-

Byl zářivý, letní den,

takový ten vycházkový.

Jeden do přírody jím tak veden,

rozbiv domácích prací okovy.

-

Pak sluneční lapaje paprsky,

či toulaje se po lesích.

A zapomenuv na návrat brzký,

i v doprovodu projevů psích.

-

Také po cestách parkových,

či na lavičce v besídce.

Pokud možností není takových,

třeba i v květinové zídce.

-

Sešli se dva v té besídce,

a potom jich bylo stále více.

Odpočinout si jen tak sice,

ale hned to bylo o politice.

-

Názorů však byli různých,

tak velmi zle se pohádali.

Z rodin bohatých i nuzných,

surrealismus á la Salvador Dalí.

-

Záhy již bylo po rekreaci,

neboť v nedobrém se rozešli.

Lidé tito, že to byli jací,

než do místa pokoje vešli?

-

Pak opět prázdno pro jiné,

besedníky v besídce.

Dušičky různé nevinné,

podezřelé i zdejší hlídce.

-

Hlášení z místa:

-

Další obsazení pokojné,

důchodci a jen maminky kojné.

Klid a mír tu v míře hojné,

ideje pevnější, nerozpojné.

-

Je báseň Friedricha Schillera z r. 1785, kterou v r. 1824 v upravené verzi zhudebnil L. v. Beethoven jako závěrečnou větu své Deváté symfonie. Schillerovu německy psanou báseň jsem nečetl a překlady poezie do jiných jazyků nemají příliš smysl, neboť básně patří svému jazyku, ve kterém jsou psány. Zde jsem si vypůjčil pouze název pro vlastní verše.

-

Co je to radost,

chvíle, či spíše jen okamžik?

To je ten pocitový most,

jímž vlídnost nahrazuje křik.

-

Bývá to něčeho dost,

v naplnění a uspokojení.

Ten, vždy námi zvaný host,

bolestných ran hojení.

-

Někdy i maličkost,

vhodné potěšení slovem.

Jež nesníží naši hrdost,

nebo zahřátí domovem.

-

Spatření krásy

a probuzení lásky.

Kde štěstí příchod hlásí

a hladí naše vrásky.

-

I dobře vykonaná práce,

se zaslouženou odměnou.

Také, když přítel nahradí zrádce,

svou užitečnou změnou.

-

Narození života,

nebo vyléčení bolestí.

Každá vítaná novota,

která k radosti si cestu klestí.

-

Potěšení dárkem

i třeba drobný úspěch.

Ochlazení v prostředí horkém,

také, když nemusí být naspěch.

-

Co je to radost,

chvíle, či spíše okamžik?

Ano, nebývá jí nikdy dost,

žádný to sloupu dřík.

-

Proto pějme ódu na radost,

vděčni tak za její dary.

Za ten náš překlenutí most,

jenž však nejsou žádné čáry.

-

Radost k nám nepřichází nikdy sama,

o tu vždy nutno se přičinit.

By život nebyl samé drama,

 nucen stále z něčeho vinit.

-

Ale ani ty výjimky, třeba výhra v loterii,

se nedějí jen náhodou.

I ty, zásluhy pokryjí,

vzájemnou rovnovážnou shodou.

-

-

NOC

-

Byla temná noc, plná stříbřitých hvězd,

i srpek měsíce v ní svítil.

Jakoby novou přinášela zvěst,

jíž nečistý stav se mýtil.

-

A byla tu pro všechny snílky,

kteří si něco přáli.

By odpuštěny byly jejich mýlky,

tak mnozí se i káli.

-

Ta temná noc se svitem měsíce i hvězd,

s očekáváním bílého dne.

Nad pestrou září velkoměst,

co nového vzejde a co padne.

-

Komu se přání splní,

a vyslyšen bude jeho hlas.

Těm, kteří nadějí svou plni,

svítily ty hvězdy plné krás.

-

C.Monet, 1872

-

DEN

-

Nad obzorem červánky se rdí,

a hle, sluníčko již vychází.

Tou pýchou my opojeni a hrdi,

jak nový den si cestu razí.

-

Rudý kotouč zvolna zlátne,

na své pouti oblohou.

I slunce překryté či matné,

kdy iluzí zdá se býti pouhou.

-

Vždy rozsvítí nám nové ráno,

a zdravíme se "dobrý den".

Něco každému pak také přáno,

co již není jen pouhý sen.

-

Slunce na cestu nám takto svítí,

ale i do srdcí našich vstupuje.

Po loukách rozsévá kvítí,

a oblohou pro radost naši pluje.

-

Bez něj by života nebylo,

umlkl by ptačí zpěv.

Vše pokrylo by mrazivé bílo,

smrti a prázdnoty to krutý zjev.

-

Nad obzorem červánky se rdí,

jak přichází nový den.

Vždyť sluníčko nad námi bdí,

a my vstříc mu vycházíme ven.

-

Dnes se ale neukáže,

obloha cele pod mrakem.

Příroda ve svém rytmu káže,

jako pohádkovým zázrakem.

-

Dvojčata, závislá na sobě tak, že jedna bez druhé nemůže být. Rodí se vždy společně a jedna podepírá druhou.

-

Ty dvě sestry života,

čistota a krása.

Tam, kde naladí se jejich nota,

lačná duše zajásá.

-

Tak těžké mají zrození,

kolik klamu padne nazmar.

Z temnot pak jak probuzení,

svůj přinášejí dar.

-

Z bohatství a složitosti,

tříbí se jejich vlastnosti.

V boji pokorném i lítosti,

bývá učiněno zadosti.

-

Ty dvě sestry dvojčata,

čistota a krása.

Vždy nová kapitola načatá,

jež proroctví svoje hlásá.

-

Trnitá vede cesta k zrodu

a obejít se tu nedá.

Jako podobenství porodu,

nachází ten, kdo je hledá.

-

Oddělení plev od zrna

a nečistot od čistoty.

V trpělivém nasazení zplna,

i přicházejí jistoty.

-

Jan Zrzavý, Přítelkyně, 1923

(J.Z., M.Lamač, Odeon Praha, 1980)

-

Dárky od mé maminky. Nikdy jsem je nenosil, ale zůstaly mi jako památka a vzpomínka.

-

Ten stříbrný plíšek,

i ten zlatý křížek.

Jeden jako druhý smíšek,

symboly vyčtené z knížek.

-

Však oba jsou to křížky,

i s pěknými řetízky.

Také amulety před hříšky,

a jeden jako druhý blízký.

-

Jsou to naše čisté duše,

i s tlukotem srdce.

Prostě tak a jednoduše,

takový společný poradce.

-

Ty dva něžné řetízky,

pro štěstí též sloužící.

Ty dva lásky otisky,

tady není již co říci.

-

Věčné je život toužení,

klesání a stoupání.

Pln radosti, bolu, soužení,

co hledáme není k mání.

-

Kdo hledá však nachází,

i dosahuje svého štěstí.

Nic mu neustojí hrází,

tu tíhu břímě unésti.

-

Talismánek stříbrný,

a talismánek zlatý.

Světla třpytu, ryté trny,

plíšek i ten křížek svatý.

-

-

Co si všechno přejeme,

v tom lopotném našem životě?

Tváře výmluvné i ty němé,

blízké naší hodnotě.

-

Kdo by se nechtěl přátelit,

se spřízněnými dušemi.

Radovat a veselit,

 a v dobrém býti se všemi.

-

Také čistou lásku poznat,

i životního úspěchu.

Mnohých učeností znát,

a žít beze spěchu.

-

Svoje ideály každý má,

trpké prohry, někdy výhry.

Co přiděleno jemu zná,

věci vážné i ty hry.

-

Z něčeho se raduje,

jiným truchlí.

Čeho všeho k mání tu je,

svět krás či vyduchlý.

-

I pozná svoji vlastní cestu,

a dojde naplnění.

V ocenění i zaslouženém trestu,

na tom nic již nezmění.

-

Štěstí je to, co jsme žili,

radostné i bolestné.

Na návštěvě jen tu chvíli,

na pouti pro pocestné.

-

Přátelé a milovaní,

někdy se k nám připojují.

Upřímně jsme jimi zváni,

tam, kde lidé spolu nebojují.

-

A.Wyeth, Christinin svět, 1948, USA

(Umění nové doby, Larousse, Odeon Praha, 1974).

-

Velké třesky a blesky, útoky kamením z nebe, zuřící živly země, neznámé objekty, jen několikakilometrová obálka vzduchu pro život. Ale zde také vše, co k životu potřebujeme. 

-

Ty věčné hrozby i dary nebes,

té brány země, pekel a ráje.

Z nichž člověka tak bere děs,

avšak i slunce paprsky hraje.

-

Údery blesku a kamením,

vzedmuté vichry, mořské vlny.

To vše jakýmsi znamením,

čeho vesmírný prostor plný.

-

Na nebi úkazy, či snad objekty?,

kolem i k zemi průlety.

Tam, kdesi v horách tajemný yetti,

přírodní prohry nebo vzlety.

-

Ale dýchat tu ještě můžeme,

a sluníčko nás zahřeje.

O věcech všech těch kážeme,

i tak, jak si člověk přeje.

-

Ta atmosféra - troposféra,

v níž dopřáno nám žíti.

Líbí se nám krajina ta která,

kde pokojného bytí.

-

R.Wilson, Pohled na horu Snowdon od jezera Llyn Nantll, olej, kolem 1776

(Barok a rokoko, M.Kitson, Artia Praha, 1972).

-

-

Na ulici kanálníci stáli,

a do šachty kanálu hleděli.

I spatřil já tu partu v dáli,

tam, co stáli v neděli.

-

I přistoupil jsem já k nim, řka:

Až život vám se stane peklem,

nečekejte zítřka.

Rázně skočte tam,

a přikryjte se deklem.

-

I vyloudil jsem úsměv v líci,

pracovníků zdejších.

 Přímo úsměvů kytici,

ve starostech bleších.

-

Díky pane, víme o tom,

vždyť se na to chystáme.

A pak, co bude potom,

na to zaděláno máme.

-

Je tam hlodavců až moc,

tak nutno v oběť vstoupit.

Lidem vstřícně na pomoc,

něco rozdat i něco koupit.

-

Hnojili jste až příliš mnoho,

a my toho tak nedbali.

Do boje jdem, jak kdo z koho,

volají zas do mé dáli.

-

Tak já ti to teda povím jasně a stručně: a, e, i, o, u, případně ještě ou a nebo AU, pravil jeden druhému a něco naznačil rukou.

-

Za oknem jako z konve lilo,

a pevná slábla jejich vůle.

Těm chlapům se to ale pilo,

srdce, listy, žaludy a kule.

-

Mazali mariáš, či co,

i sebe notně zmazali.

Také mudrovali kdoví co,

a nakonec se pohádali.

-

Samozřejmě politika,

a jiná vhodná témata.

I čas ten jak jim utíká,

 pusa jela tlamatá.

-

Hlučným slovem "řešili",

a kartami bili o stůl.

Se dvěma taktéž "čerti šili",

i tituly padaly, jako "vůl".

-

A - e - i - o - u,

říkám ti to jasně.

Případně ještě ou a nebo AU,

chceš-li bezzubé mít dásně.

-

Hospodský toho měl již dost,

a upozornil karbaníky.

Je tu ještě jiný host,

já zavolám na vás maníky.

-

I dali si takto chlapi říci,

a zanechali toho všeho.

Ti mudrlanti politici,

pak hleděli si svého.

-

Domů šli jako zmotaní,

daleko slyšet jejich zpěvu.

Ti političtí klokani,

již i v usmíření hněvu.

-

B.Kubišta, Hráči, 1909.

-

-

Přijde člověk na svět,

a hned se mu něco nelíbí.

Avšak mámin zářivý to květ,

jenž přivine a políbí.

-

Dítě roste, rozhlíží se,

hraje si a zkoumá.

Učí se i ohlíží se,

kde je tady doma.

-

Odroste a do života vstoupí,

své zařazení tak hledá.

Čeho třeba a co si koupí,

jak vydělat na svůj chleba.

-

Žije svými zájmy,

i mnohdy svojí prací.

Vyhledává pány, dámy,

jak ti jsou pro něj jací.

-

Také v sňatek potom vstoupí,

poznav své lásky štěstí.

Čeho si nikde nekoupí,

žije však i bolestí.

-

Sám se stane rodičem,

nebo i někdy nestane.

Života smysl je v čem,

a čeho se mu dostane?

-

Naplňuje práci svoji,

dříve nebo později.

Znaven odchází v pokoji,

po skončeném tom ději.

-

Život člověku vždy přináší,

krásy, štěstí, útrapy.

Neboť to je tou cestou naší,

poctivou, bez atrapy.

-

P.P.Rubens, Klanění tří králů, 1634 (Baroko a rokoko,

M.Kitson, Artia Praha, 1972).

- 

-

Ale toto přece není ono,

pročpak právě takto?

Vždyť je to tu jako storno

a kde, že je to vzácné zlato?

-

Gotický byl a potom barokní,

dnes tu není ryba ani rak.

A tak ty, něčeho si lokni,

aby ti takto nesloužil zrak.

-

Ale vše by se dalo napravit,

dle opraváře památek.

Aby lépe se to mohlo strávit

i bez mezizubních párátek.

-

Východní strana Staroměstského náměstí na Sadelerově prospektu z r.1606, s pozdně gotickou přestavbou

domu U Kamenného zvonu.

Barokní přestavba domu U Kamenného zvonu vedle barokně přestavěného paláce Goltz-Kinských.

Návrh SÚRPMO Praha na rekonstrukci domu ze 60.let 20.století (kresba Ing.arch.J.Staněk).

Muzeální rekonstrukce domu, s přidanou moderní  věncovou atikou

(Poklady minulosti, K.Neubert, J.Royt, B.Tykva, Odeon Praha, 1990).

Návrh na plnohodnotnou rekonstrukci gotického domu U Kamenného zvonu.

-

-

Ta rohová proluka od války,

jak jen ji nově dostavět?

Něco jako "nádor rostlinné hálky"

a oslavnou píseň na ni pět.

-

Ano, vybočit z místního průměru,

něčím úžasným a nevídaným.

A tak se také stalo, na mou věru,

úder zasazen poměrům daným.

-

Ale proč právě takto,

vždyť toto sem vůbec nepatří?

A jiný ptá se zase: jak to?,

tak pohádají se i bratři.

-

Buďmež lidmi normálními,

ne bláznivými fanatiky.

Také lidmi morálními,

vždyť toto jsou jen laciné triky.

-

Původní nárožní dům, zničený leteckým náletem v únoru 1945.

Tančící dům, postavený na jeho místě, Architekt, 14-15/96.

Návrh přestavby Tančícího domu, západní průčelí, 2003.

TD, severní průčelí, Architekt, 1-2/94, 14-15/96.

Návrh přestavby, severní průčelí (využití: kanceláře, obchody, byty).

-

-

Chodil a hledal, co by kde zazdil,

neboť neměl v lásce trhliny.

S nikým se ani o tom neradil

a nebyl přitom vůbec líný.

-

Nejprve vyhledával veliké,

potom zdil i ty menší.

Nedozdívky všeliké,

široké, nebo i ty tenčí.

-

Sám byl jako kůl v plotě,

kde rovněž zazdíval trhliny.

Často chodil i s dírou v botě,

umazaný od hlíny.

-

Měli ho za podivína

a málokdo mu rozuměl.

Ale nebyla to jeho vina,

neboť práci svoji uměl.

-

Nebrali ho ani vážně,

toho zazdívače trhlin.

Jiní úspěchů sklízeli žně,

za jízdy na plný plyn.

-

Nebyl však jen zazdívačem,

nýbrž také lékařem.

Nebo jen takovým hráčem,

i žehnajícím farářem.

-

Nakonec zazdil i sám sebe,

svoji vnitřní trhlinu.

A pak, vzalo si samo nebe,

po domletí božího mlýnu.

-

Soutěžní návrh na přestavbu Nové scény Národního divadla (2009).

-

Pražský hrad.

Varianta s goticky přestavěnou hlavní věží katedrály sv.Víta.

Kostel P.Marie kláštera Na Slovanech (v Emauzích) v Praze po obnově v 60. a 90.letech 20.století (v únoru 1945 byl pobořen při leteckém náletu).

Návrh na nové jednotné moderní průčelí, v harmonickém souznění s gotikou chrámu.

-

K navrhování architektury přistupuji přes studium historických slohů, z nichž čerpám inspirace a energii i pro tvorbu moderních architektonických forem. Jen tak studijně jsem si před několika lety vyzkoušel také věžovitou stavbu - administrativní budovu, která by se mohla svým stylem uplatnit i v historické zástavbě. Takovou klasickou formu, svými tvary a typem nevybočující z tradičního stavitelství, přitom však soudobě moderní.

Být moderní, ale ne za každou cenu odlišný a nevídaný a nerozbíjet historicky prověřené tradice. A také nekazit vzácná panoramata historických měst.

Půdorys 1.NP

Půdorys 2.-4.NP

Půdorys 5.-16.NP

-

No jo, dali jsme jí na frak, a teď si můžeme dělat co chceme, co se nám zlíbí, svobodně, jak to sami vidíme a cítíme.

-

Sešli se dva architekti,

a těšili se z úspěchů.

Víš kolego, co já bych řekl ti,

i pro tvoji útěchu?

-

Jak jsi vpravdě moderní,

a nemá to snad chybu.

Jasná bomba výherní,

v křivce ladné i v ohybu.

-

Díky tobě kolego,

i ty jsi také výborný.

Jaké máš ty super ego,

každý originál stvoříš vzorný.

-

Oba si sobě zatleskali,

a předali si vizitky.

Jak překonali hory, skály,

i ty konkurenční tvrdé bitky.

-

A soutěž spolu vyhráli,

čekajíc již na odměnu.

Také cestu k panu králi,

za odvahu a smělou změnu.

-

Potom ale přišla sprcha,

neboť investor je podrazil.

No, to je ale zrádná mrcha,

když nečekaně klín v ně vrazil.

-

Jiným přesto přednost dal,

byť onu soutěž nevyhráli.

To by se tu jeden pral,

jak úspěch ocitl se v dáli.

-

Nejdřív chtěli originál,

a potom vybrali si nudu.

Však dalo to i nový signál,

jak nestvořit obludu.

-

Vítězný návrh

Návrh pro realizaci

-

Architekt Jan Kaplický byl odpůrcem návratů k historické architektuře. Podivoval se nad tím, že se ještě dnes někdo chce vracet zpět. Tedy připustil do jisté míry i takové návraty, ale v poněkud ironickém komentáři.

Není-li to soudobé, je zbytečné to dělat. Podle mě je problém architektury v tom, že se chce stále vracet (z článku Jana Kaplického: "Nemůžete přece stavět gotické letiště", časopis Architekt 4/5, březen 1995).

Jistěže nemůžeme a nemůžeme se již ani vracet ke starým slohům jejich formálním kopírováním nebo v eklektické tvořivosti jako v 19.století. Někde je ale přesto třeba těchto inspirací i dnes, chceme-li vyřešit některé obzvláště obtížné úkoly v historické zástavbě, kde selhávají veškeré čistě soudobé architektonické prostředky. Je nutno si přiznat, že se sice tvoří životní styl mnohého dnešního člověka, ale nestaví se již moderní architektura na úrovni kulturně vyspělých historických slohů. A tady někdy dochází ke kolizím a k bezradnému přešlapování na místě.

A jsem opět na Staroměstském náměstí v Praze. Jak by si představoval jeho dostavbu Jan Kaplický, by určitě také nebylo realizovatelné. Nějaký podobný "blob", jaký navrhl pro Letnou? Mnoho zde bylo takových pokusů a odpověď vždy jasná: jinde, tady ne!

Takže, buď nechat tu ostudnou proluku prolukou a Staroměstské náměstí stavebně navždy opustit, nebo vytvořit výjimečně něco, co sem tvůrčím způsobem zapadne. Ale to se bez citlivých ohledů ke zdejší gotice, renesanci a baroku neobejde. Takže buď a nebo, třetí cesta tu není, pokud nechceme tomuto prostoru ublížit nebo jej dokonce kulturně zdevastovat.

Co by asi řekl Kaplický na toto řešení? Kdo ví, nejspíš by se ironicky zasmál, ale třeba by i důvody, vedoucí k tomuto návrhu, uznal a nevyjádřil by se tak odmítavě nebo pohrdlivě. Věděl, co je to architektura, i když stál ve svém osobním názoru někde jinde.

Ono to zde má svoji logiku a svoje místo mezi těmi historickými dominantami.

Každý tvůrčí architekt ví, jak obtížné je dělat dobrou architekturu. A jaké jsou jejich názory na tento mimořádně obtížný úkol? Nejrůznější, ale i v mnoha případech pokorně uznávající vlastní prohru.

Tak zde znovu přikládám tuto práci, která se vyvíjí již od roku 1991.

-

-

Po procitnutí ze snových vizí,

do záře bílého dne.

Kdy rozplynuly se přeludy cizí

a intriky noci záludné.

-

Věci nabyly svých tvarů a barev,

v bělosvitném kouzlu.

Vše živé a v žilách krev,

v boji dobra proti zlu.

-

Toto již není pouhý klam,

v zajetí a milosti.

Zde hudba zní i k denním hrám,

ne jen tak ku zlosti.

-

-

-

Jako náhlé zjevení,

ve svitu záře z temnoty.

To jasné snové uzření

a kdo, že to tam hrál ty noty?

-

Hudba linula se čarokrásná,

ze všech tajuplných nástrojů.

I myšlenka tu vzešla spásná,

ve víru těch divých rojů.

-

Věci nabývaly vlastních kontur,

v šero a černo svitné magii.

Pak po rozplynutí nočních můr

svou utvářely strategii.

-

Avšak byl to jen pouhý klam,

v zajetí i milosti.

Ta hudba jen ke snovým hrám

a tak již nočních hrátek dosti.

-

-

Koho na koho? Dvou velikánů architektury naší minulosti, kteří stavěli v odstupu 4 století každý do jiné doby. Nepřízní pozdějších podmínek a událostí byli ale svými stavbami postaveni do situace, kterou vůbec nemohli předpokládat, proto ani nějakým způsobem na ni reagovat. Oba tvořili na Staroměstském náměstí v jedné jeho části a oba postavili věžovité stavby. Mezi nimi není jen časový odstup několika století, ale stály zde i jiné budovy, na které museli reagovat těmi svými. Ty tady již nejsou a obě díla těchto mistrů se tak dostala do kolizního vztahu nesounáležitosti. Chybí jim přechodný stavební mezičlánek.

Ano, jedná se o Petra Parléře ze 14.století a jeho hutí stavěnou a později upravovanou věž Staroměstské radnice v Praze, se zbytkem zbořeného radničního křídla z 19.století, a o K.I.Dienzenhofera a jeho barokní kostel sv.Mikuláše.

-

Takto my se nedohodneme,

potřeba nám prostředníka.

Ty výmluvné tváře zde němé,

hledají svého viníka.

-

A těch je tady mnoho,

vše pak dílem vývoje.

Také pranic - kdo s koho,

co je moje, již není tvoje.

-

Gotik v protikladu s barokem,

se společnou výčitkou.

Jak běží tu rok za rokem,

vždy s odpovědí plýtkou.

-

A kdo mezi nás vloží smír?,

ptají se oba ustavičně.

Kdo utiší ten názorový vír,

ty věčné pokusy cvičné?

-

I přijde doba pánové,

a budete mít zase klid.

Spojení se připravuje nové,

tolik zatím Váš vděčný lid.

-

- 

S počítačem náhodně vytvořenými ornamentálními vzory, tvořenými opakovanými abstraktními, figurálními a zvířecími motivy, v různé tvarové stylizaci. Pro výslednou kompozici je také podstatné střídání pásových ornamentů. Na působivosti se výrazně podílí i přesnost opakování motivů a barva potištěné tkaniny koberce.

Pásy ornamentů s hlavními motivy:

vzpěrač těžké váhy s hořící pochodní nad hlavou

pejsek se štěňaty

kočičí hlava

lední medvěd na zadních

hrající si děti

koruna

králík

koťata

kejklíř-žonglér

Návrhy vzorů těchto koberců jsou ruční prací a jsou určeny pro pokrytí podlah síní navrženého nového křídla Staroměstské radnice v Praze.

Půdorys 3.NP radničního křídla.

Průčelí do náměstí.

-

-

Jaká ta Země vlastně je,

placatá nebo kulatá?

Člověk poznal její taje

a stal se hledačem zlata.

-

Udiven, co vše to na té Zemi je,

kolik vody, kamene a života.

Poznal, co s čím a jak si na co hraje

i to, co se jen tak mihotá.

-

Stal se jejím obyvatelem,

učedníkem, zejména pak učitelem.

Usilovným budovatelem,

pořádků svých ručitelem.

-

Také jejím dobyvatelem,

zdejších krajin vládcem.

Krotitelem - cvičitelem,

poradcem či zrádcem.

-

Planeta se mu tak otevírá,

s mnohými svými poklady.

 Člověku pomáhá i jeho víra,

oddělovat zápory a klady.

-

Třídí, čistí, transformuje,

pleje, obdělává, zúrodňuje.

Dle produktů výzkumu formuje,

plánuje, vyrábí a znárodňuje.

-

Země se točí dnem i nocí,

tu pro potřeby všech.

Jako ty jiné, bez pomoci,

toť přírody věčný koloběh.

-

-

Ty může člověk spatřovat v různých projevech života.

V narození nového života, v příjemných svých prožitcích, pocitech nebo v dobrém skutku.

Krásu můžeme spatřovat prakticky všude.

Někdo se dokáže radovat i ze zcela prostých věcí, které jiný přehlíží.

Někdo miluje bohatství a kouzla přírody, v lidské tvořivosti obdivuje umělecká nebo technická díla.

Potěší vlídné slovo a dobré mezilidské vztahy, pro každého šité jinak.

Mezi pozitivní vlastnosti patří např. pokora, trpělivost, upřímnost, přejícnost. Vysoce ceněná je obětavá práce nebo i oběť pro druhého či druhé.

Člověk je jen člověk a s dobrými vlastnostmi v sobě nosí i ty nedobré, které se ale i vzájemně podmiňují. Bez jednoho by nebylo druhého.

To celé dohromady pak tvoří plnosti života a jeho krás.

Lidé se vzájemně chápou nebo nechápou, hašteří se, ubližují si, ale také usmiřují, sbližují a milují.

Utrpení je také nutné pro dosažení radosti.

Někdy člověk usiluje i o velký a pro mnohé jiné ušlechtilý čin, kterého ale nemůže za daných podmínek a okolností dosáhnout. Zůstane jen tak po cestě, ale ani to nemusí být žádná tragédie, neboť podstatným se stane ono dobré úsilí. Svého cíle třeba nedosáhne, přestože pro něj mnoho vytrpí a mnoho udělá, ale položí tak pro jeho dosažení určité předpoklady.

Touha a cesta za krásami bytí dává životu smysl, ať se již odvíjí na různých úrovních.

-

Dostavba západní strany Staroměstského náměstí v Praze je

největším historicko-soudobým architektonickým problémem,

který nevyřešilo ani 9 soutěží během téměř celého 20.století.

Kdo hledá najde, ale kdo hledá tam, kde nenajde, tak nenajde.

Proč se tedy stále hledá tam, kde se nikdy nic nenašlo?

Možné urbanisticko-architektonické řešení dostavby

v harmonické návaznosti na stávající historickou část

Staroměstské radnice a na zástavbu celého náměstí.

-

Nepíši s vesmírem, neboť je to komunikace s něčím nebo s někým řádově stojícím nad naším bytím, co nám dává a řídí naše životy.

Člověk má svobodnou vůli se rozhodovat a konat, je ale veden vyšší rukou a hlavou, která mu dává pokyny, jak se má rozhodovat. Stojíme neustále před nějakým problémem a dostáváme pro něj myšlenková vnuknutí, jak jej řešit. Někdy jsme bezradní, ale vše se odehrává v rámci nějakého smyslu na naší životní cestě.

Komunikuji s tímto transcendentnem prostřednictvím svých otázek, na které dostávám i odpovědi. Jsou to otázky bytostní a takové jsou i odpovědi. Je-li mi úzko, čítávám v jisté moudré knize, abych se nebál, abych nepolevoval ve svém úsilí a pod. Také bývám napomenut třeba pro domýšlivost, nebo abych konal s větší rozvahou a opatrností. Vždy přichází nějaké vnuknutí toho, co mám vykonat. Byl jsem i ve složitých a zatěžkávajících životních zkouškách, ale vždy z nich byl vyveden a poučen, proč se takto mělo dít. Skutečně nás něco vede a provází životem od počátku až do konce. Přitom nám nebere pocit svobodné vůle, nesvazuje nás příkazy jako jiný člověk. A my podle toho konáme co máme vykonat. K tomu jsou nám nastavované objektivní podmínky, abychom splnili to, k čemu jsme vedeni. Každý tu máme jiný úkol a dohromady nám to dává jakýsi společný existenční celek.

To transcendentno, které někdo nazývá bohem, tady evidentně existuje a dává všemu smysl. Nebude to jen vlastnost neživé hmoty, ze které se vyvinul život na Zemi, případně i na jiné planetě. Lidské vědomí je natolik složité a člověkem samým vědecky neproniknutelné, že i předpoklad vyššího vědomí se jeví jako reálná skutečnost. To se nám nezjeví, neboť bychom ho nemohli vidět ani pochopit, dává nám ale o sobě vědět radami a směrováním. Jsme i postihováni a nevíme proč, přemýšlíme a posunujeme se tak v životě. Jsou jevy, které zkoumá a popisuje věda, ale jsou také jevy vědou neuchopitelné, proto neprozkoumatelné.

Komunikuji s vesmírem, ale s vesmírem nadřazeným vesmíru, pozorovanému vědou. A komunikujeme s ním všichni, aniž si to uvědomujeme. Je to víra, ale víra podložená myšlenkovými vazbami. Někteří lidé hned volají po důkazech, ale jak můžeme dokázat něco, co je vědou neuchopitelné? Lidská domýšlivost je sice nebetyčná, ale nakonec jsme na tom všichni stejně, máme jen svoje životní potřeby a tím to končí.

-

Až do samé krajnosti jsem byl

a nosil svůj kříž.

I kalich hořkosti často pil,

spoutaný tak v mříž.

-

Jen pro svou věc jsem žil

a někomu byl na obtíž.

I o lásce velké snil,

k cíli svému stále blíž.

-

V srdci nosil vysněný cíl

a mnohému byl na posměch.

I pracoval pro něj ze všech sil,

nedbaje řečí těch.

-

Poraženým nebyl, ani vítězem,

potupeným ani knězem.

Nakonec vítězí smírná zem

a zůstává jen dojem.

-

Kdo však setrvává ve své víře,

neprohrává v temné díře.

Neboť vážil ve správné míře

a povznese jej i zemská tíže.

-

Až do samé krajnosti jsem žil

i kalich sladkostí někdy pil.

Ruce v klín nikdy nesložil

a v plod proměnil svůj pyl.

-

-