-

Píši si...

-

...co mě napadne,

co zdá se mi být nápadné.

I o tom, co jen tak pro mne,

v drobnosti, vstřícné skromné.

-

Píši rád si svobodně,

z duše skryta i ozdobně.

Pro pomíjivost věčnou,

a trvanlivost nevděčnou.

-

V básních

-

O ženách, květinách, slunci,

měsíci, nebo o hvězdách,

štěstí, o lásce - silný vztah.

-

Zář planoucí či hasnoucí,

i ve snových ozvěnách.

-

Kolik básní již tak psáno,

a z těchto támat čerpáno.

-

Stále podnětných a vzletných,

v rozmanitých spojích větných.

---

Co takhle jehla domácí,

ta, co zašívá a bodne.

Také dá vždy velkou práci,

provléci nit, v šití vhodné.

-

V soustředění trpělivém,

s dovedností a zručností.

Do krve též bodne vlivem,

usměrnění v nutnosti.

-

Předsevzetí

-

Večer světlo zhasíná,

než den k spánku ulehne.

Z dějů snů pak probudí,

kapitola - zas jiná.

-

Ráno vždy k nebi vzhlédne,

přemýšlí i o těch snech,

o uplynulých dnech,

co uspěje, co zostudí.

-

Klesá či povznáší se,

plánem cíle dnů dalších.

Nerozhodně, přednostně,

výběrem velkoryse.

-

Ve znění pravd, lží našich,

klade si i za úkol,

větších ohledů vůkol,

předsevzetím ctnostně.

-

(rýmy: ABCA - BDDC)

-

-

Spejbl poučuje Hurvínka:

-

Važ svá slova, synu!

A jak je mám vážit?

Ochutnej na jazyku, v součinnosti s ústřední nervovou soustavou.

Ale, když já mám na jazyku, jako v polepšovně!

No vidíš, musíš se proto polepšit.

Ale jak?

No, že zvážíš každé své slovo.

Ale já tam žádné nemám!

Máš, neboť jsi promluvil.

A už zase nemám.

Máš, zase jsi promluvil.

Tak já už jsem ticho, ale pořád tam mám, jak v polepšovně!

To proto, že pořád mluvíš, a nevážíš slova.

Tak já si otevřu koka kolu, taťuldo, cha, chá!

-

-

-

Z temna svit

-

Vidět neviděné,

slyšet neslyšené,

cítit necítěné,

i hmatat nehmotné.

-

Překonat zděděné,

to, mnohé smíšené,

přijímat nechtěné,

a ztlumit vše hřmotné.

-

Promluvit, nemluvit,

napsat i nenapsat.

Odhalit, zahalit,

v sílu se proměnit.

-

Uvidět z temna svit,

kde, jeho adresát?

A nechat jím zalít,

v drobné se rozměnit.

-

-

Záclonka

-

Přes okno jsouc zavěšená,

jak lehounká i ozdobná.

Vlněním, vánku podobná,

svou bílou krajkou vznešená.

-

Myšlenka, jako záclonka,

jež lehce se jen dotýká.

Jako s vánkem také stýká,

když síla její tenounká.

-

Může však být i vznešenou,

vděčností za ryzí ctnosti.

Se záclonkou v podobnosti,

přes okno tou svěšenou.

-

-

Těžko se píše,

pod tíhou klišé.

Vždyť, co jím není,

v tolika znění,

prozření?

-

Kde vybočení,

samo určení,

nemá-li původ,

a zrání i v plod.

-

Báseň je z duše,

formu si poutá,

také k poruše,

zase do kouta.

-

Prameny tekou,

někdy i řekou,

jíž se slévají,

proudem netají.

-

A vysychají,

sucho však tají...

Vrtají studny,

jen terén svůdný.

-

Těžko se píše,

pod tíhou klišé.

Jež si vždy motá,

sítě do kouta.

-

Po rozednění,

slunce, svěží chlad.

Jak odměnění,

krásou, po níž hlad.

-

-

Déšť

-

Slyšíš, za oknem prší,

zkus si to ztvárnit verši.

Vodních nitek jemný šum,

kde svůj předvádějí um.

-

Mnohých zvuků v proměnách,

typický i deště pach.

Dopadem se slévají,

závlahou však netají.

-

Cítit, jak se čistí vzduch,

jako balzám též na sluch.

Prší...za oknem, bože,

a budou zase louže.

-

-

Dar

-

Z okna čerstvý vzduch vane,

ranní, chladný a svěží.

Dávno již i nesněží,

předjarní slunce plane.

-

V okenní tak hledí zář,

a zas pohled odvrací.

Přemýšlí o své práci,

jakou jí nasadit tvář.

-

Rozjasnit všechny smysly,

naladit v hudební tón.

O čem to má být, o tom,

jak na daru závislý.

-

Z okna tu vonný vánek,

volá již i hrdlička.

Ta svěžest si jej hýčká,

ve snivý polospánek.

-

-

-

Hurvínek přijde domů ze školy a ptá se Spejbla:

Kolik je mě, když jsem jeden, taťuldo?

Kolik je tě, když jsi jeden?

No, bývá tě tady dost.

A kolik?

To se nedá spočítat.

Ale to mám za domácí úkol.

A co se tě ptala paní učitelka?

Kolik je mě, ty, ty jeden,

když jsem jí koukal pod sukni.

Jo ták, ty jsi jí koukal pod sukni!

Tak to je ti podobné, to ale myslela, kolik ti je.

Ahá, tak to už vím, šest, cha, chá...

-

-

-

S doklady

-

Doklad o tom, že jsi žil,

podala i krev tvých žil.

-

Doklad o tom, kde jsi žil,

podalo ti, co sis zryl.

-

Doklad o tom, co jsi žil,

podalo též, čím sis zbyl.

-

Doklad o tom, cos i snil,

to světlo, jímž jsi svítil.

-

Směsný dopis

-

Píši, co myslím si,

ale vše, co si myslím, nenapíši.

Neboť významy se liší,

a to, co od mísy,

zůstane v skrýši.

-

Dál přemýšlím si,

co napsat hodí se.

Jen to, co se smísí,

tu, v tomto dopise.

-

A co je to, to to,

v šifrách i s nadpisem?

Prosba zprávou touto,

v signálu závislém.

-

A jaká ta adresa,

komu pouto zasláno?

Přece tam, na nebesa,

odkud i na svět zváno.

-

-

Nové domky ve stráni kopce,

v pozemku bývalého statku.

Nízké dva, kde jejich adopce,

je včlenil do místních pořádků.

-

Oba bílé, pod tmavým lesem,

jenž se rozprostírá přes kopec.

Cestou vzhůru, tak trefí se sem,

jezdí dolů a chodí v obec.

-

Nevýhody i mnohých výhod,

třešňová alej podél cesty.

Západ slunce, nevidět východ,

daleký výhled nad průklesty.

-

Čisto, ticho, přírodní krásy,

a toulky malebnou krajinou.

Slyšet tu lesních pánů hlasy,

s atmosférou svou vlastní jinou.

-

Ty dva bílé rodinné domky,

jež ve stráni na kopci svítí.

Západu slunce, v oknech zlomky,

i v mém okně se ostře třpytí.

-

-

Povídají si dva umělci:

-

Umělci nejsou vědci,

i zdáním světci,

jen poslové odvěcí.

-

Pravdu díš, kamaráde,

srdce čisté mladé,

žádní, nějací mělcí.

-

Mají svoji hrdost,

a tvoří pro radost,

ve snaze o skvost.

-

Služba

-

Slouží lidem a bohu,

a říká: jak jen mohu.

-

Slouží sobě a bohu,

s ohledem na svou touhu.

-

Slouží věcem a bohu,

i v protikladném slohu.

-

Slouží době a bohu,

tlačen sporem do rohu.

-

Slouží všemu a tomu,

kdo patří k jeho stromu.

-

A řízen takto bohem,

ve všem tom vlastním mnohém.

-

-

Zataženo

-

Jeden stupeň nad nulou,

nebe jen v barvách šedých,

i modřejších a bledých.

-

Zemí, ne příliš ztuhlou,

život se chystá vzejít,

z klidu spánku tak přejít.

-

Pozdní zima, předjaří,

slyšet i zapět kosa,

a místo sněhu rosa.

-

S nynější svojí tváří,

však nerada se loučí.

Právo její poroučí,

stále tu být na stráži.

-

Volání

-

Kde jsou ta zpěvná slova,

jaká pro ně obnova?

Odkud i přicházejí,

jak květy se sázejí?

-

V hloubi duše koření,

kde mají svá prozření.

Mízu tu živnou sají,

a plodem se stávají.

-

Volání ne do prázdna,

či jak z hloubek temna dna.

Ozvěna zní ode skal,

v duši jen jakýsi kal.

-

Za oknem slunce svítí,

pro zpěvy slova bytí.

Všude i vidět krásu,

ze zářivého jasu.

-