-

To, co mi tak tiše tluče,

svůj rytmus hodin času.

A vrhá do náruče,

těch pomyslných hlasů.

-

Věrný strážce života,

do posledního dechu.

Nejvzácnější hodnota,

skrytě a beze spěchu.

-

Jako to srdce zvonu,

v pravidelném znění.

I v citovém též sklonu,

touhou, klamem a sněním.

-

Vzrušením se rozbuší,

zklidněním opět ztlumí.

Vlastní ovládá duši,

co všechno srdce umí.

-

Až jednou pak dotluče,

k odpočinku věčnému.

Zpřetrhá své obruče,

k tichu, hlasu němému.

-

-

Myšlenky mé plovoucí,

stavem ve své pozici.

Zatím tak nemohoucí,

jedna nad druhou krycí.

-

V hlavě vír z té směsice,

uchopit kterou více.

Snad tuto, a nebo tu,

hranou, zpěvnější notu?

-

Rozezpívat, roztančit,

a kterým slovem začít?

Na pevnějším již břehu,

jasnějších i postřehů.

-

S lehkostí jak v baletu,

tančit na tom parketu.

A zpívat píseň vzletnou,

motýlí, ptačí, květnou.

-

Myšlenky se rozjasní,

v tanci, zpěvu i zasní.

Chmury pak se rozplynou,

ve svěžest, vlastní vinou.

-

-

-

Otočil se,

a co neviděl:

Klam snad z nebe?

Ne, sám sebe,

ve své ose.

-

Toto, že jsem já,

mé alejuja?

No, to je mi příděl,

jak zděsil se.

-

I pošeptalo zrcadlo:

Neotáčej se,

Hleď stále vpřed,

na svůj střed.

-

Zklamání z něj spadlo,

v rovnováze zase.

-

Něco mu i dalo,

za to, co to stálo.

-

Srovnal lépe krok,

více, i jak prorok.

-

-

Píši dál

-

O tom, co mi život dal,

vážností, i rozesmál.

Darem svým, z hloubi pravdy,

také jako návnady.

-

Píši dál,

opodál.

Jak se smál,

i plakal.

-

Drobnosti

-

Drobnosti radosti,

duše ráda hostí.

Co jejich předností?,

bývá jich i dosti.

-

Stejně tak i zlostí,

jež nerada hostí.

Co jejich nectností?,

bývá jich vždy dosti.

-

Pro vyvážený stav,

s převahou té či té.

Co zaslouží si mrav,

naší pravdy žité.

-

Velikosti

-

Ty stupněm jakosti,

od všech nedbalostí,

ve stavu slabosti,

po sílu znalostí,

i smyslem pravosti.

-

Plodnosti

-

Poupě, rozkvetlý květ,

vstřícný opylení.

By mohl zavonět,

jenž pak plod ocení.

-

Okolnosti

-

Záleží i na nich,

co vše, změní se v hřích.

V nářek, a nebo smích,

váženost či ostych.

-

Hanebnosti

-

I těm se mnohdy daří,

s pokryteckou tváří.

Duše stavem dvojím,

příjmem podobojí.

-

-

Má básnička,

nač psát dlouze.

Jako hříčka,

ne tak z nouze.

-

Co jí říci,

co jí sdělit?

Slovem krycím,

čemu čelit?

-

I otevřít,

komu oddat?

Okem prozřít,

či se prodat?

-

Vše je ve hře,

stavem mnohým.

Soulad i pře,

hrající prim.

-

Zradit sebe,

klamem cizím?

A to nejde,

svým jen, ryzím.

-

-

Jak český jazyk je krásný,

malebný a jak barvitý.

Pro toho, kdo píše básní,

o skutečnosti či mýty.

-

Kolik výrazů a tvarů,

jen pro vyjádření citů.

Rozumu, také rozmarů,

otevřeně i ve skrytu.

-

Zásobu slov tak velikou,

a kolik jen těch synonym.

Pro sdělení též oklikou,

nebo i četným homonym.

-

Jak úrodnou je mu půdou,

pro obsah, formu vyznění.

Hrou chladu, vášně či svůdnou,

a citové verše snění.

-

-

Blesková

-

Napiš, co tě popadne,

to je dobré, třeba smích.

-

Napiš, co tě napadne,

to je dobré, třeba hřích.

-

Napiš, co tě uchvátí,

to je horší, třeba nic.

-

Napiš, čeho se vzdáti,

to je dobré, nemít víc.

-

Napiš, co tě pozlatí,

to je..., ale kde to vzít?

-

Napiš, co má se státi,

to je dobré, štěstí mít.

-

Napiš, co ty a kdo jsi,

ten, kdo i (ne)prosí.

-

Nejen s ní

-

Nejen o lásce snít,

a s ní jen šťasten být.

Nad ní i stále bdít,

srdcem, bez bolu žít.

-

Také svou cestou jít,

kalich hořkosti pít.

Avšak zadní vrátka,

otevřená, sladká.

-

Pro co?

-

Život je pro to,

by bylo pouto.

Také svoboda,

oheň i voda.

-

Všeho dosyta,

či polo syta.

Také strádání,

životem zrání.

-

Brnkavá

-

Lásku kde hledat,

vždyť se ukrývá?

To tajemství zrad,

štěstěna divá.

-

Ta je tu i tam,

sedá si, vzlétá.

Podobná tak hrám,

jako popleta.

-

Dítě se ptá

-

Mámo, kde je můj táta,

a to já nevím, dítě.

To byla jen noc svatá,

v tom, jednom cizím bytě.

-

A bylo jich tam více,

k oslavě té společné.

Nocí se radujíce,

v lásce tak i nevděčné.

-

Štěstí smetí

-

Stojí, kráčí, běhá, letí,

prchavé své honí štěstí.

Posadí se a zamyslí:

Na čem já jsem to závislý,

vždyť takto honím jen smetí.

-

Lest

-

Sedlo štěstí,

zkouškou ve lsti.

Obstojí v ní,

v tom svém snění?

-

I neobstál,

neboť zaspal.

Štěstí vzlétlo,

závrať smetlo.

-

Ve hře

-

Na kolik nástrojů hraješ,

tolikrát i prohráváš.

Avšak také vyhráváš,

pokud je znáš, i uspěješ.

-

-

Buňka

-

Malá, maličká,

pro svá psaníčka.

Nechce být větší,

co malou předčí.

-

Hraje si slovem,

hovoří s bohem.

Vždy i posílen,

a nevydán v plen.

-

Kuňka

-

Ta jen tak kuňká,

její je tůňka.

V živé své vodě,

žije ve shodě.

-

Vylézá na zem,

na zimu rázem.

A tak, tam i tam,

přejme všem kuňkám.

-

Buňka kuňka

-

Slovy i žbluňká,

vzniká, uniká.

Hladá si místo,

kde více jisto.

-

-

Mráček

-

Po modrém nebi bílý mráček,

pluje si, smuchlán jako z vaty.

Jen takový malý chomáček,

čistý i jako by byl svatý.

-

Avšak mizí a roplývá se,

ve studu i pod mým pohledem.

Ve své tak pomíjivé kráse,

na blankytné nebe s ohledem.

-

Poselství, znamení věčnosti,

darem, podporou a svobodou.

S odkazem na duši ve ctnosti,

obláčky další za sebou jdou.

-

Touha

-

Rozdat se slovem v básni,

jež duši, srdcem krásní.

Oblažit jím i jiné,

zarmoucené, nevinné.

-

Rozdat se zpěvem v písni,

duším, jež smutek tísní.

Aby jej překlenul smích,

či radost smazala hřích.

-

Rozdat se též humorem,

a mnohohlasým sborem.

Vším, co dobrý úmysl,

tak mající svůj smysl.

-

Rozdat se a proměnit,

také k rozumu přijít.

Paprskem světla se stát,

a na všem tom pak zůstat.

-

-

Být svůj i tvůj

-

Nechtít víc, než sama sebe,

tak nebýt stále zklamáván.

Nehledat ke své potřebě,

ten, cizího dechu závan.

-

Však nebránit se naději,

byť zůstává sama sebou.

Dokud člověk v činném ději,

pod tou svou nebeskou klenbou.

-

Ach, ta láska

-

Lásku přivolat nelze,

život má své zákony.

I stanovené meze,

zrody, zrání a skony.

-

Ta usedá, jak motýl,

a sladký saje nektar.

Z květů něhy sbírá pyl,

i opouští plodů dar.

-

Někdy též vracívá se,

v jiné již své podobě.

Rozhlíží se po kráse,

v každé života době.

-

Která?

-

Uchopit ji, dát jí výraz,

tu myšlenku tak prchavou.

By mohla být i čtena snáz,

také sdělením tou pravou.

-

Je to tato, a nebo ta,

jež vyvstávají na mysl?

Kde výběrová porota,

svůj hodnotící úmysl.

-

Předhání se, jedna druhou,

jak v souboji o prvenství.

Avšak žádná tou mou vzpruhou,

v pomíjivém protivenství.

-

Jen myšlenka o myšlence,

tak zůstává mi v popředí.

Slovo zazní snad i tence,

a stále jiné ji ředí.

-

Co jsem to chtěl jenom říci,

v tom naléhavém sdělení.

Že plamen věčně hořící,

v srdci, k uhašení není.

-

-

Jede, jede, nehledě,

vpravo, vlevo, vzad,..jen vpřed.

Po tenkém takto ledě,

poznané sám přetvářet.

-

Mnohdy se i propadá,

a rozhlíží se kolem.

Dobrá pak je mu rada,

zralým, moudrým pohledem.

-

A zpomaluje v tempu,

vidí vpravo, vlevo, vzad.

Neujíždí po slepu,

buduje si vlastní řád.

-

Jede dále, dozrává,

cestou často klikatou.

Zkoumá, která ta pravá,

sjíždí tak kolikátou.

-

Hledá, stále hledá se,

na pevnějším již ledu.

Více pozná po hlase,

jakých mít i ohledů.

-