deště, mlha rozlévá se,

je nedělní ráno, klid a mír.

A ještě, přídavkem k té kráse,

oblačný, zavěšený melír.

-

Náhle, trhliny v něm patrné,

i blankytně modrá obloha.

Slunce, své místo si rozhrne,

paprskem, poselstvím od boha.

-

Volání, hrdličky umlklo,

také zpěváčci shora, zdola.

I okenní, osušeno sklo,

a ta hrdlička opět volá...

-

-

V blankytném třpytu paprsků,

v nichž slunce, zdobí se na nebi.

I odrazem v křídlech modrásků,

stavitel, dílo své velebí.

-

Tvoří tvar, barvu, věčný pohyb,

funkci, smysl i vztahy bytí.

Plní tak daný, věrnostní slib,

a také, všeho toho krytí.

-

Rozlévá světlo, dává teplo,

k nimž pak věčností život poutá.

By v slunci, stále něco kvetlo,

a zpěvná zaznívala nota.

-

Ve svitu třpytném, jemnosvitu,

pocit s myšlenkou si zahrává.

Vše dotýká se také citů,

zda to jen hra, či tvorba pravá.

-

Polyommatus bellargus (Modrásek jetelový, sameček),

autor Diliff, France, Creative commons, CC BY-SA 3.0

-

-

Napiš svou báseň,

ale pozor, toť nesnadný úkol.

Mnohému, třeba se učit,

a také, mnohé pochopit.

-

Rozhlédnout se vůkol,

i poznat vlastní kázeň.

Všemu, své místo určit,

a co, a jak uchopit.

-

Napiš svou báseň,

ale pozor, toť nesnadný úkol.

Mnohému, třeba se učit,

i poznat, jak ozdobit.

-

Nová scéna Národního divadla, soutěž na přestavbu pláště budovy v r. 2009,

(soutěžní foto).

Nerealizovaný soutěžní návrh.

-

Křehkost ve stavu spojném,

i v podobenství střepin.

Napínaná, pod dojmem,

z požitků, skutků a vin.

-

Staví svoje pilíře,

by v skeletu zůstala.

Pak, v té či oné míře,

hodnota její stálá.

-

Křehkost - bolest a radost,

vážnost, úcta nebo trest.

Síla, či zranitelnost,

v závislosti, jaký rest.

-

Obepíná pilíře,

stavem svým, proměnlivým.

Ukotveným ve víře,

i podobenstvím snivým.

-

-

-

Berou, berou?

Neberou!

Á, zabrala na mušku,

ale jakou ta dá fušku!

-

Jééé, to není ryba,

kde se stala chyba?

Zasek jsem kus klacku,

tak, dostanu facku.

-

Berou, berou?

Neberou!

Á, zabrala na mušku,

ale jakou ta dá fušku!

-

Jééé, to není ryba,

kde se stala chyba?

Zasek jsem to do dna,

hlava, moje vadná.

-

-