-

Trpíte vyšším krevním tlakem?

Výborným a navíc přírodním prostředkem na snížení tlaku, kromě jiných pozitivních vlastností, které má, je čerstvá cibule.

Ráno vstanete a necítíte se nejlíp. Určitá malátnost a těžkopádnost může signalizovat vyšší tlak.

Uděláte si dobrou snídani, třeba čaj nebo kávu, sladký koláč a pod. Potom si ukrojíte kousek čerstvé cibule a po kouskách sníte (můžete i před snídaní). Jen tak, bez ničeho. A během chvilky pocítíte úlevu - klesne vám tlak. 

Po obědě opět cítíte těžkost a malátnost.

Cibulovou léčbu si případně ještě zopakujete.

Cibule vám jen prospěje, nemá žádné negativní vedlejší účinky, a navíc můžete pít i alkoholické nápoje.

Má také tu výhodu, že má i docela příjemnou chuť.

-

-

Cibuličko, ty sladká,

jaképak máš vlastnosti.

Žádná, nejsi pohádka,

úžasné tvé přednosti.

-

Čistíš cévy, snížíš tlak,

vracíš pocit svěžesti.

To pak není, lék jen tak,

příroda, se tu nemstí.

-

Jezte čerstvou cibuli,

a utužujte zdraví.

Také, i svoji vůli,

dobrá zkušenost praví.

-

Oslava máje, ve stínu virové pandemie.

I.

(15.5)

Letí po nebi mráček,

a závodí s ním ptáček.

I ukáže se sluníčko,

dnas však jen tak maličko.

-

Božský, to májový klid,

v němž obavou skrytý lid.

Žádný průvod, ohňostroj,

nový vidět stejnokroj.

-

Lesy, háje, lučiny,

halí se v šat účinný.

V zelený, i květů oděv,

pestřejší o ptačí zjev.

-

Hrdlička, kos, pěnice,

prozpěvují velice.

Méně vidět člověka,

jenž čehosi se leká.

-

Letí po nebi mráčky,

i ptáci do zatáčky.

A již svítí sluníčko,

na to naše políčko.

-

Máj tak v plném rozpuku,

životu, dává ruku.

V tichosti a naději,

píseň svou lidé pějí.

-

II.

(20.5.)

Chlad jeho první půle,

"zmrzlými", ruce ztuhlé.

V druhé, již slunce hřeje,

jak, i srdce pookřeje.

-

Rozdává své pozdravy,

a podepírá zdraví.

Paprsky, tak v naději,

s vetřelcem boj svádějí.

-

A opět, ochlazení,

i varovná znamení.

Jak to chodíš poutníče,

práská se ještě bičem!

-

Brzy budeš svoboden,

a pověsti své hoden.

Máj, ten měsíc života,

veselá, zpěvná nota.

-

Jen tak pro radost

(III.část, 22.5.)

S radostí píši svojí,

k níž i svátost se pojí.

V útulku svém přebývám,

a verše, si v něm zpívám.

-

Zářivý, slunečný den,

nemůže být promarněn.

Utíkej si den po dni,

pro nás, kdo jsme svobodní.

-

S obdivem k ptákům v letu,

i k tomu, co září v květu.

Májový den slavnostní,

prosycený radostí.

-

Deštík májový

(IV.část, 23.5.)

A dnes opět střídání,

svítání, v dešti ranní.

Drobně prší, v bezvětří,

jak, sluší se a patří.

-

To jsou kapky pro krásu,

ve znění ptačích hlasů.

Hrdlička, kos a rorýs,

svůj i vlastní mají rys.

-

Nyní deštík ustává,

úroda v plod povstává.

Oblaka, plují nízko,

ztrácejí své ohnisko.

-

Sedím, do okna hledím,

ve snu jen, a opět bdím.

Další, to májový den,

tajemstvím svým opředen.

-

Pozdní máj

(V.část, 27.5.)

Zářivě oblačný den,

sluncem k naději sveden.

Vrcholí měsíc jara,

a uplyne, jako pára.

-

Více vidět člověka,

jenž méně se již leká.

Rorýs se tu prohání,

jen pokřikem den haní.

-

Máj, dva tisíce dvacet,

chutná hořce, i sladce.

Spěchá tak, v teplé léto,

by, nebylo prokleto.

-

(28.5.)

A dnes opět déšť i chlad,

pořádků přírody lad.

Co stát se má, se stane,

vše, dopředu nám dané.

-

(29.5.)

Jak noc a den se střídá,

to, či ono si přidá.

Živly, v lítém souboji,

i jeden v druhý se pojí.

-

(31.5.)

A již tu samý závěr,

máje, i sňatků pověr.

Ten, letošní však jiný,

z nečekané příčiny.

-

Jacob Ruysdael, Lesnatá krajina, kolem 1660.

-

(27.5.)

-

Zářivě oblačný den,

sluncem k naději sveden.

Vrcholí měsíc jara,

a uplyne, jako pára.

-

Více vidět člověka,

jenž méně se již leká.

Rorýs se tu prohání,

jen pokřikem den haní.

-

Máj, dva tisíce dvacet,

chutná hořce, i sladce.

Spěchá tak, v teplé léto,

by, nebylo prokleto.

-

(28.5.)

A dnes opět déšť i chlad,

pořádků přírody lad.

Co stát se má, se stane,

vše, dopředu nám dané.

-

(29.5.)

Jak noc a den se střídá,

to, či ono si přidá.

Živly, v lítém souboji,

i jeden v druhý se pojí.

-

(závěrečná část básně "Máj /2020", oslavy máje, ve stínu virové pandemie)

-

On:

Ach, jak jsi krásná,

jemná, řízná a spásná.

-

Jakou barvu máš a vůni,

ty lásko má, v bezedné tůni.

-

Jak mne opájíš, i hlavu motáš,

a v objetí vždy spoutáš.

-

Ona:

Ach, jak vábná tvá slova,

tak podmanivá a snová.

-

Jakou silou na mne hrají,

i srdce mé, jak v ráji.

-

Také ty, mne opájíš,

hlavu motáš, když svádíš.

-

-

On:

Skládám verše pro tebe,

ze sedmerého nebe.

-

Z citu svého pro radost,

hřejivá opravdovost.

-

Ty však jsi jen víla snů,

nad jejíž něhou žasnu.

-

Ona:

Netruchli ty básníku,

nad* šalbou mého vzniku.

-

Já jsem jen snová bytost,

tvá pomíjivá lítost.

-

Vysněný tvůj ideál,

jejž nikdy život nedal.

-

-

A dnes opět střídání,

svítání, v dešti ranní.

Drobně prší, v bezvětří,

jak, sluší se a patří.

-

To jsou kapky pro krásu,

ve znění ptačích hlasů.

Hrdlička, kos a rorýs,

svůj i vlastní mají rys.

-

Nyní deštík ustává,

úroda v plod povstává.

Oblaka, plují nízko,

ztrácejí své ohnisko.

-

Sedím, do okna hledím,

ve snu jen, a opět bdím.

Další, to májový den,

tajemstvím svým opředen.

-

-

S radostí píši svojí,

k níž i svátost se pojí.

V útulku svém přebývám,

a verše, si v něm zpívám.

-

Zářivý, slunečný den,

nemůže být promarněn.

Utíkej si den po dni,

pro nás, kdo jsme svobodní.

-

S obdivem k ptákům v letu,

i k tomu, co září v květu.

Májový den slavnostní,

prosycený radostí.

-

-

Ale vždy je o čem,

tak, například o všem.

Také i o ničem,

nebo, jak být zničen.

-

A jak se radovat,

či způsobně chovat.

Někdy i šachovat,

rovnat, v úkryt schovat.

-

Život je též o tom,

jaký kdo má bontón.

Vypráví, co kde jest,

kam vstoupit či nelézt.

-

Dělníci moře, V. Hugo,

ilustrace E. A. Duez, 19. stol.

-

I.

Letí po nebi mráček,

a závodí s ním ptáček.

I ukáže se sluníčko,

dnes však jen tak maličko.

-

Božský, to májový klid,

v němž obavou skrytý lid.

Žádný průvod, ohňostroj,

nový vidět stejnokroj.

-

Lesy, háje, lučiny,

halí se v šat účinný.

V zelený, i květů oděv,

zpestřený o ptačí zjev.

-

Hrdlička, kos, pěnice,

prozpěvují velice.

Méně vidět člověka,

jenž čehosi se leká.

-

Letí po nebi mráčky,

i ptáci do zatáčky.

A již svítí sluníčko,

na to naše políčko.

-

Máj tak v plném rozpuku,

životu, dává ruku.

V tichosti a naději,

píseň svou lidé pějí.

-

II.

Chlad jeho první půle,

"zmrzlými", ruce ztuhlé.

V druhé, již slunce hřeje,

jak, i srdce pookřeje.

-

Rozdává své pozdravy,

a podepírá zdraví.

Paprsky, tak v naději,

s vetřelcem boj svádějí.

-

A opět, ochlazení,

i varovná znamení.

Jak to chodíš poutníče,

práská se ještě bičem!

-

Brzy budeš svoboden,

a pověsti své hoden.

Máj, ten měsíc života,

veselá, zpěvná nota.

-

Jacob Ruysdael, Lesnatá krajina, kolem 1660.

-

(o koronavirové pandemii; I.část vložená 16.5., II.část 20.5.2020)

-

Kibic potká kibice,

a kibicují do všeho.

Mají s sebou i bicí,

svoji tvrdou palici.

-

Nechal jsem si do hlavy voperovat software na vylepšení mé 2. signální soustavy.

No a?

Nefunguje to, ruší mi to i tu 1. signální soustavu.

-

Tichá voda břehy mele,

a to tete hubou mele.

-

Až do smrti hledáš lásku?

Tak, to jsi nepochopil sama sebe.

-

Mám nápad.

Tak sem s ním.

Ale to je můj nápad.

No a?

No b, blbe.

-

Tak příště.

Kdy?

No příště.

A to je kdy, nikdy?

Ne, příště.

Ale to je kdy?

Nikdy, jak si přeješ.

-

Boxeři v ringu.

Hele, chceš to zpříma, hákem nebo zvedákem?

A už leží na zemi.

Neměl soupeři vyhrožovat, neboť zapomněl boxovat.

-

Slon proti mravenci.

Slon:

Uhni mi z cesty, nebo tě zašlápnu.

Mravenec:

Ty mi uhni z cesty, nebo ti vlezu do ucha a zblázníš se.

Slon mravence zašlápl, ale spousta jiným mravenců,

aby pomstili kamaráda, vlezli slonovi do ucha a udělali si v něm hnízdo.

Slon pak strávil zbytek svého života marnou snahou mravence z ucha vyklepat.

-

Co je okamžik probuzení v bezvědomí?

Narození.

Co je okamžik ztráty vědomí při vědomí?

Úmrtí.

-

-

Co je to návist?

Opak nenávisti.

A co je nenávist?

Opak návisti.

-

Tak co je to ta, návist?

Přece opak nenávisti.

A co je to ta nenávist?

No, přece opak návisti.

-

Návist je, když návidím,

a nenávist, když nenávidíš.

Ale co je to, když návidím?

Opak toho, když nenávidíš.

-

Tak, co je to ta návist?

Opak nenávisti.

A já si již nejsem jist,

kdo, komu se tu pomstí.

-

Vidíš, a to je nenávist.

Tak již víš, co je návist?

Předtím jsi mě náviděl,

a nyní nenáviděl.

-

-

Rorýs letí za muškou,

jak, vystřelený puškou.

Dělají však i kličky,

a dokonce i smyčky.

-

Muško, muško, už tě mám,

žádnou šanci ti nedám.

Neb jsi moje potrava,

tak výživou mi zdravá.

-

I prosí muška rorýse,

dej mi život velkoryse.

Já jsem ta muška zlatá,

od štěstí, ne od bláta.

-

Sezob ji jak malinu,

a nepocítil vinu.

Místo, aby se postil,

ostříž mladé pohostil.

-

-

-

Se slůvky, jen si tak hrát,

a v radosti spojovat.

I tvořit větný smysl,

jak přichází na mysl.

-

Slovo, naváže slovo,

a další hrou nanovo.

Rým, pohrává si s rýmem,

v sousedství verše přímém.

-

Partie, rozehraná,

již svitem slunce zrána.

Ta hra, má svá pravidla,

jež rozpínají křídla.

-

Dávají slovům vzletu,

a míchají paletu.

V odstínu svých barev,

i do vět proudící krev.

-

Přívod má i svůj vývod,

jak naplněný život.

Se slůvky, něco si přát,

a radost v srdci hřát.

-

-

Jísti zdravě, míti se hravě. Vždy záleží i na stravě.

-

Jaga vaří lektvar,

podivný to vývar.

Hoř ohýnku hoř,

zlé duše umoř.

-

Něco v kotli kvílí,

ve varné té chvíli.

Hoř ohýnku hoř,

zlé duše umoř.

-

Jaga vaří lektvar,

a z kotle cítit ovar.

Ovarové koleno,

poslední již poleno.

-

Potom ovar krájí,

a rozděluje všem.

Ti, jak ve svém ráji,

se solí a pepřem.

-

S hořčicí a křenem,

duše, tak krmí dnem.

Pokrm, ten nezdravý,

Jaga v duchu si praví.

-

Francisco Goya, detail z malířské výzdoby

v "Quinta del sordo", 1819-23.

-

Spatřil něco,

co nikdy nespatřil.

A to něco,

nebylo kdeco.

-

A co, že to bylo?

Světlo!

A v tom světle,

zboř se světe,

něco kvetlo.

-

A co tam kvetlo?

To světlo.

Ale to vidí každý,

člověk, vždy.

-

Ano vidí,

každý však jiné.

A kolik tu lidí,

co o něm víme?

-

Světlo, že kvetlo?

Něco se spletlo?

A zase smetlo?

-

Okamžik záře,

rozkvetlé tváře.

Zbaven i viny,

pocit tak silný.

-

-

Jak kapaliny se smísí,

tak myšlenky, jedna s druhou.

Premisy, tvoří si svůj znak,

vzpruhou, i ujíždějící vlak.

-

Koleje, plné překážek,

zákrut, také četných nástrah.

I srážek hrozby mnoho je,

tak práh, překročení napnut.

-

Drží se ve svých kolejích,

a dále svou jede cestou.

V nich věrnosti slib dodrží,

přesto, svodům čelí stále.

-

A dojede až na konečnou,

kde poprvé se zastaví.

Za věčnou tou, jež ho svede,

co staví i život někde.

-

(rýmování v ABAB křížem)

-

Pohledu, doteku, slova,

ideje, ve znění písně.

Snová podoba ohledu,

tísně zbaveného děje.

-

Pohladí, také poradí,

posílí a podepře.

Nahradí dokonce mládí,

pře, vyléčí úsměv milý.

-

Něha, svou vlídnou nosí tvář,

šlechetností se honosí.

Zář čistoty ji obléhá,

a nosí služebníci prostí.

-

Rembrandt, Portrét matky, 1630

-

Tento blog je, vzhledem ke své májové aktuálnosti, zaměřen kriticky na lyricko-epickou báseň "Máj" K.H.Máchy. Četl jsem ji kdysi dávno jako žák základní školy (či již středoškolák), neboť patřila k povinné četbě. Tehdy jsem nebyl schopen se k ní vyjádřit nějak kriticky, neboť nám byla předkládána jako vrchol českého romantismu v poezii, a my byli jen žáci či studenti.

Nyní jsem se k ní po letech vrátil již s bohatými životními zkušenostmi, i s určitým nadhledem v této umělecké tvorbě. A doslova jsem byl šokován, jak na mne nyní Máchův "Máj" zapůsobil. Rozsáhlé dílo o čtyřech částech a dvou intermezzech, doslova přeplněné různými básnickými představami, vizemi a obrazy, bylo pro mne jako čtenáře neúnosné. Nemohl jsem je přečíst ani zdaleka celé, neboť vůbec nerespektuje tzv. percepční principy vnímatelnosti uměleckého díla. Chrlí spousty umělých i neumělých veršů, často ve zmatečných nakupeních i souvislostech, bez ohledu na čtenáře.  

Mácha si píše, jak ho co napadne, byť sleduje určitý epický děj. Verše jsou nepřehledné, neuspořádané a často i naivní a diletantské. Skrumáž bez logického členění v kratších odstavcích nebo slokách.

Mácha studoval filosofii a práva a zemřel v 26 letech, tedy jako mladý a nezkušený muž.

-

-

Žádný anděl z nebe,

člověk z masa a kostí.

Často, slabosti hostí,

a myslí na sebe.

-

Nežít ve lži !

Co na srdci leží,

nevědí kněží.

-

Mýliti se je lidské,

mysliti nelidské.

-

Pud není rozum,

ovládaný um.

-

Každý strůjcem svého sudu,

avšak život beze studu.

-

Boj se sebou samým,

s (ne)přítelem daným.

-

E.Delacroix, Jákob zápasící s andělem,

detail, 1861